Elena a doznívající xyro chřipka:
V té lesní aréně jsem se ani vzpamatovat nestačila a najednou byly ze čtyř mých přátel a z mého bratra kostky ledu. Velice mě to vylekalo. Málem jsem ani nestihla uskočit před mrazícím paprskem, který mířil na mě. Ale stejně se mi to neúplně povedlo. Paprsek zasáhl má chodidla. Při doskoku jsem upadla. Chtěla jsem vsedě čepelemi rozbít led kolem mých kotníků. Vtom mě ale zapíchalo v hrudi – přece jen jsem nebyla úplně zdravá. Sípavě jsem se rozkašlala. Přitom mi tekly slzy a píchalo v krku. Po chvíli jsem kašel ovládla a hřbetem ruky si osušila oči. Pak jsem ucítila bolest v kořenu vlasolistu a následně mě oslnil nějaký oranžový záblesk. Mé vnímání pojednou vypadlo. Určitě jsem neomdlela, to prostě mdloby nebyly. Najednou jsem nic nevnímala.
Přesně nevím, kolik času mezitím uplynulo. Když jsem znovu nabyla vědomí, stihla jsem ještě postřehnout, jak je všude kolem mě tma. Strašlivý mráz, ledový vítr a můj předchozí stav však způsobily, že jsem po pár vteřinách omdlela.
Probudila jsem se do světla, které mě oslnilo. Byla mi zima, tak jsem se instinktivně schoulila. Zuby se mi rozdrkotaly, v krku mě píchalo. Trochu jsem zakašlala. Že bych znovu onemocněla?, říkala jsem si. Bylo to však jiné, lepší. Když jsem se tehdy zhroutila na schodcích u nouzového východu ze základny zlodějů, měla jsem sice podobné příznaky jako teď. Akorát silnější a provázené bolestmi, křečemi a horečkou. Tehdy jsem si opravdu myslela, že umřu, a myslela jsem si to až do chvíle, kdy jsem ztratila vědomí v mámině náruči, když jsme šli jeskyní. Když jsem se pak napůl probrala, radovala jsem se v duchu nad tím, že žiju. Nemohla jsem se však hýbat (jen trochu hlavou), mluvit ani otevřít oči. Holt jsem vyhrála souboj se smrtí, k čemuž mi samozřejmě dopomohla Johnova lékařská péče. Nebýt jí, zcela jistě bych kulminaci chřipky nepřežila.
Nu, ale zpět do přítomnosti. Teď jsem rozhodně blízkost smrti necítila, takže se mi určitě xyro chřipka nevrátila.
„Asi j-jsem jen trochu na-chlazená.“ řekla jsem tiše. Můj hlas skřípal víc než obvykle, ale to se dalo vysvětlit spánkem v mrazu. Otevřela jsem oči. Trochu jsem se lekla, když jsem zjistila, že ležím na takovém kovovém kruhu uprostřed lesa. Jen vpravo ode mě bylo jezero a nějaké lidské domy. Kolem mě ležela celá naše parta. Všichni ještě spali. Nejblíž mně ležel Firestorm na břiše a s tlapou přitisknutou k takové malé páčce na okraji toho kovového kruhu. Ohlédla jsem se a úlekem uskočila o dva metry dál, do sněhu. Byla tam skleněná kupole a v ní byl zavřený pravděpodobně Kurt. Jenže byl celý hnědý a vůbec se nehýbal.
„Co-to....chrrrrm....err...proboha.“ zachroptěla jsem. Pak mě napadlo najít Billyho. Znovu jsem se otočila. Napůl seděl, napůl ležel opřený o mámino rameno a taky o strom. Pohled na něj mi taky dvakrát náladu nezlepšil. Můj bráška byl poraněný na mnoha místech. Obě nadloktí měl ovázaná, na břiše a stehnech měl pár velkých náplastí. Jeho hvězda jasně bila do očí zejména tím, že na ní nebyl ani škrábanec. Brácha byl oděn ve svém tyrkysovém kožichu, který však měl po celé délce rozepnutý. Máma ho držela kolem ramen. Byla taky trochu poškrábaná a zhmožděná, ale míň jak Billy. Každopádně, strach o to, zda jsou všichni v pořádku, přehlušila radost, že jsme zase všichni při sobě a volní, ať už se s námi dělo cokoli. Sklopila jsem pohled k Firestormovi.
