Hned poté, co chlapec odmítl dívce pomoci a odešel, se Fazoláci začali hlasitě smát, div že z toho oba neodpadli.
"Heh... já čekal, že... se ten kluk zachová... jinak..." ozval se asi po minutě muž, co ještě stále popadal dech po záchvatu smíchu.
Za malý okamžik se již oba uklidnili a žena s úsměvem na tváři začala mluvit směrem k dívce:
"Vypadá to, že jsi na to sama, holčičko. Nechceš se radši vzdát a rovnou nám předat toho tvého Kedlubňáka i s fazolemi?"
"To ani náhodou! Kedlubňáku, zaútoč listovou břitvou!" Tohle Fazoláci nečekali. Než vůbec stihli nějak reagovat, už je ohromil nával ostrých lístků, co chikorita neustále posílala. Vulpix a Bergmite byli stejně tak překvapení, jako Fazoláci.
Dívka se mezitím dostala k tomu samému oknu, ze kterého před chvílí utekl i chlapec. Bez povšimnutí na něj vyskočila a vytáhla z ruky pokéball, do kterého vrátila Kedlubňáka. Hned, co nával listů ustal, se Fazoláci rozhlédli po okolí. Během útoku listové břitvy se totiž soustředili jen na to, aby je listy nezasáhly do obličeje, jejich pokémoni dělali přesně to samé. Nešlo si nevšimnout toho, že dívka zmizela, a vzala s sebou jak svého pokémona, tak všechny své fazole.
"Někdo bude svých činů převelice litovat," procedila naštvaná dívka, zatímco šla zpět do vesnice, ruce stále v pěst, se smrtícím pohledem v jejích očích. Stále přemýšlela nad tím, co se událo. Nad tím, jak chlapce chtěla zachránit, nad tím, jak málem přišla o to, co má ze všeho nejradši a pak i o svého Kedlubňáka. Celé si to opakovala v hlavě. To, jak krom vyskočil z okna loktem napřed, jak jí tam nechal na pospas. "Všichni kluci jsou stejní!" řekla se slzami v očích. "Kde je chyba? Jsem to já, nebo oni?" v hlavě se jí odehrával vnitřní svár.
Zatímco přemýšlela, šla s Kedlubňákem v patách poklidně směrem do vesnice. I přes její nervy jí těšilo, že Fazolákům ukázala, kdo je tu šéf. Kedlubňák byl na svůj výkon zřejmě hrdý dvojnásobně.
Najednou se Kedlubňák zastavil a začuchal. Pak rychle vyběhl na nejbližší strom, protože zjistil, že na něm rostou fazole.
Dívka se ohlédla a uviděla Kedlubňáka na stromě.
,,Slez dolů!" zakřičela na něj, ale Kedlubňák jí neposlechl. Utrhl pár fazolí a hodil je dolů. Jakmile se fazole dotkly země, tak se do blátivé půdy zahrabaly a za 2 vteřiny ze země vyrostl velký fazolový stonek, který byl až do oblak.
,,Tys na to kápnul Kedlubňáku! Ten stonek nás určitě zavede do tajné budovy s fazoláky! My jim ukážeme, že nám nebudou krást fazole!" vykřikla dívka a začala po stonku šplhat. Kedlubňák seskočil ze stromu a začal šplhat s ní...
V tutéž chvílí se Fazoláci konečně vzpamatovali z útoku. Zmateně se ohlédli a vykoukli z okna, ale holka nikde, ani ty fazole. Jen v dálce byl vidět nějaký vysoký fazolový stonek.
,,Fessie, koukej! Někdo odhalil tajnou skrýš naší organizace!" vyjekl Fames.
,,To určitě je ta holka!" zařvala Fessie nahněvaně a už jela na jejím Vulpixovi směrem ke stonku, Fames si sedl na Bergmita a jel za ní. Oba Pokémoni bohužel ve čtvrtce cesty omdleli a tak si Fazoláci museli vzít autobus, který je dovezl místo ke stonku do rodné vesničky dívky a chlapce.
***
Profesor Oak se loučil se svým přítelem a kolegou profesorem, který mu ještě poděkoval za nová data týkající se jejich společného výzkumu, speciálně poté také za nalezení zbylých dvou pokéballů. Ještě přátelské poplácání po ramenech a Oak se již chystal nastoupit do autobusu domů do Kanta.
Když byl jednou nohou ve vozidle, vyřítily se dveřmi dvě postavy – jedna hubená holka a druhý, výrazně silnější muž, který se bolestivě držel za hýždě, nebrali na nic ohled, vystrčili chudáka Profesora Oaka ze dveří, až skončil na zemi u kola autobusu. Když se stačil vzpamatovat, ohlédl se po postavách, snad aby je počastoval nadávkami, byli obě postavy již byly značně daleko od nich. Co však Oaka zaujalo ještě víc, bylo místo, kam běželi. Byl to jakýsi druh obřího žebříku, který vedl až do nebe. Za pomoci profesora se Oak zvedl, oprášil si plášť a s nadšením se obrátil na kolegu: „Vypadá to, že tu ještě chvíli zůstanu.“
Povolal ze svého pokéballu Joltika a nasedl na něj. Profesor, který nepotřeboval, aby mu Oak něco vysvětloval, povolal z pokéballu Spinaraka a spolu se na svých členovčích přátelích vydali směrem k tomu záhadnému žebříku.
***
Mezitím, chlapec se vracel do vesnice, už byl velice blízko, procházel lesem. Když náhle uslyšel jakési zvuky z křoví. Opatrně se přiblížil a skryl se za stromem. Povšiml si šustění, a tak se přikrčil. V trávě se cosi pohnulo... cosi žlutého! Chlapec byl štěstím bez sebe. Mohl to být Pikachu? Nevěděl, co dělat dříve. Byl by povolal svého Cyndaquila, ten ale není schopen zápasu, ale toho Pikachu si chytit chtěl. Vzal tedy kámen a hodil ho po pokémonovi ve křoví. Hned nato hodil pokéball, který pokémona vcucnul. Pokéball se převaloval ze strany na stranu. CVAK! Pokémon byl chycen! Přiběhl si pro pokéball a chytil ho do rukou. Protože pokémon bez přezdívky je moc mainstream, pojmenoval si ho pikaču. Svého pikaču povolal z pokéballu, aby učinil hrůzné zjištění. Pikaču totiž nebyl Pikachu, byl to docela jiný pokémon. Pokémon, kterého pokédex označil jako neidentifikovatelného. Chlapec pokrčil rameny a vrátil ho zpátky a pak přemýšlel, kam zase půjde, aby nepotkal ani tu divnou holku s Chikoritou a ani ty ještě divnější Fazoláky.
Vydal se tedy oklikou zpět do rodného města. V dálce po pravé straně spatřil neobvyklou rychlostí růst obří fazolový stonek, který se prodral až k oblakům. Než se ale stihl této podivnosti věnovat, div ho neporazili mu přes cestu směrem ke stonku přeběhli dva zvláštně vypadající a ještě zvláštněji oblečení lidé, kteří by mu nejspíš připadali povědomí, kdyby se někdy namáhal věnovat svou pozornost nedůležitým osobám. Když se ohlédl, odkud vlastně utíkají, spatřil dva starší muže v laboratorních pláštích. Jeden z nich balancoval na jedné noze a bez jakéhokoliv dalšího pohybu se sunul plnou rychlostí také směrem k obří fazoli. Druhý mu byl v patách a také se nezdálo, že by měl nějaký dopravní prostředek - jenom tak seděl pár centimetrů nad zemí a držel nohy ve vzduchu aby jimi nedrhl o zem.
Celé toto procesí se prohnalo přímo u vstupu do města chlapci před nosem. "Možná bude rozumnější stavit se Cyndaquila vyléčit někde, kde nežijou jen samí klauni," řekl si odměřeně sám pro sebe a opět se vydal pryč od událostí, kterých nechtěl být součástí.
Při kroku vytáhl Cyndaquilův Poké Ball, zadíval se na něj a pronesl: "A vlastně bych ti měl dát přezdívku, stejně jako Pikačovi, který není Pikachu. Jde o skvělou strategii jak zmást protivníky v soubojích. Odteď budeš... Snajvy."
"A kam teď?" řekl si chlapec pro sebe. Netušil totiž vůbec, kam má jít. Vzhledem k tomu, že zřejmě oba profesoři odjeli na... čemsi, nebyl tady nikdo, kdo by jeho Snajvyho mohl ošetřit. Tedy, nikdo krom...
"Synku!" vykřikla matka a objala mě, zajela prsty do mých červených vlasů. "Tak moc jsi mi chyběl!" Odtáhl jsem se.
"Kroť se," řekl jsem, "neviděla si mě jenom pár hodin."
"Ale chyběl si mi," usmála se.
"No jo, no jo," řekl chlapec a protočil očima. "Vyléčíš mi pokémona?"
"Samozřejmě," usmála se opět, "ale jak?" Chlapec na ní civěl jako na fotbalistu bez nohou a rukou. Rozhněvaně si vzal pokéball zpět a bez rozloučení opustil dveře. Jeho matka z toho byla velice rozhozená. Nevěděl, co si počít, kde si svého Snajvyho vyléčí. Pak si vzpomněl na starce, u kterého si měl opravit pokéball, a tak chtěl jít za ním.
Když vylezl ven, všiml si dalších divnolidí - svou vysokých osobách v černých kabátech běžících stejným směrem jako předtím ti dva pošuci na neviditelných dopravních prostředcích. I ty dále ignoroval a šel ke starci.
"Dobrá den!" řekl stařec, když chlapec vešel do obchodu.
"Máte můj pokéball?" řekl znuděně chlapec.
"Hotovo!" řekl asiat a předal mu pokéball. "Ty, chlapec," řekl asiat při předávání pokéballu, "ty vypadáš jako dobrá trenér pokémon, nechtěla bys pokémona zdarma?"
"A není to nezákonné?" oponoval chlapec.
"Ne pokud není kdo by to věděla," řekl stařík. "Chtěla bys pokémon?"
"Pro mě za mě," odfrkl si chlapec a natáhl se po pokéballu.
Kluk si vzal pokéball do ruk, asiat se poté hned otočil a šel někam dozadu, nejspíš pro toho pokémona. Chlapec si mezitím schoval pokéball do batohu.
Po chvilce se pán vrátil zpět. V ruce držel pokéball, jenže ten byl poněkud jiný, než tak jak ho chlapec zná. Byl celý černý.
"Vy se nenechat zmást barvou tohoto pokéball, ve skutečnosti je pouze jediná rozdíl od obyčejná ball barva!" pronesl asiat a ukazoval klukovi ten neobvykle zbarvený míček, "kdyby něco, já ten pokéball pouze opravit!" chlapec na to jen kývl, vzal si ten balónek a odešel tím směrem, kterým se původně chtěl vydat, když odcházel z laboratoře.
Došel kousek za městečko a zastavil se u nejbližšího stromu. Chtěl se podívat, co v tom neobvyklém pokéballu vlastně je. Vytáhl ho tedy z batohu, kam si ho uložil, když mu ho asiat předal, a vyhodil ho do vzduchu. Pokéball se otevřel a před ním se objevil pokémon, jenže úplně jiný, než kterého chlapec očekával.
***
Mezitím o kus dál chlapcova matka překypovala pocitem pýchy: její malý chlapec má již svého prvního pokémona. Určitě bude na své cestě šťastný. Radostí jí stékaly slzy po tvářích. Slzy však tekly z očí zakalených. Zánět, kvůli kterému musela nosit brýle, aby se dál nerozšiřoval, se po výměně těchto brýlí za potraviny rozšířil a chlapcova matka byla uvedena do spárů temnoty.
S kašlem to bylo výrazně lepší, jelikož během uklízení synova pokoje nalezla konvici, díky které si mohla uvařit svůj ranní čaj. Spokojeně seděla na dřevěné houpací lavici na verandě svého domu a poslouchala okolí, když zaslechla odněkud ze středu města hlasité zavrčení.
"To si zase ten Číňan experimentuje s Pokémony," řekla si pro sebe, ale dál se nesnažila s tím cokoliv udělat, jen dál seděla na lavičce, usrkávala čaj a melancholicky se houpala. Její sen, tedy zajištění syna, se stal skutečností.
I přes její nervy jí těšilo, že Fazolákům ukázala, kdo je tu šéf. Kedlubňák byl na svůj výkon zřejmě hrdý dvojnásobně.
Ilustraci ke kapitole nakreslil Fangovich.
|
