2. Jiný svět
Houndour spatřil Amini, výhrůžně zavrčel a vycenil zuby. Mluvil stejnou vlčí řečí, jakou Amini ovládala. Ale než se vzpamatovala, aby s ním sjednala mír, Houndour zmizel v houští lesa. Amini byla trošku vystrašená. Znala Pokémony, všechny, kteří byli dosud známí na planetě Zemi, a to 254 druhů. Měla ráda Pokémony, protože když v domácím světě sledovala život lidí, s Pokémony bylo težké se nesetkat. Kdo ale mohl kdy uvěřit, že něco, co na Zemi vypadalo jako pouhá chytačka na vydělávání peněz, se může v jiném světě stát skutečností?
Amini na chvíli pocítila radost. Chtěla spatřit ještě nějakého Pokémona, protože tomu stále nemohla uvěřit. Ale pak se jí vrátily pochmurné myšlenky na její šedý sen. Vzpomněla si na domov, a to ještě na chvíle, když žila s Chifu, předtím, než začala sledovat lidský druh. Uvědomila si, jak idealizovaný svět Pokémonu je. Pocítila k těm bojovným příšerkám náhlou nenávist, jako kdyby ony mohly za vše, co se odehrálo v jejím světě. Pokémony vymysleli lidé, lidé z planety Země, tak jak by mohli žít tady? Dokázali snad lidé v technice pokročit tak daleko, že vytvořili umělý svět? Amini nenáviděla lidi, přes to, že s nimi tak dlouho žila. Žila s nimi pod maskou, hrála komedii, nikdy nesměla dát najevo svůj cit, ale v hloubi duše je nenáviděla. Oni zavraždili tolik jejích bratrů a nakonec svedli Poslední válku. A tak se jí teď v mysli odehrával souboj, kde stál člověk vedle Pokémona. Pokémony stvořil člověk. Je to tak. Jsou špatní a zlí jako člověk, není radno si s nimi zahrávat.... tato myšlenka nakonec zvítězila. Amini se začala Pokémonů bát a navíc je nenávidět právě tak, jako nenávidí lidský druh. Pak ale spatřila další Pokémony, rovnou celé jejich stádo.
Spatřila stádo Girafarigů. Neměla čas si ho dobře prohlédnout, jelikož byli Girafarigové stejně plaší, jako kdysi zvířata. Za stádem se hnal Arcanine. Amini byla ráda, že opět vidí někoho, kdo mluví stejným vlčím jazykem, ale pak se musela urychleně schovat. Arcanine nebyl svobodný, měl svého pána, trenéra. A ten ho použil k lovu Girafariga. Když živé divadlo skončilo a trenér i všichni Pokémoni byli pryč, Amini trošku změnila své přesvědčení. Vždyť ti Girafarigové jsou jako sobí stádo, to volné a soběstačné sobí stádo, které v dětství s Chifu pronásledovala. Na chvíli si poté nebyla jistá ničím, snad na chvíli zapoměla na všechnu nenávist. Šla se napít k řece, která šuměla opodál. Byla čistá a dalo se z ní pít.
V řece Amini také spatřila Pokémony. Uviděla několik Magikarpů a jednoho Kinglera. Přišel jí nebezpečný, tak se raději vzdálila. Do očí se jí opět vlily slzy. Nachází se v ideálním světě, kde vzduch je čistý, voda se dá pít, a všude je dost zvířeny, ehm, Pokémonů, kteří se dají ulovit. Amini si sedla pod strom, aby se uchránila před poledním sluncem. Lehla si do trávy. Ouch, zase rychle vstala, jelikož se položila na něco tvrdého... našla ztracený Pokéball, který tam někdo nechal. Vzala ho do ruky. Položila se znovu a přemýšlela. Otáčela nalezený míček v ruce. Představovala si, jak chytí Pokémona. V jejích myšlenkách se objevila Rattata, která byla uvězněna v pokéballu. Z Rattaty se náhle stal Raticate, porazil i toho nejlepšího Pokémona... Amini tohle všechno znala, několik Pokémoních her ve svém světě hrála na tom malém hracím přístroji. Představovala si, jak je jednoduché chytit Lugiu. Už viděla sama sebe, jak pomocí Raticate chytí své oblíbené Pokémony, vytrénuje je a polapí Lugiu... pak si uvědomila, jaká je to hloupost. Zahodila pokémíček vedle sebe do trávy. Lugia je jen jeden. A pokud se dá chytit, jako ve hře, určitě ho už někdo chytil. Nebo se chytit nedá, jako ve filmu, potom je celá ta hra jen pouhý klam. Amini hlasitě vzdychla a podívala se skrze zelenavé listí stromu na sluneční světlo. Přes všechny myšlenky, které se jí v posledních hodinách honily hlavou, a přes přechny události, které prožila poslední týdny, se cítila být šťastná. Žije. Leží v zelené trávě, nad sebou vidí modrou oblohu, na které se rýsují nepatrné bělavé mráčky. Opět se jí na chvíli podařilo na vše zapomenout a svojí hlavu vyčistila krátkým spánkem.
Amini vzbudily hlasy dětí. Dvě děti, odhadla je tak na půl roku vlčího věku, si povídaly o svých zážitcích s Pokémony. Ale rozespalá Amini zaslechla jen pár slov, ze kterých nemohla složit jedinou větu. Nicméně probrala se ze spánku, a jakmile dvě děti zmizely za obzorem, vydala se opačným směrem na cestu. Nemohla zapomenout na pokéball, který nechala ležet v trávě pod stromem. Věděla, že nechce chytat Pokémony. Ale nedalo jí to. Musela se pro pokéball vrátit. Sama si nebyla jistá příčinou, možná si předmět chtěla uschovat pouze jako talisman. Pokéball se jí v ruce zmenšil v maličkou kuličku, kterou lehce zavěsila na svůj roztrhaný šat. Nyní se rozhodla pokračovat ve svém bývalém zaměstnání, v pozorování lidí. Jsou opravdu všichni takoví, jako tři dětští hrdinové z televizního seriálu? Použila kouzlo svého amuletu, aby očistila své šaty a svojí kůži, aby si umyla vlasy a smazala stopy po zápasech ve válce prožitých v minulých týdnech. Vydala se vyšlapanou cestou lesem, kam ukazovala dřevěná šipka vystavěná v lese. Byl na ní nápis, nejspíš jméno nějakého místa, ale o něj se Amini nezajímala. Šla přímo cestou ke svému dosavadnímu cíli, konfrontaci s člověkem z Jiného zvěta.
|
