Hezoun postupoval dále ke stolu a při tom pokračoval v mluvě: „Mohu vidět, že vy jste se s mým novým partnerem už zvládla seznámit. Nechal jsem ho běžet napřed. Omlouvám se, pokud vylekal vás.“
„Ale ne, v pořádku,“ zalhala jsem a přitom se zvedla zpět do stoje. „To je pokémon z Kalosu, že?“
Hezoun odložil na stůl nákupní tašku, kterou přinesl, a odpověděl: „Ano, Meowstic. Jeho jméno je Emanuel.“
„Mjau mrau rau. Mjaurau,“ rozpovídal se Meowstic v reakci na své jméno a přitom přicupital k Hezounovi.
„Co je to? Chceš zpět do svého Ballu?“ ptal se Hezoun.
„Mruj!“ zněla nadšená odpověď.
Vždycky jsem ráda viděla trenérské pokémony, kterým se pobyt v Ballu líbil, říkala jsem si, zatímco Hezoun vytáhl z vnitřní kapsy kabátu Emanuelův přenosný domov a pokémona do něho vpustil. Všechny ostatní varianty vždy přinášely problémy pro někoho ze zúčastněných a potkat pokémona, který neví, jak se vypořádat s tím, že se mu u jeho trenéra nelíbí, je vždy smutné.
„Přinesl jsem zásoby,“ řekl Hezoun následně. „Voda v lahvi velmi podražila. Po dějích v ostatních regionech ji lidé preferují oproti běžným zdrojům a také si budují zásoby.“
„A co profesor Jeřabina? Podařilo se vám ho kontaktovat?“ vyptávala jsem se nabyta zvědavostí danou z náhlého uvědomění si, že se mezitím, co jsem spala, určitě stihlo udát plno věcí.
„Nikoliv, ale kontaktoval jsem se s jedním spolehlivým kovbojem ze zdejšího jihu, který se okamžitě vypravil přímo do Sinnohu vypátrat profesora. Je to velmi schopný trenér pokémonů.“
Jižan a schopný trenér? To znělo jako oxymóron. Jedna věc, co měly všechny jižní státy společného, byla absence přirozené pokémoní populace a pokroucený přístup jejich obyvatel k dovezeným pokémonům. Ty považovali za symbol statusu místo za žijící bytosti s právem na vlastní nezávislou existenci a díky tomu šlo o místo s nejvyšší koncentrací s pokémony spojených zločinů na celém světě. Místo tak prohnilé, že i Pokémoní liga zde zakázala provozování oficiálních pokémoních stadionů do doby, než se tamní problémy podaří vyřešit. Na druhou stranu, pokud i přes to všechno Hezoun tomuto člověku věří, tak nejspíš půjde o někoho, kdo proti zmíněným problémům aktivně bojuje. Vzácného jedince s čistým srdcem.
„On je bývalý člen Týmu lapků,“ dodal Hezoun jakoby nic zatímco probíral stolní počítač ze spánku a obnovoval běh aplikací.
Málem mi spadla čelist. Tým lapků. Ze všech nejvíce neblaze proslulá zločinecká organizace celého jihu! Jeřabinu má vyhledat někdo, kdo s nimi spolupracoval?! Vůbec jsem netušila, co namítnout. Hezounovi tohle všechno muselo být jasné. Nemohl si myslet, že někdo z Týmu lapků je nějaký svatoušek. Nakonec jsem přece jen našla slova.
„A vy máte nějakou záruku, že tenhle únosce pokémonů je a bude na naší straně? Co když mu někdo nabídne peníze za to, aby nás zradil? Co když už dávno pracuje pro Jilma a vy o tom nevíte?“
V tom se ozval hlas z na počítači před chvílí opětovně spuštěného Gliscordu: „O to se nemusíte bát, profesorko Jalovcová. Postaral jsem se, abych měl kompletní přehled o tom, s kým a kdy profesor Jilm komunikuje. O někom takovém v jeho síti bych jistě věděl.“
Místností se rozhostilo ticho. Pomalu jsem spočinula pohledem na Hezounovi. Jeho výraz mi potvrdil, že slyšel to samé, co já.
„Haló?“ ozval se opět hlas z počítače. „Stalo se snad… A kurník.“
To nám došlo, že si hlas uvědomil to, co už jsme my mohli slyšet. Že si dnes zapomněl zapnout modifikátor hlasu, který ho ještě včera maskoval. To ale nebylo to úplně nejhorší. Nejhorší bylo to, co jsem si přitom uvědomila já.
„Já ten hlas znám,“ řekla jsem pomalu a stále v šoku. „Setkala jsem se s ním při spoluorganizaci studentské soutěže Mladý profesor. Nejslibnější ze všech zúčastněných… Felicie Jilmová... Dcera profesora Jilma.“
|
