Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Latiasino obměkčení

...a zároveň Billyho znovuzocelení.





Dostal jsem ránu do hlavy. Velkej trám padající z hroutící se střechy mě udeřil přímo do temena. Na chvilku se mi zatmělo před očima, ale cítil jsem, jak na mě dopadají další trosky. Pod nohama se mi najednou cosi uvolnilo a já jsem se propadl kamsi do neznáma. Nepadal jsem dlouho – odhadem tři až čtyři metry. Dopadl jsem na záda na něco tvrdého. Pak přímo na mě dopadlo pár kusů trosek, ale nic vážného se mi nestalo. Tedy až do chvíle, než na mě spadl pravděpodobně další trám a vyrazil mi dech. Chvilku jsem chroptěl, než se mi podařilo nahodit dech zpět. Zeširoka jsem otevřel oči a rozhlédnul jsem se. Jen trošku světla pronikalo seshora do nevelkého prostoru vykopaného přímo pod stodolou, do kterého jsem se propadl – venku už se stmívalo. I v tom malém množství světla jsem viděl obdélníkovou díru nad hlavou. Byla vyplněná troskami stodoly, které v ní byly vzpříčené. Kromě té díry tu nebyl žádný jiný východ. Zrovna jsem si říkal, jaká je v té díře tma, když jsem periferním viděním zahlédl zelenou záři jako od Listové čepele. Kouknul jsem se tím směrem. Zpod malé hromady trosek skutečně prosvěcovala Listová čepel.

„Sha.... *kuck*...Sharphand? Jsi celá?“ zaskřehotal jsem. Čepel se pohnula.

„Billy, pomož.... Nemůžu popadnout dech.“ ozval se zpoza hromady Sharonin přidušený vzdech. Už z toho tónu bylo slyšet, že těžce lapá po dechu. Přestože bylo zřetelné, že se Shar asi necítí moc dobře, tentokrát se mě nezmocnil žádný panický strach ani rozrušení. Právě naopak – byl jsem chladný a soustředěný, má mysl pracovala klidně a spořádaně. Věděl jsem téměř okamžitě, jak se zachovat.

„Sharphand, pozor! Použiju na ty trosky Energetickou kouli!“ křikl jsem pevně.

„Spě...chrrm....chej.“ zasípala Sharphand. Já jsem sepnul ruce a vnitřně se připravil na kumulaci energie. Vnímal jsem proudy energie, které se z mého nitra soustřeďovaly v mých dlaních. Po chvíli mírně vysilující kumulace jsem však cítil, že nemám dost energie, abych ten útok provedl. Zrušil jsem svou snahu a chvíli přemýšlel, jak bych se dokázal přemoct a provést Energetickou kouli správně. Dostal jsem nápad. Sedl jsem si, zavřel oči a snažil se vnímat jen energetické přesuny v mém nitru. Po chvíli jsem ve své mysli vnímal a zčásti i viděl, jak energie znovu proudí k mým dlaním. Jak se tam shromažďuje a jak se začíná chystat ke kumulaci ve vzduchu mezi dlaněmi. Hezky kousek po kousku jsem nabíjel Energetickou kouli a přitom zvolna meditoval, abych na to získal trochu sil. Meditaci jsem se nikdy neučil, ale věděl jsem přibližně, co to obnáší. Šlo o to uklidnit svou mysl a zkoncentrovat se jen a jen na své síly a svou energii.

Nevím, zda mé ponoření se do svého nitra bylo to pravé meditování, ale každopádně to přineslo užitek. Najednou jsem se probral ze svého rozjímání a postavil se. Pak jsem instinktivně a naprosto automaticky odvrhnul nabitou Energetickou kouli mocným máchnutím rukama přímo na hromadu trosek, zpod které se předtím ozýval Sharphandin hlas. Ozvala se rána a Sharonin výkřik. Musel jsem odvrátit obličej, protože moje Energetická koule rozbila trosky na padrť, která se rozletěla do všech stran. Když ustal déšť třísek a kousků betonu, znovu jsem se podíval na místo, kde předtím byla hromada trosek. Teď tam napůl ležela, napůl seděla opřená o stěnu onoho obdélníkového prostoru Sharphand. Poznal bych ji jen díky oslnivému světlu její čepele, které jí osvětlovalo obličej a celou pravou část těla. Přišel jsem k ní a klekl si před ni. Vypadala, že je celá malátná a ospalá. Měla zavřené oči a hlava se jí mírně kolébala ze strany na stranu. Právě jsem ji chtěl trochu zburcovat, když se mi do uší doneslo vytí. Nerozeznal jsem v něm nic konkrétního. Bylo jen jasné, že je to Flammosy nebo Andra a že to přichází odněkud z vrchu.

„Hmm, Flammosy nebo Andra asi někoho volá.“ řekl jsem si a položil dlaň na Sharoninu hruď. S naprosto bleskovým reflexem mě Shar chytila pravou rukou za zápěstí, až se její nabité ostří přiblížilo asi na pět centimetrů od mé tváře.

„Postřeh, Hvězdíku.“ šeptla a pomalu pustila mou ruku.

„Jsi v pořádku, Sharphand?“ ptal jsem se.

„Ano, víceméně.“ kývla Sharphand „Rány bolí, ale myslím, že jsem i docela bojeschopná. Díky, Hvězdíku, zachoval ses skvěle.“

Cítil jsem, jak rudnu.

„Taky si říkám.“ přitakal jsem v rozpacích „Něco se se mnou stalo. Já jsem totiž nezpanikařil, nerozrušila mě tvá situace, v hlavě jsem měl naprosto klidno, žádná bouře strachu a citů.“

Sharphand se usmála. Postavila se a položila mi ruku na vrch tlamy.

„Vnitřně ses zocelil, Billy. To je to nejlepší, co se mohlo stát. Předtím jsi byl trošku citlivý, pak ses psychicky zhroutil a nyní ses zocelil. A jak vidím, jsi na tom líp než před mým únosem.“ vyložila a pohladila mě po vrchu tlamy. Postavil jsem se a chytil Sharphand za obě ruce.

„To je... báječné.“ řekl jsem se širokým úsměvem „Nyní se cítím ještě odolnější, když jsi to řekla.“

Usmála se a políbila mě.

„No...“ vzdechla „A co dál?“ rozhlédla se „Kudy pryč odtud?“

Vtom ve mně hrklo. To je pravda, řekl jsem si v duchu, jak se odtud dostaneme? Tento stav trval jen chvilinku, než mě napadlo řešení.

„Prohrabem se.“ prohodil jsem a rozhodil rukama. Sharphand vykulila oči.

„Ty umíš hrabavý útok?“ vyjekla.

„Ne, ale to přece nevadí.“ zasmál jsem se „Rukama prostě budeme hrabat a někam se dohrabem.“

„Rozumím, Billy, kde začnem?“

„Tady.“ ukázal jsem na zeď za ní.

„Tak jedem. Do toho.“ povzbudila mě a zabořila drápy do hlíny. Odlamovala hroudy a mocnými údery zasekávala drápy hluboko do hlíny. Docela rychle se prohrabávala do stěny, brzy se však unavila. S funěním vyvrávorala ven z krátké štoly, spadla do sedu a sípavě zhluboka dýchala.

„Jdu na to, Shar.“ zamumlal jsem. Zvolil jsem jinou taktiku – začal jsem hrabat tak, jak hrabe Firestorm. Nešlo to snadno. Hlína byla promrzlá a tvrdá a těžko se rozpadala pod tlakem mých dlaní. Bylo to rovněž vysilující – odhrabal jsem asi tak dva metry – o něco míň, než Shar – a byl jsem hotovej. Odplazil jsem se ven ze štoly. Shar mezitím popadla dech a vystřídala mě.

Takhle to šlo nějakou dobu. Když jsme prokutali asi osm metrů, už mě fakt bolely ruce a zadýchanost při každém odpočinku odpadala hůř a hůř. Jednou jsem během hrabání zaslechl takový trochu hysterický výkřik a hned na to zoufalé vytí. Nebylo pochyb, byl to Flammosyn hlas a při vytí Ninetaleska křičela:

„Brandonéééé!!!!“

Trochu mě to zarazilo, ale pak jsem si řekl, že abych zjistil, proč Flammosy vyje, musím se nejdřív dostat na povrch. A o to víc jsem se zabral do hrabání.

Když jsme vyhrabali asi těch deset metrů štoly, Shar zadýchaně řekla:

„Ffff...fff....Tady pojedem......už nahoru....co?“

„Jo.“ zafuněl jsem a vystřídal Sharphand v hrabání. Začal jsem tedy prohrabávat strop. Hlína se mi sypala do očí a také jsem ji omylem vdechoval. Bylo to velice nepříjemné. Snažil jsem se hlínu udupávat, aby se nevršila v hromady. Později ji Sharphand vyhrnovala ven ze štoly. Takhle jsme docela dlouho pracovali a postupně se prokutávali nahoru – šlo to o dost pomaleji. Museli jsme dělat takové provizorní stupně, abychom měli po čem lézt. Bylo to hodně vyčerpávající. Zhruba po půl hodině jsme konečně narazili na povrch. Vylezli jsme z díry, kterou jsme vyhrabali, a totálně grogy jsme se svalili na zem, ani jsme nevěděli, kde jsme se vyhrabali. Nevím, jak Shar, ale já jsem i omdlel.









Probudil mě něžný dotyk Sharoniny ruky na mém čele. Už jsem trochu nabral síly, takže jsem mohl otevřít oči a sednout si. Seděli jsme u bývalých zadních dveří do stodoly – teď to byla jen hromada trosek. Byla už tma. Hned při prvním pohledu na ty trosky jsem se značně lekl. Zpod trosek vykukovala hlava a krk Latias, která byla zbytkem těla uvězněná pod troskami. Poznal jsem ji ihned, ve vřavě se o ní mluvilo, když se objevila ve stodole. Měla zavřené oči a nehýbala se. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Tak tohle je ta krutá Latiosova sestra?, pomyslel jsem si. Při pohledu na ni se mi vybavovala chvíle, kdy Latias prorazila svým bratrem obrovskou díru do zdi stodoly. Proč? Z přemýšlení mě vytrhla Sharon:

„Billy?“ hlesla. Podíval jsem se na ni. Ve světle vycházejícího měsíce se blýskaly její oči. Vzhledem k tomu, že na obloze bylo jasno, mohl jsem jasně vidět velký šrám táhnoucí se přes vrch její tlamy „Billy, to je....“ ukázala na Latias, dobře viditelnou i v pološeru noci a měsíčního světla.

„Latias.“ kývl jsem a postavil se „Myslíš, že Latias trochu změkla, když se pohádala se svým bráchou?“

„Ne.“ zavrtěla rázně hlavou Sharphand a tvářila se tvrdě.

„Ale ano, moji milí, ano.“ ozval se mně nepovědomý středně vysoký hlas. Oba jsme sebou trhli, protože tohle nikdo jiný, než Latias říct nemohl – nikde jsme nikoho jiného neviděli. Navíc, Latias se pohnula – zavrtěla hlavou.

„Nebojte se, já vám už nic neprovedu.“ zahuhlala Latias.

„Dokaž to!!“ vyjekla Sharphand, ale já jsem ji zchladil gestem a klidně oslovil Latias.

„A co tak najednou?“ zeptal jsem se. Latias chvíli mlčela a pak se rozpovídala třesoucím se hlasem:

„Včera jsem zaútočila na tvou matku, HvězdoGrovyle. A spolu s ní i na čtyři jiné Pokémony, pravděpodobně její přátele. Umbreona Jeffa jsem již znala z dřívějška. Ale ty ostatní včetně tvé mámy ne. Ti všichni neudělali nic víc a nic míň, než že narušili můj bezpečnostní systém. Tvá máma pocítila sílu mého obranného systému naplno a na vlastní kůži. Ale neboj, nic moc se jí nestalo. Později to bylo horší. Už od pradávna jsem kruté a nelítostné povahy. Baví mě způsobovat bolest a utrpení. I včera jsem ty pudy poslechla a mučila těch pět Pokémonů jen pro své potěšení.“ Latias se odmlčela. Nejspíš čekala, že na to budu reagovat. To se ví, její čin mě štval, ale chtěl jsem s tím počkat, až domluví. Sedl jsem si do sněhu, zkřížil ruce na prsou a pokynul Latias, aby pokračovala. Ona popotáhla a mluvila dál: „Vyžívala jsem se v křiku těch Pokémonů. Zvlášť jeden pohledný Ninetales. Toho jsem trápila úplně nejdéle.“ popotáhla „Hyper-paprsek, Psychický útok, Dálkový Giga dopad a....“ v tu chvíli se jí hlas zlomil a z očí jí stekly dvě slzy.

„No, tak to dořekni.“ pobídla ji Sharphand.

„...a taky Drápy prokletí.... Ach bože, mně je to tak líto....Už když jsem se pak probrala z protiútoku těch pěti, uvědomila jsem si, jak jsem se zachovala – poprvé v životě. Všechno to utrpení se mi pořád promítalo v hlavě. Pořád mě to trápilo. Celou noc jsem brečela, už jsem nemohla dál. Dnes ráno jsem to chtěla napravit – hlavně zbavit toho Ninetalese své kletby. Tajně jsem sledovala tu skupinu Pokémonů. Ta mezitím osvobodila své další přátele a utekla do těchto míst. Tady jsem narazila na svého bratra Latiose. Když jsem zjistila, co má v plánu, zhrozila jsem se nad tím, co s vámi chtěl udělat. Když jsem mu řekla o svých pochybnostech o své povaze, naštval se a spoutal mě něčím tajemným, co jsem ani nedokázala rozpoznat. Bylo to těžké, ale nakonec díky mé vůli a přesvědčení, že musím mého bráchu zastavit, jsem se vyprostila. Našla jsem Latiose právě tady, u stodoly. Pohádala jsem se s ním a.... Zbytek už znáte.“ odmlčela se a třaslavě lapala po dechu.

Dlouho jsme mlčeli. V hlavě mi vířil celý Latiasin příběh a musel jsem uznat, že Latias opravdu změkla. Ať jsem chtěl nebo ne soucítil jsem s ní a věřil jsem jí jako své nejlepší přítelkyni, která ostatně stála vedle mě. Považoval jsem, tedy věc s Latias za urovnanou. Usmál jsem se na ni. Jen jedna věc mě hlodala v hlavě a nedala pokoj.

„Co způsobuje Firestormovi ta tvá kletba?“ zeptal jsem se volně. Latias se mi podívala do očí.

„To prokletí..... oddělí Firestorma od jeho vlastního těla a uvězní jeho vědomí mimo tělo a to pokaždé, když.... No, je to vázané přesně na určitý nervový impuls ve Firestormově mysli. Když se ten impuls projeví, Firestorm upadne do uvězněného kóma-stavu. Z tohoto stavu se může probrat sám – po čase ten stav odezní, někdy za hodinu někdy za den, je to různé. Může ho ale probrat taky anti-impuls nějakou psychickou vlnou... Projití tímto stavem má dopady. Většinou negativní. Může to způsobit, že Firestorm bude trpět náhlými psychickými šoky bez zjevné příčiny, ale také to může způsobit i jiné psychické problémy. Samozřejmě, samotný průběh kómatu pro něj taky není dvakrát příjemný. Častost a intenzita různých psychických obtíží závisí na častosti jeho kóma-záchvatů...To prokletí má však taky pozitivní stránku. Jizvy, které jsem mu způsobila, fungují jako detektor neznámých či neviditelných sil, které způsobují třeba manipulaci mysli či přímé zranění. A co víc, zajišťují Firestormovi naprostou imunitu vůči těmto silám. Vždy, když nějaká síla aktivuje detekční schopnost, jizvy se rozsvítí červeno-oranžovým světlem.“ tak zněl Latiasin podrobný výklad.

To pasovalo přesně. Já jsem během boje zaznamenal moment, kdy jsem měl výpadek vnímání. A když jsem se z toho výpadku probral, zahlédl jsem, jak Firestormovy jizvy na čenichu ještě slabě červeně světélkují, než pohasly.

„Jo, to sedí.“ zamumlal jsem „Můžeš Firestorma nějak zbavit té kletby?“ Latias se zatvářila vyděšeně.

„Mohla jsem, dokud Firestorm poprvé neupadl do kómatu.“ řekla provinile „Jsem s ním skrz tu kletbu spojena. Pocítím okamžitě, když se kletba projeví, ať už pozitivně či negativně. Už jsem to cítila, jednou upadl do kómatu a jednou ho kletba ochránila před Latiosovou Prostorovou Psychovlnou. Když se už kletba projevila, není možné ji odvolat z mé strany. Musel by to být někdo, kdo dokáže mluvit s kletbami...“

„Co?“ přerušili jsme ji oba a vyměnili si překvapené pohledy.

„Kletby mají své vlastní vědomí. Nevyužívají je však k ničemu, proto nejsou myslící a inteligentní, tudíž se nikdy nezhoršují, jen se projevují, když je jejich čas. Ale to jejich vědomí může být ovládáno pomocí Pokémona, který má kletbolamačské schopnosti.“

„A ten lamač....., jak se dá najít?“ vyhrkla Sharphand.

„Snadno, pro mě je to snadné,... pokud mám vše, co potřebuju, ale o tom teď mluvit ne....“

„Billy, Sharphand, jste v pořádku?“ ozvalo se nám zničehonic za zády. Otočili jsme hlavy. Byla to Maggie. I ve tmě bylo vidět, že je zpocená a znavená. Vlasy měla rozcuchané, oblečení na několika místech potrhané „Všude vás hledáme. Jen vy dva ještě scházíte. Pojďte honem, ať se na vás podívám a ať ostatní nemají o vás strach.“ znělo to ustaraně. Popravdě byl jsem rád, že ji vidím, ale něco v jejím hlasu nehrálo. Podíval jsem se tázavě na Latias.

„Jen běžte, já jsem naprosto v pořádku. Pak se k vám přidám.“ řekla rozhodně.

„Ještě si promluvíme.“ zakončila náš rozhovor Sharphand. Potom jsem se já zvedl a ruku v ruce se Shar jsem zamířil k Maggie. Stanuli jsme na rohu stodoly, kde Maggie stála, napůl ukrytá mezi stromy.

„Jste oba v pořádku?“ ptala se hned.

„V mezích možností ano.“ odpověděl jsem.

„Máš ošklivou modřinu na hlavě, Billy.“ zhrozila se Maggie. To jsem věděl, že mám na hlavě nějaké zranění – vždyť mi na hlavu spadl trám.

„Já vím.“ kývl jsem.

„Pojďte k ostatním. Billy, možná to pro tebe bude trochu těžké.“ vybídla nás Maggie a zamířila podél dlouhé strany kamsi před bývalou stodolu. Mlčky jsme ji následovali. Po pár krocích jsem zaslechl, jak Sharphand špitla:

„Můj bože, Billy, tvůj vlasolist....“

„Copak je?“ zamumlal jsem netečně.

„Úplný malinký koneček tvého vlasolistu chybí.“ zaševelila Shar trochu vyděšeně. Ihned jsem uchopil svůj vlasolist a prohlédl si jeho konec. Skutečně, odhadem asi tři centimetry mého vlasolistu chyběly. Tak proto, uvědomil jsem si, proto jsem nemohl provést tu Energetickou kouli. Mám poškozený vlasolist, proto jsem nemohl mobilizovat dost energie.

„No, myslím, že boje mám i tak dost na pár týdnů.“ zasmál jsem se.

„Pravda.“ souhlasila Sharon.

To už jsme došli před stodolu. Vlevo v pozadí byl vidět Elektřin dům v plamenech. To mě trochu zarazilo, ale vše se zas ustálilo, když jsem Elektru zahlédl opodál, jak sedí a mírně se třese. Jinak na prostranství před stodolou byli shromážděni všichni členové naší party. Viděl jsem i Frostise a Gingi. Většina z nich byla už od pohledu nějak malátná, nebo zesláblá a úplně všichni byli aspoň trochu ranění. Nikdo však nebyl v bezvědomí, aspoň podle toho, co jsem v matném měsíčním světle rozeznal.

„Brácho, jsi to ty?“ ozval se nezaměnitelný skřípavý hlas mé sestry.

„Jo, já a Sharphand.“ promluvil jsem nervózně.

„Billy, vítej zpět.“ zněl Steamsův hlas.

„Nazdar, kamaráde.“ protáhl slabě Absus.

„Jste poslední z naší party, kdo byli nalezeni. Nyní už bychom měli být všichni v bezpečí.“ zaduněl Jeff.

„Tak to je fajn.“ zabručel jsem spokojeně.

„Na tvém místě, Billy, bych ještě nejásala.“ zachrčela odněkud, kde jsem ji neviděl, Andra „Firestorma v kritickém stavu odvezl Brandon do nemocnice.“

„Co?“ vyhrkl jsem zaskočeně a poprvé od znovuzocelení ve mně skutečně zatrnulo. Strach o mého nejlepšího přítele byl hodně silný, ale zatím se mi dařilo držet ho silou vůle pod kontrolou „Co se mu stalo?“ zasípal jsem.

„Byl zavalen konstrukcí střechy stodoly.“ řekla Maggie ponuře „Bohužel měl smůlu a uvízl v troskách tak nešťastně, že nyní bojuje o život. A to není vše.“ ukázala na dodávku opodál „Jde o tvou mámu, Billy. Taky je na tom poněkud hůř. Sice je mimo ohrožení života, ale není jí právě dvakrát dobře.“

Druhá rána! Přestože byla více osobní než ta první, už tolik nezapůsobila. Strach a žal jen malinko povyrostly.

„No to teda....“ vypravil jsem ze sebe a sedl si „No.... Je to hrozné.... Jak se nejrychleji dostaneme do Swiftu?“

„Dodávkou vás povezu a ti méně zranění poletí s Brachiem.“ oznámila Maggie a kývla hlavou k tátovi, kterého jsem si všiml až teď, jak stojí u bývalého předního vchodu do stodoly a pozoruje mě.

„Tati....“ špitl jsem tiše. Chvíli bylo ticho. Všichni z party mě zaujatě pozorovali. Vtom jsem dostal nápad: „Tati, uneseš mě, Sharon, Elite a mámu na svém hřbetě?“

„No....“ zaváhal táta „To nevím, Glockinka je dost těžká. A ještě vás tři...“

„Chm....“ zamračil jsem se a začal přemýšlet nad jiným řešením. Teď už jsem byl více rozrušen. Přece jen mě nenapadlo žádné řešení, jak to popohnat.

„Tak.... Tak já fakt nevím.“ přiznal jsem nakonec.

„Ale já vím...uh-UGH!!“ ozvalo se tlumeně z trosek. Vzápětí se ozvala strašlivá rána a z trosek se vznesla Latias. Všichni sebou trhli a poplašeně vykřikli. Latias, mírně raněná, přilétla k nám a nehybně si nás měřila.

„Dobrý bože.....“ zaševelila Maggie „To je.... Latias.“

„Nebojte se mě.“ pravila Latias „Já vám neublížím. Teď není čas na dlouhé povídání. Tady Grovyle s hvězdou, Billy a jeho přítelkyně Sharphand, vám dosvědčí, že jsem hodná.“

„To je pravda.“ potvrdil jsem „A nejsem ovlivněn myšlenkovou manipulací.“

„Ano, ano.“ doplnila mě Shar.

„Mno,...“ zamumlala Maggie „Budiž,... Co tedy chceš?“

„Dopravím raněnou Sceptilku do Swiftu. Mnohem rychleji, než normálním letem či dodávkou.“ nabídla Latias.

„A....“ zaváhal jsem „Uneseš nás všechny?“

„Myslím, že ano.“ kývla Latias „Rychle, přiveďte Glendu Sceptilku! Není čas!“

„Jistě.“ pronesla Maggie, otočila se a utíkala k dodávce. Za pár momentů se vrátila a podpírala mámu. Máma kulhala, ve tváři měla bolestný výraz a různě po těle měla rozesety škrábance a modřiny, u kterých bylo zřejmé, že jsou způsobeny nějakými kusy trosek. Nevypadala tak špatně, jak jsem si představoval. Vlastně na tom byla vcelku dobře v porovnání s Kurtem – ten byl tehdy ve Valleywiftu o dost víc zraněn a John se zmínil o jisté malé šanci na ohrožení života. Elite na tom pak po útěku ze základny zlodějů byla ještě hůř – to sice způsobila nemoc, ale i tak – a teď Firestorm.... Podle všeho ještě mnohem hůř. Bylo však jasné, že tyto situace jsem nemohl srovnávat. Ale při pohledu na mámu se mi ty vzpomínky vybavily a to dost živě.

Rychle jsem se otřepal a zahnal tu vizi.

„Mami,“ promluvil jsem „Jak je ti?“

„Sss, au... Jde to....“ zasípala máma.

„Glendo, potřebuješ doktora, Latias nás dopraví do Swiftu.“ řekla trochu prosebně Sharphand.

„Co?....... H-Hr.... sss .... aaau... To ne!!“ hekla zuřivě máma „To radši pojedu dodávkou! Nevěřím Latias ani nos mezi očima!“

„Mami, to je v pohodě, ona je hodná.“ ujišťoval jsem ji „Věř nám, je dobrá.“

„Nevěřím!!“ odporovala máma „Já jí nevěřím, ona je zlá a krutá!“

„Glendo, Sceptilko...“ promluvila Latias „.... Já vím, že jsem tobě a tvým kamarádům způsobila spoustu bolesti a utrpení. Prosím nastotisíckrát za odpuštění za své dřívější chování. Již jsem pochopila, že působení bolesti nikam nevede. Důležitější je skamarádit se a vést spořádaný život. Prosím, odpusť.“

Přistála a hlavu sklonila až k zemi s očima namířenýma do země. Máma na ni vyjeveně koukala. Chvíli bylo naprosté ticho. Potom máma zašeptala:

„Opravdu?“

„Na mou čest Legendárního Pokémona, přísahám, že vám neublížím a nebudu již působit bezdůvodné utrpení.“ prohlásila Latias pevně.

„Tak... Tak dobře.“ kývla máma a zjevně se pokusila vyloudit úsměv „Odpouštím ti.“

„Já také.“ vyslovila Elite odněkud ze tmy. Naše parta vyloudila mnohohlasé souhlasné zamručení. Někteří rovněž řekli něco podobného jako má sestra.

„No... Tak tedy nasedej!“ houkla Latias. Máma chvilku váhala, ale nakonec s Maggiinou pomocí dokulhala Latias a vyškrábala se na její hřbet.

„Tak pojď, Shar.“ zamumlal jsem. Uchopil jsem Sharphand za ruku a spolu jsme došli až k Latias. Já jsem si vlezl na Latiasin hřbet před mámu, Shar si sedla na mámin ocas. Já jsem pak natáhl ruku do tmy směrem, kterým jsem tušil Elite, a vybídl ji: „Eli, nasedej taky.“

„Bráško, kde jsi?“ zaskřípal Elitin hlas ze tmy „Já vůbec nevidím, mám zavázané oči.“

To mě překvapilo: „A proč?“ vyjekl jsem.

„Ožehnutí očí, nic vážného, ale bez ovázání by to bolelo.“ ozval se John.

„Aha.“ řekl jsem netečně. Nenechal jsem se ovládnout emocemi „Tak pojď, Eli, naskoč. Pojď za mým hlasem.“

„Dobrá.“ protáhla Elite. Chvíli jsem slyšel jen chroupavé kroky ve sněhu a následně tupá rána.

„Vrazila jsi do mě, Grovylko.“ utrousila Latias. Elite neodpověděla. Po pár vteřinách ticha mě chytila za kotník.

„Jo, to jsem já, sestřičko. Šplhej.“ navedl jsem ji. Eli se s mou pomocí snadno vyhoupla na hřbet přede mě.

„Fajn,“ kývl jsem nakonec „Mami, sedíš dobře?“

„Jo.“ zaševelila máma slabě.

„Supr, takže, Latias, můžeme letět.“

„Ano.“ potvrdila Latias.

„Tak tedy hodně štěstí kamarádi. Brzy se zase uvidíme.“ zahlaholil jsem.

„Opatruj se, Billy.“ zaduněl Jeff.

„Pozdrav Flammy a Storma.“ řekla Andra.

„Řekni Brandimu, že jsme na cestě.“ doplnila Maggie.

„Ségro, nesněz mi všechny hrušky.“ zavtipkoval Peppermint.

„Neboj se.“ zasmála se Sharphand.

„A ty, Latias, zůstaň tam u nás.“ zasípal Steams.

„Jo, budu o tom přemýšlet.“ odpověděla Latias.

„Už leťte.“ popohnala nás Maggie.

„Tak jo, jedem!“ houkla Latias a začala stoupat vzhůru za lehkého pohybu jejích úzkých křídel.

„Dobře doleťte!“ zaslechl jsem ještě mnohohlasé přání.

Latias vystoupala vysoko, vysoko nad koruny stromu. Byla to jen lehká rychlost stoupání – Latias na nás brala ohled. Ve výšce zhruba třiceti metrů nad korunami stromů se výstup zastavil. Byl odtud vidět celý Crimson jako na dlani – moře světel uprostřed temna a z toho moře vedlo několik světelných čar na všechny strany (to byly asi přístupové cesty). No jednoduše nádherný pohled. V té výšce jsme stáli asi minutu či dvě, než se Elite zeptala:

„Latias, proč stojíme?“

„Hledám volnou červí díru.“ zamumlala Latias.

„Volnou co?“ vyhrkl jsem nechápavě. Bylo mi jasné, že to nikdo z nás nechápe.

„Červí díru.“ začala vysvětlovat Latias „To je taková chodba v jiném prostoru, pomocí které se dokážu přesouvat velice rychle z místa na místo. Tato síť červích děr v rámci naší planety se nazývá lokální hyperprostor a.... Už mám volnou červí díru!“ křikla znenadání „Držte se pevně!!!“

Sotva dořekla, otevřel se před námi takový modrý otvor do jiného prostoru. Kolem Latias a nás se objevila modrá aura a já jsem pocítil, že mě nějaká síla přitahuje k tomu otvoru. Následně Latias vysoce zařvala a s obrovskou rychlostí vletěla do otvoru.

Octli jsme se v modrém mihotavém tunelu, po kterém se míhaly bílé mžitky. V tom tunelu jsme letěli stále velice rychle. Síla pohybu mě namačkávala na mámu a Elite na mě. V tomto extrémně rychlém pohybu jsme však byli asi jen pět sekund. Pak za podivného svištivého zvuku Latias nějak opustila tunel.

Nyní jsme se vznášeli těsně vedle hory Eclipse – jiná to být nemohla, i ve tmě totiž byl vidět její nezaměnitelný tvar. Vzadu za námi bylo vidět seskupení světel – město Swift.

„Přelétli jsme.“ zabručela Latias „Doletíme tam už normálně.“ otočila se ve vzduchu a začala se zvolna snášet k městu. Já a mé spolucestující jsme byli tak zaskočeni tím rychlým transportem, že jsme nepromluvili jediné slovo, dokud jsme nedosedli na staré známé parkoviště před Pokécentrem. Tam jsme sklouzli z Latiasina hřbetu a pomohli jsme mámě slézt.

„To bylo suprový!“ hýřila Sharphand „To byl opravdu rychlý přesun!“

„Bylo to zvláštní.“ zasténala máma „Zvláštní.... pocit to.... ve mně zanechalo.... Ale nelhala jsi, Latias. Dodržela jsi slovo.“

„Ano.“ usykla Latias „Teď běžte dovnitř a nechte se vyléčit od lidí. Já počkám v lese. Brzy nashle, potom si vše povíme.“ a než mohl kdokoli z nás cokoli namítnout, vznesla se a odletěla do tmy.





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky