Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


28

Probudila mě veselá melodie budíku. Chviličku jsem strávila vzpomínáním na předchozí den a přemýšlení nad tím, kde vlastně jsem. Ale opravdu jenom chviličku. Nebylo na tom vůbec nic, co potřebovalo hlubší přemýšlení. Mou pozornost si žádalo něco mnohem a mnohem a mnohem důležitějšího.

Vyskočila jsem z postele a mé bosé nožky dopadly na koberec. Neobtěžovala jsem se utišovat stále vyhrávající budík a místo toho jsem povolala všechnu energii k tomu, abych upalovala rovnou do obýváku. Mohla jsem tatínkovi říct, aby mi budík nastavil na dřívější hodinu, a pak bych nemusela spěchat, ale co z toho? Copak se před devátou ráno dělo něco důležitějšího? Ne. Byla sobota a to znamenalo, že dnes na mě čeká má nejoblíbenější osoba na světě. Tedy druhá nejoblíbenější, po tatínkovi. Nebo vlastně třetí, po mně. Sebe mám také ráda.

Dopadla jsem na obdélník hustšího koberce na zemi před gaučem a zmáčkla tlačítko na ovladači, který už tam ležel, jako by na mě čekal. Obrazovka televize naproti mně se rozsvítila právě včas, abych stihla začátek mé nejoblíbenější písničky. Znělky Pikačova klubíku.

Pikač mě uvítal několika otázkami, ale já už dávno přišla na to, že mu nemusím odpovídat a on mě stejně uvede k další části pořadu. Tatínek říkal, že jsem moc chytrá holčička. A já tu na Pikače nečekala, nene. V sobotu byl totiž v televizi někdo mnohokrát důležitější než Pikač a já se ho konečně dočkala!

„Dobré ráno, děti,“ pronesla osoba na obrazovce.

„Dobré ráno, strýčku Dube,“ pozdravila jsem nazpátek s takovou radostí, až jsem pištěla.

„Minule jsme si povídali o tom,“ říkal strýček Dub, „jak někteří pokémoni rádi tráví čas ve vodě a na suchu se jim nelíbí, zatímco jiní pokémoni jsou šťastní na pevnině a ve vodě mohou být velmi nešťastní.“

Se vší vážností jsem přikývla. Minulý týden jsem se dozvěděla, že kdybych hodila Meowtha do moře, nelíbilo by se mu to stejně moc, jako se nelíbí Magikarpům, když je někdo z moře vytáhne. Byla jsem pak rozhodnuta uchránit všechny Meowthy před tím, aby je někdo házel do moře. I přesto, že mi tatínek pak vysvětlil, že v Unově žádní Meowthové nežijí. Musel mě potom uklidňovat, když jsem si vzala do hlavy, že je to proto, že je někdo všechny naházel do moře.

„Povězte mi, děti, jaká další prostředí, kde žijí pokémoni, kromě země a vody, ještě znáte?“ zeptal se strýček Dub.

„Já vím! Popelnice!“ vykřikla jsem hbitě. Věděla jsem, že u společných popelnic žije malý roztomilý pokémonek, co vypadá podobně jako tašky s odpadky, které tam nosíme, ale je mnohem hezčí. Jednou se nechal pohladit, aniž by přede mnou utekl. Byl to nejlepší den mého života. Nebo skoro nejlepší. Tatínek se pak divil, proč mám oslizované ruce.

„Hm, hm,“ přitakával strýček, „slyším jeskyně, hory, stromy, vzduch. Někdo říkal dokonce láva. Správně, správně. Všude tam žijí pokémoni.“

Byla jsem trošičku mrzutá, že strýček Dub nevzal v potaz i mou odpověď. Byla jsem ale zvědavá, co mi o pokémonech poví dál. Moc ráda jsem se dozvídala o pokémonech. Dozvídat se o pokémonech byla ta nejlepší věc na světě. Lepší než zmrzlina.

„Děti,“ povídal dál strýček Dub, „to, co potřebuji, jsou vaše mozky.“

Nechápala jsem. Proto jsem se strýčka zeptala: „A na co Vám bude můj mozek?“

Strýček přistoupil blíž k obrazovce a mírně chrčivým hlasem pronesl: „Musím ho sežrat.“

„Cože?“ ptala jsem se dál nechápavě. Pokud vím, tak mozek jsem k ničemu nepoužívala, ale stejně bych nechtěla, aby mi ho strýček Dub snědl. Je to něco, jako kdyby mi někdo snědl ucho i přesto, že mám ještě druhé.

„Chci tvůj mozek, Aureo,“ zavrčel strýček, zatímco se dál blížil k obrazovce. Bylo to divné. Nikdy předtím mi jménem neřekl. Jak se přibližoval, začínala jsem mít trochu strach.

Trocha strachu přešla v hodně strachu ve chvíli, kdy strýček Dub doširoka otevřel ústa a odhalil přímo do obrazovky své dlouhé špičaté zuby. Mohla jsem vidět, jak jsou tmavě žluté, až do hněda, a plné kazu. Celým obývákem se z jeho tlamy roznesl pach hniloby.

Rozbrečela jsem se a snažila se při tom mluvit: „Strýčku, prosím přestaň. Já se bojím!“

Strýčkova obří tlama zabírala skoro celou obrazovku a stále zůstávala otevřená, což mi umožnilo všimnout si, že se mezi hnijícími tesáky kroutí červi a další drobný hmyz. Několik z nich ze svého kroucení popadalo na koberec obýváku.

Tou chvílí už jsem se nezmohla na nic jiného, než řev a pláč. Ani už jsem nedokázala prosit strýčka Duba, aby přestal. Jeho obří tlama stále zabírala celou televizní obrazovku a nechtěla se zavřít.

„Tatííí!“ zařvala jsem zoufale.

Strýčkovy dlouhé ruce se natáhly přes celou šířku obýváku a čaply mě kolem ramen. Za soustavného pláče jsem byla proti své vůli přitažena až k onomu obřímu zubatému otvoru.

„Mozkyyy,“ zachrčel téměř nesrozumitelně strýček Dub.

Pak se jeho tlama konečně zavřela. Cítila jsem, jak se dlouhé špičaté zuby zarývají do mé hlavy a projíždí až hluboko dovnitř.



Behold3r
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky