Po probuzení jsou prvnim zvukem, co slyšim, padající kapky deště na střechu baráku. A nejen střechu. Skrz rozbitý vokno mi prší přímo do postele. Dobrý ráno, pomyslim si a posadim se na svý posteli. Protřu si voči a mrknu se z vokna, abych vodhad, kolik je hodin. Je tma, jako každej den v týhle době, kdy tu furt leje. S těžkym povzdechnutim a těžkym sdcem se vydrápu z postele. Sáhnu do ledničky a vytáhnu mlíko, přičuchnu si, zda ještě není zkažený – není – a naleju ho do konvice, kterou postavim na sporák a nechám ho, aby se vohřálo. Votevřu vokno a vylezu na střechu. Podle výhledu, co se mi naskyt, vidim, že je furt brzký ráno. Nikdo není na ulicích, lampy, centrálně napájený odněkud z města, zatím svítěj. Vrátim se zpátky do pokoje a vohřátý mlíko si naleju do nejčistšího hrníčku, co najdu. Zasypu trochou kakaa, co mi kdysi daroval profesor Tungovník a zamíchám. Prohlídnu si pytlík, co představuje jednu z nejposlednějších věcí, co mi tu můj nejlepší kámoš po svým vodchodu zanechal. S povzdechem vypiju svoje pikakao a vohlídnu se ke stěně v opačný části mýho pokoje.
Zeď je pokrytá výstřižky z novin, záznamy z rádia i televize, zkrátka všeho, co jsem dokázal sesbírat vod dob Tungovníkovy smrti. Je tu vše, co se ho aspoň trochu týká. Vše to jsou vodítka k jeho smrti. Tejden před smrtí byl fakt hrůzuplnej, co jsem dokázal zjistit. Vod tý doby, co se vrátil z tý konference s ostatníma profesorama, jako by se mu smůla lepila na paty. Požár domu, výbuch restaurace, kam měl namířeno. Záplava přístavu, ve kterým byl. To všecko přece nemůže bejt náhoda! Svědci prakticky nejsou. Jediný, kdo byli s Tungovníkem tou dobou v kontaktu, byli jeho manželka, ten zatrolenej staroch Mořen a pak tenhle divnej mladík. Sundám fotografii ze stěny, a vidim na ní mázlou fotku chlápka s modrejma dlouhejma vlasama a ve smokingu. Nikdo ho tu nezná. Asi je to cizinec. Může von stát za útoky na mého bé ef ef? Zastrčim si fotku do kapsy a vydám se ven.
Dneska je důležitej den. Jedu do Éterský nadace, abych si tam promluvil s místníma lidma. Tam to všecko začalo, tam byl Tungovník na tý narychlo svolaný konferenci, po níž začalo docházet k těm událostema. Snad tam bude někdo něco vědět. Pomalu seběhnu těma špinavejma chodbama dolů a vodskočim si do koupelny. Samozřejmě jako každý ráno musim nejdřív vykonat potřebu, a aby se neřeklo, umyju si pak ruce, když jdu do tý lepší společnosti. Pak se vydám ven do toho deště.
Je fakt hnusně, už zase. Jak tu může být vůbec tak hnusně? Vždyť tu do Petalburgskýho háje. Hej, ty, počasí! Aspoň ty bys na mě mohlo bejt příjemný, zakřičím do nebe, jako by to k něčemu mohlo bejt. Aspoň vzbudim ty ochrapy u nás ve městě. Já jsem jejich šéf. Tak jak je sákra možný, že usínam poslední a probouzim se první? Vyzvednu si v pokémoním středisku pokebally se svými pokemony, který jsem tam včera nechal. Nikdo se vo ně nepostaral, jak je to obvyklé tady. Aspoň pořád funguje ten léčební přístroj. Můj golisopod konečně bude zdravý. Dvojtečka tři, řeknu si v hlavě. Zbožňuju mýho golisopoda. Pak konečně votevřu bránu a vyrazim z města.
|
