Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


44

Když jsem se vrátila nahoru, můj manžel již sladce podřimoval v gauči. Za zvuků jeho roztomilého hlasitého chrápání jsem opatrně posbírala plechovky, opatrně prozkoumala, o jaká piva se jedná – bylo to Staromelemele černé, výčepní – to jsem si poznamenala, abych věděla, co zítra nakoupit, a pak je vyhodila do koše spolu s obalem od dortu, zčásti pošpiněným od tmavé a bílé šlehačky, který můj miláček pravděpodobně zkonfiskoval k večeři, a pak miláčka přikryla spacákem, dala mu pusu na čelo, zatímco jsem mu opatrně sundala brýle a čepici a odložila je na stůl.

Sama bych se ráda přitulila k mému miláčkovi, bohužel zabíral celý gauč, takže mi nezbývalo, než lehnout si na zem pod stůl do druhého spacáku a s pozorováním sladce chrápajícího středobodu mého vesmíru jsem s vidinou na lepší zítřky usnula.

Že by se mi spalo nějak dobře, to se úplně říct nedá. Několikrát jsem se v noci probudila kvůli nepohodlí, a chvíli mě i pronásledovaly noční můry, při nichž jsem viděla, jak zhoubné plameny pohlcují mé milované věci, co však bylo nejhorší, viděla jsem, jak plameny pohlcují mého Tungovníčka! Probudila jsem se celá zpocená a zadýchaná; takto hrozné sny jsem už dlouho neměla, a opravdu nerada bych v tom pokračovala. Podívala jsem se vzhůru, abych znovu utěšila své srdce pohledem na mého miláčka, když tu jsem s leknutím zjistila, že tam není. Kde může být? Rychle jsem vyskočila ze své provizorní postele, až jsem sebou praštila o stůl nade mnou. Rychle jsem svlékla pyžamo, abych se převlíkla a vyrazila hledat pomoc, když tu jsem z vedlejší místnosti zaslechla spláchnutí a o chvilku později se rozrazily dveře a objevil se v nich miláček s oním posledním pivkem, které mi schoval. Ví, že pivo nemám ráda, tak mi udělalo velikou radost, že si ho vzal a že mu chutná. Samozřejmě mi dělalo daleko větší radost, že ho vidím.

On si mě prohlídl od hlavy k patě. Až tehdy mi došlo, že jsem nahá. Kdyby se tohle stalo před pár lety, určitě bych se červenala a snažila se rychle oblékat. Teď to však bylo něco naprosto normálního. Tungovníček znalecky pokývl hlavou: „Pořád jsi taková krasavica, jakó si tě pamatuju.“

Usmál se, dlouze mě políbil – teď už jsem stejně byla rudá jak krvavý měsíc – a pohladil mě na vnitřní straně stehna: „Anito, víš tý co? Zróvna su dostal chuť na pokémoní zápas.“

Strašně dlouho jsem nezápasila, a jindy bych svého manželka odmítla, protože bych se bála, že ho zklamu. Tentokrát si to však tato situace žádala. Navíc si třeba trochu ulevíme od toho obrovského stresu. Prospěje nám to oběma. Takto jsem odůvodňovala svůj souhlas, ačkoliv jsem v hloubi duše věděla, že bych přijala tak jako tak. Sedla jsem si rychle k počítači, a už se přede mnou objevil balíček pokéballů: „Jeden nebo dva?“

„Tóž dneská by mi nevadilo ani na tří…“ pravil můj miláček sebevědomě. Já ale dobře věděla, že víc jak dva pokébally neotevřeme, protože po druhém, pokud se na něj vůbec dostane, bude vysílen a usne jak pařez.

Rozevřela jsem odhodlaně první pokéball a radostně mu zašeptala do ouška: „Tak pojďme na to!“

Terrion
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky