Čepelová praxe bez Čepelového bojového umění:
S tím Hariyamou bylo těžké pořízení. Rvala jsem se s ním jako o život a deprimovalo mě, že jsem musela vynaložit obrovské úsilí, aby mě ten Hariyama nezmlátil do mdlob. Jen stěží jsem dokázala vykrývat jeho Pažní direkty a Karate rány. Občas jsem nějakou tu čenichovku schytala a pokaždé se mi z té rány zatočila hlava. Párkrát jsem i upadla. Ale pokaždé jsem se snažila nevnímat bolest, znovu se bránit Hariyamovi a zdržet ho, dokud Billy nevyřídí svého soupeře. Asi po pěti minutách už bylo docela těžké nevnímat bolest. „Taky už jsem ochabovala kvůli síle.
Najednou mi podklouzla noha a dobře mířený švih čepelí minul. Vzápětí jsem dostala bombu do břicha, která mě srovnala se zemí. Tahle rána už fakt bolela, ale to mě pak nakonec postavilo na nohy. Chvíli jsem jen bolestně chrčela, ale pak jsem si řekla:
„Aah....Už toho mám dost!“
Vymrštila jsem se a s maximální rychlostí jsem bleskově nabila čepel a máchla proti Hariyamovi. Ten mou čepel chytil do obou rukou a držel. Pocítila jsem strašlivý odpor v rukách, ale povolit jsem nechtěla. A tak jsem veškerou sílu i svou váhu, prostě všechno jsem vložila do rukou, abych čepel dovedla k zásahu. Napůl jsem tušila, že má fyzická síla se Hariyamově fyzické síle nemůže rovnat. Ale taky jsem ze všech sil držela čepel aspoň v neutrálním bodě. Trvalo to dlouho. Přitom jsem upřeně koukala Hariyamovi do očí a hlasitě funěla jako lokomotiva.
Nevím, kolik, času uplynulo, ale pojednou jsem zaslechla Billyho, jak na mě cosi křičí. Já jsem však nerozuměla, co říká. Došlo mi ale, že to bude něco důležitého, a tak jsem vmžiku vymyslela a provedla jeden úhybný manévr. Povolila jsem a ihned uhnula na stranu. Čepelové listy jsem dezaktivovala, takže snadno vyklouzly z Hariyamova sevření. Hariyama můj krok nečekal a s překvapeným výkřikem upadl na břicho. Chtěla jsem zajásat, ale vtom jsem zaslechla zlověstné dřevěné praskání. Otočila jsem se a v tu chvíli ve mně pořádně zatrnulo. Přímo na mě a na Hariyamu padal strom a byl už tak blízko, že jsem nemohla ani uskočit.
„Ó, bože....“ sklouzlo mi bezděčně z tlamy. Vzápětí náraz, záblesk před očima, pronikavá bolest v celém těle, pískání v uších a nakonec......mdloby.
Když jsem znovu nabyla jakés takés vědomí, první, co mě napadlo, bylo: Umřela jsem, to jsem nemohla přežít. Pak ale tuto obavu vyvrátila mírná bolest, kterou jsem vzápětí pocítila zejména v přední části těla. Kupodivu, sil jsem měla tolik kolik před pádem stromu, ale nemohla jsem se pohnout. Něco na mě seshora tlačilo a to tak, že jsem nemohla ani otočit hlavu. Pomalu velice pomalu jsem otevřela oči.
Všude kolem mě byla hustá spleť větví, skrz kterou nebylo možno vidět, cokoli jiného. Necítila jsem, že bych byla nějak zraněná. Jen síla, kterou mě pravděpodobně kmen stromu přitlačoval k zemi, byla trochu přemrštěná. Měla jsem velice divný pocit. Právě na mě spadl strom a já jsem stále živá a ani nemám žádné vážné zranění, pomyslela jsem si. Zkusila jsem se nějakým způsobem vysoukat zpod kmene, ale kromě levé ruky jsem byla absolutně paralyzovaná, zaklíněná pod kmenem. Co teď?, řekla jsem si, sama se zpod toho nedostanu a jediný, kdo by s tím stromem dokázal hnout, je zamrzlý v ledu. A tak jsem jen mohla ležet a užívat si slast z toho, že jsem to přežila.
Po pěti minutách mi začínala být zima. Přece jen jsem byla vmáčknutá do studeného sněhu. Prosím, pomozte mi někdo, kdokoli, prosím, omílala jsem si pořád dokola. Pak jsem si to začala tiše mumlat, abych tam neležela jen v tichu. Uběhlo dalších zhruba pět minut a já jsem konečně zaslechla kroky a dokonce i hlasy. Patřily Kurtovi a Steamsovi.
„Někde tu musejí být.“ slyšela jsem vzdáleně Steamse.
„Za tím spadlým stromem vidím někoho v bezvědomí.“ řekl Kurt.
„To jsou banditi.“ mínil Steams „Poslechni, ten spadlý strom tu předtím určitě nebyl....“
„....a když připočteme ten hluk před chvílí....“ rozvíjel myšlenku Kurt.
„....znamená to, že spadl někdy teď.“ zakončil Steams „V zápalu boje se toho může stát hodně, ale to musel být pořádný nápor, když to vyvrátilo strom.“
V tu chvíli se jejich kroky výrazně zesílily – vyšli zpoza nějaké překážky.
„Stůj!“ křikl Kurt „Tam někdo leží, pod tím stromem!“
Podle zvuku utíkal někam směrem za mou hlavu „Hariyama, je v bezvědomí.“ řekl po chvíli.
„Kurte, ke mně!“ zařval naléhavě Steams. Musel být už velmi blízko, protože jsem jeho hlas slyšela odněkud ze spleti větví vedle mě „Našel jsem Elite!“
Poskočilo mi srdce. Tak přece mě někdo našel, pomyslela jsem si radostně. Hned nato se větvemi protáhl Steams a stanul přímo přede mnou:
„Jsi v pořádku?“ staral se.
„Nemůžu se hýbat.“ odpověděla jsem mu.
„Jsi zraněná?“ pokračoval Steams.
„Myslím, že ne.“
„Díkybohu.“
To už se k nám prodral i Kurt.
„Ajaj!“ vyjekl, sotva mě spatřil „Víš, jaké jsi měla štěstí, Eleno? Ten Hariyama o kousek dál, rovněž zaklíněný pod stromem, ti zachránil život.“
Ani jsem se moc nedivila, již mi začínalo docházet, že je nemožné, abych vyvázla v relativně dobrém stavu, kdyby na mě spadl strom plnou vahou. Někdo ho musel v pádu zbrzdit.
„Nejdřív se mnou bojuje jako úhlavní nepřítel a pak mě zachrání.“ řekla jsem a zavrtěla hlavou „Nevíte, jak bych se mohla dostat zpod toho kmene? Začíná mi být zima.“
„Jediné řešení, které mě napadá, je zmrazit a rozbít.“ navrhl s pochybovačným tónem Steams „Jenže i tohle jediné řešení má dva obrovské háčky. Jednak by mrazící paprsek ublížil i tobě, Elite, a jednak je ten, který umí provést útok Ledový paprsek, sám zamrzlý v krustě ledu....“
„To bych......a-ni....neřekl...“ ozval se hlas, který jsem ihned poznala, protože patřil právě tomu, o kom Steams mluvil – Absovi. Nikde jsem ho ale neviděla. Jen jsem ho slyšela zpoza kmene, z té druhé strany.
„No ne, rozmrazil jsi Absa?“ zavtipkoval Peppermint.
„Ts...“ zavrtěl hlavou Steams a zvýšil hlas „Absi, jsi to ty?“
„Jo....“ protáhl Absus. Vzápětí jsem zaslechla šramot a v příští chvíli seshora spadl Absus těsně vedle mě. Ten pád byl neřízený. Absol zjevně nebyl úplně ve své kůži. Zůstal ležet na sněhu a neovladatelně se třásl.
„Co je ti, Absi?“ vydechl Steams.
„Roz-mrz’ jsem....“ zadrkotal Absus „Zmrazení....mě....os-slabilo.“
„Můžeš vstát?“ staral se Kurt.
„Jo, t-to jo....“
„A co Mrazící paprsek? Dokážeš provést?“
Absus, který se zrovna zvedal, se chraplavě rozesmál a přitom se až zakuckal:
„Ty ses zbláznil. Momentálně jsem rád, že chodím.“ zaklokotal mezi kašlem a smíchem „Většina z ostatních už rozmrzla. Led byl tenký, takže mohl roztát i s přispěním tělesného tepla kohokoli z nás zmrazených.“
„Zbyli ještě nějací bandité?“ ptala jsem se. Již mi bylo docela dost zima.
„Ne, já, Steams a Andra jsme je rozehnali.“ sdělil Kurt.
„Pomohli nám, Gingi, Glocker a Jeff. Byli sice trochu mimo z toho krátkého zmrazení, ale zase nám pomohla jiná věc. Strategie banditů totiž nejspíš počítala s tím, že nás všechny zmrazí nebo paralyzují ze zálohy, tím pádem by nebyl nikdo, kdo by kladl odpor. Jo, ze zálohy to našim Sphealům a Elekidům šlo dobře, ale v boji na férovku byli naprosto marní, radši utekli.“ vyložil podrobně Steams a zasmál se.
„Já a Billy jsme měli trochu tužší soupeře. Dva Sandshrewy, Muka, Hitmonchana, Jolteona a tamtoho Hariyamu, který mi zachránil život.“ zareagovala jsem. Kurt užuž otevíral tlamu, aby cosi řekl, ale najednou ztuhl. Na pár vteřin zavládlo ticho, alespoň pro mě.
„Myslím, že slyším Billyho.“ šeptl Kurt. Na toho jsem málem zapomněla. Rozhodně mě zajímalo, zda je Billy v pořádku. Hned jsem se na to zeptala:
„Co slyšíš?“
„Naříkání, vzlykání, sténání.....to je.....pláč.“ zamumlal Peppermint „Billy je zřejmě opět ve velké dep....de...deb....“
„Depresi.“ dokončila jsem za něj.
„No...“ kývl Kurt.
„Co myslíte, že se mu stalo tentokrát?“ ptal se Absus. Odpověď jsem okamžitě věděla.
„Viděl, jak na mě padá ten strom.“ pravila jsem rozvážně „Myslí si, že jsem v pánu.“
„Je trochu víc citlivý.“ mínil Steams „Nenadálý a silný psychický šok, nějaký děsivý zážitek či něco podobného, ho snadno rozruší až k pláči. Když unesli Sharphand, tak se prý totálně zhroutil.“
„To už jsme řešili s Billyho máti, pamatuješ Steamsi?“ namítl Absus „Tehdy jsme došli k závěru, že se Billy stal mírným cíťou právě kvůli únosu Sharphand, vzpomínáš?“
„A jo.“ pokýval hlavou Steams „Na to jsem zapomněl, pravda.“
„Dost řečí, pojďte pro Billyho, ať se zbytečně netrápí. Eli, vydrž chvíli.“ vyzval Kurt Steamse a Absa. Já jsem jen kývla hlavou. Oni přelezli kmen a zmizeli mi z dohledu. Doufám, že to nebude trvat dlouho, než mě odsud dostanou, řekla jsem si v duchu. Do zad se mi pořádně opíral mráz, až se mi z toho motala hlava, nejsem totiž právě otužilá, ba spíš naopak. A do toho ještě ta absolutní nepohyblivost a stále ještě trochu méně dobrý zdravotní stav.....strašné....Už jsem se taky připravovala na to, jak bude reagovat Billy, až mě uvidí živou a....
„*kucky**kucky....“
.....zdravou....to asi ne.
Mí přátelé se vrátili asi po dalších pěti minutách. Přišel s nimi i můj bratr, který skutečně měl zarudlé a opuchlé oči. Když mě uviděl, řekl jen:
„Elite, sestřičko moje.....jsi.....jsi v pořádku? Nic ti není?“
„Jsem promrzlá od toho sněhu, jinak jsem v pohodě. Klid, brácho, ten strom mě jen drží na místě.“ vysvětlila jsem mu. Billy se usmál.
„Myslel jsem, že.....že jsi...“ vydechl.
„Ale to ne, Billy.“ zasmála jsem se „Bezprostředně po pádu toho stromu jsem si taky myslela, že je po mně. Ale skutečnost je jiná. Ze zkušenosti ze zápasů, které jsem viděla, vím, že Pokémon mé váhové kategorie může mít i po útoku tělem od Snorlaxe v uvozovkách ,jen’ velmi těžká zranění..... I když mi teď tedy vrtá hlavou, zda strom nevyvolá větší nápor než ten Snorlaxův útok. Jestli ano, tak jsem to fakt nemusela přežít.“
„Díkybohu se mé obavy nenaplnily. Už podruhé.“ hlesl Billy „Spadl mi kámen ze srdce, když jsem slyšel, že jsi v pořádku.“
„Jo, to vidím.“ usmála jsem se „Tvé oči říkají vše.“
Billy zčervenal.
„Nemohl jsem se ubránit pláči.“ řekl provinile.
„Jsi prostě už takový.“ dodala jsem.
„Ano.“ přitakal Billy.
„Tak co? Pohnem s tím?“ vyhrkl vyzývavě Steams a kývl hlavou ke stromu.
„Mohli bychom zkusit Johnovu sílu, jestli by s tím John náhodou nepohnul.“ mudroval Kurt „Jenomže John bude po rozmrznutí taky jako mátoha, takže to asi nepůjde.“
„Mluví se tu o mně?“ ozval se slabý hlas a z nedalekého křoví vykročil John. Očividně byl trochu sešlý z mrazu, ale na nohou se držel celkem jistě.
„Dokázal bys zvednout nebo aspoň trochu pohnout s tím stromem?“ zeptal se Peppermint.
„A jako proč?“ řekl vyjeveně John. Kurt beze slov ukázal na mě.
„Jej!“ vyjekl John „Elite, zdá se, že přímo přitahuješ nepříjemnosti na sebe. Nic ve zlém.“
„Souhlasím.“ povzdechla jsem. Bylo mi jasné, že to John nemyslí zle, ale stejně mě to podráždilo.
„Zkusím....to...aaah....“ zafuněl John „Ale pochybuju.“
Přistoupil ke kmeni. Podle jeho postoje jsem usoudila, že má asi dočasně narušenou rovnováhu. Uchopil strom a s hlasitým stenem zabral. Ucítila jsem pohyb kmene. Pokusila jsem se pohnout. Opravdu jsem se trošku posunula. Podařilo se mi vyprostit levou nohu, ale dál jsem nemohla – nebyla jsem dost útlá, abych prolezla skrz deseticentimetrovou škvíru. Ještě ke všemu John nevydržel a povolil. Kmen znovu dosedl a přimáčkl mě ke sněhu mnohem víc než předtím.
„Heee....“ vyrazila jsem ze sebe sípavé zahrčení. Nemohla jsem se moc nadechnout – kmen mi tlačil na hruď. Navenek se to projevovalo jako nepravidelné funění.
„Do háje.“ pronesl Steams „Johne, zvedni ten kmen zase! Elite se dusí!“ křikl.
Neměl tak docela pravdu, ještě jsem se nedusila. Ale moc k tomu nechybělo, to je fakt.
„Já nemůžu,“ zasupěl John „Už nemám dost sil. Nadělal bych víc škody než užitku.“
„Tak nějaký útok!“ vyhrkl Kurt.
„Sou-stře-dě-nou-rá-nu.“ zachrčela jsem sípavě.
„Tak...dobrá....zkusím to.“ řekl váhavě John „Ale pravděpodobně přitom omdlím.“
„Postaráme se o tebe!“ slíbil Absus „Hlavně už to udělej!“
John si tedy trochu ustoupil a začal nabíjet pěst. To už mi začaly před očima lítat mžitky a i ten krátký dech se mi krátil takovým způsobem, že jsem už skoro nemohla dýchat vůbec. Ta váha, která na mě tlačila, byla obrovská.
„PO-MOC....!“ vypískla jsem vysoce. John se v tu chvíli rozpřáhl a bílým energetickým beranidlem na konci jeho pěsti udeřil do kmenu, ležícího na mně.
Ozvala se rána jako z děla a oslepila mě bílá zář, která se v tu chvíli vytvořila. Tlaková vlna ze Soustředěné rány nejspíš rozmetala kmen na padrť a to právě v místě, kde jsem byla zaklíněná. Pocítila jsem úlevu, ale taky to, že letím vzduchem. Měla jsem zavřené oči, takže jsem neviděla, kam padám. Podle strašlivého mrazu jsem asi dopadla do závěje.
Potřebovala jsem chvilku, abych se vzpamatovala. Zatřepala jsem hlavou. Pak jsem se nepatrně roztřásla kvůli zimě. Trhaně jsem si stoupla. V místě, kde jsem ještě před chvílí ležela zaklíněná pod stromem, teď byla jen hromada třísek a špalků, ve které se určitá část stromu rozpadla. John ležel na zádech na sněhu a mocně oddechoval. Kurt, Billy, Steams a Absus se koukali na mě a měli ve tvářích trochu vyděšené výrazy. Necítila jsem se slabě, jen mi byla strašná zima, oděrky z Gingiina útoku mírně štípaly a můj zdravotní stav se citelně zhoršil, nicméně nebylo to nijak dramatické.
První se vzpamatoval Billy. Svižným krokem přispěchal ke mně, svlékl si kožich a zabalil mě do něj.
„D-díky, B-B-Billy.“ zadrkotala jsem „C-Co Jo-John? Je v-v-v Pořř-řádku?“
„Nevím.“ pokrčil rameny Billy rameny.
„Dobrý....uff.....jsem....v pohodě.“ ozval se tiše John.
„Ty jsi už od pohledu jak rampouch, Elite.“ poznamenal Steams.
„Ale je fajn, že jsme tě dostali zpod toho kmene.“ usmál se Kurt.
„Teď bychom měli najít ostatní a poradit se, co dál.“ uvažoval Absus.
„Tedy pojďme.“ zasténal John. Otřepal se a pomalu se zvedl na čtyři.
„Půjdeme napřed.“ navrhl Kurt a spolu se Steamsem a Absem odešel směrem k „místě přepadení.“
Billy se přivinul blíž ke mně a víc mě zabalil do kožichu.
„Svý-ým tepp-plem mě nezahřeješ, Billy.“ upozornila jsem ho „Mu-musí ti být též-žž zima....jsi taky t-travní pod-sta-ty.“
„Máš pravdu.“ podrbal se Billy na hlavě „Tak pojď, opři se o mě, jestli chceš, odvedu tě na tu mýtinu, kde nás přepadli.“
„Díky.“ šeptla jsem. Zase mě začalo škrábat v krku. Že by zase nějaká nemoc?, napadlo mě hned. Teplotu jsem neměla, takže nic moc vážného to asi nebylo. Ale stejně mi to nedalo a zeptala jsem se Billyho:
„Hvězdíku, vypadám nemocně?“
„Ukaž kukadla.“ řekl hravě Billy a otočil mi hlavu tak, že jsem koukala přímo do těch jeho kukadel „Hmm....nevypadáš....“ sáhl mi na čelo „Teplotu, se mi zdá, nemáš. Cítíš se špatně?“ tu poslední větu řekl vyloženě starostlivě.
„Ne, jen mě škrábe v krku.“ odpověděla jsem mu. Přitom jsem koukala na Billyho hruď. Brácha se celý třásl zimou. Mě už zima moc nebyla.
Sotva jsme prošli křovím na „mýtinu přepadení,“ objevil se nový problém. Šíleně mi zakručelo v břiše. Zároveň jsem pocítila slabost, způsobenou oním hladem. Poklesla jsem v kolenou a víc se opřela o Billyho.
„Ne,“ zasípala jsem „Jsem hladová.“
„Jako my všichni. Klíd, klid, Eli.“ uklidňoval mě Billy. Z toho náhlého přívalu hladu jsem málem omdlela. Hlava se mi točila. Pomalu jsem pozvedla hlavu, abych se mohla rozhlédnout po mýtině. Kromě Absa, Steamse a Kurta, kteří stáli hned vpravo od nás, tu byli i všichni ostatní z naší party. Máma byla v sedu opřená o nedaleký strom a těžce oddechovala. Jeff stál na vlastních nohou, opíral se o tentýž strom a třásl se jako osika. Flammosy a Firestorm byli dosud v paralyzující křeči a leželi pořád tam, kde byli paralyzováni. Gingi seděla před mámou a mluvila na ni. Nezdála se být jakkoli oslabená. Jediná, koho jsem nenašla, byla Andra.
Za námi se ozval šramot. Byl to John:
„Elite, neublížil jsem ti?“ ozval se těžce jeho hlas. Bylo mi jasné, že nejspíš ještě pořád stál na čtyřech.
„Ne, jen na mě zas něco leze a mám hlad.“
„Takže celkem nic zvláštního,“ vložil se do toho náhle Steams „Ty totiž jsi nemocná pořád.“
Zatrnulo ve mně. Tohle že Steams řekl? Vyměnila jsem si s Billym a s Johnem vyděšené pohledy. Pak jsme se podívali zpět na Steamse. Vaporeon se však po chvíli zasmál:
„Dělám si legraci, Eli. Nemyslel jsem to zle.“
„Ještěže tak.“ odfoukla jsem. Mezitím hladová slabost odezněla. Znovu se mi udělalo líp.
„Tady už pomůže jen člověk.“ hlesla máma „Teď už je každý z nás nějakým způsobem oslabený. Když ne bojem, tak hladem.“
„Gingi.“ oslovil Billy Jeffovu sestru.
„No?“ reagovala Gingi.
„Znáš toho člověka, co bydlí támhle?“ zeptal se Billy a ukázal na chalupu za jezerem, i odtamtud viditelnou.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Gingi „Ale znám Pokémona, který nám pomůže získat jeho přízeň.“
„A kdo to je?“ zasténal Firestorm a převalil se na břicho. Zjevně se již vyprostil z křeče.
„Náš taťka, viď Jeffe?“ zašvitořila Gingi a vrhla významný pohled na Jeffa.
„No jistě.“ kývl nervózně Jeff.
„Já pro něj hned zajdu, bydlí nedaleko.“ oznámila Gingi. Ani nečekala na naše reakce a odběhla.
„No....další rodič někoho z nás se s námi seznámí.“ zamumlal John, těžce vstal a šel pomoct Ninetalesům. Já jsem si zatím svlékla kožich a vrátila ho Billymu, protože už jsem byla rozehřátá.
„A pohřešovaná je opět Andra.“ prohodil Absus.
„Co?“ vyhrkla přiškrceně Flammosy a taky se rázem zbavila paralýzy „Už zase?“
„Tady jsem!“ ozvalo se tlumeně zpod sněhu nedaleko. Byl to jednoznačně Andřin hlas.
„Vydrž!“ křikl John, přiskočil k závěji a hrabal jak divý. Andru našel skoro hned.
„Jak ses tam dostala?“ vyzvídal hned. Andra se kupodivu netřásla zimou, ale její oči vyhlížely slabě a zuboženě.
„Propadla jsem se tam a pak na mě spadla ještě další kupa sněhu ze stromu.“ zachraptěla Andra.
„Andro, tvůj stav se mi nezdá.“ zamumlal John „Otevři tlamu.“
Vulpixka poslechla. John se jí podíval do tlamy a řekl: „Hrdlo máš v pořádku.“ sáhl jí na čelo „Teplotu v rámci Vulpixovy standardní teploty nemáš zvýšenou.“ podíval se jí přímo do očí „Ale tvé oči jsou divné.“ dodal nakonec.
„Chce se mi spát.“ broukla Andra a vzápětí padla jako podťatá na sníh.
„Něco uspávacího ji zasáhlo.“ mínila máma slabým hlasem.
„Souhlasím.“ kývl John „Z pouhé únavy či ospalosti by takhle rychle neusnula.“
„Sedneme si, než se vrátí Gingi se svým tatíkem.“ navrhla Flammosy a sedla si vedle Andry, jako pravá ochranářka. My ostatní jsme si sedli též. Firestorm přešel až k nám a sedl si před nás.
„Sedejte kolem mě.“ vybídl mě a Billyho „Zahřeju vás.“
„To je dobrý nápad.“ rozzářil se Billy „Kožich na zahřátí nás obou nestačí.“
A tak jsme si s Billym sedli a mírně se přivinuli k Firestormovi. Opravdu hřál jako kamna a navracel mně a určitě i Billymu energii ztracenou klepáním kosy.
Takhle jsme všichni v tichosti seděli asi deset minut. Já jsem přemýšlela o spoustě věcí, ale všechny myšlenky vždy směřovaly k pár závěrům. Jedním z nich byla otázka: Proč si vlastně Spartakus chce něco začínat s Legendárním Pokémonem a hlavně, proč si jako prvek msty vybral zrovna Sharphand? Není to žádná nicůtka a bázlivá taky nijak zvlášť není, pokud vím. Ale z Billyho líčení jsem usoudila, že neumí zůstat chladnou v absolutně bezvýchodné situaci. Na druhou stranu to ale bylo lepší, než kdyby unesli Billyho samotného. Ten by to totiž odnesl mnohem víc, než Sharphand, jednak proto, že je samec, a taky proto, že se prý tehdá přímo podílel na zkáze Spartakovy zlodějské organizace. Sharphand se konfliktu nezúčastnila vůbec. Úplně nejvíc bych to však odnesla já, kdyby mě Spartakus nějakou náhodou unesl /vždyť nevěděl, že jsem Billyho sestra). Už tehdy jsem byla nemocná Xyro chřipkou, čili kdyby mě Spartakus unesl, umřela bych.....
Náhle ticho protrhla Flammosy:
„Myslíte, že nás ten člověk dostane z problémů?“
„No...“ uchechtla se máma „Řekla bych, že ani fakt, že jsme všichni přinejmenším oslabení, ho neobměkčí. Lidi na tohle moc nehrajou. Někteří z nich by ani nepomohli sotva se plazícímu Pokémonovi.“
„O tom já vím své.“ doplnila jsem.
„Každopádně,“ přidal se Firestorm „Pokud se o nás člověk postará, budeme již plně připraveni zatnout Spartakovi tipec. To, co se stalo před chvílí, je důkazem toho, že je Spartakus opravdu blízko.“
„Souhlasím.“ kývl Jeff.
„Taky.“ přitakal Absus.
„Jo, to zní dobře.“ přidal se Peppermint.
„Aaaaa.......Kde je Gingi tak dlouho?“ zabručel Billy. Nikdo mu neodpověděl. Patrně jsme ani nevěděli, jak mu odpovědět. Odpověď, respektive Gingi, se však dostavila asi za minutu. Gingi přišla z toho směru, kterým odešla. Vedle ní kráčel veliký Glaceon. Byl stejně velký jako Firestorm, i když ne tak rozložitý. Při pohledu na něj mě mrazilo v celém těle. On doslova vyzařoval mráz.
„Samci a samice všech druhů Pokémonů,“ začala Gingi „Tak toto je náš otec.“
„Jmenuju se Frostis.“ představil se Glaceon. I tím hlasem nás všechny dokázal přimrazit. Měl naprosto specifický, sípavě hrčivý, téměř bezbarvý hlas. Chvíli trvalo, než někdo z nás promluvil. Pak Flammosy nejistě začala s představováním.
„Já jsem.....Flammosy.“ špitla. Takhle jsme se postupně představili všichni. Bylo vidět, že Frostis je velice světaznalý Pokémon. Choval se velice slušně a působil příjemně.....Tedy, byla to směsice příjemného pocitu a třeskutého mrazu, který z Frostise nepřestával vyzařovat.
„Velice mě těší.“ pokýval Frostis hlavou „Má dcera mi už řekla, že máte jisté problémy a potřebovali byste pomoc toho člověka, co žije u jezera. Je to tak?“
„Ano.“ usykla máma „Většina z nás není schopna nějakého většího boje. A taky jsme všichni hladoví.“
„No problem.“ uchechtl se Frostis.
„Co?“ zpozorněla jsem.
„To znamená ,žádný problém.’ Slyšel jsem to od lidí.” vysvětlil Frostis „Pokud můžete, zvedněte se a pojďte se mnou. Radím ale tobě, tobě, tobě a tobě...“ pohodil hlavou ke mně, k Billymu, k mámě a ke Kurtovi „Moc se ke mně nepřibližujte. Jste-li oslabení a hladoví, má ledová aura, co mě stále obklopuje, by vám mohla hodně ublížit.“
„Jak to, že totéž nedoporučíš Gingi?“ ptal se Firestorm.
„Gingi je zvyklá. Je to má dcera a v mé blízkosti se objevovala více, než často. Viď, zlato?“ vrhnul Frostis významný pohled na Gingi.
„No jo, jasně.“ kývla Gingi.
„Nuže, pojďme.“ povzdechla máma a ztěžka se zvedla „Aaaa.“ vyjekla a opřela se rukou o strom. Otřepala se a nejistě se zase přestala opírat.
„Je mi divně.“ dodala mdle. Taky mi nebylo nejlíp, ale přesto jsme já i všichni ostatní našli dost sil k chůzi. Tedy s výjimkou Andry, ta pořád spala, jak dřevo. John ji musel opět nést.
Frostis nás vedl okolo jezera směrem k malé lidské chatě. Cestou nikdo z nás nemluvil, protože jsme všichni sotva chodili. Billy vypadal hodně sešle a oči měl stále opuchlé a rudé od pláče. Abych ho trochu povzbudila, chytila jsem ho kolem pasu. Moc mu to nálady nepřidalo. Zřejmě ho bolely škrábance a modřiny.
„Elite, ty vypadáš, jako kdybys byla zmatená.“ zaslechla jsem poznamenat Steamse.
„Co?“ protáhla jsem. A vzápětí – vůbec nevím, jak se to mohlo stát – jsem upadla na zem a omdlela.
|
