Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


1. kapitola

Tak tohle je ta vesnice zvaná NewBark, pomyslel si mladík s červenými vlasy. Procházel se pomalu kolem menších domků. Slunce dnes odměňovalo každého, kdo nebyl líný vyrazit ven z domu, teplými hřejivými paprsky. Mnoho lidí sedělo na ulici nebo na trávníku a hrálo si se svými pokémony. Vyzařovala z nich radost ze života, uvolněnost, štěstí. Nikdo nikam nespěchal. Proč taky? V takový krásný den, jako stvořený k lenošení.

Mnoho kolemjdoucích se na mladíka přívětivě usmálo, ale on tyto obyvatele NewBarku míjel bez povšimnutí. Neměl jediný důvod k tomu cítit se spokojený, jako oni. Nechápal, proč vůbec existuje někdo jako tito lidé. Lidé bez nějakého většího cíle. Lidé radující se z bezvýznamných maličkostí. Lidé, kteří ztrácejí čas takovými zbytečnostmi, jako je vysedávání venku. Ano, pohrdal jimi. Pohrdal třeba i tím, že se chtějí se svými pokémony kamarádit. Aby pokémoni byli silní, musel být především i jejich trenér přísný. Být přísný a vyžadovat po nich maximální výkon a disciplínu. Jinak pokémon nemůže nikdy objevit svůj skrytý potenciál. Nemělo však cenu se s těmi lidmi bavit, oni by to stejně nikdy nepochopili…

S těmito myšlenkami mladík opustil ulici a dostal se na menší křižovatku. Směrem rovně viděl cestu směřující ven z města – ta ho však nezajímala. Směrem vpravo ale zahlédl větší dům. To by mohlo být ono, pomyslel si mladík a pečlivě odměřeným tempem se vydal tímto směrem. Nechtěl jít příliš pomalu a ztrácet drahocenný čas. Nechtěl však jít ani příliš rychle, aby na sebe neupoutal příliš pozornosti. Zkrátka kráčel tak, aby v rámci možností působil co nejvíc nenápadně.

Po dvou minutách se konečně dostal dost blízko, aby dokázal rozluštit, co říkal nápis na ceduli před onou velkou budovou. Stálo tam: „laboratoř profesora Elma“. O pravdivosti tohoto nápisu nešlo moc pochybovat, protože o 5 vteřin později se otevřely dveře a z domu vyšla dvojice vědců zahalených do bílých plášťů. Oba nadšeně o čemsi diskutovali: „A ty fakt myslíš, že ten objev bude tak velký?“, ptal se jeden z nich skepticky.
„No já zaslechl pár slov od Elma, když telefonoval. Úplně se mu vzrušením třásl hlas“, odpověl ten druhý. Oba prošli kolem mladíka bez povšimnutí, zjevně zabraní do své učené debaty.

Chlapec se chvíli zastavil a prohrábl své červené vlasy. Tak tedy konečně našel, co hledal. Laboratoř věhlasného odborníka na pokémony – profesora Elma. Ale co dál? Bude lepší, když trochu obhlédne situaci. Pokud nechce být chycen, musí postupovat mimořádně opatrně. Z jeho úvah ho náhle vyrušily hlasy, vycházející zpoza rohu. Šel se tam nenápadně podívat. Za rohem však nikdo nestál. Zato zde bylo pootevřené okno, odkud se rozhléhal hluk dvou povídajích si lidí. Chlapec přistoupil k oknu, schoval se za roh a pokoušel se zaslechnout, o čem si ti dva povídají.

„Opravdu myslíte, pane profesore, že je vhodné svěřit tu zásilku klukovi? Vždyť ho sotva znáte… A sám jste říkal, že tohle by mohlo být něco převratného“, zaslechl středně hluboký hlas.
„No, já to chápu, ale na koho jiného se teda mám obrátit?“, opáčil vyšší, mladě znějící hlas. Zřejmě patřil profesorovi. „Ti dva musí jet vyzvednout do Goldenrodu ten objednaný spektroskopický přístroj. Ty máš rozdělaný ten svůj výzkum štěpení buněk. A já teď taky nikam nemůžu. Takže prostě musím holt požádat někoho jiného. Navíc u toho kluka mám schovanou službičku. Vzpomínáš na to, jak jsem mu pomáhal u jeho mamky žehlit ten malér? Tak teď si to může aspoň odčinit…

Chlapec sebral odvahu a nakoukl nenápadně dovnitř, aby si prohlédl, jak vlastně laboratoř vypadá. Byla to veliká místnost plná složitých přístrojů, pod nimiž se jako hadi vlnily dlouhé, do sebe zamotané kabely. Místnost byla lemovaná spoustou skříní, jejichž poličky byly doslova přecpané knihami. Pochopitelně to nebyla moc žádná beletrie, jako spíš různé odborné spisy o pokémonech, všelijaké encyklopedie, a podobně. Vzadu v místnosti pak stál menší přístroj připomínající mražák. V něm ležely tři pokébally. Mladík už dávno věděl, kteří pokémoni v pokéballech jsou: Chikorita, Cyndaquil a Totodile. Chtěl Cyndaquila. Věděl, že ohniví pokémoni patří k docela silným typům, navíc hůře sehnatelným. Teď jen aby naplánoval, jak se příslušného pokéballu zmocnit, aniž by si ho někdo všiml…
Vtom mladíkovi nečekaně zaťukal na rameno. Vyděšeně sebou cukl a otočil se. Viděl chlapce zhruba ve svém věku s černými vlasy, žlutou čepicí a červenou vestou. „Ahoj“, usmál se na něj příchozí. „Prosím tě, hledám, kde přesně je tu vstup do laboratoře profesora Elma. Nevíš náhodou?“.
Mladík s červenými vlasy se na něj naštvaně obořil: „Co si to dovoluješ takhle se ke mně připlížit? A vůbec, co tak hloupě čumíš? Padej odsud!“ a odstrčil jej pryč.
Kluk se zatvářil vylekaně a ztratil se.

Pche! Takový otrapa. Jsem pitomec, že jsem nedával víc pozor, co se děje okolo. Pokud nechci, aby mě při krádeži někdo chytil, musím si dát bacha. Poté si znovu prohrábl červené vlasy a opět začal poslouchat, co se v laboratoři děje:

„Dobrý den, pane profesore. Máma mi řekla, že byste mě chtěl vidět“. Byl to ten samý hlas, jako před chvílí – ten kluk tedy musel vejít dovnitř. „Omlouvám se za maté zpoždění, ale nemohl jsem najít, kudy se sem vchází“.
„To je v pořádku, Golde, posaď se“, odvětil Elm. „Poslyš, potřeboval bych od tebe malou službičku. Myslíš, že bys měl čas?
„Jasně!
„Před chvílí mi přišel e-mail od jednoho mého kolegy. Prý objevil něco, co by mě mohlo velice zajímat. Dokonce za ním jede i můj starý učitel, profesor Oak. Nebyl ale moc konkrétní a nechtěl mi prozradit, oč jde. To je celý on… A zrovna, když mám spoustu práce a nemůžu nikam odjet. Potřebuju, abys za ním zašel a doručil mi jeho zásilku. Byl bys ochotný to pro mě udělat?
„Určitě, pane profesore. Akorát že jsem ještě malý a nemám žádné své pokémony. Slyšel jsem, že putovat divočinou bez žádných pokémonů může být nebezpečné…“, namítl Gold.
Pche … pomyslel si mladík. Další uplakánek, co se bojí vystrčit nohu dál než metr od máminy sukně.
„Neboj, s tím se počítá. Půjčím ti tu některého ze svých pokémonů, které jinak rozdávám začínajícím trenérům. Vyber si, který se ti líbí. Možná ti ho i nechám, kdybys o to stál. Tvoje máma mi říkala, že by ses rád o nějakého pokémona staral.
„To by bylo super, já jsem si vždycky přál mít svého vlastního pokémona“, zaradoval se Gold. „Vlastně i vím, kterého. Vždycky se mi líbil Cyndaquil. Myslíte, že bych ho mohl dostat?“, zeptal se s nelíčenou nadějí v hlase.
„Asi ano. Tak tady si ho vezmi a upaluj. Můj kolega bydlí severně od města Cherrygrove, po cestě se nedá moc zabloudit. Zatím mu zavolám, aby počítal s tím, že přijdeš.
“ Tak …to … fakt … ne! Mladík se nedokázal ubránit poměrně silnému pocitu zlosti. Ten Cyndaquil měl patřit jemu. A ne nějakému pitomci jménem Gold, co si přijde o chvíli dřív a vyfoukne mu ho před nosem. Už předtím mu ten kluk byl nesympatický. Ale od této chvíle ho oficiálně nesnášel. Gold … pche! Nějaký smrkáč, co mi nesahá ani po kotníky!

***

O dvě hodiny později už byl Gold dávno na pryč a chlapec s červenými vlasy dospěl k názoru, že už situaci obhlédl dostatečně. Nemělo smysl dál čekat – naopak by to kolemjdoucím lidem mohlo být podezřelé, že se tu ochomítá. Profesorův asistent mezitím odešel, a tak byl Elm jediný člověk v laboratoři. Profesor si sedl ke stolku s mikroskopem a pozoroval nějaký svůj vzorek. Toho mladík využil a potichu vešel do budovy. Srdce mu bilo jako o život, ale snažil se na to nemyslet. Našlapoval po špičkách, aby na sebe neupoutal pozornost profesora. Konečně došel k mrazáku podobnému přístroji. Vevnitř zbývali už jen dva pokémoni. Vodní krokodýl Totodile a roztomilá travní Chikorita. Pche! Chikoritu bych si nikdy nevzal, ani kdyby to byl poslední pokémon na světe! Je to slabý pokémon, co se chce pořád jenom mazlit a hrát si. Potřebuju někoho, kdo dokáže dobře bojovat. Totodile sice není nic extra, ale pro začátek mi to bude muset stačit, pomyslel si rozmrzele. Vytáhl tedy z přístroje pokéball s cedulkou Totodila. Poté přístroj zavřel a neslyšně se vyplížil zase zpátky ven.

Sotva se zabouchly dveře, výrazně přidal do kroku. Mladík měl nepříjemný pocit, jako by ho někdo jeho zločin viděl. Co když ho teď někdo sledoval? Snažil se na to nemyslet… Nedbát na to… Zločiny přece páchá mnoho lidí. Až příliš mnoho – a ne všichni jsou schopní. A přesto to i mnohým těm méně schopným procházelo… Proč by se měl zrovna on bát? On, Silver, je přeci schopnější a silnější, než kdokoliv z nich… Ne – silnější není. Aspoň ne teď. Zesílit ještě bude muset. Pochytá si silné pokémony a vytrénuje je, aby byli nepřemožitelní. A pak už nebude muset prchat. Nebude se muset ani skrývat. Ukáže všem, že je ve všech ohledech lepší, než byl jeho otec…

Dratini
Zpět na seznam povídek
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky