Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


5. kapitola

Silver nebyl jediným člověkem, kterého návrat Rakeťáků velice zajímal. Policejní agent Looker strávil poslední dva dny bez jakéhokoliv odpočinku. Sotva se o incidentu v Azalkovém městě dozvěděl, okamžitě se vydal na cestu. Chtěl se dostat na místo co nejdřív a vyšetřit, k čemu tam vlastně došlo.

Celý den chodil v přestrojení po městečku a snažil se od místních obyvatel zjistit co nejvíce podrobností o Rakeťácích. Ke svému zklamání se nedozvěděl o moc víc, než z příslušného článku v novinách, který už měl mnohokrát přečtený.

Aby něco víc zjistil, musel se setkat přímo s účastníkem incidentu. Po troše pátrání Looker zjistil, kde starý Kurt bydlí. Výrobce pokéballů se však necítil dobře – natékala mu záda a potřeboval odpočívat. Neměl na žádný rozhovor vůbec náladu a chtěl poslat návštěvu pryč. Teprve když policejní komisař odhalil svou identitu a prokázal se průkazem detektiva, svolil místní hrdina, že mu věnuje trochu svého času.

„Jak jste sám v rozhovoru pro noviny uvedl, Rakeťáci chystají návrat“, řekl Looker.

„No po pravdě to neřekli přímo mě, ale tomu klukovi, který s nimi bojoval a nakonec je porazil“, odtušil Kurt. „Akorát že ten chlapec si přál, abych neprozrazoval jeho jméno – prý nechtěl být mediálně známý“.

Komisař chápavě pokýval hlavou a odpověděl: „To se mu vůbec nedivím. Nicméně já rozhodně nejsem žádný novinář – naopak se snažím své zdroje informací pečlivě utajovat. Myslíte, že byste v mém případě udělal vyjímku a prozradil mi jméno toho kluka, popřípadě cokoliv dalšího o něm víte?

Kurtův obličej zbrázdily vrásky a chvíli nad tím nerozhodně rozjímal. Nakonec však kývnul: „Jmenuje se Gold. Má černé vlasy, nosí žlutou kšiltovku a červenou vestu. Vím, že je to trenér pokémonů a vlastní Quilavu. Zdál se mi velice sympatický. Viděl jsem na něj, že má vztah k pokémonům. Tvrdil mi, že má jeden odznak a že se chystá získat druhý. Víc bohužel nevím“, ukončil popis Kurt.

„Děkuji, že jste mi to řekl. Můžete se v tomto ohledu spolehnout na mou diskrétnost“, vděčně se usmál detektiv, zatímco si do svého notýsku psal horlivě poznámky. „Teď se zeptám na další věc: neprozradil vám některý z těch zločinců, jaké jsou jejich další plány?“.

Kurt se zamyslel: „No po pravdě, moc jsem se toho od nich nedozvěděl. Myslím, že potřebují peníze. Proto taky potřebují ty ocasy Slowpoků. Těžko ale říct, nač přesně ty peníze chtějí využít. Zaslechl jsem cosi o tom, že rakeťáci budou silnější, než kdy dřív. Odhaduju tedy, že ty peníze by mohly sloužit k rozšíření organizace – náboru nových členů, zakoupení potřebné výbavy. Možná dokonce potřebují peníze na nový výzkum pro vývoj nějaké své tajné zbraně. Ale tohle jsou fakt jen domněnky, pane detektive“, připustil rozmrzele výrobce pokéballů.

„To si taky na centrále myslíme“, odpověděl Looker. „Potíž je v tom, že v současné době se Rakeťáci naučili pracovat v poměrně velkém utajení. Stačí uvážit, že poslední tři roky o nich nebylo vůbec vědět a najednou zosnují takovéto organizované přepadení. V rozhovoru pro noviny jste uvedl, že dokonce měli nějakého vůdce – to prozrazuje, že asi jejich spolek disponuje jakousi vnitřní hierarchií. A právě to mě znepokojuje ze všeho nejvíc“, ustaraně se policejní komisař svěřil se svými obavami Kurtovi.

„Rozumím, bohužel v tomhle vám asi moc nepomůžu. Jak asi tušíte, jsem příliš malá ryba ve velkém rybníku. Zajímají mě lokální události mého rodného městečka, ale nestrkám nos do věcí globálních. Nejvíc užitečný jsem tady, vyrábím pro trenéry speciální pokébally, co se jinak nedají sehnat. To je moje role v poké-světě. Rakeťáky bude muset porazit někdo jiný“, odpověděl Kurt.

„Tomu samozřejmě zcela rozumím, od toho je tady Johtovská policie“, usmál se Looker. „Nebudu už vás zdržovat. Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, napište mi mail, tady máte vizitku“, podal detektiv malý papírek výrobci pokéballů. „Ještě vás poprosím, abyste o našem rozhovoru nikomu neříkal. Jsem tady inkognito a pro svou práci potřebuju utajení, jistě mě chápate…“.

„Nemějte obavy“, slíbil Kurt.

Poté se ti dva vzájemně rozloučili a Looker odešel po svých.

***

„Tví pokémoni jsou zase fit“, usmála se zdravotní sestra jménem Joy na červenovlasého mladíka. Ten pouze pokýval hlavou a bez jakékoliv další reakce převzal pokébally, otočil se a zamířil k východu z poké-centra. Venku jej udeřilo do očí podzimní sluníčko, pražící na celé Azalkové město. Chlapec pokrčil oči, aby si svitu přivyknul, a rozhlédnul se, kudy vede nejkratší cesta k Cesmínovému lesu (Ilex forest). Odznak už ve městě získal, takže už tady neměl co pohledávat. Azalkové město obecně Silver považoval za nevýraznou díru, kde se nic zajímavého neděje. O to víc se podivil, když zrovna tady zaslechl zvěsti o tom, že Rakeťáci chystají návrat. Pořád tomu nechtěl uvěřit – už třetí rok nenastal žádný větší incident. Jistě – někteří členové podnikali na vlastní pěst drobné loupeže nebo přepadení, ale rozhodně se nejednalo o žádné větší organizované akce. Kdyby ano, Silver by se o tom jistě dozvěděl v novinách. A teď najednou po třech letech naprosto cílený a organizovaný úder…

Zhruba tímto směrem se chlapec zatoulal ve svých myšlenkách, když vtom – bác! Do někoho vrazil. „Neumíš dávat pozor?“, osopil se na kolemjdoucího, aniž by se lépe podíval, o koho se jedná. Poté však s překvapením zjistil, že s tímto člověkem už se setkává počtvrté. Byl to Gold.

„Auvajs, to bolelo“, ozval se chlapec s kšiltovkou. „Koukni, nevím, proč se mnou máš pořád nějaký problém, ale dalšího potížistu nemám náladu. Stačilo mi to včera s rakeťáky“, vmetl mladíkovi s červenými vlasy do tváře. Tato poznámka na něj měla mnohem větší účinek, než Gold původně očekával.

Ze Silverova obličeje na chvíli zmizel pohrdlivý úšklebek a nahradilo ho upřímné překvapení. „Ty – ty ses střetl s rakeťáky? Pověz mi to. Je to pravda, že se Rakeťáci vrátili?“.

„Včera jsem s nimi bojoval ve studni Slowpoků. Nelegálně řezali Slowpokeům ocasy, které chtěli poté prodávat. Naštěstí se mi je podařilo porazit a utekli. Proč tě to vlastně tolik zajímá?“, otázal se Gold.

„Ty – ty že jsi porazil?“, ignoroval Silver jeho otázku. Pak se mu náhle vrátil sebevědomý výraz a ušklíbl se: „Pche – přestaň mi věšet bulíky na nos. Tak hloupý zase nejsem, abych ti na tohle skočil“.

„Poslyš, mě je jedno, zda mi to uvěříš, nebo neuvěříš“, odvětil Gold hlasem, v němž se pečlivě snažil kontrolovat svou intonaci, aby zněla co nejvíc netečně. „Prostě se mi je podařilo porazit a oni utekli. Tečka.

Byla to právě intonace hlasu, která Silvera znovu znejistila. Jak to může říkat tak klidně? Copak mu nedochází, že té jeho pohádce nevěřím? Na druhou stranu – co když je doopravdy porazil? Tohle potřebuju vědět, usmyslel si Silver. Šáhl k opasku a odepnul si pokéball. „Takže ty to myslíš vážně, jo? Dobře. Uvidíme, jak dobrý opravdu jsi. Zápas dva na dva!“ Poté povolal z pokéballu Gastlyho. Od doby, kdy ho Silver v Bellsproutí věži, už Gastlymu stačil dát určitý výcvik, a stal se z něj relativně spolehivý účastník soubojů.

Golda pobídka k pokémonskému zápasu příliš nezaskočila. „Mareepe, volím si tebe!“, povolal na pomoc ovčího pokémona. Nejednalo se ale o žádnou obyčejnou ovci – každý trenér pokémonů věděl, že umí rozdávat poměrně silné elektrické výboje. Za tuto svou schopnost Mareep vděčil zejména své nevodivé vlně, na níž se mohl ukládat elektrostatický náboj.

„Gastly, uspi Mareepa hypnózou“, bez váhání Silver nařídil útok. Měl tuto strategii promyšlenou velmi dobře a osvědčila se mu i v praxi. Když se soupeř nemůže bránit, obvykle už není těžké jej vyřadit.

„Mareepe, pokus se nedívat Gastlymu do očí“, rychle zareagoval Gold. Mareep právě včas stihnul odvrátit pohled od nebezpečné záře vycházející z Gastlyho očí. Hypnóza se nezdařila. „Zkus Gastlyho zasáhnout elektrickým šokem“, zněl další pokyn. Mareep se rozběhl proti Gastlymu a v dostatečně krátké vzdálenosti uvolnil ze své vlny náboj v podobě výboje, který Gastlyho zasáhnul. Pokémonní duch to nesl s velkou nelibostí – z jeho pohledu bylo vidět, že ho tento útok bolel.

Silver věděl, že další výboj už by Gastly neustál. Bylo potřeba jednat rychle. Hypnóze se Mareep posledně vyhnul, a tak se červenovlasý chlapec rozhodl zkusit jinou strategii. Zrovna včera při zápase s Bugsym – místním trenérem stadionu - se totiž Gastly naučil nový útok. Bylo na čase vyzkoušet, co tento útok dovede: „Gastly, použij na protivníka matoucí paprsek!“, zlomyslně nařídil Silver.

Protože Mareep se nacházel v malé vzdálenosti, neměl příležitost se paprsku vyhnout. Mareepův pohled se zatemnil – jakoby najednou oslepnul.

„Mareepe, zkus ještě jednou elektrický šok“, pokusil se Gold zachránit situaci. Mareep sice jeho povel slyšel, ale nedokázal si najednou nějak uvědomit, proti komu by měl útočit. Chvíli se zmateně rozhlížel, nakonec se rozhodl výboj uvolnit do všech směrů. Pochopitelně takto rozptýlený náboj měl mnohem menší účinnost, než kdyby byl soustředěn do jednoho směru. I přesto se mu ale podařio Gastlyho zasáhnout a způsobit dostatečně zranění, aby plynný pokémon omdlel.

„To snad není pravda!“, odvolal vztekle Silver Gastlyho zpět do pokéballu. „Měl jsi štěstí, nic víc!“, pohlédl podrážděně na svého rivala. Odepnul z pásku další pokéball a povolal do zápasu Zubata. Tento netopýří pokémon sice neovládal žádné super mocné útoky, zato uměl velmi rychle létat a vyhýbat se útokům.

Gold se rozhodl na zápasišti nechat Mareepa - spoléhal, že typová výhoda mu pomůže zápas vyhrát. Tentokrát se však Gold spletl.

Zubat na Mareepa dorážel ze všech stran a ten vůbec nestíhal reagovat. „Pokus se Zubata zpomalit elektrickou vlnou“, nařídil Gold. Zapomněl však, že Mareep je stále pod vlivem matoucího paprsku. Elektrický výboj vyšel naprázdno a ovčí pokémon klesl vyčerpáním na zem. Toho Zubat ihned využil, zakousnul se a vysál z Mareepa poslední zbytek síly, který v něm ještě zbýval.

Gold tedy odvolal Mareepa a poslal do souboje Quilavu.

Silver se chvíli se zastavil a pokusil se analyzovat situaci, v níž se právě nacházel: vida – jeho Cyndaquil už se vyvinul. Ve výhodě by byl můj Totodile, ale toho už nemůžu použít – máme zápas 2 na 2 pokémony. Quilava by mohl ošklivě Zubata popálit, pokud si nebudu dávat pozor. Zubat se pečlivě bude muset vyhýbat všem útokům. Klíčová tedy bude rychlost. „Zubata, použij nadzvukový útok“, rozhodl se mladík zahájit souboj.

Z netopýřího pokémona se začali šířit jakési vlny. Normální člověk je neslyšel, ale pokémoni tyto zvuky vnímali velmi dobře – dalo by se to připodobnit, jako by vám někdo pískal píšťalkou přímo do ucha. Quilavovi tento útok zhoršil celkovou soustředěnost a koordinovanost pohybů – byl zmatený.

„Pokus se zasáhnout Zubata uhlíkovým útokem“, nedal se Gold. Quilava se pokusil vyplnit příkaz, ale nechtěně zasáhnul rozžhavenými uhlíky sám sebe.

Silver cítil, že je ve výhodě. Stačí se udržet na této vítězné vlně a souboj bude mít v kapse. „Zubata, teď kousací útok“, zavelel.

Zubat se zakousnul do Quilavy a začal z něj sát krev. Ohnivý pokémon se pokusil zareagovat, ale byl příliš pomalý. Než stihnul přejít do protiútoku, soupeř stihnul uletět.

„Tak co, máš ještě nějaké eso v rukávu?“, zeptal se provokativně se Silver. „Nebo to už mohu ukončit?

Musím něco vymyslet, došlo Goldovi. Pokud budu jen náhodně volit útoky, bude se Zubat pořád vyhýbat a já nakonec mě opravdu i těmi slabými zásahy udolá. Otázka zní: co udělat? Potřebovali bychom s Quilavou nějak docílit toho, aby Zubatovi jeho rychlost nebyla k ničemu. „Zkus se bránit kouřovou clonou!“, zvolal nakonec.

Quilava vypustil oblak dýmu, do nějž zahalil celé zápasiště včetně sebe.

Silver se ale tímto nenechal zaskočit. I ve víru zápasu si uvědomoval, že Zubat zrak téměř nepoužívá, protože se primárně orientuje podle odrazů zvukových vln od překážek. Kouř mu tedy v provádění leteckých manévrů nijak nebude překážet. „Zubate, doraž Quilavu křídlovým útokem“, křiknul.

Zubat bezchybně cíl zasáhl a Gold si uvědomil svou chybu. Kouknul na svého pokémona, který se i přes celou tu sérii nepříznivých událostí stále držel na nohou. Musíme to zkusit trochu jinak – když nemůžeme docílit toho, abychom se uchránili zásahům, musíme nějak zajistit, aby naše vlastní útoky neminuly. Vtom jej něco napadlo – Quilava přece ovládá hvězdicový útok. Tato technika vyniká v jedné věci – nikdy nemine cíl. To je přesně to, co potřebují, aby Zubata zasáhli. „Quilavo, vystřel po Zubatovi hvězdice!“, zvolal s nadějí v hlase Gold.

Střely prolétly vzduchem a zasáhly přímo netopýřího pokémona.

Sakra, pomyslel si Silver. Strategie rychlého útočení a uhýbání nebude proti Quilavovi fungovat. Takže se musím pokusit zápas co nejrychleji ukončit, dokud jsme ve výhodě. „Zubate, zasáhni Quilavu dalším křídlovým útokem“.

Gold tušil, že Quilava se útoku nestihne vyhnout. Přešel proto také do ofenzivy a zavolal na svého pokémona: „až bude Zubat u tebe, popal jej uhlíky“.

Oba pokémoni k sobě mířili velkou rychlostí a připravovali se na rozhodující střet.

Dratini
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky