| Epilog |
„No kurňa,“ prohlásil profesor Tungovník, když vylezl z temné místnosti, „takhle sem si už dlóho neužíl.“
Krásná rudooká žena ležící na posteli uvnitř měla skoro celé tělo zakryto dekou. Přes tlumené sluneční světlo byla na místech, přes které neměla přehozenou deku, vidět světlá kůže. Laskavým hlasem odvětila: „Já taky, Tungovníčku,“ a přejela prstem hravě po posteli: „A doufám, že se tu příště zas objevíš. Dám ti určitě malou slevičku.“
Tungovník si oblékl plášť a upravil pokebally u stehen. Sice chce za pokemoní zápasy platit, ale je v nich sakra dobrá, pomyslel si. Kdyby někdy měla mít Alola svého šampiona, rozhodně bych vybral ji: „Určitě se staviju! Jako prófesor mám vždy spóstu času na své pokemoní...experimenty!“
Tungovník se podíval na hodinky, které si navlékal na ruku po vytáhnutí ze svého pláště. „Do háje,“ odtušil: „dycký se při těch zápasech tak rozdováďovávám, že zapomenú na čas. Nu, snad se Jilm nenaštve.“
Byl ten samý den, dvě hodiny odpoledne a Tungovník měl namířeno do přístavu. Vzhledem k tomu, že již teď měl velké zpoždění, nebyla třeba spěchat. Rozhodl se tedy, že si zajde na jedno točený
Staromelemele do místní hospůdky. Sedl si ke stolu naproti televizi a jedno si objednal. Mezitím zavadil okem o tu černou skříň vísící ze stropu. Běžely zprávy a dole velkým písmem na rudém pozadí probíhal text. Takovéto zprávy byly vždycky jen nejdůležitějšího charakteru. Tungovník se pousmál. Třeba zas někde spadlo letadlo.
Doklouzal před něj půllitr se silnou vrstvou pěny. Tungovník ho okamžitě čapl a přiložil k ústům. Mezitím, co pil, četl běžící text: „TRAGÉDIE V REGIONECH KANTO, HOENN, A KALOS. Z NEZNÁMÝCH PŘÍČIN UMÍRAJÍ POKEMONI PO STOVKÁCH. NEJVĚTŠÍ TRAGÉDIE SPOJENÁ SE SMRTÍ POKEMONŮ OD VELKÉ ROPNÉ HAVÁRIE V UNOVĚ. MRTVÝCH STÁLE PŘIBÝVÁ. POKEMONÍ PROFESOŘI JSOU NEZVĚSTNÍ“
Profesor Tungovník se zakuckal: „No kurňa!“ vykřikl ve chvíli, kdy se mu podařilo nabrat dech, „Su možná jediné, kdo nezabil všecky pokemony ve svej oblasti. Musiju poděkovat tý holce, díky níž sem to propás.“
***
„Tak to má být,“ řekl si pro sebe Dub a nastoupil do výtahu, „jak příhodné. Tady ten příběh začal a tady taky skončí. Promiň mi to, Pacinko.“
Profesor Dub vešel do dveří, na kterých ještě před dvěma dny visela cedule s nápisem „Probíhá konference, prosíme nerušit“. Pomalu dveře otevřel a vešel do prázdné místnosti. Vylezl na stůl a kolem kabelu visícího ze stropu omotal provaz, „když se nad tím zamyslím, chápu, proč si ten Ital vybral zrovna tohle místo. Je tu překrásný klid a ten výhled.“
Dub udělal na konci provazu smyčku a prostrčil hlavu skrz ni: „Giovanni, Pacinko, jdu za vámi,“ prohlásil a odkopl stůl. Lano se napjalo a Dub zůstal viset ještě chvíli, než se smyčka utáhla a znemožnila mu dýchání. Rukama a nohama se bránil a snažil se smyčku reflexivně povolit. Brzy jej však pohltila temnota.
Ilustrace je poněkud morbidní a slabším povahám nedoporučuji prohlížet.
Ilustrace zde.
|
| Terrion |
|
|
|
