Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


23

Když jsem dorazila na Dřímající dvůr, měla pozdní obloha tmavě rudou barvu a většinu z rozbořených budov pohlcovaly temné stíny. Dřímající dvůr není původní název tohoto odsunutého areálu. Dlouhé roky zpět tu velká zahraniční společnost postavila rozlehlý vědecký komplex. Nikdo neví, co přesně tu zkoumali, ale vybrali si pro to nerušené místo oddělené hustým lesem od zbytku světa. Nevydrželo jim to ani týden. Pouhé čtyři dny od otevření se zde stala záhadná nehoda, která ponechala místo v troskách a vědecké pracovníky bez zájmu pokračovat. Nyní jsou to jen zaplevelené ruiny, které slouží za domov řadě divokých pokémonů a za tréninkovou oblast desítkám začínajících trenérů.

Dorazila jsem k místu vyznačeném na mapě. Byla to malá budka schovaná v zákrytu zadní stěny mnohem větší budovy. Tedy pokud jste ochotni za budovu označit něco, čemu zbývají už jen dvě stěny a podlaha pokrytá troskami spadlé střechy.

Dveře budky byly otevřené, a jak jsem přistoupila blíž, spatřila jsem, že ve tmě vnitřku někdo postává a dívá se mým směrem. Musela jsem se držet, abych nedala najevo své vylekání.

„Dobrý večer, profesorko Jalovcová,“ pronesl mužský hlas. Současně s tím vykročila osoba z budky směrem ke mně.

Jakmile se dostal na zbytky denního světla, spatřila jsem tvář, která mi nebyla úplně cizí.

„Vás přece znám!“ vyřkla jsem hlasitě napůl překvapením a napůl z napjaté atmosféry.

„Ano, my jsme se již setkali,“ pronesl muž. „Jsem velmi důležitá osoba, která-“

„Vy jste ten obchodník s rybářskými pruty!“ přerušila jsem ho.

„Uh,“ byla na pár vteřin jediná odpověď, na jakou se muž v dlouhém hnědém kabátě zmohl. Vypadal, jako bych mu vykolejila myšlenky. Pak ale přece jen navázal. „Ano, jistě. Ale stranou od toho jsem také agentem Mezinárodní organizace kriminální policie. Velmi důležitý detektiv, viďte.“

Takové povolání skutečně znělo působivěji, ale nebyla jsem si úplně jistá tím, zda mu věřit. To ale napravil tak, že mi ukázal více než dostatečně pravě vypadající odznak jím zmíněné organizace.

„Mé jméno je… Ne. Jeden moment. Říkejte mi Hezoun.“

Po tomto sebeuvedení mě muž zavedl dovnitř do budky, zabouchl dveře a odehnal vzniklou tmu ruční svítilnou. Uvnitř se oproti mému očekávání samostatné skromné místnůstky ukrývalo točité kovové schodiště klesající do rozsáhlého podzemního prostoru. Stěny onoho místa byly tak daleko od sebe, že se ztrácely v temnotě. Prostřední část rozměrné místnosti - či snad haly - byla osvětlena několika na zemi stojícími přenosnými lucernami.

Za vzájemného mlčení jsme dokráčeli k nejlépe osvětlenému místu, kde někdo postavil jakési provizorní pracoviště. Na stole tvořeném několika dřevěnými bednami se válely různé věci včetně otevřeného přenosného počítače a okolo něho stála tři nepohodlně vypadající křesílka. Částečně setřená vrstva prachu prozrazovala, že křesílka dlouho někde stála ladem, než je kdosi přitáhl sem a na jedno z nich dokonce usedl.

„Prosím,“ ozval se konečně muž, který si nechal říkat Hezoun. Ukazoval rukou na jedno z křesílek.

Poslechla jsem gesto a byla při tom ráda, že na sobě mám svůj laboratorní plášť. Po dnešku bude mít místo bílé šedou barvu. Muž v hnědém kabátě se mezitím posadil do předešle setřeného křesílka na druhé straně.

„Takže… Jak to začít?“ vypustil ze sebe otázku, kterou nejspíš zamýšlel jako řečnickou.

„Co takhle tím dnešním dárečkem od Jilma?“ ozval se mi najednou za zády jiný hlas, až jsem se polekala.

Chtěla jsem se v křesílku otočit, ale zdroj onoho hlasu mezitím sám přišel do mého zorného pole, shodil se do druhého vedle posazeného křesílka a obrátil na mě svou tvář. Byl to jeden z účastníků toho nešťastného setkání v Šafránech. Jeden z ostatních pokémoních profesorů. Jeden z těch, kteří svým rozhodnutím vyhubili stovky pokémonů.

„Ça va, profesorko?“ prohodil profesor Platan.



Behold3r
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky