Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


39

„Chutnajó skvěle, že?“ profesor Tungovník si vložil do pusy již osmé křidýlko a vzápětí vystrčil z pusy ohlodané kosti a sáhl pro další. Seděli jsme na hostině, kterou nabídla Éterská nadace, jako součást dříve svolané konference. Lidé se začali pomalu rozcházet, jídlo však stále neubývalo, a já, znajíc svého milovaného Tungovníčka, jsem dobře věděla, že neodejde, dokud tu zbude jakékoliv jídlo zdarma.

Už je to osm hodin, co nemáme spojení s pevninou a jistě je to pár hodin od doby, kdy Jilm dokončil svůj proslov. Musel být velice důležitý. Tak ráda bych teď zjistila, co tam pověděl. Dost možná na tom závisí i budoucnost má, ale hlavně mého miláčka.

Najednou jsem začala mít takový neblahý pocit, začal se mi svírat žaludek a vyrašily mi na tváři kapky potu. Něco tu není v pořádku. Rozhlédla jsem se po místnosti a všimla si, že se výrazně změnil poměr lidí v místnosti. Hosti najednou všichni zmizeli, naopak se tu objevovali členové Nadace v čím dál tím hojnějším počtu. Nenápadně jsem šťouchla do svého manžela, aby se již dal pomalu k odchodu. „Proč do mě šťócháš?“ otázal se mě s plnou pusou, navíc celkem hlasitě, takže to slyšela skoro celá místnost.

„Musíme jít,“ odpověděla jsem, chytili ho pod paží a táhla rychle ke dveřím. Když jsem jej dotáhla před ně, automaticky se rozevřely a já stála tváří tvář plnoštíhlé slečně ve směšném bílo-růžovém overalu se směšně velkými brýlemi.

„Á, dobrý den, slečno Vikvi, vás jsem ještě dnes neviděla. Byla jste vůbec na konferenci?“ pokusila jsem se nahodit úsměv a rychle ji odbýt. Ona mi však zastoupila cestu.

„Ah, paní doktorka Krvavcová, dlouho jsem vás neviděla,“ řekla a vrhla na mě úsměv, který byl tak sladký, že jsem z něj málem dostala cukrovku, „Už se chystáte odejít?“

Tungovníček zmateně zhlížel ze mě na slečnu Vikev a zpátky, asi moc nechápal, co se děje. Košili měl celou zamaštěnou od omáčky z křidýlek a další fleky se tvořili od omáčky kapající s křidýlek, která stále držel v ruce.

„Bohužel, je nám to moc líto, můj manžel a já jsme velice vytíženi a potřebujeme pokračovat v bádání, tak jestli byste byla tak hodná, a-„

„To bohužel nepůjde,“ skočila mi Vikev do řeči: „Potřebovala bych od vašeho manžela nějaké informace týkající se toho, co se na konferenci stalo. Vzhledem k tomu, že jste tu sami, zatímco nás je tu v tuto chvíli asi třicet-„ podívala se mezi mou a Tungovníčkovu hlavu. Následovala jsem její pohled a viděla, že tam stojí připravená skupinka členů Nadace: „-jistě nebude klást příliš velký odpor. Profesore Tungovníku,“ otočila se pak na mého miláčka a nazdařbůh si strčila ukazováček do pusy a olízla: „byl byste tak laskav a šel se mnou? Bude to tak na čtvrt hodinky...“

Obličej mi v tu chvíli jistě zrudl hněvem. Co si vůbec slečna Vikev o mém manželovi myslí? Pocit bezmoci mě opravdu dožíral. Naštěstí jsem měla po boku svého miláčka, který vždy dokázal uklidnit situaci: „Neboj se, lásko,“ stiskl mi ruku a usmál se na mě, až se rudá z hněvu v mém obličeji změnila na zardění, „všecko bude ou kej.“ Vlepil mi pusu na tvář a přitom bezděčně zmáčkl rukou zadek. Pak vyrazil za slečnou Vikví do dveří nalevo. Zaslechla jsem pípnutí zámku a pak jsem osaměla s partou asi třiceti brigádníků v bílém.

„Tak co? Umíte tu někdo Prší?“ pokusila jsem se odlehčit situaci, a vytáhla z náprsní kapsy mariášové kartičky.



Terrion
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky