Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Netřesk to jistí

Maggie a Glocker postupně poodnášely přemožené bandity ven t obýváku. Billy je celou dobu jen zaraženě pozoroval a ohryzával si drápy, podobně jako Peppermint. Jeff chodil po místnosti a snažil se vzbudit Absa, Flammosy, Andru, Firestorma nebo Pepperminta, ale bezvýsledně. Glocker se po chvilce vrátila do obýváku a zavřela za sebou.

„Kam se poděla Elite?“ zeptala se Jeffa.

„To se ptáš mě?“ vyhrkl Umbreon a zatvářil se zmateně „Vždyť já ani nevím, kdo to je.“

„To je pravda.“ potvrdil Billy „Jeff jako jediný Elite ještě nezná.“

„No dobře.“ řekla Glocker a netrpělivě potřásla hlavou „A ty víš, kde je Billy?“

Billy jen pokrčil rameny. Přitom pohledem zabloudil až ke krbu, ze kterého viděl jen levý roh (zbytek výhledu na krb zakrývalo další křeslo). Povšiml si, že na rohožce u hromady uhlíků leží malý kulatý míček. Sklouzl z křesla a vykročil ke krbu. Jeff a Glocker ho pozorně sledovali. Billy došel až k rohožce a zvedl kulatý předmět. Ukázalo se, že je to Ultraball. Srdce mu poskočilo – poznal ten Ultraball.

„Elite, je tady!“ křikl vítězně a zvedl Ultraball nad hlavu.

„Prima.“ zahlaholila Glocker „Zahoď ho a on se otevře.“

Billy poslechl. Vyhodil Ultraball vysoko do vzduchu a vyjekl: „Elite, pojď mezi nás!“

ŽUCH!

Ozval se kovový úder, když Ultraball dopadl na plovoucí podlahu, aniž by se otevřel.

„Eh?“ podivila se Glocker a poškrábala se za uchem.

„Když Pokémon nereaguje na výzvu k opuštění svého Pokéballu, musí se Pokéball otevřít ručně. Sice by se to nemělo dělat, protože Pokémon má většinou k neopuštění Pokéballu pádný důvod, ale jiná možnost není.“ pronesl Jeff.

„To jde?“ protáhl Billy.

„No jistě.“ přitakal Jeff „Zkus si to. Uvidíš sám.“

Billy o ruční otevíratelnosti Pokéballů pochyboval. Věděl totiž, že Pokéball musí být pevný a uzavřený tak, aby Pokémona uvnitř nemohlo nic ohrozit. Nemyslel si tedy, že by mělo být možné jen tak Pokéball ručně otevřít (samozřejmě kromě výzvy k opuštění). Přesto oběma rukama uchopil Elitin Ultraball, opřel se vší silou zápěstími do půlek kovového míčku a snažil se ho otevřít. Pokéball nepovolil ani o píď. Billy zaskučel námahou a zabral ještě víc. Jeho zápěstí se náhle svezla po hladkém černožlutém povrchu Ultraballu a Billy si ball upustil přímo na jeden ze svých prstů na pravé noze. Měl pocit jako by se mu do chodidla něco zařízlo – tak ostrá bolest mu do něj ihned vystřelila

„Jaů.“ vykřikl a chytil se za čerstvě poraněné chodidlo. Přitom ztratil rovnováhu a tvrdě spadl po zádech na holou podlahu.

„Páni, ty jsi padavka, Billy.“ podotkla Glocker a založila si ruce v bok. Billy se nasupeně posadil a mnul si zhmožděný prst na noze. Připadalo mu jako by mu na chodidlo spadla kovadlina a ne Ultraball (Ten Ultraball mohl vážit tak kolem půlkila až kila).

„To se ani nehne. Nemůžu za to, že ten Ultraball nejde tak snadno otevřít.“ zavrčel. Ještě vsedě popadl nepoddajný Ultraball a zkusil ho ještě jednou rozevřít. Teď ale vsunul drápy do malinkého járku oddělujícího obě poloviny Ultraballu a pokoušel se ho roztáhnout. Tato technika se nakonec ukázala jako účinná. Po pár vteřinách, kdy už Billyho brněly prsty, panty Ultraballu povolily a míček se naráz sám od sebe otevřel. Billyho to trochu vylekalo a málem opět Ultraball upustil. Pak ale ohromně zíral s otevřenou tlamou. Žádný žlutý záblesk se neobjevil. Přitom bylo jasně vidět, že Ball je otevřený. Glocker, Jeff i Billy krásně viděli do jeho šedivého kovového vnitřku.

„Je prázdný.“ hlesla Glocker „Elite v něm není.“

„Někde určitě bude.“ mínil Billy a postavil se. Trošku se ještě zlobil za tu padavku, ale tvářil se přívětivě.

„Co je s našimi přáteli?“ změnila téma Glocker „Jak to, že se neprobouzejí?“

„Jejich spánek je posílen Uspávacím pylem.“ usoudil Jeff „Normálním způsobem je nevzbudíme. Musíme počkat až se proberou sami.....“

„Uhhh.....Já....už nespím.“ ozvalo se z pohovky Firestormovo mátožné zamručení.

„....což se stalo zrovna teď.“ dodal Jeff. Glocker přeskočila křeslo a doběhla až k Firestormovi, který se ani nepokoušel vstát.

„Co je ti, Firestorme?“ zabručela. Billy postřehl v jejím hlasu náznak strachu. Mohlo to být i proto, že od té doby, co Firestorm Billymu zachránil život, si Glocker toho Vulpixe mimořádně oblíbila.

„Nic.“ protáhl Firestorm „Akorát se nějak nemůžu probrat ze spánku.“ sotva dořekl, Flammosy a Andra přesně ve stejnou chvíli otevřely oči. Flammosy působila ze všech tří Vulpixů nejčileji, zřejmě kvůli zeleným zorničkám, které jí mírně světelně pulzovaly. Obě Vulpixky – sestry totiž uměly svítit zorničkami jako slabými bodovými světly.

„Fakt si připadám jako kdybych ještě spala.“ zamumlala Andra.

„Co se s námi stalo?“ zeptala se Flammosy.

„Prý jste vdechli Spací pyl.“ odpověděla Glocker.

„To jako.....znovu usnem?“ špitla Andra úzkostně.

„Ne....Právě jste se probudili z účinků pylu.“ ubezpečil ji Jeff.

„Á....Tak to je pak dobré.“ oddechla si Andra a posadila se.

„To takhle malátný zůstanem?“ dělala si starosti Flammosy.

„To taky ne. Asi tak za deset minut by ta malátnost a ospalost měla opadnout.“ vyložil Jeff.

„Friedrichu, kde je Elite?“ vyhrkl bez váhání Billy. Ani nevěděl, proč Vulpixovi řekl jeho pravým jménem. Firestorm to ale přešel bez poznámky.

„Maggie ji povolala zpět do Ultraballu. Ten by měl ležet někde u krbu.“ pravil Firestorm.

„V tom Ultraballu není.“ opáčila Glocker.

„Héj.“ zahučel Absus z křesla vedle vstupních dveří. Pozornost všech Pokémonů se stočila k němu „Já jsem viděl, jak Maggie někdy v noci přišla a přenesla si Elite k sobě do pokoje.“

„A proč?“ zajímal se Billy.

„To nevím.“ zavrtěl hlavou Absus. V tu chvíli se otevřely dveře a vešla Maggie. Vypadala uspěchaně.

„Já teď zavezu ty Pokémony do Pokémonského střediska. Nechám vás tu s Vicky samotné, takže tu buďte hodní. Glocker, máš to tu na povel. Kdybys’ něco potřebovala říct Vicky, použij Elite jako tlumočnici.“ sdělila.

„A kde je Elite?“ zaskřehotala Glocker.

„Je nahoře u mě v pokoji.“ odpověděla Maggie.

„Hmm, tak jo, dík.“ usmála se Glocker.

„Ahoj.“ zahlaholila Maggie, vyšla z obýváku a zavřela za sebou. Glocker se usmívala od ucha k uchu a rozhlížela se po pokoji. Billy si při pohledu na ni připadal jako sloužící už proto, že teď byla Glocker nejen nejstarší, ale taky nejvyšší bytost v domě. Skoro mu to připomnělo, jak drobný a nenápadný Firestorm vede skupinu Pokémonů mezi nimiž jsou i silnější než on. Vlastně celou dobu má Firestorm na starost celou partu, která bojuje za něj nebo s ním, když je potřeba. Billy však věděl, že Glocker má dost rozumu na to, aby si nehrála na povýšenou, když může, čímž sám sebe uklidnil a oprostil od pocitu podřazenosti.

„A teď tu velím já.“ řekla temně Glocker. Billyho ten zvuk vylekal. Ohromeně pohlédl své matce do tváře. Glocker se už neusmívala. Zamračeně loupala očima po ostatních a těžce funěla. Billy pomalu zakroutil hlavou.

„To........je.......legrace,.......že jo?......Že jo?“ ujišťoval sám sebe nahlas. Glocker na něj zlostně vycenila zuby a zavrčela. Pak se jí ale tlama znovu roztáhla do úsměvu.

„Jistěže je to legrace.“ řekla pohodářsky „Ale už mi hodně vyhládlo. Kde je ta bedna s pomeranči?“

Na pomeranče Billy úplně zapomněl. Zabrousil pohledem na konferenční stolek. Bedna tam nebyla. Ještěže jsem po snídani........ale co ostatní?, mudroval.

„Je támhle v rohu.“ prohodil Firestorm a pohodil hlavou směrem k rohu nejblíž ke dveřím. Billy se vyklonil zpoza křesla. Bedna v rohu skutečně stála. Glocker se protáhla mezi křesly a zamířila k bedně. Uchopila ji a přenesla na konferenční stolek – na stejné místo jako včera večer. Poté si z bedny vylovila dva velké pomeranče a začala je loupat.

„Můžeš už vstát, Firestorme?“ zeptala se.

„To jo. Ale to je asi tak vše.“ zamumlal Firestorm.

„Fajn.“ kývla Glocker a zvýšila hlas „Každému, kdo byl zasažen Spacím pylem, připravím snídani.“

Vulpixové a Absus polohlasně zajásali. Peppermint se olízl, stále však měl zavřené oči a nevydal ze sebe ani hlásku.

„Bezva, mám hlad.“ liboval si Absus.

„Potěšení na mé straně.“ zašvitořila Glocker a ukázala Absovi zvednutý palec „Billy, prosím, přiveď naši tlumočnici.“

„A kde je Maggiin pokoj?“ ptal se Billy ledabyle. Měl za to, že Glocker bude znát odpověď. Ale k jeho úžasu Glocker jen pokrčila rameny.

„Musí být někde v prvém patře, když je tam i Vickyina ložnice.“ poradila.

„Dobře, snad to najdu.“ prohlásil nervózně Billy, moc jistý si však svým tvrzením nebyl. Došel ke dveřím, pověsil se na kliku a doslova vskočil do předsíně.

Překvapilo ho, že venku už je denní světlo. Vůbec si nemyslel, že souboj s bandity trval tak dlouho. Jakmile si zvykl na záři z oken, zamířil ke dveřím napravo od obýváku blíž k oknu. Věděl, že tyto dveře vedou ke schodům. Otevřel si je a seznal, že je přesně tam, kde chtěl být – na malém rozcestíčku pod schody, z něhož vedly ještě jedny protilehlé dveře. Billy se vydal po schodech a zakrátko dorazil k Vickyině pokoji. Před pootevřenými dveřmi do pokoje se zarazil a uvažoval. Něco tu nehrálo.

„Vždyť ona mi nebude rozumět.“ vyhrkl po chvilce. Pocítil absolutní bezmoc. Nikdo tady v domě kromě Elite neuměl mluvit tak, aby mu Vicky porozuměla. Billy polkl na prázdno. Samou nervozitou začal pomalu kroutit hlavou. Pak ale bouchl pěstí do dlaně a řekl: „Při nejhorším jí to, co řeknu, naznačím posunky.“

Poté zlehka kopl do pootevřených dveří a tím je otevřel dokořán. Vicky znovu ležela v posteli a neuvěřitelně řezavě chrápala. Billy na ni vykulil oči.

„Takhle snad nechrápe ani Brandon.“ okomentoval situaci. Potom vkročil do pokoje a........okamžitě zjistil příčinu Vickyina chrápání. V pokoji byl poněkud těžký a vydýchaný vzduch. Pro Billyho to byla nepříjemná změna, protože na chodbě byl vzduch čerstvý kvůli větračkám v přízemí. Ve Vickyině pokoji se mu však velmi špatně dýchalo. Podivil se, proč necítil vydýchanost vzduchu i předtím, když se vzbudil.

„Asi tu ještě nebylo tak nedýchatelnost.“ zasípal „Musím otevřít okno nebo se tu udusím.“ přiťapal k Vickyině posteli, vyšplhal na ni, opatrně Vicky překročil v místě jejího krku a vylezl na parapet až k oknu. Klička byla otočena na polohu „utěsněno.“ Grovyle vyskočil, pověsil se na kličku a pokoušel se ji otočit na polohu „otevřeno“. Již věděl, jak tenhle mechanismus funguje a jak se obsluhuje. Po chvilce námahy se mu přece jen podařilo kličku otevřít a pravé křídlo okna se otevřelo dokořán. Billy seskočil s kličky, vystrčil hlavu z okna a nabral čerstvý vzduch: „Aaa, to je mnohem lepší.“ vydechl. Potom se otočil a seskočil z parapetu na Vickyinu postel. Řekl si, že by měl Vicky vzbudit. A tak přistoupil k její hlavě a polechtal ji vlasolistem na tváři. Nezabralo to.

„Lechtání není účinné....Tak jinak.“ zahuhlal potutelně Billy. Přistoupil blíž a jemně svezl drápy po její tváři. Samozřejmě tak, aby ji nezranil, ale aby to cítila. Vicky zamručela ze spaní a mátožně se ohnala rukou. Pak pomalu otevřela oči:

„Ahoj, Hvězdíku.“ broukla „Jestli jsi přišel pro mě, tak za chvilku přijdu, jo? Jen se obleču.“

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Billy „Nevíš, prosím tě, kde je pokoj tvé mámy?“ zkusil to. Jak očekával Vicky odpověděla:

„Já ti nerozumím ani slovo.“ a dodala „Slyším jen: ,Gro-Grovyle-Gro-Grrrrro.’“

Billy si povzdechl. Ukázal na sebe, aby naznačil, že hledá nějakého Grovyla a naoko si zaclonil oči, jako by se díval do dáli. Vicky zavrtěla hlavou. Zkusil to jinak. Rozpažil ruce, jakože hledá místnost podobnou Vickyině pokoji, ukázal na Vicky a rukama naznačil velkou výšku, v úmyslu symbolizovat Maggie. Vicky však znovu zakroutila hlavou. Jak jí to mám říct, aby tomu rozuměla, uvažoval Billy. Jak tak koukal Vicky do očí, všiml si, že vedle její postele je skříň. Potutelně se usmál, protože dostal nápad. Přiskočil k boční stěně skříně (Vicky ji měla po pravé ruce, stejně jako dveře od pokoje), položil na ni jeden ze svých dvou drápů na pravé ruce a začal do stěny rýt. Za chvíli vyryl svislou pravidelně klikatou a zubatou čáru. Ukázal na ni, pak se otočil a přejel rukou po své šíji a nakonec sáhl do kapsy, vytáhl fotku Sharphand a ukázal na ni. Přitom dychtivě koukal na Vicky, jestli tomu porozumí, a zároveň se modlil, aby o Elitině poznávacím znaku věděla. Vicky si protřela oči a vyjeveně Billyho počínání pozorovala. A když skončil, bylo vidět, že nad tím začala přemýšlet. Grovylův způsob komunikace ji asi zaujal. Po pár minutách se plácla do čela. Billymu poskočilo srdce.

„Už chápeš?“ vyjekl.

„Už chápu!“ vyhrkla Vicky „Ty hledáš Elite, viď?“

Billy dychtivě přikývl. Konečně, vykřikl v duchu. Měl pocit, že to trvalo celou věčnost, než to Vicky pochopila. Nikdy se nenažil vyvyšovat se nad lidi, protože věděl, že jsou mnohem chytřejší než on. Ale o Vicky by si klidně troufl říct, že má delší vedení než on.

„To se musíš otočit čelem vzad....“ začala Vicky a položila ruku na Billyho hvězdu na hrudi. Billy otočil oči v sloup „Vyjít z pokoje a dát se doleva. Na křižovatce půjdeš znovu doleva a úplně na konci chodby jsou dveře od ložnice mámy a táty. Tam najdeš i Elite, Hvězdíku.“ zachichotala se. Pak náhle uchopila konec Billyho vlasolistu a začala prstem přejíždět po jeho vroubcích. Billyho to trochu podráždilo. Uchopil hladký tuhý vlasolist v půli a vyškubl jej Vicky z ruky. Podíval se jí do očí a zakroutil hlavou.

„Ten list je příjemný na omak.“ hájila se Vicky.

„I kdyby byl měkký, jak peřina, nebo tvrdý, jak........eh.......nevím, jak se tomu říká – tak bys na něj neměla sahat pokud ti to nedovolím.“ vyložil rozladěně. Dobře věděl, že Vicky nic z toho neslyší, ale aspoň se zbavil té krátkodobé mrzutosti. Vicky už zase koukala na Billyho jako uhranutá.

„Co je?“ podivil se Billy a vykulil oči „Něco nebo někdo za mnou stojí?“ ohlédl se. Nikdo tam však nebyl. Svraštil čelo a zadumal se. Čemu se Vicky tak hloupě diví, pomyslel si, vždyť tu není nic zvláštního na dohled.

„Hvěz-.....díku....“ vypravila ze sebe Vicky „Já.....já jsem......ti rozuměla.....“

„Áha.“ rozzářil se Billy a usmál se od ucha k uchu.

„Rozuměla jsem krásně a zřetelně.“ zajásala Vicky.

„Aspoň nepotřebujeme tlumočníka.“ zašveholil Billy a začínal být nervózní, protože se přece jen zdržel víc než chtěl „Ale teď mě omluv. Musím jít za Elite.“

„Cože?.......Á...Ano jistě. Klidně běž.“ vzpamatovala se Vicky a zamávala mu. Billy se otočil jako na obrtlíku a vyrazil tryskem chodbou doleva. Chtěl co nejdřív poznat prostor v domě, kde ještě nikdy nebyl. Na křižovatce se na chvilku zastavil a rozhlédl se. Napravo chodba pokračovala ještě tři metry a navazovala na schody, vedoucí do druhého patra. V této části chodby nebyly žádné dveře. Od křižovatky nalevo byl týž úsek chodby jako vpravo, akorát, že na konci byly místo schodů dveře.

„To je ono.“ pousmál se Billy a vykročil ke dveřím. Jakmile k nim došel, pokusil se je otevřít svým obvyklým způsobem, jenže byl zřejmě moc lehký. Tahle klika pod jeho vahou ani nepoklesla. Zuřivě s ní zacloumal a táhl dolů, jak nejvíc mohl. Pak se zapřel nohama o dveře a ještě jednou zatáhl. Ale vše bylo marné.

„Co je s tím?“ zamumlal Billy. Seskočil na zem a pozoroval mosaznou kliku „Vždyť přece dole se mi dařilo otevřít dveře. Proč tyhle nejdou?“

Neviděl žádný jiný způsob, jak se ostat do Brandonova pokoje. Co teď, pomyslel si, mám si do dveří prosekat díru? Ihned to zavrhl. Nechtěl ničit Brandonův majetek.

„Co takhle okno?“ rozveselil se a poskočil. Téměř okamžitě mu však ztuhl úsměv.

„To okno ale nejde otevřít zvenku.“ protáhl „Tak dál.“

Opřel se o zeď blízko dveří a uvažoval dál. Po třech minutách nakonec usoudil, že se vrátí dolů a řekne, že Elite nepřijde. Užuž se chtěl napřímit a vydat se chodbou ke schodům do přízemí, když vtom zeď za jeho zády povolila a propadla se kamsi dozadu. Billy v tu ránu ztratil rovnováhu, přidušeně vyjekl a rozplácl se jak dlouhý tak široký. Byl velmi zmatený.

„Já jsem se právě propadl do zdi.“ hlesl. Pak zatřepal hlavou a opravil se: „To je přece hloupost.“ nad sebou viděl temný strop, který byl proklatě nízko. Posadil se a rozhlédl. Vzápětí poznal, že ten kousek zdi, o který se opíral, jsou vlastně jakési tajné dveře, vedoucí do tmavé malé chodby. Postavil se. Chodba byla vysoká tak akorát pro Grovyla.

„Páni!“ vydechl Billy „Právě jsem objevil tajnou chodbu na míru dělanou pro mě!“

Chodba nebyla dlouhá. Asi metr od vstupu byla pravoúhlá zatáčka doleva. Billy se vydal chodbou. Sotva došel do zatáčky, dveře se s podivným cvaknutím zavřely a zanechaly ho v naprosté tmě. Zaktivoval čepel a pokračoval. Za zatáčkou byla dva metry rovinka a pak další zatáčka doleva. Billy byl napnutý jak špagát. Oči mu plály vzrušením. Měl pocit, jako by se prodluboval do nějaké supertajné místnosti. Když prošel druhou zatáčkou, jeho nadšení rázem pohaslo. Chodba se zdála být slepá.

„Ách jo.“ povzdechl si Billy, přišel až úplně ke zdi na konci chodby, přiložil ruce na ni a zatlačil. Zeď se otřásla a nějakým záhadným způsobem odmrštila Billyho až do zatáčky. Grovyle pocítil bolest v zádech, do hlavy se však naštěstí nepraštil. Vzhlédl a hlasitě zajásal. Slepý konec chodby byl také tajnými dveřmi. A za nimi byla vidět pata nějaké skříně. Billy se zvedl, dezaktivoval čepel a vyšel z chodby. Ocitl se v zase normálně velké chodbě, vedoucí do místnosti, která na první pohled vypadala jako ložnice. Oslnilo ho světlo z okna přímo proti chodbě. Když se ohlédl přes rameno, trhl sebou překvapením. Byly tam dveře Brandonova pokoje, respektive jejich druhá strana. Tak přece se dostal tam, kam chtěl. Spokojeně se uchechtl.

Chodba, v níž Billy stál, byla dlouhá přibližně dva metry a byl z ní výhled jen na levou polovinu ložnice. Grovyle si nemohl nevšimnout velké manželské postele, jež stála hlavovou stranou přímo pod oknem a zaplňovala půlku místnosti. Přímo naproti tajné chodbě stála obývací stěna, která se táhla až k oknu. Mezi postelí a obývací stěnou stál pod oknem noční stolek.

„Elite?“ zvolal Billy a jeho hlas se mírně rozlehl. Dobrých dvacet sekund se nic neozvalo. Pak ticho přerušil Elitin vysoký skřípavý hlas: „Kdo to tam na mě skřehotá?“

„Já za to nemůžu.“ bránil se Billy „Každý Grovyle aspoň trochu skřehotá.“

„Já ne. Já skřípu.“ poznamenala Elite.

„To je to samé.“

„No, když myslíš.“

Billy popošel až do ložnice. Elena nebyla nikde vidět. Dokonce ani na posteli. Jediné, co signalizovalo její pravděpodobnou přítomnost byl její hlas a její Rubikova kostka, ležící na druhém nočním stolku. Billy poznal, že je to přesně stejná kostka, jakou viděl včera ráno v recepci. Měla navlas stejně ošumělé barevné plošky a navíc byla stejně velká – přibližně dvakrát menší než normální kostka.

„Elite, kde jsi?“ pronesl hlasitě Grovyle.

„Tady.“ ozvalo se od obývací stěny. Billy se prudce otočil. V obývací stěně byla naproti posteli prosklená vitrína a v ní......

„Co to.....“ vyhrkl Billy a užasle koukal na něco, co mohla být figurína Grovyla. Byla totiž absolutně nehybná v pozici s rukama podél těla. Ani nemrkala. Dokonce se zdálo, že ani nedýchá.

„Co mě to napadá?“ zamumlal. Přišel k vitríně, která byla asi metr a půl vysoko, a otevřel ji „Konec legrace, Elite.“ řekl úderně.

Elite sklopila oči k Billymu.

„Nejsem moc přesvědčivá, viď??“ špitla trpce.

„Ne, to ne.“ přisvědčil Billy „Zprvu jsi mě zmátla, ale pak mi bylo jasné, že se vydáváš za figurínu.“

Elite vylezla z vitríny a stoupla si vedle Billyho.

„Nazdar.“ zahlaholila a sladce se na něj usmála. Billy začal být z jejího výrazu ve tváři nervózní a proto raději nadhodil téma.

„Co tam původně bylo?“ zeptal se a ukázal na vitrínu. Připadalo mu divné, že by ta vitrína měla být prázdná.

„Tohle.“ utrousila Elite. Udělala čtyři kroky k posteli a vylovila zpod ní něco zeleného a přibližně stejně velkého jako Grovyle. Billy teprve po chvilce pozorování zjistil, že to je figurína Scythera. V duchu se podivil. Scyther je rozhodně větší než tahle socha, pomyslel si. Navenek se však tvářil netečně.

Elite postavila figurínu na nohy a s námahou ji vyzvedla zpět do vitríny. Podle toho, jak snadno se sochou manipulovala, Billy usoudil, že musí být umělý Scyther hodně lehký.

„Proč jsi ale zaujala místo figuríny?“ zeptal se znenadání.

„Slyšela jsem tě, jak zápasíš s klikou od dveří. Chtěla jsem vyzkoušet tvou orientaci. Už to, že jsi našel mou tajnou chodbu – ano, vím o ní – svědčí o velké intuici.“ pravil Elite a na Billyho to bůhvíproč zapůsobilo jako urážka. Myslel si, že Elite mluví ironicky. Zamračil se a zaskřípal zuby. Elite to postřehla a znepokojeně přimhouřila oči.

„Co je?“ pronesla „Myslela jsem, že to byla lichotka.“

Billy pomalu zakroutil hlavou. A vtom se mu rozsvítilo. Nebyla to žádná ironie, blesklo mu hlavou. Honem nasadil normální výraz a v rychlosti nesrozumitelně vyprskl: „Eeh...Taky, že jo. Já jsem se do té chodby dostal náhodou, takže to byla velká lichotka.“

„Aha.“ vyslovila Elite a zahihňala se. Přátelsky do Billyho strčila a přímo hýřila radostí.

„Jak vůbec o té chodbě víš?“ užasl Billy.

„Od čeho myslíš, že tam ta chodba je?“ řekla lišácky Elite „Vybudoval ji Brandon pro mě. Má mě hodně v oblibě. Jako svého prvního Pokémona. Divila bych se, kdyby jeho první Pokémon nebyl Treecko.“

„Ale proč Brandon zbudoval tu chodbu?“

„No přece proto, abych se mohla kdykoli dostat sem a naopak. Sám jsi viděl, že otevřít ty dveře je pro naši váhovou skupinu téměř nemožné. Proto tedy byla vybudována tahle chodba, abych nemusela čekat, až mi někdo otevře.“ vysvětlila Elite.

„Brandon tě nemá v oblibě.“ poznamenal Billy. Elite vykulila oči „On tě má skutečně rád.“ dokončil.

„Aha. No.....asi jo, no.“ přitakala Elite a zčervenala.

„Pojď dolů do obýváku, ať nesedíš sama tady.“ vyzval ji Billy.

„Tak.....To jo.“ souhlasila váhavě. Pak se ale znovu otočila k posteli a vyskočila na ni.

„Copak?“ pronesl netrpělivě Billy.

„Ale.....Vezmu si ještě kostku.“ zvolala Elite přes rameno. Dostala se až k nočnímu stolku na druhé straně postele a uchopila do obou rukou Rubikovku. Přešla postel zase zpět a seskočila na zem.

„Mohl bys ji nést, prosím?“ zeptala se zdvořile Billyho a podávala mu své krychlovité břemeno.

„Ovšem.“ přikývl Billy a převzal si kostku. Byla tak malá, že se celá vlezla do jeho dlaně. Nicméně brzy si uvědomil, že na to, aby protáčel její strany potřebuje obě ruce. Zkusil tedy otočit bílou stranu o jednu polohu. Šlo to snadno, ale moc se mu nezdálo, že by to mělo být nějak zábavné.

„Hrát si tady s tím tě baví?“ vyhrkl vyjeveně.

„Jo.“ sykla nehlasně Elite „Jdeme.“

Přešli z ložnice do předchodby. Elite pak Billymu názorně předvedla, jak se dostat do tajné chodby. Poté prošli přes tajnou chodbu až k normální chodby. Tryskem j proletěli, seběhli po schodech a zastavili se v předsíni. Billy celou tu dobu horko těžko držel kostku a při některých krkolomných pohybech, jako vybírání zatáček pomocí chůze po zdi, mu málem vypadla. Teprve v půli schodů ho napadlo strčit si ji do kapsy kožichu.

Když Elite se zavřenýma očima a úctyhodnou rychlostí otevřela dveře do předsíně, Billy okamžitě zpozoroval Steamse, stojícího uprostřed místnosti. Hodně ho to překvapilo, jak by se sem mohl dostat? Jeho myšlenky však byly odvedeny jinam, když viděl, jak se Elite stále se zavřenýma očima odrazila ode dveří a vyskočila velmi podobně jako předtím časně ráno on sám. Sledoval její letovou dráhu a vypadalo to, že dopadne přímo na Vaporeona. Ten stál a koukal směrem k otevřeným dveřím do obýváku.

„Elite, pozor!“ zařval Billy. Elite otevřela oči zrovna ve chvíli, kdy byla asi metr od Steamse. Pronikavě zaječela (Billymu a nejspíš i Steamsovi zalehlo v uších) a mrskla sebou do strany. Steamse minula jen o několik centimetrů a tvrdě dopadla tlamou napřed.

„Co to bylo?“ vyjekl Steams a nechápavě kroutil hlavou. Po chvilce se vzpamatoval a upřel pohled na Grovylku, která se už zvedala.

„Shar?“ pronesl nejistě.

„Ne.“ zachrčela Elite „Mě asi neznáš.“

„To není Shar, Steamsi.“ zajíkl se Billy „Shar včera unesli.“

„Cože?“ protáhl Steams a oči se mu rozšířily rozrušením.

„A kdo.......“ dostal ze sebe, než se mu zlomil hlas.

„Tvůj povedený brácha.“ řekl ponuře Billy. Steams se v okamžiku změnil. Tvář se mu mírně zkřivila do zlostné grimasy. Začal hluboce dýchat a mírně se roztřásl. Nejpodivnější ale bylo, že z něj nevyšla ani hláska. Jen tam stál a tiše soptil. Elite se zatím postavila a pokusila se Steamse uklidnit. Přišla k němu a chtěla ho poplácat po zádech. Sotva se ho však dotkla, Steams se bleskově otočil a svlažil ji silným proudem vody za použití Vodního děla. Razance proudu povalila Grovylku do sedu. Zřejmě se jí voda dostala i do nosu a do tlamy, protože vzápětí začala kašlat a chroptět.

„Co jsem....*kucky*....provedla?“ řekla žalobně. Byla mokrá od hlavy až k patě. Rysy Steamsova obličeje se vrátily k rozrušenému výrazu.

„Propána, promiň. Nechal jsem se unést vztekem. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Nejsi zraněná?“ vyhrkl úzkostně.

„Ne. Akorát ze mě teď při každém pohybu kape voda.“ odvětila Elite jakoby nic „A Maggie ti za to asi taky nepoděkuje.“ dodala.

„Může s tou vodou umýt celou podlahu, ne?“ ozval se Billy a došel ke Steamsovi.

„Jo, no.“ zasmál se Steams. Billy se obrátil k Elite a pomohl jí vstát. Poté představil Vaporeona:

„Elite, toto je Steams. Steamsi, toto je Elite.“

„Těší mě.“ pravil odměřeně Steams „Odkud pocházíš?“

Elite se uchechtla.

„Vítej u mě doma.“ řekla potutelně a mrkla na Billyho.

„Ty.....Ty bydlíš u lidí?“ podivil se Steams „Nikdy jsem neviděl, že by divocí Pokémoni bydleli u lidí.“

„Nó, já taky nejsem divoký Pokémon.“ vyložila Elite.

„Už rozumím.“ kývl Steams „Ty těm lidem patříš. Jsi ochotná plnit jejich příkazy a býváš přenášena v Pokéballu.“

„Přesně.“ přisvědčila Elite.

„Jaký to je?“

„Á tak.....Docela to ujde. Samozřejmě, svoboda by pro mě byla lepší. Ale Brandon mi to hodně ulehčuje. Když jsme doma tak mě neschovává do Ultraballu a nechává mě volně se pohybovat po domě. Proto jsem získala důvěru v něj a už bych ho nikdy neopustila, protože vím, že on mně věří taky. Taky mi dává najíst třikrát denně, takže málokdy mívám hlad. Jediná věc, která mi na něm vadí je, že trochu přeceňuje moje síly. Občas mě nasazuje do soubojů, které nemám šanci vyhrát.“ zašveholila jedním dechem.

„To je zajímavé.“ vyhrkl Steams.

„To si necháváš líbit?“ zajímal se Billy.

„Já si vždycky řeknu: To, co mě nebolí, neřeším. A knokaut, kterého se dočkám od mnohem silnějšího soupeře, bolí jen tu chvilku, než omdlím.“ zabručela rozvážně Elite.

„Pravda.“ pokrčil rameny Billy.

„Kolik ti je vůbec let?“ ptal se Steams. Elite pokrčila rameny.

„To fakt nevím. Dává to smysl?“ vysoce se zasmála.

„Ne.“ přiznal Steams „Jak to, že to nevíš?“

„Nikdo mi nikdy neřekl, jak jsem vlastně stará a podstatu měření času jsem poznala až teprve nedávno. Ale tipovala bych to tak na tři až čtyři roky.“ objasnila Elite.

„Jenom?“ podivil se Steams „To jsi v Billyho věkové kategorii. Elite souhlasně přikývla.

„Pojďme mezi ostatní.“ vybídl své přátele Billy a pokynul rukou k otevřeným dveřím. Všichni tři udělali pár kroků a vešli do obýváku.

Tam se právě konala vážní debata, její téma však nebylo zcela zřejmé. Glocker, která jako jediná stála, si Billyho, Steamse a Elite všimla jako první.

„Á, tady jsi, Billy. Ahoj, Elite. Nazdar, Steamsi. Zrovna jsme domlouvali, co budem dělat, než se vrátí Brandon z práce.“

„Tak nás do toho zasvěť.“ požádal Steams.

„Nejdřív mi pověz, co tady chceš.“ opáčila Glocker trochu chladně.

„Já? Podporoval jsem Jeffa.“ řekl Steams „Musí tu někde být. Stíhal bandity až k domu, pak mi řekl, abych hlídal venku a sám vešel dovnitř zadními dveřmi. Když se dlouho nevracel, šel jsem za ním. Nevíš, kde je?“

„Steamsi.“ ozvalo se zpoza Glocker „Já jsem tady.“

Byl to Jeff, který se rozvaloval na pohovce.

„Dobrý, Jeffe.“ odfoukl Steams.

„Pojďte, posaďte se.“ pravila Glocker a ukázala na dvě volná křesla.

„My jsme ale tři.“ namítl Steams. Glocker přivřela oči a rázně pronesla:

„Billy a Elite se pohodlně vejdou do jednoho křesla. Nejsou takoví hromotluci jako ty, Steamsi.“

Steams na to nic neřekl a vyskočil do křesla. Billy a Elite prošli kolem Glocker, vyškrábali se na sedací plochu druhého křesla a uvelebili se vedle sebe. Glocker zatím zavřela dveře do předsíně. Billy těkal pohledem mezi Pokémony v místnost a neušlo mu, že Firestorm, Flammosy, Andra, Jeff, Peppermint, Absus a Steams zaplnili všechny dostupné prostředky k sezení. Vypadalo to trochu jako nějaká obchodní porada, až na to, že místnost byla plná divokých Pokémonů (kromě Elite) a nebyl tam ani jeden člověk. Vicky se asi někde zdržela, pomyslel si Billy.

„Ták.“ zamnula si ruce Glocker „Už jsme tu všichni, takže můžu vyslovit můj nápad.....“ odkašlala si „......Co takhle dneska zajít na nějakou mýtinu a udělat si trénink ve sněhu?“

„Není tam náhodou moc zima?“ namítla okamžitě Flammosy.

„Neboj.“ uklidnila ji Glocker „Sice tam není nejtepleji, ale pohybem se zahřejem. Tak co, berete?“

„Já jsem pro.“ souhlasil Absus.

„No jo, jasně.“ přikývli postupně všichni ostatní.

„Fajn, mami.“ usmál se Billy.

„Výborně.“ zatleskala Glocker „Jedinou otázkou zůstává, zda můžeme vilu nechat opuštěnou.“

„Ještě tu je Vicky.“ namítl Billy.

„Ahá.“ protáhl Glocker „Úplně jsem na ni zapomněla. V tom případě Vicky dům ohlídá. Kde vůbec je?“

Sotva dořekla, rozrazily se dveře od předsíně a vešla Vicky.

„Tady.“ utrousil Billy. Zvedl se z křesla a popošel tak, aby na něj Vicky viděla.

„Vicky, my teď na chvíli odejdeme do lesa. Myslíš, že tady dokážeš být sama?“ vyhrkl bez okolků. Vicky chvíli zaraženě mlčela a pak třaslavě promluvila: „Já se tu sama bojím. Mám ze samoty fobii.“

„Fobii?“ svraštil čelo Billy „Co to je?“

„Panická hrůza.“ vypravila ze sebe Vicky.

„Hmmm.“ zabručel Billy a schválně nahlas si rýpl „Asi tak, jako má Flammosy fobii z ubližování přátelům z její strany. Že, Flammy?“

„Billy!“ zpražila ho Glocker „To bylo jedovaté.“ a úkosem se podívala na Flammosy. Ta se ke všeobecnému úžasu usmála.

„Trefuješ se do své typické povahy.“ pronesla.

„To jako do povahy Grovyla?“ zajímal se Billy.

„Jo.“

„A jaká to podle tebe je?“

„Drzost a mírná tvrdohlavost, okořeněná plachostí.“

„Vidíš to, Billy?“ vyjekla Glocker vyšším hlasem „Jsi drzý jako Treecko......“

„Jen ho nech.“ zarazila ji Flammosy „Vždyť Billy si snad nikdy do nikoho nerýpnul. Tak mu to aspoň jednou umožni.“

Glocker nasadil smířlivý výraz a krátce kývla hlavou.

„Mimochodem, ať je to, jak chce, Billyho tvrzení bylo sice drzé, nicméně pravdivé.“ dodala Vulpixka.

„Hvězdíku,“ ozvala se Vicky a upoutala tak Billyho pozornost „Já tu nechci být sama. Stačil by mi kdokoli z vás, kdo by mě hlídal a dělal mi společnost.“

„My jsme se ale všichni těšili na náš sněžný trénink.“ namítl Steams. Vicky užuž otevírala pusu, aby řekla, že nerozuměla ani slovo. Billy však ihned zareagoval a pohotově Steamsovu řeč přeložil.

„No.....“ zauvažovala Vicky „........Aspoň Eli byste mi tu mohli nechat.“

Elite zbystřila a celá se rozzářila.

„Ne, to ne.“ zavrhla Glocker „Potřebujem soupeře pro Billyho.“

„Tak jak tedy?“ vydechla Elite dychtivě. Billyho v tu chvíli uhodila do hlavy a do očí spásná myšlenka. Peppermint totiž právě nezúčastněně vytahoval roletu zakrývající okno nalevo od Billyho. A do toho okna právě zvědavě nasisoval Netřesk. Billy ho okamžitě postřehl díky zářivé ohnivé hřívě.

„MÁM NÁPAD!!!“ zakřičel vítězoslavně a nadskočil.

„Jaký?“ zpozorněli Glocker, Absus, Steams a oba Vulpixové. Billy však promluvil k Vicky:

„Vicky, vadil by ti Netřesk?“

„Netřesk? Netřesk výběžkatý? To je má oblíbená rostlina. Ale s tou se asi moc nepomazlím. Kromě toho nevím, kde bys chtěl sehnat teď v zimě netřesk.“ vyklopila Vicky.

„Nemám na mysli žádnou rostlinu.“ řekl Billy netrpělivě a podrážděně zároveň „Netřesk je jméno toho Rapidashe, co tu včera byl.“

Vicky se zeširoka usmála a začala přihlouple kývat hlavou.

„Jooo, toho ohnivého koníka bych tu uvítala.“ zabrebtala.

„Skvěle.“ zabrumlala Glocker a s pobaveným výrazem si měřila Netřeska v okně „Problém se vyřešil sám. Pojďte, přátelé. Já zajdu pro Netřeska, vysvětlím mu, co má dělat, a přijdu za vámi. Vy zatím půjdete na určené místo. Jeff a Absus vědí, kde to je, a povedou vás. Jasno?“

„Jasno.“ přitakal za všechny Firestorm. Nikdo jiný se neozval, takže to Glocker považovala za vyřízené:

„Tak zatím!“ zahalekala, prošla kolem Vicky, otevřela dveře do předsíně a zmizela v nich. Ostatní Pokémoni se zvedli ze svých sedadel a začali postupně také vycházet do předsíně a pak přes hlavní dveře ven. Nikdo nepromluvil jediné slovo. Jen Billy, který šel poslední, ještě promluvil k Vicky:

„Až tu budeš s Netřeskem sama, zabezpeč si dům, ať ti sem nikdo nevleze. A když bude někdo chtít jít dovnitř, nejdřív se ujisti, že je to někdo, koho znáš.....“

„To mi říkává moje máma, Hvězdíku.“ pravila rozladěně Vicky.

„Moje taky.“ opáčil Billy „A asi k tomu má důvod ně?“

„Ale jaký?“

„Nevím přesně, nejspíš proto, aby se ti nic nestalo.“ pravil Billy ironicky a otočil oči v sloup.

Vicky zřejmě jiný nápad neměla, protože pokrčila rameny a zatvářila se neutrálně. Pohladila hřbetem ruky Billyho hvězdu. Grovyle mírně zrozpačitěl, nicméně neřekl na to nic a rychle vyšel z obýváku. Vickyina ručka byla stejně jemná jako Sharonin vlasolist, pomyslel si trpce. Když přešel předsíň a zastavil se v rámu dveří, do odkryté hrudi a břicha ho ihned uhodil mráz. Chtěl si zapnout kožich, ale Glocker, která zrovna přiváděla Netřeska, ho okřikla: „Žádné teplotní výhody. Dej mi ten kožich.“

Billy si neochotně sundal kožich a podal ho mámě. Neodpustil si však zvědavou otázku: „Proč mi ho bereš?“

„To je jasné.“ zabručel Netřesk. V jeho pohledu se zračila velká mrzutost, nezdálo se však, že by byl Rapidash ve špatném rozmaru „Aby měli všichni stejné podmínky. Kromě tebe nikdo nepoužívá nic k zahřátí.“

„Správně.“ přitakala Glocker „Zahřej se během, Billy. Ostatní ti už utekli.“

V Billym hrklo. Rozhlédl se a zjistil, že všichni Pokémoni už skutečně odešli. Rozběhl se směrem do lesa. Ani se neohlédl zpět. Utíkal jako o život lesem a řídil se početnými stopami ve sněhu. Pohyb ho zahřál velmi rychle. Zakrátko už si připadal, jako by seděl u ohně. Po několika desítkách metrů odbočil ze stopy a vydal se domnělou zkratkou.

„Jak to, že jsem se ještě nepropad do sněhu?“ zamumlal si pro sebe. Udělal ještě pár kroků a zničehonic se zabořil až po spodek hrudi. Teplo ho rázem opustilo.

Jej!“ vyjekl. Náhlý teplotní šok ho vyvedl z rovnováhy. Měl co dělat, aby se nesvalil do sněhu. Když si zvykl na třeskutou zimu čišící ze závěje, pokusil se vylézt na její povrch a obejít ji. Ale nemohl se vůbec opřít rukama. Závěj byla dočista prašná.

„To né.“ zaúpěl Billy .Polkl na prázdno a začal se prodírat hordami sněhu. Při každém kroku ho zamrazilo v nohách a v břiše. Při takových pocitech se mu vždycky vracela krutá vzpomínka na hranici umrznutí, na které se loni v Dartu octl.

„Od té doby jsem se nikdy nezkoušel klouzat u řeky.“ mluvil sám pro sebe, když míjel dvě mohutná křoviska, která byla téměř utopená ve sněhu „Dokonce mám tu......Jak to říkala VickY?.....Fo.....fo......fo.......fobii! No jistě. V zimě mám fobii z vody. Dokonce i z teplé vody! A v Dartu jsem se od té doby nekoupal ani v létě.“

Mezitím se probrodil až k místu, kde závěj nebyla zase tak hluboká. Tam se zastavil. Ve sněhu se mu už ztrácely jen nohy. Najednou dostal nápad. Aktivoval spóry a vychrlil proud semínek na sníh před sebou. Předpokládal, že útok trochu proklestí cestu. Povedlo se to jen zčásti. Tam, kudy prošel Billyho útok, se závěj rozhrnula asi natolik, že by tam tudy proklouzl tak akorát Treecko. Billy nad tím pokrčil rameny. Nemělo smysl zkoušet pěšinu rozšířit. Na prodírání se takhle mělkým sněhem si už totiž zvykl. Pokusem o vyrobení pěšiny chtěl jen zmírnit mráz, který mu celou dobu sužoval nohy.

V momentě, kdy udělal další krok, ho cosi zasáhlo do hlavy. Podle jakýchsi ledových pramínků, které mu začaly stékat po krku, usoudil......:

„Někdo mě kouluje.“

Zaktivoval čepele a začal se ostražitě rozhlížet.

„Ukaž se!“ vyjekl. Nikdo se neozval. Billy z toho byl celý nesvůj. Horečně se rozhlížel, připraven uhnout nebo blokovat čepelí či vlasolistem. O pár vteřin později zpozoroval levým koutkem periferního vidění další sněžný projektil. Nestihl však zaregistrovat, kdo ho hodil. Hned se totiž musel sehnout, aby se kouli vyhnul. Když se koule se silnou ránou rozplácla o strom za ním, rozhodl se jednat. Jako blesk přiskočil ke stromu, zpoza kterého koule vyletěla. Vůbec se nerozmýšlel a máchnul pravou aktivní čepelí naslepo za strom. Ale razance útoku byla záměrně malá. Billy totiž neznámého nechtěl poranit. Chtěl mu jen pohrozit. O to větší bylo jeho překvapení, když na něj zpoza stromu zaútočila jiná čepel. Čepele se střetly, třesklo to a Billy pod silou cizího úderu málem poklekl. Neznámý vyskočil ze svého úkrytu za stromem a dostal se do Grovylovy bezprostřední blízkosti. Billyho čepel si však stále držel od těla, to jest nad hlavou. Billy se po střetu čepelí díval do země, takže útočníka ani teď nepoznal. Pojednou překvapeně zavětřil. Ucítil příjemnou vůni mentolu.

„Kurte? zakrákal.

„Soukromá lekce čepelového bojového umění číslo dvě právě začíná!“ oznámil Peppermint a vedl útok druhou čepelí, při čemž stále blokoval Billyho pravou čepel. Billy neotálel. Otočil se o tři sta šedesát stupňů, aby se zbavil Peppermintova bloku, a ještě stihl nastavit čepele před sebe do krycího chvatu. Kurtův úder zazvonil o Billyho kryt.

„Pěkný postřeh.“ ocenil to Peppermint. Hned na to však použil drtivý chvat, mířený na Billyho hlavu. Mladší Grovyle využil Sharoninu techniku. Lehce nakopl Pepperminta do břicha, uskočil na stranu a zaútočil na Kurta zboku. Peppermint následoval pohyb svých čepelí a udělal kotoul vpřed, což Billymu kvůli sněhu přišlo jako více než odvážné. Nicméně nenechal se tím vyvést z míry a vedl nový útok. Tentokrát mířil křižmo přes záda svého soupeře. Kurt naslepo vyslal pravou čepel za záda a Billyho útok eliminoval. Pak se s obrovskou rychlostí otočil a čepel se mihla směrem k Billyho krku. Billy ten chvat postřehl s mírným zpožděním. Zoufale vyjekl a prudce se zaklonil. Přesto s úžasem pocítil, jak se mu listové energií nabité ostří otřelo o krk. V témže momentě mu podklouzly nohy a on spadl do sedu. Peppermint se rozmáchl k seku spodem. Billy však zvedl ruce a vyhrkl: „Zadrž! Tvá čepel se mě už dotkla.“ Kurt se zarazil:

„Skutečně? Žádný kontakt jsem necítil.“ podivil se.

„Ale já jo. Škrábl jsi mě na krku.“

„Aha, no dobrá.“

Peppermint pomohl Billymu vstát a zeptal se: „Kde ses zdržel?“

„U vily.“ odpověděl stroze Billy „Vrátil ses pro mě?“

„Ne.“ zavrtěl hlavou Peppermint „Hledal jsem Elite.“

„Elite se vám ztratila?“ vykřikl Billy. Peppermint přikývl a dodal:

„Nenašel jsem ani stopy, které by odbočovaly......ehm.......tedy....Našel jsem ty tvoje. A když jsem tě konečně dostihl, myslel jsem, že jsi ona.“

„To jsem jí tak podobný?“ řekl Billy.

„Zezadu jo.“ protáhl Kurt „Ale pak tě prozradila tvoje hvězda, když jsem tě předběhl a viděl tě zepředu.“

„Elite jde přece poznat i zezadu.“ připomněl Bily.

„Aha. Mně to bylo hned podezřelé.“ pravil zadumaně Peppermint „Pokračujeme?“ pronesl poté hlasitě.

„Nenecháme si to na cvičiště?“

„No dobrá. Tak tam půjdeme.“

Vyšli bok po boku směrem, kterým bylo podle Pepperminta ono kýžené cvičiště. Po chvilce chůze nízkou závějí narazili na stopu a tak další cesta byla nasnadě. Nešli příliš dlouho a dorazili k velké mýtině. Kurt se zastavil asi dvacet metrů před mýtinou, na níž byli vidět ostatní Pokémoni z jejich malé party.

„Billy?“ pronesl nesměle „Kde máš ten.......eee....jak se to......“ přejel si rukou po těle od hrudi po stehna, jako by měl na mysli nějaký druh oděvu.

„Kde mám kožich?“ zeptal se Billy. Peppermint přikývl „Máma mi ho vzala. Prý abych neměl výhodu.“

„To je správné.“ podotkl Peppermint „Přesto se musím zeptat: Není ti zima?“

„Je, ale to přežiju.“ mávl rukou Billy „Pojď, přidáme se k ostatním.“

Došli až na široké prostranství mýtiny.

„Kde jsi byl tak dlouho, Kurte?“ vybafl na Pepperminta Firestorm sotva oba Grovyly postřehl „A kde máš Elite?“

„Elite jsem nenašel.“ pokrčil rameny Peppermint

„Firestorme! Kurte!“ ozval se zpovzdálí Absův výkřik. Billy si až teď všiml, že Absol není mezi ostatními. Teď ho uviděl, jak se přes celou mýtinu poklusem blíží. Všechny pohledy se upřely na Absa.

„Co se děje, Absi?“ vyvřískla Andra. Bylo to přece jen velmi na velmi velkou vzdálenost.

„Už chybí i Jeff!“ neslo se Absovo horečné oznámení.



CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky