Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


1

Je devět hodin večer a okolní svět se zavírá do tmy noci. Hlasité kmitání vrtule helikoptéry mě ohlušuje. Skoro natolik, že neslyším své vlastní myšlenky. Při vyhlédnutí z okénka spatřuji Měsíční horu, nad níž zrovna prolétáme. Viděl bych ji tedy lépe, kdyby nebyla taková tma. Dočetl jsem se, že při úplňku je opravdu nádherná, dnes je však nov. Pokusím se uvelebit ve své sedačce. Letíme už dobré čtyři hodiny a moje záda tím neskutečně trpí. Alespoň už jsme v Kantu. Každou chvíli budeme přistávat. Přeložím si nohu přes nohu a prohnu se v kříži, možná, že tato pozice mi aspoň na chvíli od bolesti uleví. Podívám se na svůj doprovod a pomyslím si, že se chlapci od sebe moc neliší. Všichni v černých kombinézách, černých kšiltovkách a s černými slunečními brýlemi, přesto že dávno padla noc. Moc výřeční také nejsou, ani jeden z trojice nepromluvil od chvíle, co jsme vzlétli. Znovu přivřu oči, vzápětí však pocítím škubnutí, jak vrtulník začne zpomalovat a pomalu přistávat.

Vrtulník za velkého hluku přistál na střeše nejvyšší budovy ve městě, které je proti krajině, kterou jsme míjeli, osvětlené, jako by snad žádná noc neexistovala. Ještě než se vrtule přestane úplně točit, vyskočím ven. Na střeše jsou i další vrtulníky. Možná čtyři, pět, ne určitě pět. To znamená, že jsem zde poslední. To se také dalo čekat, vzhledem k tomu, že pocházím z nejvzdálenějšího koutu světa.

Jmenuji se Augustin a pocházím z Kalosu. Byl jsem ještě mladík, když za mnou přišel ten muž s tou opravdu lukrativní nabídkou. Tato nabídka se opravdu nedala odmítnout. Byl jsem zapojen do práce dříve, než jsem vůbec dostudoval. Titul pak byl už jen formalitka, ten člověk věděl, kde správně zatahat za nitky. Dřív, než jsem se mohl vůbec rozkoukat jakožto vystudovaný vysokoškolák, už jsem byl nejdůležitějším mužem ve městě, ne-li snad v celém regionu. Svou práci jsem plnil naprosto svědomitě, držel se rad onoho muže a pomalu kompletoval všechna data. Proto mě pozvánka do Kanta velice překvapila. Možná, že pozvánka není úplně správný výraz, šlo spíše o rozkaz. Přesně jak jsem čekal, tuto „pozvánku“ dostali i všichni mí kolegové. Podobně slavní ve svých regionech, podobně uznávaní a podobně kontaktovaní oním mužem.

Pomalu scházím železné schody ze střechy, vedoucí do budovy. Každý dopad mého podpatku rozvibruje onu starou konstrukci a rozezní ozvěnou celou chodbu. Tak, už jsem tady. Stojím před dveřmi, na nichž stojí jen prosté číslo 603, a rukou asi v rychlosti naškrábaný nápis „Probíhá konference, prosíme nerušit.“ Přemýšlím, kdo by takto pozdě mohl rušit. Spokojím se s představou, že nějaká uklízečka. Zeptám se sám sebe, zda teď není dobrá chvíle se vypařit. Jsem z onoho setkání poněkud nervózní. Proč si nás ten muž zavolal? Kdykoliv, kdy jsme se dříve bavili, mu stačil videohovor. Tak proč po nás teď chce osobní setkání? S knedlíkem v krku zaklepu na dveře, chytnu za kliku a vstoupím. Jako první uslyším slova onoho muže: „V-vítej pro-profesore Platane, če-čekali jsme na t-tebe!“



Terrion
  Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky