Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


4

„Svo-svolal jsem vás sem vše-všechny, pro-protože vím, že-ž-že jste největší ka-kapacity ve svých oborech. Když teď spo-spojíme naše úsilí, do-dokážeme nej-největšího přelomu ve vědě vůb-vůbec!“ zazubil se Jilm a vytáhl z aktovky několik barevných desek a položil je na stůl před sebe, „To-tohle jsou sou-souhrny všech va-vašich vědeckých pra-prací, za-zatím vět-většina z nich je-ještě nebyla vy-vydána.“

Pohlédl jsem na tu velkou hromadu položenou před profesorem. Ihned mi došlo, že ostatní profesoři přistoupili na stejný závazek jako já. Ale proč? Oni už své postavení dávno měli. Proč by jen na jeho nabídku přistupovali?

Profesor Jilm začal rozdávat desky, profesor Dub jej však zarazil: „Jilme, myslím, že než z tohoto setkání udělat čtenářský kroužek, bylo by lepší nechat nás, ať se sami rozvyprávíme o svých výzkumech.“

Jilm pokývl hlavou, znovu se usadil a slovy „Dobrá, tak můžete začít.“ nechal Duba, ať se rozpovídá.

Profesor Dub, trošku nižší postavy, vždy elegantně vypadající, měl na sobě, ostatně jako všichni kolem, bílý plášť, pod nímž měl tmavě červenou polokošili s vrchním knoflíčkem rozeplým. Kdyby byly vidět jeho nohy, určitě bych si všiml, že na nich má jen papuče, pomyslel jsem si, ostatně, jako vždy. Profesor Dub byl vždy můj velký vzor, to on, když jsem ho poprvé uviděl v televizi, mě přivedl ke studiu pokemonů. Bylo mi teprve šest let, kdy zavítal do dětského pořadu s názvem „Pikačův klubík“ a vyprávěl o svých dobrodružstvích, která s pokemony prožíval. Jeho vyprávění mě tak nadchlo, že jsem již tehdy věděl, čím se chci v budoucnu stát. A taky se mi to podařilo.

Od té doby, a to považme, je to již pětadvacet let, se Dub moc nezměnil, nosí stále stejné oblečení, jeho hlas je stále stejně zvučný. Přesto však i na něm se podepsalo jeho stáří. Vlasy mu zešedivěly a značně prořídly. Největší změnu však prodělal jeho dříve tak bezstarostný obličej, byl dnes plný vrásek, i ten úsměv, se kterým se dříve díval na svět, už poklesl.

Profesor se zhluboka nadechl a zavřel oči. Ostatní kolegové u stolu ho napjatě sledovali. Vypadal, jako když vnitřně zápasí, v obličeji mu křečovitě cukalo. Po asi pěti vteřinách konečně znovu oči otevřel a jal se pustit do přednášení. Hlasitě polkl, jako by měl v krku obrovský knedlík.

Pak začal větou, kterou by nikdo z nás opravdu nečekal: „Víte, byla to celé moje chyba.“

Opět se na chvíli odmlčel. Napjatě jsme čekali, co bude dál. Nikdy bychom ani nečekali, že by se měl Dub za něco omlouvat. Všechny jeho výzkumy, o kterých jsme četli, skončily veskrze pozitivně.

„Měl jsem to utnout, dokud byl čas,“ zamumlal a pustil se do vyprávění, „už je to nějaký ten pátek, co se to stalo. Celých osm let.“



Terrion
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky