Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


61

Šedivý stěny vohraničující město zatažený do tmy. Kráčim pomalu deštěm, a přitom si moje smutný království prohlížim. Vypadá to tu fakt příšerně. Město, který vypadalo jako každý jiný je teď údajnym uměleckym dílem. Dřív pečlivě vostříhaný křoviska se teď rozrůstaj všude možně. Převrženej náklaďák už začíná pomalu vobrůstat mechem. Je to už chvilka, kdy se tu naposled vobjevilo jakýkoliv zásobování. Kopnu si do zrezivělý kabiny, ze který dřív řidiči řídili tuhle rachotinu. Ani tenhle kovovej zvuk, kterej by mi dřív zved náladu, mi štěstí nepřinese. Ne, dnes určitě ne.

Mrknu na hodinky, abych zjistil, že už je skoro ráno. Jó, hochu, to sis zase zašpásoval, pomyslim si, zatímco votevřu dveře mýho domova. Všude se válí plechovky od staromelemele a nějakejch energiťáků. Marně čekam, zda se přede mnou někdo vobjeví. Ale tahle místnost je prázdná jak mý umírající srdce. Ti taurosové zase nehlídaj. Měli by fakt dávat většího bacha, zvlášť v týhle době. Nesmim zapomenout je za to seřvat. Ale k čemu by to vedlo?

Stoupam po schodech a vopatrně se vyhejbam roztříštěnýmu sklu a loužím barvy, kterou ti ninjaskové použili, aby jí zkrášlili stěny. Kdyby aspoň věděli, co to je to jejich umění. Tohle není umělecký dílo. Tohle je bordel. Náhle se pode mnou s křupnutim podlomí schod a noha mi uvízne visící nad zemí. S proklenim se pokusim nohu vytáhnout. Povede se mi to až na několikátej pokus. Noha je v pohodě, jen je trochu vodřená. Ale to dřevo budu muset nahradit. Ale nikdo tu nechce pracovat a nikdo nemá prachy na vopraváře. Takže to asi zase zbude na mně. Z celý tý situace je mi do breku. I když vo tu podlahu vlastně vůbec nejde. Stalo se něco daleko horšího.

Dveře do mýho pokoje jsou už pár měsíců zablokovaný tim smetím, co tu všichni nechávaj. Budu to zase muset vzít přes střechu. Vlezu na balkon a pokračuju přes tašky. Doba, kdy ten balkon měl ještě zábradlí je taky dávno pryč. Kde jsou ty časy? Vohlídu se kousek před sebe a zjistim, že na střeše nejsem sám.

„Deš zas pozdě,“ pořád jsem si ještě nezvyk, že tak hlubokej hlas může vycházet z dívčího těla. Pohlídnu osobě před sebou do vočí. I v jejích vočích je vidět utrpení, kterým si prošla během posledních dní.

„Nemělas na mě čekat. Víš, že teď nemůžu spát,“ odpovím dívce, vo něco starší, než jsem já, jejíž vlasy, jindy tak pečlivě sčesaný do účesu připomínajícího dredy, teď rozpuštěně a zacuchaně plandaj ve větru a jsou smáčený deštěm. Musim teda říct, že jí to možná sluší víc. Ta změť růžové a žlutozelené barvy vlající skrz modrou noc vypadaj fakt dobře. Dřív by mě to zaujalo víc, ale dnes fakt ne. Než holka stihne něco říct, vobejmu ji, a se slovy „dobrou, ségro“, prolezu voknem do mýho pokoje.

Ihned zabouchnu dveře, ani se nepřevlíknu, a dopadnu vobličejem do měsíce nepranejch peřin. Usínam s jedinou myšlenkou. Myšlenkou, která mi v hlavě už hučí třetim dnem a neutuchajíc žádá o naplnění. Myšlenka na pomstu. Musim ho pomstit. Jiná možnost není a já to vím naprosto jasně.

Musim pomstít profesora Tungovníka.



Terrion
  Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky