Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Turquisa

Mezitím jinde, o několik okamžiků dříve:





Billy, Sharphand, Elite a Glocker ještě chvíli stáli a dívali se směrem, kam Latias odlétla. Jejich tiché koukání přerušila až Glocker, když náhle se za chroptěním přidřepla a chytla se země.

„Mami, copak? Co se stalo?“ vyhrkl Billy.

„Je mi....špatně....zranění mě bolí.“ zachrčela Glocker a zhluboka dýchala.

„No, tak pojďme do centra, ať nás všechny co nejdřív uzdraví.“ navrhla Sharphand. Byla zjevně celkem v pohodě, což výrazně kontrastovalo s jejím zraněními pokrytým tělem.

„Dobrá,“ kývl Billy „Shar, podpírej a veď Elite, já povedu mámu.“

„Dobře.“ souhlasila Sharphand a chytila kolem pasu Elite, která měla oči převázané puntíkovaným šátkem.

„Taky začínám nějak cítit ty oči.“ postěžovala si Billyho sestra. Billy prolezl pod Glockeřinou paží a celou svou silou se pokusil svou mámu zvednout a podepřít. Po chvíli úsilí obou dvou se to nakonec podařilo, ačkoli se Billymu třásla kolena a hekal pod máminou vahou. Glocker se totiž nedokázala udržet dost dobře na nohou a tak se o Billyho hodně opírala.

„Uff, tak jdem.“ zavelel Billy. Skupinka ale nestačila udělat ani krok, protože se vzápětí ozval všem kromě Sharphand známý hlas ze křoví:

„No to je neuvěřitelné! Sonyo, pojď, dnes poznáš mé kamarády!“

„To je Netřesk.“ pronesla zvolna Elite.

„Netřesk?“ nechápala Sharphand.

„Andřin osobní trenér z dob, kdy byla malinká Vulpixka.“ vysvětlila Elite. Billy a Glocker si vyměnili udivené pohledy.

„To jsem nevěděl, že Netřesk je tolik nadaný, aby mohl trénovat jiného Pokémona.“ řekl Billy.

„To už nevím.“ zasmála se Elite. Vtom se z křoví ozval jiný hlas, který reagoval na Netřeska.

„Kolikrát ti mám říkat, Netřesku, že mi máš říkat....“

„Já vím, promiň.“ přerušil ho Netřesk.

Neznámý hlas byl zcela jistě samičí a velice podobný Flammosynému. Vlastně to přímo byla verze Flammosyna hlasu, ale jinak odlišná než Andřin hlas – tento nově objevený byl oproti Andře jemný, velice jemný. Byl stejně hluboký jako Flammosyn, ale postrádal konejšivý a hladivý tón. Prostě hlas byl ryze jemný bez jakéhokoli přikreslení.

Tu se rozhrnulo křoví a na parkoviště vstoupil Netřesk. Vypadal přesně tak, jak si ho Billy pamatoval, když odcházeli na svou výpravu. Za ním vyšla z křoví veliká Ninetaleska. Veliká ve smyslu výšky, ne mohutnosti. Byla vysoká, štíhlá a křivky jejího těla byly dokonale hladké, jako by na ní neexistoval ani jediný náznak lomených tvarů. Dodávalo jí to pohlednost. Její figura spolu s nádherně upraveným chocholem, spleteným do celkem dlouhého copu, a také s ladným, protáhlým čenichem tvořila dokonale krásného Pokémona. Billy si říkal, že je dokonce hezčí než Flammosy a to podle něj bylo co říct. Dále mladý Grovyle s úžasem postřehl, že neznámá Ninetaleska má výrazné sytě tyrkysové oči bez sebenepatrnějších panenek a také si nešlo nevšimnout velikého hnědého znamení tvaru karetního kříže, které měla z vrchu na čenichu. Patří k Marleyho menšině, uvědomil si Billy. Dokázal z Ninetalesky vycítit něco, co mu bylo blízké, ale nedokázal to pojmenovat. A když spolu s Netřeskem zůstala stát asi metr od nich, bylo možné cítit vůni mateřídoušky, ačkoli byla zima.

„Tak jste zpět?“ začal řeč Netřesk a radostně si skupinku měřil.

„Ano.“ kývl Billy a zeširoka se usmál „Spartaka jsme sice nezadrželi, ale Sharphand máme zpátky.“

„Jó, dnes tomu budou tři týdny, co jsme se zde rozloučili.“ zasnil se Netřesk „Tehdy jsi byl na dně, ale dnes už vypadáš líp.“ zasmál se a oslovil i ostatní „Vítejte všichni zpět, jsem moc rád, že vás vidím. Zvlášť tebe, Sharphand. Koukám, pobyt u Spartaka se na tobě nepříjemně podepsal.“

„Poradila jsem si.“ odvětila Sharphand suše.

„A to je dobře.“ přitakal Netřesk „Nyní, milí Pokémoni, dovolte, abych vám představil.... Toto je Sonya. Sonyo, toto jsou mí přátelé: Sceptilka Glocker, máma od Grovyla s hvězdou na hrudi Billyho. A pak Grovylka Elite – s šátkem přes oči... z neznámého důvodu... – a Grovylka Sharphand, Billyho přítelkyně a nedávno ještě zajatkyně bandity Spartaka. To kvůli ní se Billy a zbytek jeho party – která tu zatím není – vydali na výpravu za její záchranou, o které jsem ti říkal, Sonyo.“ mluvil k Ninetalesce po jeho boku.

„Dovolte, abych se ještě dopředstavila.“ promluvila Ninetaleska „Ano, jmenuji se Sonya. Někdy se ke mně dá přisoudit přízvisko Cliffová, ale...“

„Cliffová?!?“ vyhrkli všichni tři Grovylové i Glocker, když zaslechli důvěrně známé příjmení.

„No ano. Jistě znáte dvě sestry Flammosy a Andru. To jsou mé dcery, já jsem jejich máti. Jak jsem řekla, jmenuji se Sonya, ale podle barvy mých očí, mám raději, když se mi říká Turquisa.“

„Ty jsi...“ začal Billy, ale nedořekl. Nyní už viděl, že Flammosy je své matce velice podobná. Oproti Turquise však Flammosyno tělo postrádalo tu neobyčejnou ladnost a eleganci, kterou mohli Billy a jeho přátelé pozorovat.

„Velice mě těší.“ dořekl Billy jinak, než chtěl.

„Ano, rádi poznáme matku od jedněch z našich nejlepších kamarádek.“ přidala se Sharphand. Glocker mlčela, jen upírala pohled na Turquisu.

„Ó, jsem také poctěna.“ řekla trochu v rozpacích Turquisa „Od Flammy jsem o vás slyšela spoustu věcí.“ podívala se na Billyho „Hm...“ zabručela, udělala pár kroků a stanula před Billym. Byla o jednu a půl hlavy vyšší než on. Billy se podíval do Turquisiných očí. Tyrkysová barva dodávala jejímu pohledu pronikavost. Zničehonic její oči oslnivě zasvítily, ale jen na pár vteřin. Turquisa chvíli shlížela na Billyho čelo a pak zavrtala pohled do jeho hvězdy.

„Hmm, jsi stejně výjimečný jako já, Billy. Také tě evoluce obdařila Marleyho znamením.“ zamumlala tak, že ji Billy sotva slyšel „Někdy si musíme dát zápas. Takové zápasy mezi Pokémony Marleyho menšiny bývají neobyčejně vzrušující.“

„No,“ zaváhal Billy „Řekl bych, že zase tak zajímavé by to nebylo. Jsem dost mladý, ty jsi velice zkušená a navíc máš výhodu.“

„Jak jsi starý, Billy?“ ptala se Turquisa.

„Čtyři a půl roku.“

„Máš pravdu.“ přikývla „Jsi příliš mladý, já bych ti mohla hodně ublížit. A z vyprávění vím, že ty bys nechtěl, abych tě šetřila.“

„To je pravda.“ přitakal Billy.

„Lepší bude, když si spolu potom zatrénujeme.“ vlídně se na něj usmála, laškovně ho políbila na krk a otočila se k Sharphand „A ty... Tvá pravá čepel je silná, dělá z tebe velice nebezpečnou soupeřku. Zvlášť, když tvá čepel zmodrá. Přesto však nemáš Marleyho znamení, že?“

„Ne.“ promluvila Sharphand nesměle „Tur... Turquiso?“

„Ano?“ protáhla Turquisa.

„Promluvit si můžeme později. Teď bychom měli jít do Pokécentra.“ pravila Sharphand a ukázala na Glocker „Tady Billyho máti není právě dvakrát dobře. A Billyho dvojče-sestra by asi taky ráda znovu viděla...“

„To určitě.“ zaskřípala Elite.

„No... Takže navrhuji jít do Pokécentra a nechat se vyléčit či ošetřit. Pojďte oba s námi, jestli chcete.“ zakončila Sharphand.

„Nu, já a Netřesk jsme sice chtěli jít na překážkovou dráhu, ale chci se začlenit do vaší společnosti a hlavně poznat svou vrstevnici, která je též matkou dvou dětí. Nenechám si to ujít, když už jsme se takhle sešli.“ souhlasila Turquisa.

„Bude mi ctí.“ zasténala Glocker.

„Nuže, pojďme.“ řekl Billy. Zapřel se do podpaží své mámy, spolu s ní se otočil čelem k centru a společně oba pajdavě vykročili vpřed. Ostatní šli krokem za nimi.

Trvalo jim dobré tři minuty, než došli k recepci. V ní naštěstí nikdo nebyl a tak mohli jít dál. Šli mlčky. Pomalu se přiblížili k první křižovatce. Užuž se chystali zahnout doprava, když se za nimi ozvalo volání: „Hej, vy tam, co tady děláte takhle sami?“

To řekla recepční, která předtím byla v zadní místnosti. Pokémoni se po sobě podívali.

„Co jí řekneme?“ ptal se tiše Netřesk.

„Nechtě to na mě.“ uklidnila je všechny Turquisa. Obešla Netřeska a udělala pár kroků vpřed směrem k recepci, pak se zastavila a sedla si. Recepční k nim zamířila, ale v půli cesty se zastavila. Chvíli koukala na Turquisu a pak pomalu řekla: „Ty... jsi Turquisa, že?“

Turquisa rázně přikývla.

„Konečně chceš patřit nějakému člověku?“ ptala se recepční.

Turquisa zavrtěla hlavou. Recepční si povzdechla.

„No, aspoň, že už ti lidi dají pokoj.“ řekla „Co potřebuješ?“

Turquisa pohodila hlavou k trojici Grovylů, Glocker a Netřeskovi. Billy si řekl v duchu, ta vůbec nepotřebuje ke komunikaci slova.

„Á, vás já znám taky.“ ožila recepční „Grovyle s hvězdou na hrudi se tu kolem toulá po lese. Takže to jsi ty?“

Billy přikývl.

„No... Co pro tebe může Pokécentrum udělat?“ zeptala se recepční. Pak se plácla do čela. Zřejmě si všimla, že čtyři z těch šesti Pokémonů, jsou dost poranění „Jsem to ale nána, promiňte. Hned zavolám někoho, kdo se o vás postará. Vydržte.“ vyhrkla, proběhla kolem nich a zmizela v chodbě napravo.

„Turquiso?“ promluvila Glocker „Jak to, že tě ta žena zná?“

„Mezi obyvateli Swiftu jsem byla dlouho velice vyhledávaným a chtěným Pokémonem.“ vyložila Turquisa „Hodně lidí mě chtělo chytit, protože se rozkřiklo, že jsem krásná a silná. Každý by o takového Pokémona stál. Z těch mnoha pokusů o mé chycení však žádný nevyšel, protože jsem mnohdy měla dost štěstí, abych unikla. Samozřejmě některá vítězství jsem si vybojovala, ale před silnějšími soupeři jsem radši utíkala. A noru, kterou sdílím se svými dcerami, nikdy nikdo z lidí nenašel.“ odmlčela se a olízla se.

„Jak to, že ti už lidé dají pokoj, jak řekla ta žena?“ reagovala Glocker.

„No, postupem času si lidi začali uvědomovat, že chytat mě nemá smysl, protože jsem prý příliš silná.“ pronesla zasněně Turquisa „Ale hlavně odradilo jejich elán k tomu, aby mě hledali, určité domnění. Jednou mě jeden kluk se dvěma Squirtly pronásledoval k velkému vodopádu na řece Dart. Měl velkou šanci mě dostat. Levou přední tlapu jsem měla raněnou a byla jsem celá omrzlá od Ledového paprsku. Mimochodem, bylo to v létě v poledne. Když jsem doběhla k vodopádu, zjistila jsem, že nemám kam utéct. Ti tři vytvořili rojnici ještě spolu se čtyřmi dalšími Pokémony. Věděla jsem, že prorazit nedokážu. Ihned by mě srazili k zemi, protože jsem díky doznívajícím mrazivým výbojům v mém těle nebyla dost obratná. Tak mě v tu chvíli napadl jediný zoufalý krok. Vyskočila jsem na kámen v řece a po hlavě jsem se vrhla z vodopádu dolů.“

Ostatní vyděšeně zalapali po dechu. Sharphand vydechla:

„Ty jsi... neuvěřitelně odvážná.... Turquiso.“

„No...“ řekla Turquisa a zrudla.

„A jak jsi dopadla po tom skoku?“ zeptala se Elite a slepě kroutila hlavou.

„Nu, dobře ne.“ pravila Turquisa odměřeně „Ten pád byl asi desetimetrový. Samozřejmě všude kolem mě padala voda. Studená!.... Brrr...“ trochu se jí naježily chlupy na zádech „No, a ten dopad byl jako výbuch. Před očima záblesk, rána a pak už jen tma. Útržkovitě si pamatuji, že jsem se probrala ve vodě a snažila se dostat na břeh, ale bylo to k ničemu. Byla jsem vyplavena na jednom písčitém břehu, daleko daleko za Swiftovským lesem. Až na totální absenci ohnivých schopností, promočenost a slabost jsem byla v pořádku. Byl už večer a mně se chtělo spát a tak jsem tam přespala. Přes noc jsem se jakž takž zotavila a vyrazila na cestu domů. Cesta mi trvala celý den. Večer jsem dorazila k naší noře. Od Flammy, která byla náhodou doma, jsem se pak dověděla, že ten trenér, co mě honil, rozkřikl, že mě řeka odnesla pryč z lesa. No a od té doby žijí swiftovští trenéři v domnění, že jsem opustila tyto hvozdy.“

Domluvila a znovu se olízla. Billy měl dojem, že zaslechl ještě: „Kruci, mám vyprahlo.“

„Vidím, že nejsme sami...au..., kdo má bohatou minulost.“ zasténala Glocker.

„Hezké vyprávění.“ ocenila Sharphand a vztáhla ruku k Turquise. Pak se zarazila.

„Smím tě pohladit, Turquiso?“

„Ale jistě.“ zasmála se Turquisa. Sharon se usmála a pohladila Ninetalesku po hřbetě. V tu chvíli se vrátila recepční a nedoprovázel ji nikdo jiný než Brandon:

„No fakt.“ žasl „Skutečně, známá Turquisa nás přišla navštívit. Moc si toho vážím, že ses vrátila do našich lesů.“

„Popravdě, jsem tu pořád, ale o to teď nejde.“ řekla Turquisa „Netřesk – ten Rapidash tady – zahlédl, jak Flammosy vchází sem. Je tu?“

„Ano, zrovna je na návštěvě u jejího kriticky raněného přítele Firestorma.“ sdělil Brandon.

„Co?“ vyhrkli Billy, Glocker, Elite a Sharphand najednou.

„Málem bych na něj zapomněla!“ vykřikla Elite.

„Jak je na tom?!?“ přidal se Billy.

„Špatně, ale žije.“ odpověděl Brandon.

„Pojďme tedy nejdřív za ním.“ navrhla Sharphand.

„Klidně vás tam zavedu.“ řekl Brandon „Můžete jít, Mel.“ sdělil recepční. Ta kývla a odešla. Pak se Brandon otočil a beze slova šel chodbou dál. Pokémoni se po sobě podívali a šli za ním.





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky