Sluneční paprsky si snadno našly cestu skrz okno s roztaženými závěsy a ozářily obličej mladého chlapce. Několik škubnutí těla pod peřinou než se jeho hnědé oči otevřely. Okamžitě upřel svůj zrak na Pokégear, ležící na toaletním stolku. 6:52. To je dost času na ranní přípravu. Profesor si ho zavolal až na osmou hodinu a v takto malé vesnici má jeho dům prakticky za rohem. Hoch vstal z postele, uvařil si ranní čaj, v poklidu ho vypil a oblékl se do oblečení, ve kterém teď hodlá strávit několik měsíců. Bylo okolo půl osmé, když uslyšel zezdola svojí maminku, jak volá jeho jméno.
Chlapec se bez odpovědi sebral a pustil se po vrzajících schodech dolů do přízemí. Chlapcovo jméno zaznělo domem ještě jedenkrát než prošel dveřmi do kuchyně, odkud se volající hlas ozýval.
"Děje se něco?" zeptal se chlapec rovnou aniž by se namáhal zdvořilostními záležitostmi.
Žena, která do té chvíle stála nad kuchyňskou linkou se na něho otočila a nasadila ustaraný výraz. "Nevíš náhodou, kam se poděla naše jediná konvice na čaj? Někdo jí musel někam schovat. Víš, že máme málo peněz a nemůžeme si dovolit utrácet za novou," pronesla naléhavým tónem.
"Mami, víš že jdu dnes navštívit pana profesora. Nemám čas řešit konvici na čaj," zněla odpověď podaná mírně vyčítavým tónem.
Chlapcova maminka se zatvářila zklamaně, ale okamžitě měla připravený další dotaz na nové téma: "A co on ti vlastně chce? Pokud budeš někde pracovat, nezapomeň požadovat adekvátní výplatu. Víš, že od té doby, co se někam zratil jediný Pokégear naší domácnosti jsme na tom s penězi ještě hůř, než normálně."
"Dostanu pokémona," odpověděl chlapec stroze neutrálním tónem. Nezdálo se, že by měl v úmyslu informaci jakkoliv upřesňovat.
"Pokémona?" řekla žena napůl překvapeně a napůl zamyšleně. Pak dodala: "Pokémon by se dal určitě výhodně prodat. Nezapomeň si říct o toho nejvzácnějšího!" To už ale musela zvyšovat hlas, protože její syn se bez dalších slov opět sebral a zamířil si to ke dveřím ven z domu. Ještě než vyšel ven a zavřel za sebou, zaslechl z kuchyně opět své jméno; tentokrát s přidaným pozdravem na rozloučenou.
Chlapec se nyní objevil venku. Drobně si povzdechl a porozhlédl se po vesnici, ve které strávil své dětství. Zdá se, že v noci pršelo. Namířil si to směrem k domu místního profesora, vyhýbajíc se po cestě blátěným loužím.
Zahlédl po cestě něco se mihnout mezi mraky, obrátil proto svou pozornost vzhůru. Než však stačil identifikovat o jakého ptačího pokémona se jedná, ucítil na ramenech něčí ruce a naráz uslyšel vyřknuté slovo "baf". Pomalu se otočil na člověka, co přerušil jeho činnost pozorování ptactva.
"Tebe prostě nikdy nevylekám!" pověděl známý dívčí hlas.
"Ahoj," řekl suše chlapec a začal rozmýšlet jak se co nejméně zdržet.
"Kam máš namířeno?" vyzvídala dívčina a viditelně při tom houpala tělem.
"Za profesorem," řekl chlapec přímo. Hlavou mu bleskla myšlenka a trochu unáhleně dodal, "vlastně docela spěchám, už jsem tam měl být. Musím běžet." Už během řeči se pomalu otočil a pak se rychlejším krokem vydal po své původní cestě. Ani ho tolik netrápilo, že neopatrně šlápl do kaluže a ušpinil si kalhoty.
Za jeho zády se ozvalo protáhlé "počkéj!".
"Co zase?" odvětil chlapec podrážděně.
"Máme stejnou cestu," řekla dívka a hezky se při tom usmála.
"Pro mě za mě," řekl chlapec s očima v sloup a spolu se vydali do laboratoře. Vesnice opravdu nebyla velká, pouze pár domků a laboratoř, ani pokémonní středisko tady nebylo. I tak si ho chlapec zamiloval a s každým coulem měl své vzpomínky.
"Takže," začala dívka, nenápadně se přiblížila k chlapci, "koho si vybereš?"
"Nevíím," odfrkl chlapec.
"Máš nějaké problémy?" zeptala se dívka ustaraně, načež si chlapec něco pro sebe zamumlal. Najedou už stáli před velkou bílou budovou, laboratoří. Obě děti byly připraveny čelit tomu, co se s nimi protáhne po zbytek jejich života. Společným krokem vstoupili do laboratoře, aby uviděli muže v bílém plášti rozplácnutého na stole, velmi hlasitě chrápajícího.
"P-pane profesore?" snažila se dívka přerušit jeho spaní tenkým, tichým hláskem. Nic.
"HEJ!" zakřičel chlapec a profesor se vylekal natolik, že sebou trhl a spadl ze židle.
"Kdocovmojilab--" zakoktal se a upřeně se zadíval na šokované děti.
Jak sebou profesor hodil o zem, dívka ustaraně vyjekla: "Pane profesore, jste v pořádku?"
Muž, který se doposud válel vedle poražené židle se začal zvedat a přitom se dal pomalu do řeči: "Eh, jistě. Už jsem tu na vás, ehm, chvíli čekal," dořekl, oprášil si pracovní plášť a o něco plynuleji navázal: "Mám tu připraveny tyto tři speciální Poké Bally!" Udělal gesto směrem ke stolu, který byl ale prázdný.
"Eh, kde jsou?", zarazil se. Poté oslovil chlapce jeho jménem a položil mu otázku: "Ty jsi stál přímo u stolu, neviděls tu tři Poké Bally?"
Aniž by čekal na odpověď, začal se porozhlížet po zemi. Přitom se sehl vedle stále ležící židle a váhavě pronesl: "Musely se tu někde zakutálet, když jsem upadl..."
Dívka, která doposud stála trochu stranou přiskočila a ochotně prohodila: "Pomohu vám hledat!"
"To je od tebe moc milé," odpověděl profesor s očima stále upřenýma k podlaze. "Moc se omlouvám, že jsem neměl vše korektně připravené," dodal omluvně.
"Tak já přijdu později," pronesl suše chlapec a opustil laboratoř stejnými dveřmi, kterými před chvílí společně s děvčetem přišel.
Jakmile chlapec vyšel ven, tak uviděl svou matku, jak jde kolem. Ve tváři měla nahněvaný výraz a v ruce velkou ceduli s nápisem: HLEDÁ SE KONVICE!. Chlapec si povzdychl a raději zalezl zpátky do laboratoře.
,,Co že ses vrátil?" frkla dívka, která se zrovna válela po zemi a hledala Pokébally. Chlapec jí ignoroval a šel k profesorovi, najednou na něco šlápl. Pod jeho botou se ozvalo křupnutí. Podíval se, na co šlápl, a zjistil, že to byl jeden ze ztracených Pokéballů, ale celý na kousky.
,,To si nemoh zůstat venku?!" zlobila se dívka.
,,Jeje to je nadělení!" poděšeně vyjekl profesor.
Chlapec obrátil oči v sloup, sebral všechny kousky rozšláplého Pokéballu a otevřel jeden z profesorových šuplíků, na kterém byl nalepený papírek s nápisem: Pokédexy a náhradní Pokébally. Vzal si jeden Pokédex a všechny prázdné Pokébally, které tam byly, takže pět. Pak vyrazil znovu ven.
Dívka a profesor Oak to nijak nekomentovali a hledali dva zbývající Pokébally, zatímco se náš zatím bezejmenný hrdina nenápadně proplížil kolem matky a vyrazil cestou směrem z vesnice.
***
Když maminka chlapci tehdy z domu volala na rozloučenou, měla na sobě dlouhou modrou zástěru, vlasy měla ledabyle stažené do dlouhého copu, na nohou pak měla lehce potrhané modré džíny, které tradičně používala při domácích pracích. Tehdy to ještě nevěděla, ale i kdyby věděla tuto hrůznou informaci, stejně by se nedokázala ani lépe obléci, její šatní skříň zaplňovaly z převážné většiny pavučiny, vše obětovala ve prospěch svého jediného dítěte. Ani by syna zastavit nedokázala. Dobrodružné srdce se nedá zastavit a držet doma. Snad možná dlouhý polibek na čelo by mu vlepila, snad slovy „Opatruj se.“ by jej při odchodu počastovala, stejně by osud změnit nedokázala.
Hlasitě se rozkašlala a opět se pustila do hledání konvice. Musí si uvařit ten čaj, aby se zbavila toho nepořádku, co se jí v krku přes noc nahromadil. Měla to takto každé ráno. Den ode dne se to zhoršovalo, zvlášť teď, když se venku začalo ochlazovat. Jediné, co na to pomáhalo, byl ranní čaj.
Když konvici nenalezla, rychle načmárala na kus papíru nápis „HLEDÁ SE KONVICE!“, připevnila ho ke dřevěné tyči, a vydala se směrem do centra. Ostatní lidé na tom nebyli finančně o moc lépe, pomoc od nich žádat snad ani nemohla, ve vesnici bydlel pouze jediný člověk, který si žil více než v luxusu. Byl to ten samý člověk, co si k sobě zavolal jejího syna. Ještě před měsícem u něj žadonila na kolenou, aby vzal jejího syna jako pomocnou silu, aby se aspoň on měl dobře. Když dorazil onen dopis, věděla, že o syna bude do budoucna dobře postaráno.
S cedulí v rukou prošla kolem spousty lidí, nikdo ji však konvici nabídnout nedokázal. Kašel se zhoršoval. Když procházela kolem profesorova domu, zahlédla postavu ve dveřích. Jelikož své brýle dávno zastavila pro pár kilogramů brambor, neviděla, kdo to je. Postava brzy zmizela ve dveřích. Kdyby na postavu dokázala zaostřit lépe, možná by si později uvědomila, že toto byl poslední okamžik, kdy viděla svého syna.
Než však stačil identifikovat o jakého ptačího pokémona se jedná, ucítil na ramenech něčí ruce a naráz uslyšel vyřknuté slovo "baf". Pomalu se otočil na člověka, co přerušil jeho činnost pozorování ptactva.
Ilustraci ke kapitole nakreslil Sanky.
|
