Dav valících se lidí se prodíral ulicí kolem mě a já věděla, co musím udělat, a co je mou povinností jakožto pokemoní profesorky. Otočila jsem se a uháněla zpět k laboratoři, abych se ujistila, že je můj Tungovníček v pořádku. Celá zadýchaná ze dvou neplánovaných sprintů jsem vběhla do budovy laboratoře, a okamžitě chtěla vyběhnout do schodů a hledat Tungovníčka, abych zjistila, zda je v pořádku, ale přes cestu mi opět překážel ten chlápek – místní správce.
„Ho-hó! Kam ten spěch, milady?“ otázal se mě laškovně. Na to jsem ale opravdu neměla čas, odstrčila jsem ho stranou a vběhla po schodech do mé laborky. Úlevou mi poskočilo srdce, když jsem spatřila svého miláčka, jak sedí v gauči, popíjí Staromelemele a sleduje na otočeném monitoru zápas sandshrewového fotbalu.
„Miláčku!“ objala jsem ho vší silou a do očí mi vyhrkly slzy úlevy, jak ráda jsem ho viděla.
„Vo co dé?“ odpověděl Tungovníček a láskyplně mě silou odstrčil, „čučím tu na fotbál.“
„V přístavu došlo k výbuchu, bála jsem se, zda tam nejsi…“ vlepila jsem miláčkovi dlouhý polibek a začala hladit jeho vyrýsovaný hrudník.
„Co bych tam dělál? Čučím tu na fotbál. Hrajó FC Ščasné s něakýma ňómama z Ponu,“ řekl miláček přívětivě, „ale plánoval su, že pójdu do přístavu. Měl jsem chuť na vařené wishiwashi, co mi doporučil tady Mořen. Nakonéc sem ale objevíl, že máš v ledničce deset plechovek pívka, a tak sem se obslóžil. Ještě sem ti jedno schoval. Dáš si?“
Měla jsem takovou radost, že je můj miláček v bezpečí, že jsem se ani nenamáhala říct, že už tu přeci nějaký pátek nepracuji, a že ta lednice ani ta piva nebyla má. Namísto toho jsem se posadila vedle něj a pozorovala ho, jak dopíjí svou další plechovku a šťastně ho hladila po břiše a nohou, bocích, zkrátka po celém jeho odhaleném těle.
Po asi deseti minutách, kdy už jsem byla úplně v klidu, zároveň však věděla, že ten fotbal bude trvat asi ještě hodinu, jsem sešla dolů, abych si zjistila víc informací o tom, co se stalo. Věděla jsem, že dole na recepci je televize, tak jsem sebrala z opuštěného recepčního stolku ovladač a zapnula zprávy. Výbuch prý proběhl v přístavní restauraci Letící wingull, počet obětí zatím není znám. Jisté je, že nějaké budou.
„Týjo, Letící wingull,“ odpověděla slečna, co se právě vracela k recepci, „tam vaří ty skvělé wishiwashe. Majitele je mi moc líto.“
Ohlédla jsem se a spatřila roztomilou slečnu s fialovomodrými vlasy ve služební uniformě, která mi z nějakého důvodu přišla povědomá. Tomu jsem ale nevěnovala tolik pozornost: „Počkat, to je ta, kterou Mořen doporučil mému manželovi?“
„To bude jistě ona,“ opáčila slečna, „Alois ji navštěvuje pravidelně a rád.“
|
