Starý muž se pomalým a rozvážným krokem procházel po malé místnosti. Jeho unavený pohled často spadl na stůl s poházenými papíry zmuchlanými do kuliček, s rozsypanými tužkami a s nedopitou již studenou kávou. Muž se u něho vždy zastavil a zahleděl se z okna. Venku svítilo slunce a mladí trenéři pokémonů vedli své pokémony přes louku posetou podzimním spadaným listím. Jak rád by starý muž šel ven a nadechl se čerstvého podzimního vzduchu. Ale nemůže, musí tu zůstat a přemýšlet. Sedl si na odstrčenou židli a podepřel si bradu rukou. Už se tři dny nevyspal, pořád nad tím dumá. Už nemůže. Káva ho již neudrží vzhůru. Pomalu mu víčka spadají a zakrývají jeho unavené hnědé oči. Jeho křečovitě napnutá tvář povolí a starý muž se ukládá k dlouhému spánku. Už dál nemůže přemýšlet a obvolávat známé jestli neslyšeli to či ono. Je čas se vyspat. Když se už muž položí do sladké náruče spánku, najednou ho z něho vytrhne otravný zvuk počítače ohlašující zprávu. Muž okamžitě vyletí z židle a běží ke stolku s počítačem. Klikne na obrazovku a poupraví si trochu rozcuchaní vlasy. „Haló, pane profesore Oaku, jste tam?“ ozve se mladý svěží hlas z obrazovky na níž se objeví mladý muž s černou kšticí a čerstvě oholenou tváří. Mile se usmívá na profesora Oaka u počítače. „Ano, ano slyšíme se,“ zachraptí a pokouší se probrat ze spánku profesor Oak z Kanta. „Tak jsem Vám našel ty fotografie,“ lišácky se ušklíbl mladý muž, přičemž mu oči zasvítily nadšením. „No tak je už ksakru ukažte!“ vykřikl podrážděně profesor Oak a opřel se rukama o stůl. To muže na druhé straně počítače patřičně zarazí. „Pardon, pardon profesore Sycamore, omlouvám se,“ sklopí hlavu Oak. „Už jsem se dlouho nevyspal,“ pokračuje zhrouceně a mne si neoholené strniště. „Nic se neděje,“ usměje se optimisticky profesor Sycamore. „Hned Vám ukáži ty fotky,“ řekl Sycomre a za pár sekund později se profesorovi Oakovi objevily na obrazovce tři obrázky. „Hmm,“ pozorně si začal prohlížet oné fotky. Byl na nich legendární pokémon, ovšem kterého ještě nikdo neprobádal, natož spatřil. „Vím, hodně se podobá Mew Two, ale není tak úplně stejný,“ ozval se hlas profesora Sycamoreho. „Ano, jen se stačí podívat na to zelené zbarvení, dlouhé končetiny a jinou tvář,“ uznale pokýval hlavou Oak. „Slyšel jsem, že ničí města ve Vašem regionu, můžete mi prozradit co je na tom pravdy?“ profesor Oak se zatvářil podezíravě. Legendy byly přece mírumilovné, tak proč by lidem škodily? Sycamore se zatvářil šibalsky, jako kdyby věděl něco, co Oak ne. „Na každé lži trochu pravdy je, že?“ řekl básnickým hlasem mladý profesor a prsty si jemně pročísl hustou ofinu. Tato odpověď Oaka zaskočila. Už opět se v něm zvedala vlna vzteku. On se tady dny moří a toto je jeho odpovědí? Ne! Takhle to nenechá.. „Já to ale zjistím, ať to stojí, co to stojí!“ řekl rozhodným tónem Oak a vystřelil z židle, jako kdyby si sedl na něco ostrého. „Klid profesore Oaku,“ řekl profesor Sycamore tónem, jako když se mladý muž snaží uklidnit starého blázna. „Já do Kalosu nemohu, není to tak?“ hlesl Oak a podíval se Sycamorovi do očí. „Ano, musíte vydávat startovní pokémony, ale co to má společného s naším problémem?“ podivil se Sycamore a usrkl trochu kávy z hrnku co mu stál na stole. „Mám pomocnici, ona vždy snila podívat se do světa, ale neměla možnost kvůli svému studiu a práci v mé laboratoři. V pokémonech se vyzná, a proto si myslím, že by to mohla probádat ve Vašem regionu,“ trochu troufale se ušklíbl Oak. Sycamore jen překvapeně civěl na starého profesora. Neměl daleko k tomu aby se rozesmál. Toho si Oak všiml a tak se zamračil. „Máte mne za blázna, leč já nejsem ještě tak bláznivý aby mi mozek nesloužil,“ řekl a hrdě zvedl hlavu. „Věřím jí, věřím mladé slečně, která mi zde pomáhala dlouhá léta, věřím Aiko Kisugi,“ pronesl vážně a rozhodně profesor Oak. Byl si jist, že se jeho přání splní-objeví a zjistí co má ona záhadná legenda za lubem.
|
