Renjiro oddaně následoval paní Daiju po schodech do horní části budovy. Kupodivu byla tato stařenka velmi energickou a vytrvalou ženou, ani jednou se při dlouhých schodech nezadýchala. Ren na tom byl ale jinak-v půlce schodů se již musel přitahovat o další schody, tak moc ho schody zmohly. „Ta dnešní mládež vůbec nic nevydrží,“ kroutila hlavou paní Daiju. Ren na to jenom zakýval hlavou a nepřestával sípat.
Když konečně pokořili vysoké schody, stařenka Rena odvedla na starou maličkou půdu, kterou si také pronajala, i s restaurací. Zde si schovávala všechny své cennosti-stará nábytek, obrazy, několik šatů z doby kdy byla ještě krásná mladá dáma, bedny s knihami a staré truhlice. Zrovna k jedné takové truhlici Rena paní Daiju přivedla. Klekla si na kolena a tajuplně otevřela truhlu. Chvilku se prohrabávala věcmi a různými krámy, ale za chvilku našla to, co hledala-malou bedýnku s ručně malovaným víkem. „V téhle krabičce, je můj největší poklad, co je na této půdě.. Dlouho tato věc již nespatřila denní světlo, což mně trochu mrzí,“ prohodila Daiju a pohleděla na Rena. „Musíš mi ale slíbit, že se o tuto věc postaráš,“ řekla stařena a čekala na mladíkovu odpověď. „Slibuji,“ řekl Renjiro a zvedl ruku s nataženým ukazováčkem a prostředníček. Daiju otřela starou bedýnku rukávem, aby odstranila všechen prach a poté ji slavnostně otevřela. „Pokeball?“ užasl Renjiro. Jen potajmu doufal, že se v něm skrývá pokemon, moc si to přeje, ale zase si není jist, že by mu paní Daiju dala takovou cennost. „Ano, pokeball a uvnitř je pokémon,“ usmála se stařenka a vzala pokeball do rukou. „Víš, tohoto pokémona jsem si chytila před pár lety, ale nikdy jsem na něj neměla čas. Vlastně jsem si ho chytila jen proto…no ani nevím,“ vyprávěla paní Daiju příběh pokeballu. „No a myslím, že je pravý čas na to, abych mu dovolila opět zažít pocit svobody,“ usmála se paní Daiju a předala pokeball Renjirovi. „Postarej se mi o něj,“ řekla stará slabá žena a dojata touto chvilkou se usmála.
Renjirostál opět na nádraží. Jen co se rozloučil a poděkoval své dárkyni, opět vyběhl, aby mohl vyzkoušet svého nového pokemona. Už dlouho si přál pokemona, ale nějak se nebyl schopen donutit o to, aby škemral u rodičů. Teď tuto hroznou část může přeskočit. Rozhodl se nečekat už ani vteřinu a vypustil svého pokemona na svobody. Na chodník dopadla oslepující záře, pak rudá silueta a pak již celý pokemon. Mžoural víčky a snažil se rozkoukat se. Dlouho již nebyl na denním světle, a tak se snažil zvyknout si co nejrychleji. „Froakie,“ hlesl úžasem Ren a klekl si k pokémonovi. Podobal se žábě-modré štíhle tělo s dlouhými končetinami, velkým zásobníkem vatových bublin kolem krku jako šál a velká žabí hlava s vykoulenýma očima. Vypadal inteligentně až geniálně. „Froakie,“pozdravil žabák a neohrabaně mávl rukou. Pořád si zvykal na světlo kolem něj. „Jsem Ren, odteď Tvůj parťák,“ představil se Ren a nastavil zářivý úsměv. Froakie se pokusil o úsměv, ale překáželo mu v tom světlo, co ho bodalo do očí. „Počkej,“ usmál se Ren a vytáhl z kapsy od kalhot sluneční brýle. Sám je občas nosíval, ale teď se hodily jinému. Renjiro je podal Froakiemu. Ten si je pomalu nasadil na oči. Za pár chvilek se mu na tváři objevil spokojený úsměv. Konečně se mohl pořádně podívat na svého majitele. „Tak co, myslíš, že bychom to mohli spolu zkusit?“ ušklíbl se Renjiro a natáhl k žabákovi ruku. Žabák ale váhal. Nebyl si jist, nechtěl znovu skončit na půdě. O dost víc ho lákal nedaleký les. Ale zase nechtěl zbaběle utéct. Obzvlášť když byl obdarován brýlemi. Ale ruku Renovi nepodal. Místo toho se jen jako omluvu usmál. „Dobře, tohle bude chtít ještě čas,“ povzdychl si s úsměvem Ren. Poté se podíval na hodinky. Bylo právě 13:47, zanedlouho sem přijede jeho svěřenec. Už se nemohl dočkat. Právě dostal pokémona a ještě si může udělat dalšího kamaráda. Samou nedočkavostí nervózně pošlapoval sem a tam, zatímco ho Froakie zmateně pozoroval. „To víš Froakie, zanedlouho sem přijede někdo, s kým prožijeme spoustu dobrodružství,“ usmál se Ren na svého pokémona. A měl pravdu..
|