„Jak to, že....hrrm....spíš, kdy-hy*kucky*ž jsi mě probudil?“ zeptala jsem se řečnicky. Pohladila jsem ho po chocholu. Přitom jsem zřela, že na jeho čenichu jsou vidět mírně zhojené táhlé jizvy.
„Au!....“ usykla jsem „To muselo bolet.“
Vtom jsem zaslechla rozespalé broukání neznámého hlasu. Okamžitě jsem svůj zrak stočila ke zdroji cizího hluku. Vedle Flammosy, o kousek dál ode mě, ležel poněkud útlý Leafeon s nápadně dlouhým vlasolistem. Neměl však delší než já, takže to bylo v pohodě.
„To by mě zajímalo, kdo to je.“ zamudrovala jsem tiše „Musím vzbudit ostatní.“
Popošla jsem k Billymu. Sedla jsem si vedle něj, pak přistrčila hlavu k jeho uchu a řekla: „Brácho, vstávej.“
Billy vůbec nezareagoval. Zopakovala jsem své buzení a mírně do něj šťouchla. Zase nic. Stočila jsem vlasolist k jeho chodidlům, začala ho na nich lechtat a znovu na něj promluvila. Tentokrát už Billy pomalu procitl a rozespale zabručel. Pak se protáhl a upřel svoje žlutá kukadla na mě.
„Ahoj.“ zaskřehotala jsem. Billy se trochu nadzvedl a objal mě.
„Elite, sestřičko moje. Jsem tak rád, že tě vidím zase pohyblivou, živou a zdravou.“ řekl rozespale, ale upřímně.
„Zdravá nejsem, Billy. Ještě ne.“
„Jo, to jsem se chtěl hned zeptat.“ protáhl Billy a uvolnil objetí „Jak je ti?“
„Škrábe mě v krku a v hrudi, ale horečku ani žádné jiné bolesti nemám.“
„Co se tu děje?“ broukla mátožně máma a pootevřela oči „Aaaa, Eli, jakpak ses dostala ven z báně?“ hlesla.
„Firestorm mě pustil ve spánku.“ řekla jsem a ukázala na jmenovaného velikého Ninetalese.
„Jsem tak ráda, že vás oba mám.“ zabručela máma.
„Billy, konečně máme příležitost se sblížit víc.“ hýřila jsem „Mami, prosím, vzbuď ostatní. Chci si s Billym promluvit.“
„Dobře, dceři.“ kývla máma, zvedla se a pohladila mě po hlavě.
„Takže, Billy.“ začala jsem řeč „Jak ses vlastně dostal do kraje Swift?“
Billy se rozpovídal. Vyprávěl, jak cestoval ze Skořepinového lesa skrz pár dalších regionů. Přitom jeho vyprávění jsem usoudila, že si počínal velice asociálně. Moc se nestýkal s Pokémony, jen poznával život v cizím prostředí. Žasla jsem nad tím, jak mu pryskyřice možná zachránila život, když mu přilepila ocas k větvi.
„Stáda Donphanů bych se jako Treecko bála taky.“ poznamenala jsem k tomu. Poté jsem slyšela, jak poznal Firestorma, jak se účastnil turnaje v soubojích, kde se naučil bojovat a kde poznal Flammosy. Taky okolnosti jeho naučení se telepatickým schopnostem byly zajímavé. Velice jsem s ním soucítila. Taková muka, jaká on prožil, bych prožít nechtěla. Ale úplně nejvíc jsem se divila, když mi Billy řekl:
„....a pak jsem ten Hyper paprsek stvořil a vypustil!“
„Páni!“ vykulila jsem oči „Ty jsi Grovyle, který vypustil z tlamy Hyper paprsek. Ale Grovyle jako takový není moc přizpůsobený k provedení útoku Hyper paprsek. Pokud ten útok vůbec dokáže provést, tak mu to může způsobit velkou bolest a v každém případě vysílení, ne-li něco horšího, protože tělo Grovyla si s Hyper paprskem vážně dost těžce nerozumí. To jsi pak po provedení toho útoku musel být docela unavený, ne?“
„Já nevím.“ zasmál se Billy „Flammosyn Hyper paprsek mě asi o dvě vteřiny později zasáhl a celé tělo mě přitom pálilo. A strašlivě moc.“
„Áha. To se pak ztratí, pokud neomdlíš.“ pousmála jsem se „A pokud omdlíš, tak taky.“
„Pak jsem ho použil ještě jednou, když jsem pomstil Sharphandinu, máminu a mou čest. Tehdy bolesti či slabosti z mého vlastního Hyper paprsku překryl slepý vztek.“
„No vidíš.“ zasmála jsem se „Každý jsme byli jinde a přesto jsme prožili spoustu těžkých chvil.“
„Povídej.“ vyzval mě prozíravě Billy.. Musel trošku zvýšit hlas, protože se začalo ozývat rozespalé bručení vzbuzených.
„Já bych nechtěla, aby to vypadalo, že fňukám,“ začala jsem nesměle „Dokud jsem byla Treecko, byla jsem v pohodě. Ale po vývinu v Grovylku – ani nechtěj vědět. Jsem si jistá, že jsem byla zdravá jako řípa. Sotva však evoluce skončila, sklátila mě strašlivá bolest hlavy a břicha. Můj tehdejší přítel Marshtomp Decolion tehdy dostal ode mě kopačky. Jen tam totiž stál a díval se, jak ležím, držím se za břicho a sténám. Vůbec ho nenapadlo pokusit se mi nějak pomoct. Já nevím, třeba.....se pokusit sehnat pokémonského doktora. Nebo v krajním případě zavolat člověka. Nebo, když už nic, se aspoň zeptat ,Co je ti?’ nebo něco tak. Ne. On stál a koukal. A ohromen nebo šokován nebyl. Koukal normálně a nezaujatě. A pak, když jsem si dovolila zachrčet: ,Deco, zavolej pomoc!’ řekl jen: ,Dej vědět, až ti bude líp.’ a odešel.“
Billy vykulil oči.
„No jo.“ pokračovala jsem dotčeně „Nechal mě tam ležet v bolestech samotnou a nemocnou.“
„A jak ses z toho dostala?“ chtěl vědět dychtivě Billy. Očima na mně úplně visel, což mě hřálo u srdce.
„Já jsem tam ležela asi tak dvacet minut, přibližně (tehdy jsem ještě nevěděla, jak se měří čas). Pak jsem se nějakým zázrakem zvedla a ploužila se směrem k nedalekému lidskému obydlí, o kterém jsem věděla. Bylo to dost těžký tam dojít, ale nebylo to horší než xyro chřipka. Zazvonila jsem na člověka, naštěstí jsem věděla, že to mám udělat. Člověk byl zpočátku nerudný. Nejspíš ani nechápal, proč stojím zkroucená ve zjevné bolestné křeči před jeho dveřmi. Říkal mi, že není Poké-centrum, aby pomáhal Pokémonům k zotavení se ze zápasů. Musím se přiznat, že z bolestí, z člověkovy bezohlednosti a ze zoufalosti, mi bylo natolik úzko, že mi začaly z očí téct slzy. A to ho asi přesvědčilo o tom, že nejsem zraněná, ale nemocná. Vzal mě dovnitř, uložil mě na gauč, přikryl mě vrchním dílem obleku a zkoušel mě kurýrovat.“
„A uspěl?“ naléhal Billy. Zasmála jsem se.
„Ne. Zkoušel to všelijak, ale neuspěl. Můj stav se sivce nezhoršoval, ale bolest neustávala. Každopádně bylo nemyslitelné, abych takhle od něj odešla. Chodit jsme mohla, ale to bylo vše. Druhý den ho konečně napadlo zavolat do Pokécentra. Telefonní linka mu však neporadila, tak mě odvezl přímo tam. Doktorka mě vyšetřila a diagnostikovala poevoluční trauma v kombinaci s rýmou.“
„Co je to?“ nechápal Billy.
„Když se vyvineš, tak tvé tělo pak může reagovat bolestí a křečemi. Je to přirozené a nijak ti to neuškodí. Jen tě trochu bolí břicho. Pokémonní rýma pak způsobila bolest hlavy. Obě nesnáze se pak spojily a výsledkem byl můj předešlý stav. Mimochodem, Decolionovi jsem určitě neukřivdila. Viděla jsem, jak se vyvinul v Marshtompa a žádné problémy neměl. A pochybuju, že dřív věděl, co je to poevoluční trauma. Sám mi řekl, že se nikdy s lidmi nesetkal.“
„A jak tě lidi léčili?“
„Velice rychle a jednoduše. Doktorka na mně z nějakého důvodu nechtěla používat standardní postup, tak udělala experiment. Dostala jsem lžičku dětského Brufíku....“
„Čeho?“ ozvalo se ze všech stran. Já jsem se tak lekla, že jsem nadskočila metr vysoko. Teprve teď jsem si všimla, že ostatní z party sedí kolem nás a poslouchají též.
„Tyjó, já jsem se lekla.“ odfoukla jsem „Jste tiší, že jsem si vás nevšimla.....No, Brufík je lék pro lidské děti. Čili pro mě jako dospělou Grovylku ideální. Zabral asi po deseti minutách a doktorka mi k tomu řekla, že u dětí to tak rychle nezabírá. Poevoluční trauma do té doby odeznělo samo. Doktorka však stanovila znepokojující závěr. Řekla: ,Ta divoká samička Grovyla má nízkou imunitu. Velice snadno se může stát, že onemocní.’ No a její slova se potvrdila. Dokud jsem byla divoká, trápily mě alespoň náznaky nějaké nemocí, každý měsíc. Sem tam to bylo něco závažnějšího. Když mě Brandon chytal, byla jsem též trochu nemocná.
Když mě chytil, tak jsem si myslela, že už nikdy neuvidím les. To jsem se ale spletla v Brandonovi. Od doby, co jsem u něj, se moje náchylnost k nemocem snížila. Zcela jistě, protože je Brandon doktor.“
„Jak ses dostala z vašeho doupěte, když tě Glocker začala pohřešovat?“ zajímal se Firestorm. Pokrčila jsem rameny.
„Asi mě někdo unes’.“ mínila jsem „Nevím.“
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Jeff:
„Pěkné vyprávění.“ postavil se vedle mě a přitulil se ke mně. Podrbala jsem ho za ušima.
„Jo no.“ přitakal Billy.
„Až na to, že to je hloupost.“ ozval se Leafeon vysokým hlasem.
„Ale....a pročpak?“ ptala se Glocker.
„Grovylka se trochu vytahuje, ne?“ vyprskl pohrdavě Leafeon. Co?, vyvstalo mi okamžitě v hlavě. Štěstí bylo, že jsem nebyla taková, jakou mě pravděpodobně viděl ten Leafeon – poněkud omezená, hloupá a domýšlivá. Troufám si říct, že jsem docela inteligentní (však i Brandon to říkal), a proto jsem se nejdřív snažila vyřešit to slušně.
„Ne, Leafeone. Nemám žádný důvod lhát. To, že nejsem lhářka, ti potvrdí všichni tady.“ pronesla jsem přívětivě.
„No dovol, já jsem Leafeonka. To ani nepoznáš samici? Styď se!“ odfrkla Leafeonka. To už mě trochu podráždilo. Vstala jsem a probodla Leafeonku upřeným pohledem.
„Hele, kroť se trochu. To už mě napadáš. Já nic neprovedla!“ oplatila jsem jí. Celá skupina se vmžiku podívala na Leafeonku.
„Ty mi budeš říkat, jak se mám chovat, ty nedochůdče?!?“ zavrčela Leafeonka.
„Cože?“ zaryčela jsem. Už jsem se fakt neudržela.
„Vždyť máš tři vývojová stádia. A jsi ve druhém stádiu, tudíž nedovyvinutá. A navíc se vytahuješ, plácáš nesmysly a vyvyšuješ se nade mě, plně vyvinutou Leafeonku.“
„Při té tvé řeči mám přesně opačný pocit z toho, kdo z nás dvou plácá nesmysly, vytahuje se a vyvyšuje.“ opáčila jsem.
„Co si to dovoluješ?!?“ vyjekla Leafeonka a skočila po mně. Ani jsem nestačila uskočit. Leafeonka mě povalila na zem a začala mě kousat do nohou i rukou. Bolelo to strašlivě, donutilo mě to k ječení, Leafeonka mě kousla asi dvacetkrát do končetin a pak to završila dvojitým kousnutím do hrudi, které mě odhodilo až na Billyho.
„Aaauu...chr-r-....ehhhmm....aaa.“ zachrčela jsem bolestně. Billy, přitisknutý mou vahou ke stromu, vydal podobný zvuk. Slabostí jsem se zvrátila na bok a dopadla na břicho. Ten útok byl fakt silný. Ty kousance bolely jak čert. Zvlášť ten na mé hrudi, který byl nepochybně způsoben útokem Rozdrcení. Energie jsem měla dost k tomu, abych na Leafeonku zpětně zaútočila, ale nechtěla jsem další problémy. A pak, byla jsem dost otřesená, pár vteřin jsem jen ležela na břiše a sténala.
Zaslechla jsem nějakou potyčku. Pár nesrozumitelných skřeků, pak tupá rána a mámino ryčení:
„Co si TY dovoluješ, krucinál!!!“
Otevřela jsem oči, ale nepohnula se ani o píď. Máma držela Leafeonku přitisknutou k zemi a měla rozpřaženou pravou ruku s aktivní dvoj-čepelí.
„Gingi, to jsi ale vážně přehnala.“ ozval se Jeff odněkud z hloučku ostatních nalevo od mámy.
„Ty máš veliké štěstí, že vím o tvém znevýhodnění, které ti bere zodpovědnost za takové projevy.“ odfoukla máma, pustila Leafeonku (Jeff ji nazval Gingi) a dezaktivovala čepel „Ale pro příště si pamatuj, že takový útok na tvého přítele bolí o to víc, že je to tvůj přítel.“ přišla ke mně „Eli, zlato, jsi v pořádku?“
„V mezích možností....jakžtakž.“ pokývala jsem hlavou „Au...Bolí to.“
„Johne, otevři Peppermintovu báň a prohlédni ho. Pak přejdi k nám.“ požádala máma a s vyceněnými zuby ještě zahudrovala na Gingi: „Tohle už nezkoušej, nebo si to odneseš.“
Leafeonka přikývla se skelným výrazem v obličeji, ale ještě mě sjela nadmíru nenávistným pohledem. Nevěděla jsem, proč jsem se jí znelíbila. Prostě, od té chvíle mě nenávidí.
„Bolelo to moc?“ zeptal se mě Billy. Ostatní naši přátelé se začali bavit mezi sebou.
„Jo.....Au!......Bolí to pořád. Nechápu, jak může ovládat útoky kousnutí a rozdrcení. Ty jsou oba temné a ona je travní. A taky je rychlá jako blesk.“ vyhekla jsem.
„Kdybys byla úplně zdravá, vyhnula by ses.“ utěšoval mě Billy.
„Billy, Elite, jste schopni jít?“ zeptala se nás máma.
„Ano.“ odpověděli jsme oba zároveň. Přitom mě napadlo zabrousit pohledem ke Gingi. Ta se právě bavila s Jeffem. To mě zase vytočilo. Nejen, že mě uráží, ale ještě se mi snaží sbalit přítele.
„Grrr.“ zavrčela jsem, zvedla jsem se (kousance na nohách mírně zabolely) a chtěla si to s tou drzou Leafeonkou vyřídit silou. Billy se však vymrštil a stáhl mě za ocasní listy zpět. Tah za ocasy moc nebolel.
„Co je?“ zasyčela jsem na něj.
„Nech je, ať si popovídají.“ pronesl Billy.
„To snad nemyslíš vážně?!?“ vyjekla jsem šokovaně „Ona mě urazí, pokouše, nakonec se baví s mým přítelem a já ji ještě mám nechat....“ vtom mi svitlo „Jo.....Ledaže by byli příbuzní.“ zamumlala jsem nakonec, pozorujíce dvojici Eeveeho evolucí – Leafeonku a Umbreona.
„No,....jsou.“ kývl Billy „Jsou bratr a sestra.“
„Áá...sourozenci.“ pleskla jsem se do čela „Nežárlí na mě náhodou?“
„To asi ne.“ hlesl Billy „Ještě neví, že s Jeffem chodíš.“
„Aha.“ protáhla jsem významně obličej. Vtom jsem zaslechla Kurtův nezaměnitelný skřehotavý hlas:
„Jej, co se stalo?.....ugh.....Jsem zmaten......brr....Už nejsem v ledu?“
Jeho hlas na mě působil blahodárně. Konečně je naše parta zase kompletní, pomyslela jsem si s úsměvem.
„Není ti nic, Kurte?“ ptal se John Pepperminta.
„Ne, dobrý. Jsem v pořádku.“ pravil Kurt „Co ostatní?“
„Všichni jsou tu. Billy je trochu zraněný, u Elite doznívají zbytky xyro chřipky a Andra má tlapu popálenou Vileplumovou kyselinou. Ale jinak jsme všichni živí, zdraví a volní.“
„Někdo nám přebývá.“ poznamenal správně Kurt. Přišla jsem k němu a řekla:
„Přebývá Jeffova sestra, Gingina se jmenuje.“
„Aha.“ kývl Kurt „Rád tě vidím, Elite.“ pokynul mi. Seděl na podložce báně a vypadalo to, že je v absolutním pořádku.
„Já nejsem Gingina!“ vyjela dětinsky Gingi „Jsem Gerda a říkám si Gingi. A jestli ještě jednou vypustíš z tlamy něco takového, zle se ti povede. Sama jsi poznala sílu mého Kousnutí a víš, že to dost bolí. Tak buď zticha!“
„Ty, neokřikuj mě!“ ohradila jsem se „Nejsi moje máma!“
„Jsem něčí máma a to bohatě stačí. Já totiž o výchově něco vím, víme, Grovylinko? Vychovávat vejlupky jako jsi ty je má zábava a můj koníček. A koukám, že ty jsi nevychovaná, až to bolí!“
Tak tohle už přerostlo všechny meze. Teď jsem už získala definitivní jistotu, že po dobrém se s ní nikdy nedohodnu. Přešla jsem tedy do ofenzívy. Vzteky jsem určitě celá zrudla v obličeji. Taky máma pochopitelně vstala a zlostně zavrčela. Gingiina nemístná poznámka se jí totiž dotýkala taky a to dost hrubě.
„Co jsi to právě řekla?“ usykla jsem.
„Gingi...“ vydechl Jeff „Vzpamatuj se...“ nabil Stínovou kouli a vrhl ji proti Leafeonce. Ta schytala tu kouli do hlavy. Porazilo ji to na zem. Hned nadzvedla hlavu a otřepala se. Pak nastalo trapné ticho a všichni upřeli oči na ni. Chvíli se zmateně rozhlížela a pak promluvila tak, že úplně všechny z naší party, kromě Jeffa a mě, zmátla:
„Ajaj, já jsem zase něco provedla, že, Šavlo?“
„Jo.“ kývl Jeff „Urazila jsi Glocker a moji přítelkyni.“
V tu chvíli mi došla celá pravda o Gingiině chování:
„Ahá. Já už vím, odkud vítr vane.“ plácla jsem se do čela „Brandon měl jednou podobný případ v Poké-centru. Když danému Pokémonovi uděláte něco, co se mu hodně nelíbí, může v nejkrajnějším a nejvzácnějším případě pozbýt kontrolu nad tím, co říká a jak se chová. Je to tak, Jeffe?“
„Ano.“ odpověděla za něj Gingi „Naposled se mi to stalo, kromě dneška, asi před dvěma měsíci. Jen slovně jsem tě napadla? Nebo i fyzicky?“ zeptala se mé mámy.
„Mě jsi napadla slovně a mou dceru jsi k tomu slovnímu napadání i pokousala.“ sdělila nerudně máma. Gingi si mě blíž prohlédla. Pak vyjekla:
„Můj bože, promiň mi to, Grovylko......Betty se jmenuješ?“
„Elite.“ řekla jsem soucitně. Znovu jsem k ní přišla blíž a pomohla jí na nohy.
„Díky.“ usmála se na mě „Ale stejně k tobě podvědomě cítím jakýsi chladný vztah. Asi spolu i tak nebudeme dobře vycházet.“
„Mně to vadit nebude.“ ujistila jsem ji. Koutkem oka jsem vyhledala Johna. Kousance totiž stále bolely a já jsem toužila po tom, aby John mé bolesti zmírnil. Machoke stále očima sledoval Gingi, která teď přišla ke svému bratrovi. Naštěstí mi v přivolání Johna pomohla máma.
„Johne,“ řekla a zamávala na Johna „Jdi, prosím, zkontrolovat mé děti.“
|
