„A víš jistě, že máme jít tudy?“ zase se zeptala Aiko Rena který hrdě nesl v rukou přečmáranou mapu. „Věř mi, je to zkratka, zanedlouho budeme u pana Hitoshi,“ řekl s úsměvem Ren. Aiko si ale tak jistá nebyla. Bylo poledne, kráčeli hustým lesem, který snad nikdy nebral konce. Nebyl tu ani náznak města.
Fennekin mezitím odpočívala na trenérčině rameni, což bylo velmi nezvyklé, aby Fennekin odpočívala. Její čich a sluch ale pracovali. Najednou opět něco zavětřila, prudce zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Toho si Aiko stačila všimnout a starostlivě se zeptala Fennekin, co se děje. Fennekin na to nereagovala, právě naopak. Místo toho vyskočila ze své trenérky a zmizela v hustém křoví. „To ten tvůj pokémon musí být tak neposedný?“ zamračil se Renjiro a rychle běžela za lištičkou. „Počkej!“ vykřikla Aiko a hnala se za třeticí uprchlíků.
Když Aiko vylezla celá popíchaná od trnů keře, všimla si tekoucí řeky a krásně vonících stromů. Málem zapomněla na to, proč tu vlastně je. Najednou uslyšela Renův hlas. Sice neslyšela, co přesně křičí, ale rozhodla se jí za ním. Rychle brázdila lesní cesty a sápala po dechu, tak rychle běžela. Snad se nic nestalo její Fennekin. Tyto myšlenky ale rychle zahnala a o to víc rychleji běžela kupředu. Renův hlas se stále zesiloval, až Aiko byla schopna rozeznat, o co se jedná. „Rychle, Aiko, rychle pojď sem!“ slyšela Aiko a teď se doopravdy začala strachovat o Fennekino bezpečí.
Prohnala se lesem a narazila na rozlehlou mýtinu kde seděl Ren a na něco starostlivě hleděl. „Co se stalo Fennekin?“ rychle vykřikla Aiko a podívala se ustaraně na Renjira. „Fennekin?“ zeptal se nechápavě Ren. „Té nic není,“ řekl a ukázal o kus dál, kde Fennekin seděla. „Fennekin!“ přihnala se Aiko na svého pokémona horlivě jej objala. „Hele, pomož mi, jo?“ zamračil se Ren a ukázal na místo před sebou. Aiko nechápavě přišla na místo a podívala se na místo. Aiko spatřila malého, fialového netopýřího pokémona-Noibata. Měl poraněné křídlo, z nohy se mi řinul pramínek krve a na hlavě měl několik boulí. „Panebože!“ vykřikla v leknutí Aiko. „Tak na co čekáš, musíme ho ošetřit!“ řekl rozhodně Ren a ukázal na svůj odložený batoh. „Mám tam nějaké základní věci, vyndej je,“ požádal Aiko Ren a mile pohladil Noibata trpícího v bolestech po hlavě. Aiko rychle přiskočila k batohu a otevřela nejmenší kapsu. Vytáhla plastový sáček v něm se ukrývalo několik věcí. Přišlo k Renovi a vysypala je na kupku. „Dobře, podej mi tu látku,“ řekl s klidem Ren a ukázal na bílou lehkou látku. „Co s ní?“ zeptala se nechápavě Aiko. „Froakie, pojď, použij prosím Bublinky na tu látku,“ řekl místo odpovědi Ren. Froakie přiskákal ke dvojici a udělal, jak mu trenér řekl. Látka byla mokrá a Aiko jí mohla vyčistit rány, jelikož neměli desinfekci. „Dobře, teď musíme dát dohromady nějak to křídlo,“ poznamenal Ren a zakoukal se na pochroumané křídlo. Jistě bylo zlomené. „Dej mi tu další látku,“ řekl a ukázal na tentokrát jemnější a o poznání lehčí. Zatímco se Aiko natahovala pro látku, Fennekin to vše s napětím pozorovala. „Fennekin, doběhni prosím pro pár bobulí na tamtom keři,“ poprosil Renjiro Fennekin a ukázala na malý keřík s Oran berry, které pokémona trochu vyléčí. Fennekin odhodlaně kývla a rychle odběhla pro bobule. Ren mezitím pomalu vázal látku přes rameno Noibata a tak dával do nehybného stavu jeho křídlo. „Noibáát!“ Noibatovi se to moc nelíbilo, svíjel se v bolestech a křečovitě napínal svaly. Aiko se na nemohla dívit, nesnesla pohled na trpícího pokémona..
|
