Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Spoušť

Flammosy pod sutinami:





Ležela jsem na zádech jako bezmocná mátoha. Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Pamatuju si, že jsem čelila asi pěti nebo šesti soupeřům. Právě jsem kvůli nešikovnému úhybnému manévru dostala zásah od většiny z nich, když Latias vychrlila nějaký ničivý plamen, který se skoro ihned rozšířil po celé stodole. Jak mi plamen olízl kožich, zjistila jsem, že ten plamen pálí. Ten oheň mě pohltil, strašlivě moc popálil a oslabil. Stačilo pak, aby mě Vodní dělo jednoho Spheala odhodilo přímo do dalšího shluku plamenů – to mě dorazilo.

No a teď, když jsem se probudila napůl pohřbená v suti, jejíž původ jsem si nedokázala vysvětlit, jsem byla velice zmatená. Ale za pár okamžiků jsem se zorientovala. Otevřela jsem oči. Jediné, co jsem viděla, bylo velké červené prkno, které se mi zarývalo do čela.

„A-Au-u.“ dostala jsem ze sebe. Začala jsem zjišťovat, jak moc jsem pohyblivá. Pravá zadní a pravá přední byly absolutně nepohyblivé. Levá přední vězela v nějaké změti dřeva a nadrceného betonu. Nemohla jsem s ní moc hnout. Levá zadní byla plně pohyblivá, ale s jednou volnou tlapou a ještě zadní jsem toho moc nesvedla. Cítila jsem, že celou zadní část těla mám pod něčím velkým zaklíněnou. Přední část těla mi umožňovala jakýs takýs vrtivý pohyb a ještě malý pohyb hlavou. Cítila jsem se slabě, ale zraněná jsem asi moc nebyla. Jen břicho mě hodně bolelo a pravá přední tlapa ještě víc. V hlavě mě třeštilo od toho prkna, které mi tlačilo na čelo.

„Ugh....C-Co....t-t-teď?“ zasípala jsem. Mluvit jsem mohla, ale dost špatně. Vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít způsob, jak se vyprostit, nabídla se možnost posvítit si na to. A tak jsem si rozsvítila oči. Ihned potom jsem s potěšením zjistila, že mé oči nějak získaly kromě svícení ještě jednu schopnost. Prosvítily nejen oblast dosahu toho slabého světla z mých očí, ale i kompletně celé zorné pole silným zeleným světlem. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem se začala chrchlavě smát. Jé, to jsem pak objevila další supr fakt: Smích tak trochu léčí, protože jakmile jsem se začala smát, už jsem nemohla přestat. Smála jsem se a smála, až jsem z toho škytala a otřásala se.

„Chi hi....cha-cha-há.....h-h-h *škyt* ha-h-ch-ch, no to je vážně skvělý!“ vykuckala jsem během smíchu. V tu chvíli jsem zaslechla šramot od svých zadních tlap. V téže chvíli se má zadní část těla znatelně uvolnila – asi se suť trochu víc sesula. Ihned jsem věděla, že jsem schopná se vysvobodit. Začala jsem se vrtět a svíjet, abych byla schopná hrabat. Po chvíli suť sjela ještě níž. Ze zadní části mého těla mi konečně spadl veliký trám, který mě blokoval nejvíc. Na hlavu mi spadl kus betonu. Před stále zapnutým nočním zrakem mi vyšlehlo pár mžitek, které jsem zahnala otřepáním. Už jsem ale nevypudila z hlavy třeštivou bolest, která se oproti původní míře značně zesílila. Ale co na tom. Nijak zvlášť mě to neomezovalo v pohybu, takže jsem to neřešila a kroutila jsem se dál. Za pár vteřin jsem mohla zapojit i přední tlapy. Pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsem se prohrabala asi metrovým úsekem na povrch. Jakmile jsem vylezla z díry, kterou jsem vyhrabala, spadla jsem na bok a chvíli ležela, abych se vzpamatovala. Zhluboka jsem dýchala a se zavřenýma očima bedlivě naslouchala všem zvukům v okolí. Všude kolem však panovalo strašlivé ticho. Docela mě to znervózňovalo, nevěděla jsem totiž nic o svých přátelích, kteří možná také byli zavaleni pod tou hromadou suti. Kdybych aspoň slyšela sténání někoho, kdo potřebuje pomoc. Nic. Ani sebetišší hles jsem neslyšela.

Najednou mi nějaká jemná ručka prohrábla kožich. Prudce jsem zvedla hlavu a koukala přímo do očí Vicky, Brandonovy dcery. Zasvítila jsem na ni očima: „Vicky, co tady děláš?“ zasípala jsem.

„Ty jsi krásný, Ninetalesi.“ protáhla Vicky „Úplně nádherný. A tvé oči...“ zasnila se.

„Já jsem Flammosy, Vicky. Ale to asi sama nepoznáš.“ opáčila jsem, dobře vědouce, že Vicky mi nerozumí ani ň.

„Ninetalesi, jsi raněný.“ špitla Vicky a dotkla se mých spálenin.

„Au!“ vyjekla jsem.

„Počkat!“ zarazila se Vicky „To bolestné štěknutí znám....“ položila mi prst na čenich „.... Ty oči.....jako dva smaragdy.... Ten chochol....“ pročísla rukou můj rozcuchaný chochol „Není až moc zanedbaný, hustý a.....mírné stopy styling gelu.... Ty jsi,...... Ty jsi....Flammosy Sionn Cliffka!“

„To si piš.“ kývla jsem.

„Páni....“ žasla Vicky „Kde jsi v divočině sehnala někoho, kdo ti upravil chochol gelem?“

„Ále,“ mávla jsem tlapou „Jen tak z legrace jsem to prohodila u těch lidí, co mě nechali vyvinout. Říkala jsem, že k dokonalosti by to ještě chtělo trochu přičesat ten chochol. Asi tehdy použili styling gel...K-Kruci, co to plácám za hlouposti?“ probrala jsem se „Vidíš, jak mě pleteš, Vicky. Musíme začít prohledávat trosky. Někde pod nimi jsou mí přátelé a my je musíme najít! Mazej, najdi svou mámu a svýho tátu! Potřebuju je tady oba! Pádluj!!“ ke konci už jsem trochu hřímala, ale byla jsem příliš netrpělivá, než abych nezvýšila hlas. Hlavou jsem jemně šťouchala do Vickyiných nohou, abych ji pobídla k nějaké akci.

„Co po mně chceš, Flammy?!?“ bránila se Vicky „Co jsem ti udělala?“

Boha jeho, takhle to tedy nepůjde, řekla jsem si:

„Maggiiiieee!!!“ zavyla jsem dlouze „Brandoneeeeeeee!“

„Flammy, nevyj, bolí mě z toho uši.“ ohradila se Vicky. Nevšímala jsem si toho a vyla dál. Po chvíli někdo přišel, ale nebyla to ani Maggie ani Brandon. Byl to Netřesk. Přicválal ke mně. Chvíli stál a prohlížel si mě. Potom promluvil:

„Tebe já znám. Ty jsi Firestormova holka. Koukám, že si Friedrich umí vybrat. Samozřejmě, gratuluji k evoluci, jsi nádherná....eh.... Slyšel jsem tě výt. Děje se něco?“

„Ano, potřebuju najít Brandona nebo Maggie. Tady v těch sutinách jsou možná zavaleni naši přátelé.“ vyhrkla jsem horečně.

„Proč jsi o to nepožádala Vicky?“ zajímal se Netřesk.

„Proč asi Netřesku, nevíš náhodou?“ opáčila jsem ironicky.

„Aha.....jo, promiň.... Ona ti nerozumí.“ zastyděl se Netřesk „Tak vydrž,....eeeeh....“

„Flammosy.“ zareagovala jsem.

„Dík...... Vydrž, Flammosy, já je přivedu.“ kývl Netřesk a odběhl.

„Hej, Netřesku, stůj!..... Kruci, a je zas v tahu!“ zaklela Vicky. Otočila jsem se k ní zády a začala hrabat nazdařbůh v suti. Chtěla jsem něco dělat. Nevydržela bych jen sedět a nic nedělat. Hrabala jsem a hrabala, neměla jsem ani pomyšlení na odpočinek. Po pár minutách jsem se horko těžko prohrabala k něčí modré tlapě. Byla veliká. Hodně veliká.

„Steams.“ ujistila jsem se nahlas a začala zjišťovat, jak bych ho dostala ven. Podle tvaru tlapy to byla zadní tlapa. Zjistila jsem, že na jeho přední části těla leží veliký betonový trám. Což mi evokovalo představu, jak to vypadá v okolí teď, po zřícení stodoly. Rozhlédla jsem se. Všude jen byly hromady trosek. Žádné zdi, žádné zbytky částí stodoly. Prostě jen suť. Z rozhlížení mě vytrhla Steamsova tlapa, která se nepochybně pohnula. Dokonce se mi zdálo, že jsem slyšela jeho vzdychnutí. Lehla jsem si na záda (do zad mě cosi píchlo) a našpicovala uši. Když jsem si zvykla na ticho, začal se do mých uší nést slabý zvuk hlubokého dechu. Vymrštila jsem se:

„Steamsi!“ křikla jsem. Jeho tlapa sebou škubla.

„Flammosy? Jsi to ty?“ ozval se tlumeně Steamsův řezavý hlas.

„Jo, jsem to já, Samaeli Steamsi.“ vyhrkla jsem potěšeně „Jsi celý?“

„Jakž takž.“ zachrčel Steams „Ještě teď cítím křeče z toho Bleskového útoku, co na mě vyslal Spartakus. Leží na mně něco těžkého, trochu mě to dusí.“

„S tím sama nehnu.“ řekla jsem smutně „Proboha, s tím......s tím fakt nehnu.“ zkusila jsem hlavou zabrat do toho trámu. Nehnul se ani o píď.

„Uuuuuggghhhhhhh.....“ zasupěla jsem a znovu zabrala. Nic „Eh.....uh.....To nejde.“ řekla jsem beznadějně.

„Uh... To je špatné..... Nejsem moc fyzicky raněný, ale jak říkám – nemůžu se hnout ani o píď. Mé svaly jsou trochu zchromlé od toho blesku, takže si svou figurou moc nepomůžu. Ve svém normálním stavu bych to dokázal.“ zasténal Steams.

„Jdu sehnat Brandona!“ vyhrkla jsem. Popošla jsem mimo trosky. Všude kolem ležela spousta omráčených banditů a pár našich přátel. Chtěla jsem znovu zavýt, ale místo toho mi z tlamy vyšel plačtivý výkřik. Až jsem si z toho sedla a oči se mi zamlžily slzami – to víte, jsem podobná cíťa jako Billy. Zrak mi totiž padnul na Elektřin dům, který, bůhví proč, masivně hořel.

„To je strašné.“ šeptla jsem roztřeseně „BRANDONÉÉÉÉÉ!!!!“ zavyla jsem a otřela si oči svými ocasy. Odpovědělo mi jen ticho. Hrome, kde je, potřebuju ho, blesklo mi horečně hlavou „BRANDONÉÉÉÉÉ!!!! POMOÓÓÓÓC!!!“ neslo se mé zoufalé vytí lesem.

Vtom jsem ho spatřila. Přicházel směrem od hořícího domu a na zádech nesl jiného muže. Asi deset metrů ode mě se zastavil, složil muže na zem a začal ho popleskávat po tváři. A najednou jsem pochopila, odkud vítr vane. Brandon z hořícího domu zachraňoval Elektru a jejího manžela – proto jsem ho nemohla tak dlouho přivolat.

„Brandone!“ křikla jsem a hnala se k němu. Brandon vzhlédl a vykulil na mě oči.

„Flammosy,...jsi popálená ohněm. Jak....Jak je to možné?“ podivil se.

„Latiasin oheň...“ utrousila jsem „Brandone, potřebuji pomoc. Steams je zaklíněný pod betonovým trámem! A taky jsou tam určitě další naši přátelé!“

„Jasně.“ kývl Brandon „Jen co vzbudím pana Shankse....No ták, Clive, proberte se.“ řekl a stále pleskal muže po tváři. Po pár vteřinách se pan Shanks probral a rozkašlal se.

„*kucky**kucky*kašly**kucky* Děkuju vám *kucky*“ zasípal mezi kašlem „Děkuju vám *kucky,* doktore.“

„To je v pořádku, Clive. Když dovolíte, musím jít ještě pomáhat Pokémonům.“ pronesl Brandon.

„Jasně, běžte....*kucky*“ souhlasil pan Shanks.

„Tak, Flammosy, pojď.“ vyzval mě Brandon a zamířil k troskám. Asi metr od nich se zastavil a vytáhl z kapes Pokébally. Začal do nich vracet své i Maggiiny Pokémony (napočítala jsem víc než šest Pokéballů) a přitom si tlumeně počítal.

„....devět...deset....jede...Moment. Dva Pokémoni chybí..“ mumlal „Chybí Maggiin Nuzleaf a.... Billyho táta.“

„Brachio?“ ujišťovala jsem se.

„Ano?“ ozval se zpoza jediného stojícího zbytku zdi stodoly tlumený hlas. Podívala jsem se daným směrem. Tropius byl skoro celý schovaný za oním zbytkem zdi – koukala mu jen hlava a špičky křídel. Zeď byla vzdálená asi deset metrů.

„Ááá, tady jsi.“ protáhl Brandon „Tak se vrať, Tropiusi.“ a namířil Pokéball na Brachia.

„Ne, počkej!“ křikl Brachio „Našel jsem v závalu pár Pokémonů!“

„Tak to je jiná.“ zasupěl Brandon a rozběhl se k Brachiovi následován mnou. Oběhli jsme zeď. Vedle Brachia leželi Absus, Frostis, Gingi a....

„ANDRO!“ vyjekla jsem, když jsem uviděla svou sestru. Přiběhla jsem k ní. Andra byla lehce raněná a hlavu měla strašlivě popálenou, nicméně její chochol, upravený na Mohawk styl, si stále držel svůj tvar. Moje sestra byla při vědomí, ale jen tak napůl. Teď, když jsem se objevila vedle ní, jen lenivě zvedla hlavu a zasvítila na mě očima.

„Uhh....Flammy, sestřičko.....Já jsem trochu mimo, dostala jsem něčím do hlavy.....Vidím tě....asi dvakrát nebo třikrát....Flammy,.....mně je špatně....uhh....ah...“ dostala ze sebe ztěžka.

„Andro,“ špitla jsem a pohladila ji vějířem svých ocasů po tváři.

„Otřes hlavy.“ konstatoval Brandon „Z toho se dostane.“

„Hmm, dobrá.“ pokývala jsem hlavou a koukla na ostatní. Gingi nebyla zraněná skoro vůbec, ale byla v bezvědomí. Brandon k ní došel a klekl. Osahal Leafeonce čelo a zkusil skrčit její tlapu. Pak řekl:

„Otrava. Je vyřízená něčím jedovatým. Potřebuje protijed, teď hned.“ hrábl do své brašny a vytáhl lahvičku se světle-fialovou tekutinou.

„Nezaskočí jí to, když je v bezvědomí, Brandone?“ vyjádřila jsem obavu.

„Neboj, vím, jak na to.“ usmál se Brandon. Sedl si na sníh vedle Gingi, vzal si ji do náruče a podepřel jí hlavu. Pootevřel jí tlamu a velice opatrně jí nalil protijed do tlamy. Potom ji zase uložil zpět na zem „A teď můžeme jen počkat, až to zabere.“

„Dobrá.“ zamumlala jsem s očima upřenýma na Frostise. Ten vypadal, jako by šel z války – byl dost pocuchaný a zraněný. Vypadalo to, že je v bezvědomí, ale nebyl. Jeho poloha na boku a s nataženými tlapami na mě působila velice uvolněně, takže Frostis pravděpodobně spal.

„On spí, že?“ zeptala jsem se. Brandon se podíval a přikývl.

„Ten Glaceon spí, je vidět, že neomdlel. Ale Absus je v bezvědomí.“ dodal. Otočila jsem oči k Absovi. Ten byl tak středně těžce zraněný. Brandon ho chvíli prohlížel a pak určil diagnózu „Zřídilo ho vyčerpání, na rozdíl od Frostise neusnul, ale omdlel. Jednou se plnohodnotně vyspí a bude dobrej.“

„Dobře, teď pojďme osvobodit Steamse.“ vyzvala jsem trochu netrpělivě Brandona.

„Ano, zajisté, pojďme.“ přitakal Brandon.

„No, a já budu pátrat dál po zavalených.“ ozval se Brachio.

„Dobrý nápad, Tropiusi.“ ocenil Brandon. Potom prošel kolem mě (přišláp’ mi tři ocasy), obešel roh a zamířil ke Steamsovi. Já jsem po krátkém zaváhání šla taky.

Brandon uchopil těžký betonový trám oběma rukama a zabral. Já jsem se taky hlavou přidala. Pomalu, pomaličku se nám dařilo beton odsunout stranou. Steams přidušeně hekal a odfukoval.

„Ještě kousek.“ zafuněl Brandon a pořádně zabral. Pilíř se vyvrátil a klesl do nějaké díry.

„Aaauuu!“ zařval Steams „Spadlo mi to na tlapu!“

„Krucipísek, promiň, Steamsi. Hned to napravím....heerh...urrrrgh.“ vyhrkl Brandon a s námahou překulil trám ještě o kousek dál. Konečně jsem spatřila Steamse celého. Ležel na boku a byl pokrytý prachem.

„Díky, Flammosy a Brandone.“ řekl Steams potěšeně. Pokusil se postavit, ale když došlápl na pravou zadní tlapu, ta se mu okamžitě podlomila „Au, aůů.“ zasténal Steams a spadl do lehu „Bolí, bolí, moc.“ postěžoval si. Brandon přiklekl a osahal Steamsovu tlapu.

„Hmm, to se mi vůbec nelíbí.“ zamumlal Brandon „To bude vážné.... Zatím to ovážem. Vydrž.... Jsi pořádný kus Pokémona, to zvládneš.“ usmál se a poplácal Steamse po hřbetě. Potom zalovil v brašně a vytáhl obvaz. Rozmotal ho, celý ho omotal kolem zraněné tlapy a stáhnul „A nedošlapovat na to.“ dodal.

„Díky.“ usmál se Steams.

„Tak a jdeme hledat dál.“ rozhodla jsem.

„Brandone! Pomoc, honem!!!“ ozval se horečně Brachio od opačného konce trosek. Běželi jsme s Brandonem k němu. Sotva jsem oběhla Brachiovu mohutnou postavu, málem mě trefil šlak, když jsem spatřila to, co jsem spatřila. Pocítila jsem horkost a zatočila se mně hlava. Zavrávorala jsem a vyděšením úplně ztuhla. To se prostě vůbec nedalo popsat, jak jsem se najednou cítila. Brachio vyhrabal v závalu hlubokou díru až k bývalé podlaze stodoly. Tam v díře ležel Firestorm, vklíněný mezi dvě kovové vzpěry a pár kusů betonu a dřeva. Při pohledu na něj se mi okamžitě sevřel krk, oči mě rozbolely. Byl strašlivě zohyzděný po celém těle, ještě hůř než Kurt tehdy ve Valleywiftu. Všechny ty veliké škrábance a modřiny a i poloha, v jaké Storm vězel v troskách, byla úplně děsivá – přední tlapy a i tělo jako celek měl zkroucené v nepřirozených polohách. No, abych to zkrátila – víte, fakt těžko se mi o tom mluví – strašlivě....strašlivě zraněný byl. Samozřejmě, v duchu jsem už brečela. Ale navenek jsem se jen třásla jako osika – totální šok mě přepadl – už podruhé ten den.

To už vedle mě doběhl i Brandon.

„Uaa!“ vykřikl úlekem „Proboha, to ne.... To je zlé.“ seskočil do díry a pokusil se pohnout se zborcenými vzpěrami – bezvýsledně. Pak na chvíli strnul. Ohmatal Firestormovu hruď a hlavu.

„Díkybohu, žije. Ale má mělký dech. Musíme ho co nejdřív vyprostit.“ Řekl vážně Brandon a zahodil Pokéball „Maggiin Crawdaunte, potřebuji tvou pomoc!“ zablesklo se a objevil se Pokémon, který vypadal trošku jako Corphish, akorát asi třikrát větší.

„Co chceš?“ optal se rozladěně.

„Pomož mi, prosím, dát pryč tu kovovou vzpěru, která drží toho Ninetalese.“ Požádal Brandon.

„Ne, nejdřív mě odpros.“ řekl nakvašeně Crawdaunt a složil klepeta na hrudi.

„No tak, Crawdaunte.“ naléhal Brandon „Na to teď není čas.“

„Ne.“ řekl teatrálně Crawdaunt. Už jsem to nevydržela a veškeré mé pocity najednou vyletěly ven. Sedla jsem si a začala usedavě výt a brečet – docela hlasitě. Ale zároveň jsem byla schopná ten problém řešit.

„Crawdaunte...“ vzlykla jsem „T-Ten...Ninetale-ss t-támhle je....můj-j nejlepš-ší př-řítel-hh.....Když.... Když nepomůžeš....tak on um-ře.“ popotáhla jsem a pokračovala „U-Už jednou...jsem...s-se dnes bála,....že Storma....ztratím na-navž-ždy.....Ani si nedokážeš.....předstha-vit, jak mě po-t-těšilo, že je....živ a....zdráv. Teď ta-taky....*sniff*....boj-juje o živ-ot....Prosím, .... pomož mi......vrá-tit ho....znovu zpět.....Nedovol, ab-bych ho....ztratila.“

Crawdauntova tvář povolila. Chvíli se tvářil ustaraně. Na pár vteřin zavládlo ticho, přerušované jen mým štkaním a naříkáním.

„No, tak dobře.“ přikývl Crawdaunt nakonec. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Usmála jsem se a řekla:

„D-D-Díky.“

Crawdaunt se otočil k Brandonovi a sykl:

„Dělám to pro ni a ne pro tebe, aby bylo jasno.“

„Jasně.“ odpověděl Brandon. Crawdaunt se sklonil k díře. Natáhl klepeto dolů ke kovovým vzpěrám, uchopil je a zabral. Vzpěry zapraskaly a hromady suti kolem díry se hnuly z místa.

„Za-ber, Crawdaunte.“ povzbuzovala jsem. Crawdaunt zahekal a znovu mocně zatáhl za vzpěry. Suť se trochu povytáhla a rozesula. Pak s hlasitým rupnutím vzpěry vylétly ze suti a Crawdaunta ten zpětný ráz málem povalil.

„Dík-ky, Crawdaunte.“ vydechla jsem. Brandon seskočil do díry, uchopil Firestorma a položil ho na povrch závalu. Prohmatal jeho zdecimované tělo i tlapy a hlavu. Po chvíli téhle inspekce nastavil ruku před jeho čenich. V tu chvíli zbledl jako křída. Pak vyprskl: „On nedýchá!!!“

Vmžiku mu pootevřel tlamu, mocně se nadechl a dýchl mu do ní. Takhle to párkrát ještě udělal a prokládal to ráznými údery rukou do jeho hrudi. Já jsem byla opět jak opařená, šokovaná, úplně neschopná cokoli udělat. Pak jsem začala kroutit hlavou. Ne, to nemůže být pravda, ne, křičela jsem ve své mysli. Naštěstí mě to netrápilo dlouho, protože Brandon pojednou zasupěl:

„Jo! Chytnul se..... Stále žije! Uff, to se mi ulevilo!... A tobě jistě taky, Flammosy... Jo,..... Tohle mi Firestorm neuvěří, až mu to budu vyprávět.“

„Jen..... Jen jestli.“ vzlykla jsem.

„Takhle nemluv, Flammy.“ pokáral mě Brandon a zvedl Firestorma z povrchu závalu „Zachráníme ho, určitě. Pojď! Tropiusi, ty tu zůstaň a pomož při vyprošťování!“

„Jasan!“ kývl Brachio.

„Bezva, jdeme, Flammy. K autu!“ řekl ještě Brandon. S menším úsilím odložil ke zbytku stěny sedm Pokéballů (do jednoho z nich vrátil Crawdaunta) a utíkal ke svému autu, které stálo společně s Maggiinou dodávkou o kousek dál. Já uháněla o překot za ním. V hlavě se mi tragické myšlenky prolínaly s radostnými, velká nejistota ve mně panovala. Brandon doběhl k autu a s námahou otevřel zadní dveře. Uložil nemohoucího Firestorma na zadní sedadlo, připoutal ho nějakými dlouhými látkovými pásy a zavřel dveře. Potom otevřel přední a pokynul mi:

„Naskoč na pravý sedadlo, Flammy. Poutat tě nebudu, není čas! Honem, naskoč!“

Nelenila jsem a vskočila do auta rovnou na pravé přední sedadlo. Brandon nasedl a nasadil si na hlavu takový zahnutý předmět s kolečky na koncích a s dlouhým zahnutým pahýlem, který směřoval k Brandonově puse (zatímco kolečka sedala na uši). Jak uvedl auto v pohyb, začal do pahýlu mluvit:

„Maggie, slyšíš mě?.... Maggie, ozvi se!....“ řekl. Chvíli bylo ticho, přerušované jen vrčením auta. Pak se po celém autě rozezněl Maggiin hlas:

„Ano, Brandi?“

„Kde teď jsi?“

„Jsem u jezera. Musela jsem chvíli oživovat Elektru. Nadýchala se kouře.“

„Jo, já jsem taky oživoval.“ oznámil ponuře Brandon.

„Aha, takže Clive taky....“ začala Maggie.

„Ne, Clive ne....“ přerušil ji Brandon „Firestorm.“

„COŽE?!?“ vyjekla Maggie „Řekni, prosím, že neumřel.“

„Ne, zachránil jsem ho.“ ujistil ji Brandon „Je však v kritickém stavu a slábne. Zrovna teď ho vezu do Swiftu.“

„Crimson je blíž.“ namítla Maggie.

„Středisko v Crimsonu je nefunkční. Minulý týden vyhořelo, pamatuješ?“

„A jo.“

Chvíli panovala odmlka. Pak Brandon znovu načal řeč:

„Hele, Mag, od tebe chci, abys dohlédla na záchranné práce tam u vás. U jedné stojící zdi jsem ti nechal tvé Pokébally a taky ten Brachiův. Dohlédni na to, aby se Firestormova parta v pořádku dostala domů. Ošetřuj je, pomož při vyprošťování. Končím, musím jet. Miluju tě.“

„Taky tě miluju. Udělám, co žádáš. Popřej Firestormovi štěstí i za mě. Maggie, konec.“ odpověděla Maggie.

Po celou dobu jejich rozhovoru jsem nepřítomně civěla Brandonovi do tváře. Teď jsem se však probrala a rozhlédla se. Právě jsme smykem vyjížděli z lesní cesty na lepší cestu, která se po asi dvou stech metrech napojovala na dálnici. V tom smyku mě síla hodila přímo na Brandona, ale ten mě jednou rukou zadržel a posadil zpět do sedadla. Pak cosi zmáčknul na střeše auta (zevnitř). Rozezněl se tlumený, dlouhý, kolísavý zvuk – nějaká siréna. Auto se rozburácelo, když Brandon prudce zrychlil a vjel na dálnici. Brzy jsme nabrali takovou rychlost, že jsem měla pocit, jako by se naše auto řítilo po dálnici jako vystřelená šipka. Do té rychlosti ještě vyla siréna a burácelo auto. Ostatní auta – moc jich nebylo, taky už byla tma, čehož si málokdo z nás předtím všiml – nám uhýbala z cesty. Brandon s kamenným výrazem ve tváři vyrovnaně řídil a kličkoval mezi auty v naprosto šílené rychlosti.

„Brandone, já se bojím!“ zakňučela jsem. Byla to pravda, z té velké rychlosti jsem měla pořádný strach. Potila jsem se po celém těle, krčila jsem se na sedadle, jak nejvíc to šlo, a mírně se třásla. Taky se mi zdálo, že vidím líp než předtím – asi se mi rozšířily zorničky.

„Promiň, Flammy, ale asi to bude lepší.“ zamumlal Brandon. Bleskově sáhl jednou rukou za záda do své prašny za svým sedadlem. Vytáhl odtamtud malý sprej a stříkl z něj přímo do mého obličeje. Jakmile jsem ty kapičky vdechla, okamžitě jsem pocítila útlum a otupělost. Uspávací sprej, uvědomila jsem si.

„To.....snad nemyslíš....vážně.“ řekla jsem mátožně. Ale účinek spreje měl rychlý nástup. Vzápětí mi tak ztěžkla hlava, že jsem si už musela lehnout. Stočila jsem se do klubíčka. Usínala jsem ve vzteku, protože to vypadalo, jakoby Brandon chtěl, abych to všechno prospala. Brandon mě uklidnil posledními slovy, která jsem ještě slyšela: „Teď spi, uvidíme se v Pokécentru ve Swiftu.“

Pak vrčení auta pozvolna utichlo. Usnula jsem.









Když jsem se vzbudila, bylo ticho. Stále jsem ležela v autě na sedadle, akorát jsem teď cítila, že se mi přes bok táhne bezpečnostní pás. Otevřela jsem oči. První, na co mi padl zrak, bylo prázdné sedadlo řidiče. Vymrštila jsem se. Trochu mě přiškrtil ten pás.

„Co to, krucinál...“ začala jsem. Auto stálo na kraji opuštěné ulice nějakého města. Jeho postranní světla vepředu oranžově blikala do okolní tmy. Teprv teď jsem zaslechla tikavý zvuk, který se ozýval z takového červeného tlačítka na kontrolním panelu auta. Tikalo to přesně v rytmu blikání oranžových světel. Podívala jsem se na zadní sedadlo. Firestorm byl pryč! Stejně jako Brandon! Byla jsem sama zavřená v autě!

„Ne.“ hlesla jsem „BRANDONE, FIRESTORME, KDE JSTE?!?“ zakřičela jsem zoufale „POMÓC! HAUUUUU!“ začala jsem znovu výt. A tentokrát vysoce a hlasitě. Proboha, co teď?, pomyslela jsem si, sama se odtud nedostanu a Brandon je bůhvíkde. Nechtěla jsem rozbít sklo, protože by pak Brandon měl škodu a navíc by mu někdo mohl ukrást auto.

„Pomóc, pomožte mi odtud, prosím! HAUUUU! HAUUUUUU!“ vyla jsem pořád dokola, ale nebylo to k ničemu. Nikde nikdo nebyl, aby mě dostal ven.

„Nééé-ehehééé.“ vyjekla jsem po chvíli tragicky a spadla zpět do lehu. Moje citlivé nervy opět povolily – opět jsem se rozplakala. Proč já?, probíhalo mi hlavou, proč já musím být ta poslední, co se dozví, že je Firestorm možná mrtvý? Strašlivé pocity to byly.

Vtom mě z pláče vytrhlo cvaknutí dveří od řidiče. Vzhlédla jsem. Dveře od řidiče byly otevřené. Stála v nich mladá pohledná žena.

„Ahoj, Ninetalesi, pročpak pláčeš?“ zeptala se mě vlídně. Naráz veškeré rozrušení opadlo při vizi nové cesty ven z auta. Utřela jsem si slzy, zvedla jsem se a zamířila rychle ven novou cestou. Prosmýkla jsem se mezerou mezi tou ženou a rámem dveří.

„Ninetalesi, počkej!“ křikla za mnou ta žena. Stihla jsem uběhnout asi dvacet metrů, než mě cosi přinutilo zastavit. Ohlédla jsem se. Mladá černovlasá žena se dívala přímo na mě „Neboj se, Ninetalesi. Já ti nic neudělám.“ řekla klidně. Krokem jsem se vrátila k autu.

„Jů, ty máš zelené oči. Ó, to je tak rozkošné.“ rozplývala se žena „Proč jsi svá krásná očka zalil slzami, Ninetalesi?“

Neřekla jsem na to nic, protože jsem věděla, že mi žena nebude rozumět. Místo toho jsem začala zavírat dveře auta hlavou.

„Hej, co to děláš?“ nechápala mé chování žena a vytáhla cosi malého podlouhlého z kapsy „Mluv, já ti díky tomuhle budu rozumět.“

„Kde to jsem?“ ptala jsem se hned.

„Á, ty jsi samička.... No, jsi v Náletové ulici ve městě Swift.“ sdělila žena „Kdo tě zavřel do auta?“

„Pokémonní doktor Brandon mě asi zapomněl v autě.“ svěřila jsem se „Jeli jsme strašně rychle po dálnici. Já jsem se strašně bála, tak mě Brandon radši uspal, abych se nemusela bát.“

„Proč jste jeli tak rychle?“ chtěla vědět žena. Hlas se mi roztřásl.

„Vezli jsme mého umírajícího přítele do Pokécentra.“ hlesla jsem. Žena zbledla.

„Um-Umírajícího?“ vypískla „Tak to bychom měli jet do Pokécentra, aby ses dověděla, jestli.....promiň....aby ses dověděla, jak je na tom.“

„Ano, ano, ano.“ zbystřila jsem.

„Tak pojď, mám auto tady za rohem, pěšky je to moc daleko odtud.“ oznámila žena a zasunula takový malý čudlík na dveřích auta dolů (ozvalo se mnohačetné cvaknutí). Pak dveře zavřela a řekla:

„Tak a pan doktor má auto zabezpečené. Pojď, Ninetalesko!“

A běžela ulicí dál. Následovala jsem ji. Běžely jsme přes dvě křižovatky a pak jsme zahnuly do postranní uličky. Po dvaceti metrech jsme doběhly k malému dvoumístnému autu. Při pohledu na něj jsem zapochybovala, zda se do něj obě vlezem. Ale nahlas jsem neřekla nic.

Žena přiběhla k malému autíčku, odemkla a otevřela mi pravé dveře.

„Naskoč!“ vyzvala mě. Vlezla jsem si na sedadlo vedle místa řidiče. Bylo úzké a nepohodlné. Když si má průvodkyně přisedla na místo řidiče, loktem mě neustále neúmyslně dloubala do hrudi. Nastartovala a s burácením se velice rychle rozjela dál ulicí. Nebyla to zrovna příjemná cesta. V každé zatáčce jsem kvůli velké rychlosti buď padala na tu ženu na místě řidiče, nebo jsem byla přilepená na pravých dveřích. Bylo mi z toho trošku mdlo. Žena zřejmě vytušila, jak na mě ta jízda působí.

„Vydrž, Ninetalesko. Za chvilku jsme tam.“ vyhrkla a smykem s použitím té malé páčky mezi sedadly projela další křižovatku.

O pár minut později prudce zabrzdila na parkovišti před Pokécentrem.

„Jsme tady! Jedem, vystupujem!“ vykřikla, nahnula se přese mě a otevřela dveře zevnitř. Byla jsem z té jízdy tak dezorientovaná, že jsem jen z auta vypadla, jak šutr a tvrdě dopadla na betonové parkoviště.

„Huh....Brrr-r.“ otřepala jsem se a zvedla se na nohy. Nyní jsem stála přímo před posuvnými dveřmi hlavního vchodu do Pokécentra „Fajn, takže, Firestorme – jestli ještě žiješ –, už jdu!“

Už jsem se neohlížela po ženě a rozběhla se k posuvným dveřím.





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky