Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Pokémonní JIPka

Flammosy v nejistotě:



Vběhla jsem do Pokécentra jako velká voda. Prosvištěla jsem kolem recepce a pokračovala dál chodbou ke křižovatce.

„Hej, stůj. Ninetalesi, stůj!“ křičela za mnou recepční. Nevnímala jsem ji a utíkala dál. Na křižovatce jsem zatnula drápy do podlahy a zastavila se. Horečně jsem se rozhlížela po jakékoli stopě toho, že tu Firestorm je. Zjistila jsem však jen to, že na chodbách není ani jeden člověk.

„Storme, kdepak jsi?“ zamumlala jsem. Chvíli jsem musela přemýšlet, kudy se jde k místu, kde bych našla Brandona. A ta chvíle stačila k tomu, aby mě dohnala recepční a srazila mě k zemi.

„A mám tě.“ zavrčela „Můžeš mi říct, co tu pohledáváš?“

„Hledám Brandona Willarda.“ vzpouzela jsem se, ale nesnažila se vykroutit ze stisku recepční.

„Hledáš Brillena Vansarda?“ zpozorněla recepční. Vykulila jsem na ni oči, protože jsem vůbec nevěděla, o čem mluví.

„Počkej..... Ty oči....“ zašeptala recepční „Jako dva smaragdy.“

„No jo, zelená kukadla asi tvůj Ninetales nemá, co?“ rýpla jsem si.

„No, ale teď k věci. Rozuměla jsem ti správně?“ řekla recepční. Zavrtěla jsem hlavou. Recepční uvolnila sevření a vytáhla z kapsy stejný překladač, jaký měla ta žena, co mě sem přivezla.

„A teď zopakuj, koho hledáš.“ vyzvala mě.

„Brandona Willarda.“ zopakovala jsem.

„Pana primáře? Ten je na sále. Zachraňuje kriticky zraněného Ninetalese. Už operuje asi hodinu.“ sdělila recepční.

„Cože?“ nadskočila jsem překvapeně „Už hodinu?“

„Přibližně.“ přikývla recepční „Znáš ho snad? Myslím toho Ninetalese.“

„Jo, znám ho, je to můj kluk.“

„To jako syn?“

„Ne, přítel.“ zabrblala jsem podrážděně.

„Ah, promiň.“ zvedla omluvně ruku recepční.

„Musím ho vidět.“ vyhrkla jsem horečně.

„Brandona Willarda nebo toho Ninetalese?“

„Oba!“

„Obávám se, že to asi nepůjde.“ zavrtěla hlavou recepční „Na sál smí jen doktoři a sestry.“

„Nesnesu tu nejistotu! Musím s Brandonem mluvit!“ křikla jsem, až mi zajiskřilo z tlamy.

„Koukni.... Jak ti mám říkat?“ ptala se recepční.

„Jmenuju se Flammosy.“ odsekla jsem nakvašeně.

„Dobrá, Flammosy. Vidím, jak moc jsi vystresovaná, já bych byla taky. Ale v této chvíli to musíš vydržet. Musíš na něj myslet, přát mu štěstí a nenechat se ovládnout emocemi.... Moment, teď mě něco napadá.“ vydechla recepční „Pojď se mnou.“

Vstala a šla chodbou. Mlčky jsem ji následovala. Bez šance vidět Firestorma jsem stejně nemohla dělat nic jiného. Procházela jsem s tou ženou různými chodbami Pokécentra dobrých pět minut. Ale zase jsme nešly přímou cestou. Recepční třeba zašla do nějaké kanceláře, řekla, ať počkám venku a na pár vteřin zmizela uvnitř. Pak, když zas vylezla, jsme třeba šly stejnou cestou zpátky a pak na křižovatce zahnuly jinam. Nikdy jsme však nešly do vyšších pater – zůstávaly jsme v přízemí. Dost mě to dráždilo, jak jsme pořád chodily sem a tam. Jen marníme čas, myslela jsem si. Nakonec jsme však přece jen došly k dvoukřídlým dveřím, u kterých recepční zůstala stát. Chvíli mlčela a pak si dřepla přede mě.

„Tady operují tvého přítele. Pokud je nějaké místo, vhodné k čekání na pravdu, pak je to tady. Pokud počkáš tady, dovíš se vše nejdřív, jak to je možné.“

„A do té doby?“ vyprskla jsem na ni napruženě (možná mi opět ulítla nějaká ta jiskra).

„Do té doby si tady sedneš,“ ukázala na místo vedle sedátek blíž ke dveřím „a něco pěkného si poslechneš.“ vytáhla z kapsy malou černou krabičku s řetízkem a dlouhým modrým provázkem, který se rozděloval ve dva samostatné konce. To mě zaujalo a pocit nejistoty a strachu na chvíli polevil. Recepční mi navlékla řetízek kolem krku a začala cosi štelovat na té černé krabičce „Ták, toto patří do uší...“ mumlala si a zastrčila široké konce těch dvou provázků do mých uší. Bystrost mého sluchu se výrazně snížila. Byla jsem zvědavá čím dál víc. Už jsem jen zaujatě pozorovala černou krabičku.

„Já ti teď do uší pustím pěknou muziku.“ oznámila recepční „To tě uklidní a zkrátí dlouhou chvíli. Teď tady seď a čekej. Já musím zpátky do recepce. Zatím se měj a nedělej si starosti,.... Flammosy.“ potom zmáčkla něco na té krabičce. Všechny zvuky byly najednou nahrazeny pomalou trošku řezavou melodií. Nikdy jsem moc neposlouchala hudbu, či jak se tomu říká. Teď jsem však okamžitě nabyla kladný vztah k takové věci. Melodie byla taková konejšivá a vyvolávala v mé mysli obraz noci, večera, nočního klidu. Zároveň to úplně uvolnilo mou napjatou mysl a vnitřně mě to zklidnilo. Jen jedno negativum jsem spatřovala. Neuvěřitelně účinně mě to nutilo zavřít oči a uvolnit i každý sval v těle. Čekala jsem, že tento stav mě brzo uspí, ale nestalo se tak. Jakoby se mé vnímání omezilo jen na hudbu, kterou jsem slyšela, a hmat celého těla, který jsem cítila. Byl to takový polospánek, nebděla jsem, ale ani nespala. Po chvíli oddávání se noční hudbě jsem cítila, jak si začínám pobrukovat s melodií. Bylo to neobyčejně nádherné. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než melodie přešla do ticha. Začala jsem se probírat z polospánku, ale jen do chvíle, než krabička opět začala hrát. Teď to byla taková postupně stoupavě klouzavá melodie. Do toho byl slyšet hluboký jednolitý podklad. Tentokrát to však nebyla jen melodie. Nějaký muž do toho začal zpívat. Bohužel však zpíval v jazyku, kterému jsem nerozuměla. I tak mi ale jeho tóny velmi lahodily. Do toho všechny ty podklady.... Prostě nádhera.

Takhle jsem seděla a užívala si muziku. Vždy to po nějaké chvíli utichlo a začalo hrát něco jiného. Občas něco uklidňujícího, občas něco drsnějšího, ale líbily se mi melodie od obojího. A krabička mi tím pádem nedovolila opustit polospánek, aniž bych se melodiím přestala oddávat.

Náhle se mě někdo dotkl a okamžitě mě vytrhl z onoho stavu. Je fakt, že mě to značně vylekalo, až jsem leknutím povyskočila. Otevřela jsem oči a koukala přímo do těch Brandonových. Málem jsem ho nepoznala. Byl celý v modrém, na hlavě měl modrou čepici a obličej měl bledý a – jak jsem si teprve teď všimla – značně zarostlý.

Brandon mi vytáhl z uší provázky a oslovil mě:

„Flammosy, jsi při smyslech?“

„Ano.“ usykla jsem zasněně.

„Flammy, podívej se na mě.“ vyhrkl naléhavě Brandon a chytil mě za boky „Slyšíš mě?“

„Ano.“ odpověděla jsem už pevněji a koukala přímo do Brandonových modrých očí.

„Kde ses tu vzala? Já jsem tě zapomněl v autě, to přiznávám. Ale jak ses dostala ven?“ podivil se Brandon.

„Proč jsi mě vůbec v tom autě nechal? Kam jsi šel? Nechal jsi mě tam! Já jsem se mohla uvýt! Víc zdrcený mohl být snad jen Billy, když unesli Sharphand! Naštěstí mě objevila nějaká žena a taky bylo odemčené tvé auto, takže jsem se dostala ven! Ale proč se to muselo stát?!?“ rozkřikla jsem se, ale s chladnou hlavou.

„Koukni, Flammy, došel benzín v autě. A pak já měl o Firestorma úplně stejný strach jako ty! Ano, přiznávám, zapomněl jsem tě tam. Nedokážu si však představit, jak bych tě dokázal dostat do Pokécentra! Vzbouzecí sprej jsem s sebou neměl a na tvé manuální vzbuzení, které se mohlo pekelně protáhnout, nebyl čas! Navíc, taky to nebyl zrovna med, nést umírajícího nejmíň šedesátikilového Ninetalese přes celé město!“ oplatil krutě Brandon.

Přikrčila jsem se naprosto zbavena řeči. Vyděsil mě tón Brandonovy mluvy. Vykulila jsem na něj oči – odmítala jsem uvěřit, že Brandon něco takového řekl. Brandon musel poznat, jak na mě jeho řeč zapůsobila, protože viditelně změkl:

„Promiň, Flammy. Já mám nervy trochu v háji, jak jsem se soustředil na to, abych Firestorma dal do pořádku.“

„A dal....jsi?“ zaševelila jsem.

„No...ano... Je sice ve vážném stavu, ale je nyní mimo větší ohrožení života.“ oznámil Brandon a pohladil mě po hlavě „Firestorm žije, Flammy.“ a usmál se.

Sklonila jsem hlavu v gestu obrovské úlevy. Ó, jak veliký kámen mi v tu chvíli spadl ze srdce. Přitulila jsem se k Brandonovi – to byl nejlepší způsob, jak bych mu vyjádřila své díky. Brandon mě objal.

„No jo, jasně. V pohodě, Flammy.“ mumlal mi do ucha. Pak mě jemně odstrčil a řekl:

„Firestorm nyní odpočívá na JIPce, chvíli ještě bude trvat, než ho budeš moct vidět.“

„Kdeže je?“ svraštila jsem čelo.

„Na JIPce. Jednotce intenzivní péče. Tam jsou Pokémoni, kteří jsou moc vážně zranění a potřebují neustálou péči.“ vysvětlil Brandon „Ale jak říkám: Nyní ještě není možné ho navštívit. Vidím, že hudbu sis už vyzkoušela, co takhle uspokojit jiné pudy?“ řekl hravě „Pojď se mnou.“ zvedl se a šel chodbou. Šla jsem za ním a v duchu si říkala: Jaké pudy měl na mysli? V půli chodby mi to došlo. V čas večeře jsem toho nesnědla tolik, abych byla zcela sytá. A právě teď jsem dostala hlad.

„Nu, což.“ usmála jsem se a už se těšila na nejbližší jídlo.









„To se ti povedlo, Brandone!“ zahlaholila jsem. Byli jsme v Brandonově pracovně. Já jsem seděla před konferenčním stolkem a rozzářeně koukala na talíř plný měsíčků grepu a pomeranče, které Brandon narychlo naloupal.

„Díky, tak se pusť do toho.“ vybídl mě. Nenechala jsem se dlouho pobízet a pustila se do jídla. Bylo to vynikající. Směsice hořkých a sladkých ovocných šťáv jen dokreslovala mou úlevu a radost. A ještě jsem si tropila zábavu, když jsem po Brandonovi plivala pecky. Jemu to nevadilo. Naopak je odrážel knihami nebo se smíchem uhýbal.

„Flammosy, ty jsi hravější, než vypadáš.“ poznamenal, když jsem po něm plivla tři pecky naráz „No, ale teď vážně. Právě teď je čas, abys mi hezky popořádku řekla, co se dělo od doby, co jste odešli, do doby, kdy mi volala Elektra Sykesová-Shanksová, že našla Pokémony, kteří mě znají.“

Na toto jsem čekala. Vyskočila jsem si do jednoho z křesel, lehla jsem si a rozpovídala se.

Vyložila jsem mu vše tak, jak jsem si to pamatovala a jak jsem to prožívala. Nestyděla jsem se sdělit i podrobnosti o svých slabých chvilkách. Brandon jen tiše seděl s rukou pod bradou a poslouchal mé vyprávění bez jediného hlesu až do místa, kde jsem popisovala, jak mě Billy a Elite přišli zachránit v základně zlodějů.

„Moment, vy ....jste.... Vy jste se potkali s Elite? Ve stodole jsem ji párkrát zahlédl, ale myslel jsem si, že se mi to jen zdálo. Asi před třemi týdny Elite zmizela z Pokécentra. Dost těžce jsem to nesl. Zvlášť po tom, co laboratoř zjistila, že je nemocná virem Xyrius Influenzus neboli...“

„....Xyro chřipka.“ dokončila jsem za něj. Brandonovi spadla brada.

„Jak.... Jak to víš?“ protáhl udiveně.

„John to poprvé řekl.“ vysvětlila jsem „A byl to taky on, kdo ji léčil.... „

„Takže... Byla tam ve stodole s vámi. Přežila tu chřipku.“ ujišťoval se.

„Ano.“ přikývla jsem a pokračovala ve vyprávění. Když jsem se dostala k podrobnostem Elitina strádání během kulminace chřipky, Brandon vypadal mimořádně vystresovaně. A když jsem zmínila, že Elite úplně vyléčili lidi (podrobnosti o katastrofálním dvojzápasu jsem prozatím vynechala), uznale pokýval hlavou.

„No, každopádně, John odvedl dobrou práci, udělal jsem dobře, že jsem ho vyučil. Jistojistě zachránil Elite život. A vy také, pomohli jste jí dostat se pryč.... Jen díky vám nedopadla špatně....“

„To si povíme, až tu bude zbytek party.“ přerušila jsem ho „Ještě jsem neskončila.“

„Promiň, Flammy, pokračuj.“ pokynul mi Brandon. Povídala jsem tedy dál. Zmínila jsem onen dvojzápas, poté odvetu, Martinovu zradu (když jsem se zmínila o tom, že Martin je lovec Pokémonů, Brandon zašeptal jediné slovo: „Zvěrstvo.“), jak jsem přežívala chvíli v zajetí lovců, proměněná v kus čokolády (to bylo první, co mě při vybavování si té vzpomínky napadlo), jak mě parta vysvobodila stejně jako všechny ostatní zajaté a jak jsme pokračovali dál po vnějším úbočí Crimsonského kotle. Vylíčila jsem mu naše boje s bandity v těchto lesích, naše seznámení s Frostisem a Gingi a setkání s Elektrou v její stodole. Tady Brandon opět promluvil:

„To jste celou dobu šli po stopě banditů?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou „Řídili jsme se Billyho sny, které ho propojovaly se Sharphandinou myslí, díky níž jsme získávali nejen informace o poloze banditů, ale také jsme byli nepozorovaně zasvěceni do celého Spartakova plánu...“ vysvětlila jsem celý plán „.... Jako protislužbu Latiosovi nabízel Sharphandinu sílu a úlomky Tortrinysu za to, že ho Latios nějakým způsobem pomocí těch úlomků učiní Legendárním Pokémonem a odpadala by tím další cesta do tortrinysského kraje. To je jedna z mých domněnek. Na první pohled to vypadalo, že Spartakus míří do onoho kraje a Sharphand s sebou má jako rukojmí. Ale pak z Billyho snů bylo jasné, že hora Tortrinys v tom tak velkou roli nehraje.“

„Hmm,“ pokýval hlavou Brandon „vypadá to, že vaše sledování nebylo marné. Dokázali jste Spartaka najít....“

„Ba ne.“ zavrtěla jsem hlavou „On našel nás.“

„Našel si vás?“ zopakoval ohromeně Brandon.

„Ano a pak přepadl, chvíli nás držel pod kontrolou a pak... z davu banditů... vyskočil.... Storm“ hlas se mi roztřásl „Bojovali jsme, ale přerušilo mě vysoké zapípání.

„Promiň, Flammy, řekl jsem sestrám, aby mě sehnaly, když se na Firestormově stavu cokoli změní. To bude asi ono.“ řekl Brandon a stiskl malé tlačítko na pracovním stole s tou obrovskou pracovní bednou. Ozval se bzučivý zvuk ode dveří a ty se vzápětí otevřely. Vešla hubená zdravotní sestra.

„Co se děje, Lu?“ ptal se laskavě Brandon.

„Stav toho Ninetalese...“ začala sestra, ale já jsem ji přerušila.

„Co? Co je s ním?“ a prudce jsem se vymrštila.

„Flammy, klídek, klídek, uvolni se, dýchej zhluboka...“ krotil mě Brandon „Pokračujte, Lu.“

„No...“ načala znovu sestra jako by hledala správná slova „Stav je sice stále stabilní, ale.... Jeho navozený umělý spánek přešel do něčeho mnohem hlubšího, z čehož ho nemůžeme nijak vzbudit, ani kdybychom chtěli. Jeho spánek je prostě natolik hluboký, že má až téměř charakter kómatu. Ale není to ani jen tak obyčejné kóma. Vše bylo vidět na monitoringu. Navíc ty prapodivné jizvy na jeho čumáku....ony....svítí!“

„Svítí?“ vykulila jsem oči. Vybavila se mi chvíle, kdy Firestorm poprvé upadl do toho kómatu či co. Tehdy taky ty jizvy svítily „Červeně září?“

Sestra na mě nereagovala – nerozuměla mi.

„Flammosy, říkala jsi mi, že Firestorm ve stodole upadl do něčeho, co John nazýval kómatem. Bylo to takové, jak popsala sestra?“ ptal se mě Brandon.

„Ano, do míry, které rozumím, ano.“ odpověděla jsem tiše „Brandone vezmi mě tam. Vezmi mě ke Stormovi. Já už to déle nevydržím.“

Brandon chvíli váhal. Pak zamumlal:

„Budiž tedy.“ a obrátil se k sestře „Lu, jděte tam, tady Flammosy půjde s vámi. Zkuste ji nějak připravit k návštěvě JIPky.“

„Ano, pane primáři.“ kývla sestra Lu.

„Flammy, běž tady se sestřičkou, ona ti řekne, co a jak.“ vybídl mě jemně Brandon. Kývla jsem, seskočila z křesla a zamířila ke dveřím. V rámu jsem se zastavila a ohlédla se. Brandon si mě ustaraně prohlížel.

„Přijdeš za námi?“ špitla jsem.

„Přijdu.“ kývl Brandon.

„Pojď, Ninetalesko.“ řekla jemně Lu. Vyšla jsem tedy z kanceláře a Lu za mnou přibouchla dveře.

Šly jsme spolu ještě asi třemi chodbami. Ani jsem nezkoušela zapamatovat si cestu. Byla jsem příliš rozrušená. Přemýšlela jsem o tom, co se Firestormovi stalo ve stodole před útokem banditů. Stalo se mu to samé i teď? Jak to ovlivní jeho stav? Ty otázky mi nijak zvlášť náladu nezměnily. Především jsem byla napnutá. Samozřejmě strach o Storma tu pořád byl.

Když Lu společně se mnou došla ke dveřím, které zřejmě vedly na Firestormův pokoj, zarazila se.

„Mno... Já tě tam můžu vpustit, jen když budeš nezávadně sterilní. To znamená čistá tak, že nemůžeš Firestormovi neúmyslně ublížit tím, že na něj nevědomky přeneseš nějakou nemoc. Ta nemoc se třeba na tebe nalepila, mikroskopická a neviditelná a ty o ní vůbec nemusíš vědět. Ale nepřemohla tě, protože jsi při síle a....“ přeměřila si mě od tlap po uši „.... v kondici. Ale Firestorm je slabý a kriticky raněný. Jemu by jakákoli nemoc mohla hodně uškodit, víš?“

Rozuměla jsem jen tomu, že musím být čistá, ale to, proč to muselo být, mi trochu unikalo. Přesto jsem přikývla, jako že rozumím.

„Jo, ještě budeš muset mít roušku. To je tohle.“ řekla Lu, vytáhla z kapsy svého modrého ohozu jakýsi modrý cár s dlouhými bílými provázky a pomocí těch provázků si ten cár připevnila na obličej tak, že jí byly vidět jen oči.

„Takhle ti to uvážu přes čumák. Nebude ti to vadit?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale měla jisté pochybnosti. Jak v tom budu dýchat?, pomyslela jsem si, to můžu Storma ohrozit i dechem? Ale Brandonovi jsem věřila a on zas věřil sestře Lu, takže nebyl důvod si myslet, že se mnou budou dělat něco, co není nutné a zároveň mi to není nějak moc po chuti.

Lu přidřepla ke mně a jemně mi přitiskla ten cár k čenichu. Potom vzala ty provázky a zavázala mi je za hlavou tak, že mi ten cár zakrýval čenich zepředu, zboku a zespodu. Horký vzduch, který jsem vydechovala, mě trochu dráždil, ale dalo se v tom jakž takž dýchat. Když byla Lu hotová, stoupla si a pronesla: „Vypadáš úžasně. Teď projdeš do Firestormova pokoje skrz dezinfekční komoru. Ta tě.... očistí tak, abys tam mohla vejít bez rizika pro pacienta. Neboj, nic neucítíš. Jen musíš zavřít oči, aby to pro tebe nebylo nepříjemné. Rozumíš?“

Kývla jsem. Bylo mi to více než jasné, ale měla jsem trému. Lu otevřela dveře napravo od těch do Firestormova pokoje. Vedly do tyrkysově zbarvené místnosti se skleněnou zdí přímo naproti dveřím. V místnosti nic nebylo, jen spousta otvorů ve zdi, jejichž funkci jsem neznala.

Lu mi pokynula, abych vešla. Tak jsem udělala několik váhavých kroků a prošla dveřmi do místnosti. Lu za mnou dveře přibouchla. To mě notně vylekalo, protože jsem najednou byla sama v neznámém, malém a podezřelém prostoru. Trošku jsem zpanikařila a chvilku zmateně pobíhala po chabě osvětlené místnosti. Pak po nějaké době, když jsem se už začínala zklidňovat, se začalo ozývat zlověstné syčení a z děr ve zdech začalo proudit něco jako pára. Lehla jsem si a zavřela oči. Když nechám zavřené oči, řekla jsem si v duchu, nic se mi nestane. Lu říkala, že nic neucítím. Skutečně necítila jsem nic a oči jsem nechávala pevně zavřené. Trvalo jen pár vteřin, než syčení ustalo a ozvalo se pípnutí. Otevřela jsem oči a stoupla si. Skleněná stěna zmizela bůhví kam. V prostoru za ní byly v levé stěně otevřené dveře. Ale co bylo nejpodstatnější, cítila jsem se opravdu čistá jako drahokam, lehká jako pírko a dokonce i trochu elegantnější než předtím.

Pomalu jsem vykročila ven z komory a potom zahnula do dveří. Octla jsem se v nemocničním pokoji, jak jsem ho znala, když jsem tam kdysi ležela s vážným zraněním (ne ve Swiftu). Pokoj měl dvě postele. Obě byly opatřeny spoustou přístrojů a kabelů a potaženy stejně modrým povlakem jako Luino oblečení. Nalevo od vchodu, kterým jsem vešla, byly zavřené dveře a vedle nich okno, za kterým bylo vidět Lu, jak cosi dělá na přístroji stejném, jako v Brandonově pracovně. Jedna z postelí byla prázdná – ta blíž ke mně. Na té blíž k protější stěně ležel na boku Firestorm. Jizvy na čenichu mu zářily jasně rudo-oranžovou září. Jeho četná škaredá zranění byla přikryta modrou přikrývkou. Vlastně byla vidět jen jeho hlava spočívající na polštáři. Zepředu na čenichu měl připevněného něco podobného jako já, akorát to bylo průhledné a zjevně o dost pevnější. Vedly od toho dvě hadičky (ano, ten pojem znám. Na celé hlavě měl spoustu lehčích ran. Nevypadal ani v nejmenším, že by jen spal. Při pohledu na něj mi bylo dost úzko. Jeho výraz v obličeji spolu s nemocničními přístroji, které v pravidelném rytmu pípaly, na mě působily dost křečovitým dojmem. Jakoby Storm stále trpěl, ačkoli nemohl nic cítit, pokud spal, jak řekla Lu.

Pomalu jsem přešla k Firestormově lůžku a stanula vedle něj.

„Storme,..... jsem u tebe..... jsem tady...“ šeptla jsem. Přes ten kus látky přivázaný na mém čenichu, zněl můj hlas huhňavě „Už se.... nemusíš bát.... já jsem s tebou.... Společně to všechno zvládneme....“ položila jsem hlavu na postel vedle Firestorma. Zrovna teď jsem cítila úplně nejvíc, že Firestorm je mi vším. Bez něj jsem si nedokázala svůj život představit. Trošku jsem promočila jeho povlečení slzami, ale trvalo to jen chvilku.

„Firestorme,... jsi moc dobrý a hodně silný Pokémon. Můžu být hrdá, že jsi můj nejbližší přítel... Miluju tě, Storme.“ pravila jsem důstojně. Chvíli jsem uvažovala, jestli mě Storm slyší, ale pak mi znovu došlo, že spí, tudíž nemůže nic slyšet. Pokračovala jsem v řeči:

„Víš,.... Když ta stodola spadla a já se probrala zavalená v troskách, první, na co jsem myslela jsi byl ty a všichni ostatní, kteří mohli být také zavaleni... Našel tě Billyho otec, Firestorme... To on má kromě Brandona největší zásluhu na tom, že jsi tu stále s námi. Ještě takovou podobnou má Maggiin Crawdaunt – ten tě vyprostil z trosek... Kdyby se události nesešly tak, jak se sešly.... Kdyby tam Brandon, Brachio nebo Crawdaunt nebyli....“ hlas se mi zlomil společně s vůlí odolávat pláči. Znovu jsem na chvíli zabořila hlavu do Firestormovy přikrývky. Když jsem se vzpamatovala, řekla jsem ještě:

„Nikdo a nic nedokáže vyjádřit mou úlevu a radost z toho, že jsi neumřel. Děkuji ti stejně jako tvým zachráncům, že jste všichni udělali maximum pro záchranu života, i když „ uchechtla jsem se „Kdo by o ni, byť jen prostřednictvím automatiky těla, neusiloval, když ten život je jeho vlastní. Ještě jednou ti děkuju a odpusť, že jsem pro tebe nebyla schopna udělat téměř nic.“ sklonila jsem hlavu „Pojďme žít dál, Firestorme.... Tvá cesta zde nemůže skončit a dokud tu budu já a Brandon, tak ani neskončí.... Já vím, že ty se z toho dostaneš, Storme. Prostě to vím!.... „ jeho jizvy na čenichu pohasly a zůstaly tmavě rudé až hnědé. Já jsem na to však nebrala ohled – nevěděla jsem, co to znamená. Svou řeč jsem zakončila slovy:

„Teď tu odpočívej a neztrácej vůli uzdravit se a žít. Já určitě zas brzy přijdu.“

Firestorm dlouze vydechl a zavřené oči mu slzely. Ale stále zůstával nehybný, křečovitý, bezvědomý. Přemýšlela jsem jestli Firestorm třeba pláče ze spaní nebo jestli mě prostřednictvím snu slyšel. Ale ani po pěti minutách jsem nepřišla na nic kloudného, tak jsem to nechala plavat. Otočila jsem se a chtěla říct Lu, aby mě pustila ven. Lu však za oknem vedle dveří už nebyla. To mě na chvilku zneklidnilo, než se ozvalo syčení od té tyrkysové komory. Někdo za mnou jde, došlo mi. Otočila jsem se čelem ke vchodu, kterým jsem přišla, sedla jsem si a čekala.

Když syčení ustalo, po pár vteřinách od toho momentu vešla jiná Ninetaleska o něco málo větší než já. To, že to je samice, jsem vycítila téměř ihned. Užuž jsem ji chtěla oslovit, ale vtom mi pohled padl na její oči – sytě tyrkysové bez patrných panenek. Jako by mě někdo uhodil do hlavy – tak jsem se v tu ránu cítila, když jsem si uvědomila, že ty oči znám! A má domněnka se potvrdila, když její oči zasvítily a i přes roušku uvázanou na jejím čenichu bylo patrné, že se na mě zeširoka usmála.

„Ach bože.“ promluvila jsem se značnou zaskočenou radostí v hlase „Ahoj,... maminko.“





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky