Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Šťastné znovushledání

Oproti Elite, na jejímž těle byly vidět už jen zhojené stopy jejích zranění, vypadala Sharphand, jako by se vracela z války. Ačkoli se držela celkem pevně na nohou, bylo až neuvěřitelné, že vůbec setrvává v bdělém stavu. Byla na tom velice podobně jako Peppermint po útoku Noctowlů – doškrábaná, pomlácená a pravděpodobně i popálená po celém těle. I zde byly vidět stopy nějakého zhojení, tato zranění však byla hlubší. Nejvíc byla Sharphand zraněná na hrudi a na hlavě – některá zranění vyhlížela hrůzostrašně. Starší Grovylka měla také ovázanou pravou nohu. Jediné, čím se zaručeně nezměnila, byla její Kalibra, která stále jasně zeleně zářila, připravena k použití v boji.

Ohromená atmosféra jakoby zapůsobila i na ne přímo zasvěcené, to jest na Frostise, Gingi a hostitelku. Náhlé napětí, které Sharphandino nečekané objevení vyvolalo, se dalo téměř krájet.

Po asi dvou minutách napjatého ticha se Sharphand uvedla sama. Hlas měla silně chroptivý, ale její někdejší skřehotavost tam pořád byla:

„Ahojte.......kamarádi.“

„Sh....Sha-arphand.“ zajíkl se Billy tiše. Byl jako opařený. Ta, kterou se tolik dní snažil vymanit z hrozivého věznění u šéfa banditů, teď najednou stojí před ním, živá a volná. Nevěděl, co by měl teď, v tuhle chvíli říct, nebo udělat. Sharphand tu prostě najednou byla, najednou znovu byla jemu na dosah. Vstal a pomalu roztřeseně vykročil ke své přítelkyni. Ta také udělala pár kroků vpřed (na pravou nohu nemohla došlápnout) a sladce se na Billyho usmála. Billy zůstal stát krok od Sharphand. Stále na ni zíral jako u vytržení a třásl se v šoku. V kombinaci s obrovskou podvědomou euforií to v něm vyvolávalo pocity dojetí.

„Ach....Sh-Sharphand.....*sniff*...“ popotáhl a z očí mu stekly dvě slzy „Pojď ke mně.“ udělal ten poslední krok a sevřel (opatrně) Sharphand ve vroucném objetí.

„Hvězdíku, já jsem tak ráda, že tě vidím.“ zaskřehotala mu do ucha.

„Sharphand já,....ani nevíš, jak....jak moc jsem ti byl na blízku, byť....jen ve snu....A teď,....teď jsem tě konečně našel. Jsem tak šťastný.“ řekl Billy třaslavě „Pořád jsem na tebe myslel......Chyběla jsi mi....Hodně.....Trpěl jsem společně s tebou....Celou dobu jsem doufal, že tenhle okamžik přijde, že tě vyrvu té stvůře ze spárů....“

„Ušetřila jsem vám práci.“ zamumlala Sharphand. Celá skupina kolem začala radostně ševelit.

„Tak vyprávěj, Sharphand.“ vyhrkla bez okolků Andra „Určitě by všichni tady rádi věděli, jak se naše výprava dobrala ke šťastnému konci.“

„Jo, určitě!“ křikla Flammosy. Ostatní jen souhlasně zamručeli.

„Hej, Pokémoni, o co tu jde?“ vložila se do toho hostitelka.

„Prosím, posaď se tady na tu volnou slámu.“ vybídla ji Glocker „Všechno ti vysvětlím.“ Chansey překládala.

„Aha, nu dobrá.“ pokrčila rameny hostitelka. Glocker ji společně s Chansey odvedla k oddělené kupě slámy, na kterou prve ukazovala, a tam jí začala vysvětlovat jejich situaci a popisovat jejich zážitky.

Mezitím se všichni Pokémoni seskupili kolem Sharphand a Billyho a sedli si. Billy konečně uvolnil objetí a pomohl Sharphand usednout na kupku slámy, na které prve ležel. Poté stejným způsobem usadil i Elite. Ta se pohybovala mírně trhaně. Ve stodole se tak vytvořily dva „diskuzní kroužky.“ V jednom rohu na kupce slámy seděly Sharphand a Elite a kolem nich zbytek skupiny včetně Billyho. A přibližně uprostřed délky stodoly seděla na jiné kupce slámy hostitelka a před ní stála Glocker. Chansey stála bokem k hostitelce a tlumočila Glockeřinu řeč.

Sharphand tedy začala vyprávět:



Asi před čtyřmi dny se Spartakova výprava potloukala taky těmito místy. Právě jsme procházeli kolem tohoto domu, když mě napadlo, že by ten dům mohl být později mé útočiště v případě, že by se mi podařilo utéct. Tehdy jsem na tom nebyla moc dobře, jako ostatně pořád od toho únosu. Ale ten den to bylo jakési ještě horší. Měla jsem hlad a byla jsem poraněná na spoustě míst na těle. Sotva jsem mohla chodit. Spartakus mě po celou dobu neskutečně vytáčel svými řečmi, jak vám to natře, až bude Legendární Jolteon. Právě před těmi čtyřmi dny zjistil, že už jste velmi blízko, a že ho tudíž můžete ohrozit. Vyslal tedy patrolu zpět k městu Crimson, kde jste údajně byli.



„Jo, ta patrola nás přepadla před chvílí.“ ozval se Billy „Proto jsme taky šli sem.“



No.....asi se s vámi prve minuli.....V ten den mi Spartakus říkal: „Dokud nebude tvůj přítel ležet v bezvědomí přede mnou, budu si na tobě trénovat Bleskové útoky.“

„Nezbláznil ses náhodou?“ vykřikla jsem. V tu chvíli jsem dostala bolestivý výboj „Myslíš, že tímhle mě zastrašíš?“ neodpustila jsem si poznámku. Byla jsem sice svázaná a brnělo mě celé tělo z toho výboje, ale řekla bych, že i tak jsem Spartaka dokázala potrápit, převážně psychicky.

Spartakus se naštval a řekl svým Vigorothům a svému Charmeleonovi ať mě potrestají. V tu chvíli jsem nějak nalezla sílu k tomu, abych zaktivovala levou čepel a rozťala šlahouny, které mě poutaly. Kalibru jsem měla schovanou v pochvě, takže jsem ji nemohla použít, ale vůbec to nevadilo. Po kratší námaze jsem se osvobodila docela a uskočila právě včas, aby mě nesežehl Charmeleonův Plamenomet. Ale nic jsem už nezmohla proti následnému mnohonásobnému Blizardu, který na mě vyslali ti Vigorothové. Ten Blizard mě zahalil do mrazivé aury a téměř mě zmrazil, takže jsem se skoro nemohla pohnout. Mráz mě taky oslaboval a chvílemi jsem upadala do krátkodobých mdlob.

Po vyslání Blizardu se na mě vrhli. Dohromady tři Vigorothi, Charmeleon a dva Elekidové mě vyloženě zničili. Ani si nepamatuju, kolik ran jsem dostala, než jsem definitivně omdlela.

Asi jsem ale nebyla moc dlouho mimo. Totiž když jsem se probrala, tak banditi stáli nade mnou a radili se, co se mnou. Přitom se zmínili o tom, co jsem prý před chvílí udělala, to znamená, že jsem byla v mdlobách jen pár vteřin či minut. Slyšela jsem velice hrozné věci, které mi chtěli provést. Byla jsem úplně vyřízená, nemohla jsem se pohnout, byla jsem slabá, popálená, zmlácená – no prostě totálně vyčerpaná, však to možná někteří z nás znají. No ale to byla skvělá příležitost využít Přerůstání. A tak zatímco se banditi domlouvali, já jsem pomocí Přerůstání nabrala trochu sil. Spartakus a ostatní banditi byli naštěstí dost zaujatí svou domluvou, že si vůbec nevšimli zelené záře od Přerůstání. Právě jsem za předstíraných mdlob přemýšlela, jak se co nejlepším způsobem vypařit, když mi do uší dolehlo špitání: „Ničeho se neboj a zůstaň v klidu. My ti pomůžeme.“

Malinko jsem pootevřela oči a opatrně se jimi rozhlédla. Nespatřila jsem nikoho, kromě Spartakovy bandy. Najednou mě za kotníky a za zápěstí draply něčí malé ruce. Znovu jsem zavřela oči. Po chvíli jsem ucítila menší mravenčení v místě dotyku neznámých s mým tělem. Pak mě neznámí patrně nadzvedli a nesli pryč. Podivila jsem se, že na to banditi nereagují. Neznámí mě nesli asi tak minutu. Pak se konečně ozval Spartakus. Jeho hlas byl poněkud vzdálený: „Moment, kde je ta Grovylka?“ V tu chvíli mě neznámí poněkud tvrdě položili na zem. Pravděpodobně jsem měla pod zády nějaký kámen, protože mě něco ostrého do těch zad píchalo.

„Aaaauuu.“ protáhla jsem tiše.

„Pssst....“ sykl neznámý hlas „Mimochodem už můžeš otevřít oči a vstát.“

Pojala jsem trochu podezření. Spartakovo šílené soptění, které právě v tu chvíli předváděl, mi našeptávalo, že situace ještě není pod kontrolou. Navíc, kam jsme se mohli schovat? Byla jsem předtím zhruba uprostřed velikého prostranství na kraji lesa, to znamená, že jsme se ani nemohli nikam schovat.

„Jste si tím naprosto jisti?“ ujišťovala jsem se šeptem.

„Ano.“ odpověděl neznámý. Otevřela jsem tedy oči. V tu chvíli mi jeden s neznámých chytil tlamu a držel ji zavřenou, zřejmě abych nevykřikla. A udělal dobře, protože mi ještě teď běhá mráz po zádech z toho, co jsem viděla. Tam, kde mělo být mé tělo, nebylo vidět zhola nic! Jen sníh pode mnou!



Všichni ve stodole překvapeně vydechli.

„Jo, to jsem zažila taky.“ pronesla Elite „Pokračuj, Shar.“ (Pozn.autora: Elite zmiňuje událost s její krátkodobou neviditelností při jednom z bojů s bandity)



No, prostě jsem byla jakoby průhledná. Spartakova banda se ostražitě rozhlížela. Zjevně mě taky nikdo z nich neviděl. „Kdo....Kdo jste?“ zajíkla jsem se tiše, když se mi uvolnila tlama „Proč jsem průhledná?“

„Jsme Kecleoni, mistři v maskování. Dokud se tě někdo z nás dotýká, může tě taky zamaskovat.“ vysvětlil tiše neznámý.

„Ahá.“ protáhla jsem s úsměvem a chtěla vstát. Píchlo mě v břiše a krátký výboj slabosti mě přinutil znovu zalehnout.

„Au, au.“ řekla jsem si, abych si ulevila. To docela pomáhá.

„Dělej, vstaň a uteč.“ vyzval mě jeden z Kecleonů.

„Promiň za tohle, ale to ti pomůže. Quincy, drž se jí pevně.“ ozval se jiný Kecleon. Chvíli se nic nedělo. Spartakus stál pořád na místě a koukal mým směrem, zatímco banditi běhali všude možně kolem a hledali mě. Zrovna jsem se tomu chtěla zasmát, ale vtom jsem ucítila bolestivý kopanec do mého pravého boku.

„Jau!“ sykla jsem. Nicméně pomohlo to, vstávalo se mi o dost líp.

„Prima, teď utíkej!“ vybídl mě zase jeden z Kecleonů.

„Rychlý útok ale nepoužívej, bylo by to vidět.“ zaslechla jsem ještě malé upozornění, v momentě, kdy jsem se kulhavě rozběhla ke křoví. Pravá noha mě neskutečně bolela. Ani došlápnout jsem na ni nemohla. Přesto jsem po deseti vteřinách konečně skočila šipku do křoví na hranici lesa. Jenomže za křovím byl strmý sráz. Nekonečných asi pět vteřin jsem se neovladatelně kutálela dolů z kopce, až jsem skončila v hlubokém sněhu dole, na dně menší rokle. Teď už jsem nebyla maskovaná. I Kecleoni byli už viditelní. Vypadají jako takoví divní..........no....nevím, jak se tomu říká.

Po tom pádu už pravá noha bolela takovým způsobem, že každý její pohyb byl pro mě utrpením.

„Tak to je malér.“ poznamenal Kecleon, který pochopil mé problémy „Promiň, ale nemůžeme už pro tebe nic udělat. Tady už není bezpečno.“ říkal to poněkud horečně „Tak.......hodně štěstí....“ vyhrkl ještě a pak rychle i se svými kamarády odešel.

„A co já teď sama a zraněná uprostřed lesa?“ křikla jsem zoufale. Chvíli jsem tam ještě ležela, ale pak jsem si řekla, že nemá smysl tam dál ležet. Kvůli té noze jsem se nemohla postavit a tak jsem se pokusila plazit nazdařbůh někam. Nemohla jsem se však odrazit rukama – moc to klouzalo. A přísavky jsem při svém stavu nemohla použít na sněhu. Ale poradila jsem si. Sundala jsem pochvu z Modré Kalibry, zaktivovala jsem druhou čepel (chvilku to trvalo) a pomocí nich jsem se zvolna plazila vpřed – vždy jsem zasekla čepel do sněhu a přitáhla se....

Takhle jsem se vyplazila z rokle a ke svému štěstí jsem spatřila jen pár desítek metrů ode mě právě tuto usedlost, ve které máme tu čest odpočívat. Za nějakých dvacet minut jsem se doplazila až k hlavním dveřím. Už mě bolely ruce a čepele mi téměř skomíraly, ale chtěla jsem jít ještě dál. A tak jsem se mírně přemohla a prolezla skrz Persianova dvířka.



Celý dav se tomu krátce zasmál. Frostis ještě dodal: „Jo, taky jimi prolézám vždy, když je uvidím.“ rozesmál tak celou skupinu ještě víc.

„To je dobrý, to se ti povedlo Glaceone.“ poznamenala se smíchem Sharphand a pokračovala:



Stihla jsem se ještě trochu proplazit dál chodbou, než mi došly síly. Neomdlela jsem, jen jsem už nemohla dál. Tam jsem byla opravdu hodně dlouho. Z nedostatku činnosti se mi chtělo spát a tak jsem po bůhvíjak dlouhé době zalomila. Nevím, jak to dělám, ale asi přitahuju nešetrné metody probuzení. Jeden z lidí mě totiž probudil nechtěným šlápnutím na krk.

„Aj, promiň, kde ses tu vůbec vzal?“ tohle ten člověk potom řekl. Byla jsem rozespalá a mátožná. Nemohla jsem promluvit ani slovo. Člověk mě zvedl a přenesl do jejich obýváku. Tam jsem podstoupila léčivou proceduru. Říkal mi ten člověk, že prý jsem si narazila nohu. Netuším, co to znamená. Nicméně, má noha je už docela v pohodě. A taky tu mají supr umělé jídlo pro Pokémony. Když jsem se dověděla, že jste tu taky, chtěla jsem se s vámi setkat i přes nedoporučení toho člověka.



Sharphand tímto zakončila své vyprávění.

Celá parta jen tiše seděla a dychtivě pozorovala Sharphand, jakoby všichni doufali, že jim ještě něco řekne. Ticho přerušoval jen tlumený hovor od Glocker, hostitelky a Chansey.

„Hmm, myslím, že tvůj únos Spartakem je pro tebe zkušenost na celý život.“ mínil po chvíli John.

„No,......necítím se tak, že by to pro mě byla zkušenost.“ nesouhlasila Sharphand „Spíš to bylo jako špatná zkušenost respektive téměř nepřetržité mučení. Nebyl den, kdy bych nebyla někým z nich aspoň trochu poraněna. Navíc jsem trpěla hladem, žízní a žalem. Jedinou pozitivní stránku vidím v mém zocelení – za ty dny od doby, kdy mě Spartakus unesl, jsem již přivykla častým ranám do těla a opravdu se cítím odolněji a pevněji.“

„Ty jsi můj úplný protipól.“ poznamenala Elite. Sharphand svraštila čelo.

„Moment, moment....“ zabručela „Teď jsem si uvědomila......Ty jsi.....Elite. Brandon tě pustil s mými přáteli na výpravu za mou záchranou?“

„Ne, potkali jsme Elite v základně zlodějů Pokémonů. Byli jsme zloději zajati a octli jsme se právě v oné základně.“ vysvětlila Flammosy.

„A jak jste se vy dostali ze zajetí?“ ptala se hned dychtivě Sharphand.

„Díky Billymu jsme se dostali do ventilace a mohli se shromáždit. Bohužel, měli jsme pak problém s Elite....Někde chytila smrtelně nebezpečnou chorobu a málem....nám.....umřela.“ vyložil váhavě John. Sharphand vykulila oči. Pak se podívala na Elite sedící vedle ní. Ta jen pohodila hlavou.

„Je to pravda, Sharphand.“ potvrdila tiše „Má životní cesta málem skončila v jakési jeskyni mezi Valleywiftem a Lesní arénou.“

„No, tak hlavně, že jsi to přežila. Brandona by zlomilo, kdybys.....to nezvládla.“ pronesla nervózně Sharphand.

„Já vím.“ kývla Elite „Další z důvodů, proč je lepší takovou nemoc přežít.“

„Pak je další námět k úvaze toto.“ změnil téma Billy, zatímco vstal, došel k Sharphand a jemně ji zatahal za její třetí ocasní list.

„Ach, tohle,“ protáhla Sharphand „Tohle.....Vůbec nevím, proč mi tohle narostlo. Jestli z žalu či utrpení, nevím. Spartakus se náramně bavil na můj účet. Vysmíval se tolik, že jsem vevnitř úplně zuřila a měla sto chutí ho majznout čepelí. Ale netroufala jsem si. Byla jsem dost rozrušená z toho, že u mě byl Fred, ale nedokázal mě přemístit pryč.“ vtom, jako by si na něco vzpomněla, zapíchla svůj pohled do Pepperminta a mimoděk vyhrkla:

„Bráško, jsi už v pohodě po tom útoku Noctowlů?“

„Jo, jsem naprosto v pořádku, sestřičko moje drahá.“ řekl upřímně Peppermint a se sourozeneckou láskou v očích hleděl na Sharphand.

„Fajn.“ usmála se Shar „Hodně mě dojímá, že vás tolik kvůli mně......prožilo tak moc nebezpečí....A to ještě nevím úplně všechno z vaší cesty.“

„Billy se kvůli tvému únosu úplně zhroutil.“ řekl ponuře Absus „Byl úplně psychicky na dně.“

„Tebe.....Tebe můj únos dohnal až k pláči, Billy?“ řekla bez obalu starší Grovylka. Billy se velice podivil tomu, jak přesně si jeho přítelkyně domyslela situaci. Celý zrudl v obličeji a přikývl.

„Jsi úplně zrudlý,“ pokračovala klidně Shar „Stydíš se za svou citlivost?“

„Ano.“ usykl Billy a tvrdě pohlédl své přítelkyni do očí. Ta udělala pár kroků vpřed. Všichni ji bedlivě sledovali. Sharphand sevřela pravou ruku v pěst a pak lehce udeřila Billyho do hvězdy na hrudi.

„Pak tě ctí, žes nakonec zdolal emoce a neúnavně pronásledoval Spartaka a jeho bandu. Jsem na tebe hrdá, Billy.“ sdělila pevně a přímo kouzelně se usmála. Billyho její úsměv hřál u srdce. A to i přes značnou zjizvenost a potlučenost její tváře.

„Tak tedy, mé poslání a poslání tady ostatních přátel je splněno.“ řekl radostně Billy a chtěl Sharphand dát pusu. Ona však jemně otočila hlavu bokem a zasténala:

„Promiň, Billy. Přímo na tlamu ne, rozbolely by mě ty modřiny a škrábance. Dej mi ji na tvář.“

Billy pokrčil rameny a políbil Sharphand na tvář.

„Naše výprava za tvou záchranou je tedy u konce.“ pravil poté „Ale ještě mi zbývá splatit jeden dluh a sice....“

„Potrestat Spartaka za to, jaké utrpení vám všem způsobil!“ zachroptěl zlobně se zaťatými zuby Frostis. Znělo to, jako kdyby on sám Spartaka nenáviděl. Gingi se toho okamžitě chytla:

„Tati, ty máš na toho únosce taky nějakou pifku?“

„Přímo mě negativně fascinuje, čeho je tenhle Jolteon schopen.“ sípal Frostis „Při pomyšlení na jeho činy mi vře krev v žilách.“

„Tobě, tati?“ podivila se Gingi. Celá skupina se potichu uchechtla.

„No jo!“ zahřímal Frostis a bylo vidět, že se přemáhá, aby se nerozesmál. Po dlouhé době celá skupina na chvíli utichla. Billy chtěl znovu navázat konverzaci na téma Sharphandina života mezi bandity, ale nevěděl, jak začít. Najednou se však do jejich kroužku vložily Glocker, Chansey a hostitelka.

„Vaše příhody jsou velice zajímavé. Museli jste projít fakt velkými dobrodružstvími. Podle toho, co mi vaše kamarádka Sceptilka právě osvětlila, jsem usoudila, že si plně zasloužíte mou pomoc. Pokud tedy vaše poslání, ať už je jakékoli, může počkat, bude o vás postaráno, abyste znovu nabrali síly. Máte zájem?“

Billy svraštil čelo. Teď, když byli Spartakovi na stopě, a navíc, když hrozilo, že se Spartakus stane Legendárním Pokémonem, cítil morální povinnost ho zastavit za každou cenu. Rozhlédl se po ostatních a viděl, že se taky tváří ustaraně. Proto řekl svou námitku nahlas, zrovna když se Glocker nadechovala, aby odpověděla hostitelce:

„Tak tenhle problém se vyřešil sám, Hvězdíku.“ vyhrkla Sharphand a mocně se plácla do čela „Zapomněla jsem vám totiž říct, co jsem zaslechla z jejich porady předminulou noc.“

Celá skupina viditelně zpozorněla. Ve Frostisových očích vyšlehla jiskra.

„No....“ váhala Sharphand „...dle mého názoru se stalo asi toto: Spartakus dosáhl přibližného místa setkání s Latiosem již před dvěma dny, ale podle všeho se přes své zvědy dozvěděl, že Latios již není na místě setkání. Držel se prý nějakého nouzového plánu, který říkal, že se Latios v případě nebezpečí zdejchne. Ale asi si nedohodli, kde se sejdou pak, protože mluvili o tom, že budou postupovat dál, aby vás zmátli a pak, že budou hledat Latiose. Zároveň také zamýšleli připravit past, do které vás chtěli všechny chytnout a spráskat na hromadu, jak říkal Spartakus. Určitě by měli šanci. Je jich asi padesát nebo šedesát, jsem zjistila nedávno.“

„Tolik?“ vykulila svoje smaragdové oči Flammosy.

„Tý jó.“ žasnul Jeff.

„To bychom asi nepřemohli.“ přiznal Absus.

„Každopádně, teď máme o starost míň.“ řekl radostně Firestorm „Teď nám může být Spartakus ukradený, protože bez Latiose a bez hory Tortrinys se Legendárním nestane.“

„Myslíš, že v jeho Legendárnosti hraje nějakou roli Latios?“ pochybovala Glocker.

„Ano.“ kývl Firestorm „Jinak by nechtěli provést matoucí manévr a.....“

„....nesnažili by se najít Latiose.“ dořekl Frostis.

„Jste si jisti, že to není promyšlená Spartakova lest?“ přimhouřila oči Elite. Skupina ztichla z diskutujícího šumění. Tahle otázka byla velice zásadní. Atmosféra přemýšlení byla téměř hmatatelná, jak se každý z Pokémonů snažil odpovědět na tuto otázku. Vzájemnými pohledy si dávali najevo, že docházejí pořád ke stejnému závěru, který nakonec po pěti minutách vyřkl Firestorm:

„Jisti si být bohužel nemůžeme, musíme jen doufat.“ dořekl to s povzdechem a se zavřenýma očima „Osobně si myslím, že za této situace je pošetilost Spartaka sledovat dál.“

„Tuhle nejistotu ještě zhoršuje fakt, že Spartakus již má všechny úlomky Tortrinysu, které potřeboval, tudíž mu k dokončení plánu chybí jen sám Latios. Spartakova Legendárnost závisí jen a jen na Latiosovi.“ doplnila trpce Sharphand.

„Nechme nejistoty odplynout.“ pronesla optimisticky Andra „To nejdůležitější jsme přece splnili – zachránili jsme Sharphand.“ zdůraznila znovu.

„To je pravda.“ zahuhlal blaženě Billy, jehož odhodlání zastavit Spartaka bylo ukojeno řečenými skutečnostmi. Vzal Sharphand za ruku „Mami – a vy, mí přátelé, taky – což takhle se vrátit domů, do Swiftovského lesa? Tam budeme mít dost času promýšlet možné varianty Spartakových plánů. A pak, doma máme přátele a více příjemnějších způsobů tréninku.“

Skupina jednohlasně, avšak nesrozumitelně, přijala jeho nabídku. Jejich nálada konečně rozmrzla docela a ve stodole to začalo radostně ševelit, podobně jako když se objevila Sharphand.

„Nějak jsme se rozveselili, ne?“ usmála se hostitelka a naklonila se blíž k Chansey, aby si vyslechla překlad Billyho řeči.

„Plně s tebou souhlasím, Hvězdíku.“ vydechla Sharphand a opatrně políbila Billyho na tvář (asi ji něco přitom zabolelo, protože jí v koutcích tlamy škublo)

„Ačkoli jsem odhodlaná najít Spartaka a navždy ho zbavit šance na povznesení se na Legendárního Pokémona, souhlasím, že teď je nejlepší nápad vrátit se domů.“ přidala se Glocker.

„Já taky.“ ozvalo se postupně od ostatních Pokémonů.

„A kdeže je ten váš domov?“ otázala se hostitelka.

„V kraji Swift v tamním lese.“ zamumlala Elite.

„To je daleko.“ svraštila čelo hostitelka. Chvíli přemýšlela, pak vyhrkla: „Čekejte tady, manžel vám přinese ještě něco k snědku. Já si ještě něco ověřím.“ a kvapně odešla ze stodoly. Chansey zůstala na místě.

„Jak se tady o tebe starali, Shar?“ řekl Billy své přítelkyni.

„No....“ zauvažovala starší Grovylka „Dělali, co mohli, ale jediné, co se jim podařilo uspokojivě léčit, je má pravá noha. Jinak tahle všechna zranění jsou téměř taková, jaká byla, když jsem je obdržela. Tělo mám celé rozbolavělé a jsem příliš zesláblá, než abych mohla bojovat. Mou jedinou obranou a zbraní zůstává...“ pozvedla pravou ruku „...má Kalibra.“

„Máš nás.“ vydechl Billy a pokynul rukou k ostatním „My tě ochráníme, když bude třeba.“

„Já vím, ale....“ Sharphand vstala ze slámy a udělala pár kulhavých kroků k Frostisovi, Gingi a Jeffovi „Vás dva ještě neznám.“ ukázala na Frostise a Gingi „Patříte taky k naší partě?“

„Ne, jsme jen hosté.“ odpověděl Frostis „Jinak, já jsem Frostis. Jsem Jeffův otec a otec tady Gingi.“ představil se a pohodil hlavou k Leafeonce.

„Moc mě těší.“ ožila Sharphand a hrdě natáhla ruku. Frostis zvedl svou pravou přední tlapu a nechal si ji od Sharphand mírně stisknout – vypadalo to, jako by jí dával pac.

„Taky mě těší, milá Sharphand. Obdivuji tvou odolnost a výdrž. V blízkosti té zrůdy....Nedokážu si ani představit jaké to je.“

„Vidíš mě, Frostisi?“ pronesla volně Sharphand. Frostis svraštil čelo.

„No....V mezích mých možností tě vidím, ale co to s tím má společného?“

„To, jak teď vypadám, je dokonalý obraz toho, jak se žije ve Spartakově blízkosti.“ zasmála se Sharphand „V takovém životě poznáš jen bolest, krutost, žal, hlad....a taky strach.“

Frostis jen významně pozvedl hlavu.

„Co jsi myslel tím ,V rámci mých možností,’ Frostisi? Máš problémy s očima?“ vyzvídal Billy.

„Ano.“ kývl rázně hlavou Frostis, až sebou všichni trhli „Jsem téměř kompletně barvoslepý.“

„Co?“ vykřiklo hned několik Pokémonů najednou.

„Barvoslepý?“ opakoval John „A to jako od narození nebo sis něco provedl s očima?“

„Po evoluci jsem zjistil, že nevidím barvy.“ pravil klidně Frostis „Dřív jsem je vídal, proto taky přibližně vím, jakou má co barvu. Kupříkladu ten šátek, který mi ta žena měla přinést,- u toho vím, že je zelený, jen proto, že mi to lidi řekli.“

„A nechybí ti to?“ řekl zvědavě Steams.

„Nu, to víš, že chybí, ale jinak, než si všichni myslíte.“ odpověděl Frostis „Já kromě nekonečných odstínů šedé, vidím mírně modré odstíny. A taky jsem si už zvykl žít v tom moři šedi, takže se netrápím tím, co nemůžu změnit.“

„Nechtěla bych celý svět vidět šedě.“ špitla Elite.

„Víš, jakou máš barvu ty sám, Frostisi?“ zeptal se Firestorm. K překvapení všech Frostis zavrtěl hlavou.

„Toto je překvapení, které si chci ponechat neodhalené pro dobu, až znovu uvidím barevně, jestli vůbec.“ dodal.

„Jinak, Frostisi, mohli bychom se pokusit obnovit barevnost tvého vidění.“ navrhla Glocker.

„To je pravda,“ potvrdil Peppermint „Známe se totiž s jedním lidským doktorem.“

„Tohle byste byli ochotní pro mě udělat?“ povytáhl Frostis obočí.

„Pokud to je v silách lidí, tak věřím tomu, že je to možné.“ přitakal Glocker.

„Určitě bych to rád přijal.“ vyhrkl Frostis a rozzářil se jako sluníčko.

„A co na to tvoje dcerka?“ zeptala se Elite a podívala se na Gingi.

„Ty nemáš právo říkat mi Frostisova dcerka. Ty ne!“ obořila se Gingi, až Elite vylekaně ucukla.

„Gerdo...“ protáhl znepokojeně Frostis a podíval se na Gingi poněkud šejdrem.

„Promiň, tati. Já jen nějak nemůžu tu Grovylku vystát.“ zabrblala Gingi.

„Udrž to v sobě....“ stihl ještě říct Frostis, než přišel vysoký hubený muž s další bednou v náruči.

„Tady máte nástěnky a suchary. Určitě vám budou chutnat.“ řekl vysokým hlasem. Položil bednu na zem a přešel k Frostisovi. Vytáhl z kapsy zelený šátek se zlatým symbolem vločky na cípu a uvázal ho volně kolem Frostisova krku.

„Teď jsi fešák jako dřív, Zerokelvine.“ polichotil Glaceonovi. Ten zastříhal ušima a ohradil se: „Jmenuju se Frostis.“

Člověk na to nereagoval. Zřejmě mu nerozuměl. Pohladil Frostise po hlavě a odešel.

Skupina Pokémonů se vmžiku začala zabývat druhou večeří. Přes hlasité chroupání bylo sotva něco slyšet a tak se i Billy, Glocker, Sharphand, Elite a Frostis plně oddali jídlu.





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky