| 3. kapitola - Spánek, japonská snídaně a začátek dobrodružství |
„Jdi na vlakové nádraží na konci města, tam Ti pojede v 10:00 vlak do Kalosu,“ Aiko si stále přehrává profesora slova. Stojí na opuštěném nádraží, jak řekl profesor, ale je stále deset a vlak nikde. Začala se nudit a tak si sedla na lavičku a pozorovala smutné prázdné koleje. Jak dlouho tady bude ještě čekat? Jak dlouho se bude ještě nudit?
Mezitím v regionu Kalos..
Bylo 10:05 a jeden líný mladík se stále válel v posteli i přes jeho povinnosti dojít do velké laboratoře v centru města. Najednou však ucítil lehký vánek na svém nose. Pomalu otevřel oči a naklonil hlavu na stranu. Spatřil svou matku, jak rychle rozevírá okna. „Vstávej,“ pronesla stroze, nazlobená synkovou leností. „Ještě chviličku,“ žadonil ospale chlapec a snažil si přikrýt peřinou i obličej. Matka mu ale peřinu nemilosrdně strhla z těla. „Dost, dost, je zima!“ vykřikl úzkostlivě mladík a začal nohama kopat do vzduchu .„Vstávej, vstávej Renjiro,“ pobízela matka svého jediného syna.
Po chvilce přemlouvání Renjiro, kterému nikdo neřekl jinak než Ren, vstal z postele a převlékl se do pohodlného oblečení. Sešel schody dolů a doplul až k jídelnímu stolu s již připravenou snídaní. Nadšeně se pustil do rýže s malou rybkou. Pro něj existovali jen dvě věci-spaní a tradiční japonské snídaně. Když jedl, nikdo jej nesměl rušit, ať to bylo sebevíc důležité. Když dojedl poslední sousto ryby, navštívila Renova matka jeho trůn. „Když už jsi se dobře najedl, co takhle navštívit profesorovu laboratoř? Víš přeci, že tě tam dnes očekává,“ řekla kriticky Renova matka a pomalu začala sklízet ze stolu špinavé nádobí. „Vážně musím?“ zeptal se Ren vlastně sám sebe a vstal ze své židle. Rozhodl se splnit matčin požadavek, alespoň nebude muset uklízet či plnit další domácí práce.
Cestu do velké laboratoře mladého profesora Sycomora si Renjiro zpříjemnil jízdou na kole, kterou také zbožňoval, samozřejmě až po jídle. Brázdil plné ulice lidmi a užíval si volnost, kterou pociťoval při tomto sportu. Za dlouhá léta tréninku se mu podařilo naučit se rychlému kmitání nohou v šlapkách, pevnému držení řídítek a schrbenému tělu. Nejvíc se mu však líbil vítr, který pročechrával jeho vlasy. Vlastně ani nevnímal, že se blíží k laboratoři.
Když Ren zastavil u laboratoře, kolo opřel o nedaleký strom a spěchem se vydal do velkého domku se skleníkem. Když otevřel dveře, spatřil profesora Sycamoreho, jak leští jedno z oken. „Ah, ahoj Renjiro, vyspal si se do růžova?“ zažertoval Sycamore a odložil čistící přípravek a hadr na skříňku pod oknem. Renjiro se ušklíbl a horlivě přikývl. Samozřejmě nepřiznal, že by býval ještě spal a že na schůzku s profesorem úplně zapomněl. „Tak pojď, musím Ti něco sdělit,“ šibalsky se usmál profesor a zavedl mladého chlapce do své kanceláře. Ta byla krásně uklizená a čistá, s otevřenými okny, tudíž do místnosti proudil čerstvý vzduch. Profesor se pohodářsky posadil na stůl a zadíval se na Renjira. „Ach Renjiro, to už je tolik let co tě znám,“ prohodil dojatě profesor a zakmital pomalu nohama pod stolem. Ren jen přikývl, nechtěl se profesora dotknout tím, že by mu sdělil pravdu, že si na období kdy se setkal s profesorem moc nepamatuje. „A nyní bych Tě chtěl požádat o laskavost,“ pronesl tentokrát vážným tónem Sycamore. Renjiro naslouchal profesorovi a čekal, že z něj vypadne nějaká prosba o pomoc se skleníkem. Ale to se nestalo. „Renjiro, vím, že to možná pro Tebe bude těžké, hodně těžké, ale chtěl bych Tě požádat, o to,“ soukal ze sebe profesor. Renjiro začínal být nedočkavý. Rychle bubnoval svými prsty o opěradlo židle, u které postával. „Už tě tedy nebudu napínat, rád bych Tě poslal na cestu na nádraží,“ usmíval se lišácky profesor. Renjiro už věděl co se za tímto úsměvem skrývá-nějaké tajemství či překvapení. Naklonil tedy hlavu mírně na stranu a napodobil profesorův úsměv. „Omlouvám se za svou nesmělost, profesore, ale co tam?“ Ren se rozhodl hrát si na prosťáčka. „Profesor Oak tam někoho poslal, a já bych potřeboval, aby si onoho dotyčného provedl po městě a vůbec po okolí, tedy pokud to zvládneš,“ profesor s těmito slovy seskočil ze stolu a přišel k Renovi a položil mu ruce na ramena. „Zvládneš to?“ pořád si nebyl jist mladíkovými schopnostmi. Renjiro neváhal. To přeci musí znamenat obrovské dobrodružství, a to on přeci chce. „Zvládnu profesoru, věřte mi,“ usmál se hrdě Ren a už přemýšlel, jaké dobrodružství ho s „dotyčným“ čeká..
|
| FireFox |
|
|
|
|
