Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


V koncích...

Z Glockeřiných vzpomínek:



Jak jsem tak nabíjela Sluneční paprsek, tak jsem si říkala, jestli to stihnu, než Mightyeny vypustí auru. Po očku jsem mrkla na své soupeřky. Ani jsem je nemohla najít. Byly totiž schované v mraku černé aury. Musím sebou hodit, řekla jsem si a soustředila maximum sil do nabíjení paprsku. Za pár vteřin jsem pocítila, jak se moje kolektory propojily paprskem a jak se mi energie shromažďuje v tlamě. A jdeme na to, křikla jsem v duchu. Jenže sotva jsem otevřela tlamu, abych mohla paprsek vypustit, byla jsem spolu s Johnem zasažena tou jejich temnou aurou. Hezky jsem se proletěla, odhaduju tak dvacet metrů. Jenže bohužel pro Mightyeny jsem už paprsek měla nabitý a připravený k vypuštění tak, že už jsem nemusela udělat nic, aby vystřelil z mé tlamy jako šipka. Zásah byl přímý. Všechny tři Mightyeny omdlely. Vteřinu nato jsem docela bolestivě spadla zády a zátylkem napřed přímo na tvrdou, trávou pokrytou zem. Okamžitě mě napadlo, že bych teď měla zabezpečit ty figurky, kterými byli vlastně naši přátelé a obě moje děti. Tak jsem se chtěla zvednout a všechny je shromáždit na jedno místo. Ale najednou jsem uslyšela vrčení motoru. To mi znělo špatně. Nadzvedla jsem se a vyděsila se. Ta velká věc na přepravování podobná autu, se právě rozjížděla. A co bylo horší – nikde jsem neviděla hnědé figurky v průhledných báních, takže musely být naložené v té ujíždějící věci. Na víc jsem nečekala. Zvedla jsem se, zaktivovala Rychlý útok a rozběhla se za autem.

„Hej, vraťte se!“ slyšela jsem samu sebe bláhově vykřiknout. Musím tu věc dostihnout, blesklo mi hlavou. Bylo mi jasné, že pokud to nezvládnu, ztratím čtyři nejlepší přátele a především.....fakt především své děti – Billyho a Elite. Ihned jsem takovou myšlenku zavrhla. Vůbec jsem si to nepřipouštěla.

Byla jsem rychlejší než ten transportér, doháněla jsem ho. Už jsem od něj byla asi tři metry – stačilo skočit, když ta věc najednou vzlétla. V tu ránu jako by mě někdo polil horkou vodou. Koukala jsem na to, jak spadlá z višně s otevřenou tlamou.

„Cože?“ hekla jsem. Tohle komplikuje situaci, vykřikla jsem v duchu. Chtěla jsem skočit a přichytit se přísavkami na tu věc, ale šok ze vzletu toho transportéru mě rozhodil natolik, že jsem se nějak nemohla odrazit. Když jsem si to uvědomila, byl už moc vysoko. Zastavila jsem se a zírala na vzdalující se transportér. Náhle mi bylo jako by mě někdo praštil palicí. Celý svět kolem mě přestal existovat. To, čeho jsem se v danou chvíli nejvíc bála a co jsem si nepřipouštěla, se vyplnilo – Billyho a Elite unesli zloději neznámo kam. A já jsem neměla žádné vodítko ani šanci k tomu, abych je znovu našla. Naplnila mě strašná beznaděj, u toho však nezůstalo. Pojednou mi zármutek a pocit selhání podrazily nohy – padla jsem na kolena.

„Billy......Elite....“ sklouzlo mi bezděčně z tlamy. Chvíli jsem jen opařeně klečela a pak všechny zlé pocity vyústily v hlasité: „NEEEEEE!!!“

Potom, co jsem tohle zařvala, můj psychický stav klesl ještě níž, do pocitu zbytečnosti a méněcennosti. Tyto dva pocity jsem cítila kvůli tomu, že jsem nedokázala Billyho a Elite ochránit. Slabostí jsem spadla na čtyři. Stále jsem opakovala: „Billy.....Elite.....“ s každým dalším zopakováním těch dvou jmen jsem byla víc a víc zdeptaná. Pak už chybělo jen psychické zhroucení, ale i to se dostavilo. I ty končetiny se mi podlomily a z očí mi vytryskly slzy. A bylo to, byla jsem na dně. Troufám si říct, že mnohem více na dně než byl Billy, když unesli Sharphand. V tu chvíli přestalo existovat i mé tělo. Jediné, co jsem vnímala, bylo mé vědomí a usedavý nezastavitelný pláč. Přála jsem si, aby zmizely i tyto dvě věci a ukončily tak mé trápení. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si myslela, že život nemá smysl. Umřít jsem nechtěla, ale neviděla jsem důvod k žití. Prostě kompletní zhroucení mé osobnosti a psychiky. Víckrát bych to nechtěla prožít.

Čas byl v dané chvíli to poslední, co mi dělalo starosti, takže nejsem schopná říct, jak dlouho jsem tam ležela v záchvatu pláče a se sebevědomím na absolutní nule. Vím jen, že se mě po chvíli někdo dotknul a veškeré věci, které přestaly existovat, se v tu ránu znovu vrátily do existence. Začala jsem vnímat i okolí, ale brečela jsem dál se zavřenýma očima.

„Glocker?“ zaslechla jsem mnou blíže neidentifikovatelný hlas. Moc jsem se necítila na to, abych otevřela oči a tím začala vnímat ještě víc věcí.

„Glocker, otevři oči.“ naléhal hlas. Nyní jsem ho už dokázala identifikovat. Byl to Firestormův hlas á la Ninetales. Pomalu jsem otevřela oči, od pláče celé bolavé a opuchlé. První, co jsem matně viděla byly Jeffovy tlapy. Jinší to být nemohly, měly žluté pruhy, posazené téměř u chodidla. V mém periferním vidění toho bylo víc, ale bylo to zamlžené slzami.

„Můj bože.“ ozval se další známý hlas, patřící Andře „Takhle zhroucená snad nikdy nebyla......Tak silnou osobnost má a takhle dopadá po......po......po.....Ne, já to před ní nemůžu říct.“

„Však viděli jste někdy Glocker brečet?“ nadhodil Jeff „Teď si to vybírá....Teď si vybrala veškerou lítost a zármutek, kterého byla kdy ušetřena. Vždyť ji potkalo to největší neštěstí, jaké ji mohlo potkat – ztratila své děti...“

„Podruhé.“ doplnil John „Elite ztratila už podruhé.“

„K nevíře.“ řekl Jeff „To ona nás vždy utěšuje, je-li nám smutno nebo úzko. A teď.....je sama.....obětí příkoří.“

Souhlasila jsem s ním. Měl naprostou pravdu i v tom předchozím tvrzení. Za normálního stavu bych samu sebe nejradši nakopla za takové smýšlení. Ale jak jsem tam tak ležela v pláči, uvědomila jsem si, jak je zármutek ničivý. Přestože se okolní svět vrátil do existence, stále jsem chtěla jen ležet a brečet – pořádně se z toho vybrečet.....Jiné řešení mě zatím nenapadlo.....Jo, napadalo. Ale nebyla jsem schopná ho provést. Ještě jedním jsem si mohla ulehčit trápení. Hned jsem to realizovala.

„Se....Sel.....Selha....Selhala....Js-sem....“ vyklouzlo mi tiše z tlamy a mírně se mi ulevilo.

„Otočme ji na záda.“ navrhl ostatním John. Uchopil mě za ramena a otočil mě. Jediné, co jsem viděla, bylo nebe a po stranách hlavy Johna, Andry, Jeffa a Firestorma.

„Neplač.....Slzy ti zamrzají na tváři.“ pronesl Firestorm. To, že je zima mě trápilo taky docela málo. Stále jsem ještě neměla dost, stále jsem nedokázala zastavit ten příval slz.

„Já....Selhala.......js-s-sem.“ opakovala jsem skomíravě.

„Ne, neselhala jsi.“ konejšil mě John „No ták....To nebyla tvoje chyba....To bude dobrý.....Tak už neplač.“

„Ne...“ zaštkala jsem „J-Já.....nemů-žu přes-stat.....Nej-de-to.....“

„Dobrá, plač dál, ale nevyčítej si to. Vždyť to spískal jen a jen ten Martin a možná i ten doktor.“ pronesl klidně John.

„Mně je to jednoooo!“ zaúpěla jsem hlasitě a pevně zavřela oči. Hlava mě v tu chvíli rozbolela tak, že jsem se za ni instinktivně chytla. Přitom mi napadlo si otřít tvář, což bylo vcelku zbytečné.

„Johne, brzdi. Vždyť se na ni podívej. Níž už opravdu jít nemůže, je vyřízená.“ zastal se mě Jeff. Ucítila jsem, jak do mě strčil hlavou „Glocker, buď v klidu, něco už vymyslíme. V klídku si poplač a pak uvidíme.“

Ty jsi taky utěšitel, pomyslela jsem si, nicméně jeho utěšování bylo účinnější než Johnovo. Udělalo se mi ještě trochu líp. Znovu jsem otevřela oči a koukala přímo do těch rudých, Jeffových.

„Máš pravdu....“ pípla jsem. V tu chvíli se mi už dařilo zastavit pláč. Zřejmě to způsoboval pohled na Jeffa. Otřela jsem si obličej od zbytků slz. Nadzvedla jsem se.

„Ty vypadáš....“ sykla Andra „Oči máš celé zarudlé a opuchlé.“

„Už aspoň nepláče.“ podotkl Firestorm. To by ses divil, řekla jsem si v duchu. Ve skrytu duše jsem plakala pořád dál, ale ven se již dostalo jen minimum pláče. Billy by to na mém místě nejspíš zadusil v sobě úplně.

„Glendo, všechny nás to moc mrzí.“ začal John „A zároveň proklínáme toho zrádce. Proto ti slibujem, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom Billyho, Elite a ostatní dostali zpět. A teď vstaň, zamáčkni slzu a pojď s námi do toho.“ ostatní rázně přikývli a John mi podal ruku. Chytla jsem se ho a opatrně se postavila. Pak jsem ho objala.

„No jo, jasně...“ zabručel mi John do ucha „Máš oporu.“

„Nu....dobrá.“ hlesla jsem s popotahem „Začněme tedy.....*sniff*.....Jednat. Co navr-hujete?“

„No tak.....V prvé řadě bychom měli odtud zmizet.“ řekl Firestorm.

„No to určitě.....Radši půjdem hned nebo.....“ začal John, ale najednou upřel oči někam za mě. Ohlédla jsem se. Stál tam ten doktor, který léčil Billyho a Elite. Pohled na něj mi v mžiku obrátil zdrcenou a beznadějnou náladu ve zlost, podobně jako když jsem chtěla zpacifikovat Martina – a udělala bych dobře. Tentokrát však lítá ráž byla umocněná zdeptáním ze ztráty Billyho a Elite. Vztek mi na chvíli zatemnil myšlení. Měla jsem sto chutí se na doktora bez varování vrhnout. Ale nějak jsem nemohla. Ruce se mi třásly a zuby skřípaly.

Doktor kráčel k nám. Když byl asi pět metrů od nás, začala jsem konečně vidět situaci rozumně. Nicméně hlavu mi stále rozpalovala kombinace smutku se vztekem.

„STŮJ!!!“ zařvala jsem na doktora a naznačila mu rukou, co jsem řekla. Už jsem nemínila nechat cokoli náhodě. Nebyla jsem si jistá, zda je doktor zloduch nebo člověk, kterému se dá věřit. Rozhodně však neměl mou důvěru – byla jsem stále přesvědčená, že v únosu mých dětí má prsty. Doktor zůstal stát:

„Vím, že mi nevěříte.....“ začal, ale přerušila jsem ho:

„Tos’ uhod’! Běž pryč, nech nás být! To kvůli tobě nám unesli přátele a mně děti.“ zahučela jsem na něj. Přitom jsem se přemáhala, aby mi zase nezačaly téct slzy.

„Uklidni se, Sceptilko.“ mluvil klidně doktor „Přísahám, že jsem o Martinově zradě nevěděl.“

„Lžeš! Já to vím!“ vyjekla jsem.

„Máš důvod mi nevěřit, ale....“

„To mám!“

„Hergot, tak mě aspoň nepřerušuj a vyslechni mě.“ zahudroval nakonec. Řekla jsem si tedy, že ho vyslechnu, ať znám jeho pohled na věc. Pokynula jsem mu.

„Únosu tvých dětí a přátel je mi vážně líto.“ začal svou řeč „Žádný Pokémon by si to nezasloužil. Znehybňovač je nelegální výzbroj. Mohou ji vlastnit jen oprávněné osoby a ty nesmí ten přístroj použít mimo laboratorní prostředí. Primárně je určen k absolutně nouzové sebeobraně, kdy zasažený Pokémon musí být neprodleně znovu přiveden do normálního stavu. Nelegálně ho používají nájemní lovci Pokémonů, kteří znehybňují a prodávají Pokémony, o které se vůbec nestarají. Věř mi, že kdybych věděl o nějakém znehybňovači v mé blízkosti, ihned bych se ho snažil získat a odevzdat zpět společnosti, které patří. Jsem si jist, že Martin znehybňovač nedržel legálně. Ještě mu není ani osmnáct a tahle zákeřnost se uděluje jen osobám starším jednadvaceti let a na zvláštní povolení.....“ na chvíli se odmlčel „...Hele, kdybych v tom jel s ním tak bych se na tom podílel taky. Navíc mi Martin ukradl i Lucaria.“

Teprve ta poslední věta malinko získala doktorovi mou důvěru, jinak zbytek jeho řečí mě vůbec nepřesvědčil.

„No....Možná máš pravdu....“ přiznala jsem váhavě „Ale stále nemám důvod ti bezmezně věřit. Stále jsi mě nepřesvědčil.“ doktor měl u sebe i překládátko a to zafungovalo.

„Jsi stejně tvrdohlavá jako jakýkoli jiný Sceptile.“ uchechtl se „A to ještě nic není proti Grovylovi, ten bývá ještě zatvrzelejší.“

„Co tu ještě chceš?“ houkla jsem na něj. Nechápala jsem, proč tam ještě stojí a vykládá mi o tvrdohlavosti mého druhu.

„No....Tady nesu....jediné, co po tom hvězdovaném Grovylovi zbylo.“ pronesl a odhalil ruku, kterou do té doby držel za zády. Podával mi Billyho kožich. Jediné, co po Billym zbylo, znělo mi stále v hlavě. V mžiku jsem vychladla a má nálada spadla na bezradnost a zaraženost. Pomalu jsem udělala tři kroky vpřed, uchopila Billyho kožich a převzala si jej od doktora.

„Díky.“ pípla jsem tiše.

„Dobrá....Tak já půjdu.“ řekl prý ještě doktor, ale já ho už nevnímala. Svírala jsem v rukou ten Billyho mundůr a prohlížela si ho jako tu nejcennější věc na světě. Jako bych Billyho drobnou a zároveň průměrnou postavu přímo viděla oblečenou v té tyrkysové chlupatině. Po pár vteřinách jsem se musela odvrátit, protože se mi zase chtělo brečet.

„Ach, Billy.“ zasténala jsem a zabořila obličej do kožichu, abych si ho osušila. Krátce nato jsem zvedla hlavu a vzala mundůr jen tak do ruky: „Ehhm....Pojďme odsud.“ řekla jsem mdle „Veď nás, Johne, já nemám na případný souboj vůbec náladu ani formu.“

„Jak chceš....“ kývl John.

„My tě budeme krýt, Glocker.“ řekli Jeff, Andra a Firestorm. Obklopili mě, jako by mě bránili. S Johnem v čele jsme prošli otevřenou bránou a vešli po dlouhé době do závějemi přikrytého lesa.



CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky