Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


16. kapitola – Takže nevíš, kde to je

Fennekin konečně doběhla s Oran berry v tlamě. Položila je na trávu vedle Rena a netrpělivě se posadila vedle nich. „Díky Fennekin,“ usmála se Aiko a po malých kouscích je snaživě dostávala do Noibata. „Uleví se Ti, uvidíš,“ prosila ho, aby alespoň snědl několik bobulí. Renjiro mezitím uvazoval Noibatovo křídlo do látky. S péčí uvazoval uzlík nad jeho ramenem, aby šátek držel křídlo v nehybné poloze.

Všichni odstoupili od Noibata a pozorovali jeho reakce na vyléčení. Noibat byl ale stále vyčerpán a tak se nemohl moc hýbat. Aiko se proto sehnula a položila si jej do náruče. „Chudák,“ poznamenala a s porozuměním se mu podívala do tváře. Najednou si všimla blyštivé věci na jeho krku. Byl to malý obojek se zlatým přívěškem. „Hele, je tu něco napsané,“ řekla pohotově Aiko a ukázala Noibata Renovi. „Máš pravdu, vypadá to na adresu,“ řekl a nahlas přečetl adresu na Noibtově obojku,“Greenest forest, 12.“ Aiko si povzdechla. Jak mají uprostřed lesa najít město a k tomu ještě jeden jediný dům. Najednou se Renjiro rozešel. „Kam to jdeš?“ zeptala se nechápavě Aiko. „Za nosem,“ prohlásil Ren a šel dál s Froakiem po boku,“vím totiž, kde by se dům mohl nacházet,“ dořekl a přidal do kroku. „Vážně?“ rozzářila se Aiko s Noibatem v náručí a Fennekin jdoucí vedle jejích nohou a rozešla se za Renem.

„Takže nevíš, kde to je,“ řekla Aiko vyčerpaná z nošení zraněného a dlouhého pochodování za Renjirem. Jak se jí stýskalo po tom, jak ona jeho mohla vést a velet mu ještě ve Vaniville Town. „Vím jenom, že tahle cesta vede do města,“ prohlásil a neotáčel se na svou svěřenkyni. Aiko jeno protočila oči v sloup a šla oddaně dál za Renjirem. „Kluci,“ špitla Fennekin na zemi, která souhlasně přikyvovala.

Když Aiko kráčela za Renem, který měl pohled upřený na zem, najednou se zarazila. Všimla si malého dřevěného domku na malé vyvýšině po straně cesty. „Hele,“ hlesla pořád vírající na domek. Ren se otočil a zarazil ho pohled na domek. „Že by to byl on?“ zeptal se sám sebe a rozešel se k malému, trochu chátrajícímu domku. Noibat začal trochu reagovat, začal sebou překvapivě vrtět. Aiko to ale ignorovala a šla dále za Renjirem. „Je to on, má stejné popisné číslo!“ křkl nadšeně Ren když, četl číslo na malé plechové kartičce připevněné u dveří domku. „Vážně? Skvěle, tak tady musí bydlet jeho majitel,“ usmála se Aiko a pohladila Noibata v jejích náručí. Ren na nic nečekal a zaklepal na dřevěné dveře chalupy. Za dveřmi se ozvaly kroky a rozmrzelé brblání. Dveře se pomalu otevřely a z nich vykoukl stařík s bílým plnovousem. „Co tady chceš?“ zeptal se rozmrzele a opřel se o svou dřevěnou hůl. Ren se chystal odpovědět, ale to už za ním vykoukla jako vždy usměvavá Aiko. „Kime!“ rozzářil se stařík a natáhl ruce k Noibatovi v dívčině náručí. „Tohle je Váš Noibat?“ zeptala se mile Aiko a ukázala Noibata schouleného v Aičině mikině. „Ano, ano,“ přikyvoval horlivě stařík a opatrně si převzal malého pokémona do rukou. „Ach, děkuji, nevím, co bych si bez něj počal,“ dojatě se usmál stařešina. Ren a Aiko jen stáli na prahu a nervózně se usmívali. „Já jsem to ale nezdvořák, rychle, pojďte dál,“ zasmál se starý muž a otevřel dveře dokořán.

„Promiňte mi ten nepořádek, ale žiji tu sám a žádné návštěvy jsem tu něměl už léta,“ zasmál se starý muž a urovnal ubrus na malém stolku uprostřed místnosti vonící lesními houbami a jehličím. Aiko a Ren se s úsměvem usadili na dřevěnou lavici a kývli, že rozumí. Stařík se také posadil, pořád s Noibatem v rukou. „Víte, Kim je tak trochu prosťáček, moc věcí nechápe, ani to, že nesmí divoce létat po lese, to to pak takhle dopadne,“ pokárá muž svého Noibata se vřelým úsměvem. „Chápu, ale je statečný, nechal se od nás ošetřit,“ usmál se Renjiro na pokémona spícího po náročném odpoledni v mužově náručí. „Ještě jednou moc děkuji,“ poděkoval stařík a položil Noibata na druhou židli s polštářem. Poté muž vstal a rychle zahrabal pro něco v horní poličce nad prostou kuchyňskou linkou. Vytáhl kus koláče a nakrájel jej na dva kusy na talíř. „Omlouvám se, nic jiného tu nemám,“ smutně se usmál, když předložil talíř před hladové návštěvníky. Těm to ale bohatě stačilo. „Jmenuji se Renjiro Sasaki a tohle je Aiko Roselit,“ představil sebe a Aiko Ren podívající si s mužem ruku. „Jmenuji se Momoko Hitoshi,“ muž si potřásl Renovou rukou, kterému zatím spadla čelist.

FireFox
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky