Billy, Glocker a Vicky prošli předsíní, vyšli po schodech a octli se v druhém patře, kde Billy niky nebyl. Schodiště vedlo do úzké dřevem obložené chodby. Na zemi byl zelený chlupatý koberec. Od konce schodiště z prvního patra se chodba táhla ještě kousek dál a tam se rozdvojovala v křižovatku. Na zdech chodby byly úhledné nástěnné lampy se skleněným stínidlem. Jinak chodba působila na Billyho dost úzkostně. Neměl rád úzké jednoduché prostory bez oken (s klaustrofobií to nemělo co dělat).
„Mami, ta chodba mi nahání strach.“ špitl třaslavě, když se poprvé pořádně rozhlédl po chodbě.
„Jen klid, jsem s tebou.“ uklidňovala ho Glocker.
„Tudy.“ pronesla Vicky a otevřela dveře na levé straně ještě před křižovatkou „Račte do mého království.“
Billy došel ke dveřím a nahlédl dovnitř. Sotva jeho oči přešly přes úroveň futer, dostaly pořádný direkt v podobě záblesku jakési razící barvy. Billy ji ani nestačil identifikovat, protože instinktivně uskočil ode dveří. Na chvíli ztratil orientaci, protože měl před očima mžitky. Když se trochu rozkoukal, otočil se a zeptal se Glocker: „Nemám na očích modřinu?“
Glocker se skřehotavě rozesmál.
„Proč.....Bys měl mít.....modřinu na očích?“ zalykala se a poplácávala Billyho po zádech.
„Protože mě barva toho pokoje udeřila do očí.“ vysvětlil Billy v žertu. Glocker dostala takový záchvat smíchu, že se musela opřít o zeď. Vicky na ni zírala s výrazem absolutního ohromení.
„Co je tu k smíchu, Glendo?“
Glocker se ještě chvíli zajíkala a pak se zklidnila:
„To ti neřeknu, protože mi rozumíš jen Sce-Sceptile.“ odvětila.
„Jak víš, co ti rozumí člověk, když mluvíš?“ vyzvídal Billy.
Glocker nasadila dotčený výraz a řekla podrážděně: „Billy, jak můžeš tohle vůbec říct? Je mi dvacet šest a už mám jisté zkušenosti, takhle to vím.“
„Aha.....promiň....Já jsem si to neuvědomil.“ přiznal Billy schlíple.
„V pořádku.“ kývla Glocker „Tak co tě tak uhodilo do očí?“ prošla kolem Billyho a nahlédla do Vickyina pokoje. Téměř hned si zakryla oči a vrávoravě odstoupila od dveří. Po chvíli se otočila čelem k Vicky.
„Můžeš mi říct, proč má celý tvůj pokoj jasně razící růžovou barvu?“ zasupěla. Vicky se zatvářila zmateně.
„Já ti nerozumím, Glendo.“ pokrčila rameny.
„Já vím, že mi nerozumíš. Teď jsem to vysvětlovala Billymu. Já jenom, kdyby jsi náhodou porozuměla.“ vyložila Glocker klidně a vešla do pokoje. Billy ji následoval. Když jeho oči přivykly razícímu odstínu barev v pokoji, zjistil, že Vickyin pokoj je malý a stísněný. Byla tu malá obývací stěna, kde byly vidět v poličkách knihy. Pod oknem stála postel, do které by se, podle Billyho názoru, vešla akorát Vicky a menší tvorové. Vpravo bylo cosi, co připomínalo psací stůl. Ale i ten byl zřejmě dělaný na míru. Všechno v místnosti bylo laděno do růžova včetně zdí. Oslnivý účinek barvy byl pravděpodobně způsoben silnou zářivkou u stropu.
„Tak.....Hvězdíku, ty si lehneš vedle mě.....To je jasné.“ uvažovala nahlas Vicky a přecházela sem a tam po pokoji „Ale kam dámě tebe, Glendo?“
„Já si lehnu na zem.“ mávla rukou Glocker a naznačila rukama, co právě řekla – ukázala na zem a pak si položila hlavu na ruce jako by spala.
„Rozumím....“ prohodila Vicky, ale vzápětí se znovu zamyslela „Nebude to pro tebe nepohodlné?“ zeptala se nakonec. Glocker podruhé mávla rukou. „Tak jo, když chceš...“ souhlasila Vicky. Pak zavřela dveře do pokoje a zhasla světlo. Pokoj se ponořil do tmy. Billyho náhlá tma opět znepokojila, ale už ne tak moc jako předtím v autě.
„Vicky,....kde jsi?“ hlesl. Vtom dostal nápad. Zaktivoval pravou čepel. Listové ostří se rozzářilo a osvětlilo místnost slabým nazelenalým světlem.
„Díky, Hvězdíku.“ usmála se Vicky. Přešla k posteli a zalezla pod peřinu „Pojď sem.“ vyzvala Billyho. Billy si náhle už zase připadal unavený a vysílený. Když se začal pomalu šourat k posteli, podvědomě dezaktivoval pravou čepel. Už neměl moc energie na provádění útoků. Odploužil se k posteli, svlékl si kožich a vyškrábal se na ni. Vicky ho přivinula k sobě a přikryla ho peřinou. Glocker se natáhla na zem a zavrněla: „Dobrou noc, Billy.“
Billy ztěžka otočil hlavu a zahuhlal: „Vicky nepopřeješ?“
„Ne. Nezaslouží si to.“ řekla pevně Glocker.
„Tak jo.....uuaaaahhh.“ zívl Billy a zavřel oči. Chtěl usnout rychle, aby necítil pocit slabosti, který ho zmáhal čím dál víc. Samozřejmě usnul téměř okamžitě.
Když se probudil, okamžitě ucítil nezaměnitelné paralyzující křeče. To ho úplně zmátlo. Neměl ponětí, jak ho mohl někdo přímo v samém jádru Brandonovy vily paralyzovat. Zjistil, že má docela dost sil, ale také nevysvětlitelné bolesti zejména v zátylku, v obou nohách a v hrudi. Proto otevřel oči, aby zjistil, co se stalo. Nešlo to snadno, ale po kratším úsilí se mu to povedlo. To, co viděl, ho opařilo jak vařící voda a vůbec neuvěřitelně vyděsilo. Nebyl ve Vickyině pokoji. Ležel na jakémsi dřevěném voze pod širým nebem. Bylo zřejmě hodně časně ráno, protože obloha byla černá, mírně oranžová. Nic jiného však nemohl vidět – bránila mu v tom paralýza. Vtom se ozval jakýsi hrubý, pulzní hlas. To, co řekl, rozhodně nebylo přání dobrého jitra:
„Vstávej, zrůdo!!!“ hlas byl výrazně povědomý. Billy jen ležel a čekal. Nic jiného se stejně nedalo dělat. A pak......
„NESLYŠELAS’?!? ŘEK’ JSEM VSTAŇ!!!“
Zařval ten povědomý hlas. Vzápětí Billy ucítil strašně palčivou bolest a před očima se mu objevilo jasné žluté světlo. Naštěstí to trvalo jen pár vteřin. Když elektrický výboj ustal, Billy seznal, že paralýza pominula, a že při výboji ztratil velké množství energie. Rozhodl se neznámému vyhovět. Neohrabaně se zvedl do sedu a opatrně se napřímil. Elektrický výboj mu však narušil rovnováhu, takže se Billy ani nestihl rozhlédnout a už se neúmyslně převážil a přepadl přes okraj vozu do trávy. Při dopadu dostal pořádnou ránu do hlavy. Uslyšel mnohohlasý smích. Před očima mu tančily hvězdičky. Chtěl zaktivovat čepele, nastavit je za sebe k obraně a při troše štěstí i zaútočit. Při aktivaci pravé čepele se zarazil. Z nějakého neznámého důvodu totiž nebyl schopen čepel zaktivovat. Měl také v pravé ruce úplně jiný cit, než ten, na který byl zvyklý od svých čepelových listů. Nadzvedl se a ohlédl......A spatřil dvě věci, které vše vysvětlovaly. Sotva tři metry od něj stál Jolteon Spartakus. Za ním byla vidět téměř celá jeho banda seskupená v půlkruhu. Navíc si Billy všiml, že z pravé ruky mu vyrůstá Modrá kalibra. V celém okolí vládlo silné šero.
„Vstaň, dělej!!!“ zavrčel Spartakus a pokynul někomu koho Billy neviděl. Vzápětí Billyho někdo surově uchopil a násilím ho postavil na nohy. Grovyle se ohnal a Sharphandiným hlasem zaskřehotal:
„Postavit se umím sama!“
Vzápětí mu došlo, že se na tenhle výjev jen dívá Sharoniným pohledem. Spartakus přistoupil blíž. Billy, či vlastně Sharphand ho ostražitě sledovala.
„Nebuď drzá!“ zahřímal Jolteon.
„To není drzost.“ řekla klidně Sharphand To je sdělení mých možností.“ zavřela oči a přikrčila se. Jak očekávala, schytala Soustředěnou ránu do zad. Tělem jí projela tupá bolest a síla útoku ji srazila na všechny čtyři. Přerývaně hekla a roztřeseně zvedla hlavu tak, aby viděla Spartakovi do očí. Z herdy do zad se jí trochu točila hlava a modřina na zádech nesnesitelně bolela. Přesto však Sharphand se zaťatými zuby zuřivě koukala Spartakovi do očí.
„Víš, ty Grovylko, objektivní názor je luxus, který ti bohužel není přístupný. Proto za každý takový dostaneš patřičná trest.“
„Nejsem hloupá.“ procedila Sharon skrz zaťaté zuby „Už mi došlo, jak to chodí.“
„Jasně, jasně.“ řekl rychle Spartakus a Sharphand vyjekla bolestí, protože se jí po zádech svezly něčí drápy.
„Pro začátek bys ale mohla být nějak užitečná, než tě vrátím tvému ubohoučkému a slaboučkému příteli, jestli vůbec....“
Sharphand se v mžiku rozpálila jako plotna vařiče. Náhlý vztek ji úplně oslepil. Zapomněla na své bolesti, napřímila se, přetížila Modrou kalibru a nekompromisně s ní přetáhla Spartaka po hlavě. Celá její akce se udála během zhruba dvou sekund. Za normálního stavu by to svedla i rychleji, nicméně Spartakus ani tak nestihl hnout ani brvou. Úder Kalibrou ho doslova srovnal se zemí.
„Tos’ teda přehnala!“ ozvalo se za ní a mezi bandity to zlostně zahučelo. Shar se otočila jako na obrtlíku a nastavila Kalibru do obranné polohy právě včas, aby zablokovala Soustředěnou ránu Vigorotha, který stál za ní. Když pěst narazila na čepel, Grovylka trochu poklesla v kolenou, ale neustoupila ani o krok vzad. Tohle nemůže dobře dopadnout, pomyslela i. Náhle ji napadlo, že by se mohla pokusit Vigorotha obměkčit chytře zvolenou řečí.
„Chceš.....mi tvrdit....že si to.....nezasloužil?“ zasupěla. Vigorothovi povolily zlostí zkřivené rysy obličeje. Dezaktivoval pěst a spustil ji podél těla.
„Uff.“ odfoukla Grovylka a setřela si pot z čela. Vigoroth na ní chvilku ohromeně koukal. Teď mi konečně zasadí ránu do hlavy, já omdlím a budu mít konečně pokoj aspoň do té doby, než se proberu, uvažovala Sharon. Vigoroth se sice rozpřáhl, ale místo Soustředěné rány jí vlepil docela obyčejnou facku. Grovylka si jen položila ruku na tvář a otočila se zpět čelem ke Spartakovi. Oči se jí rozšířily strachem, když viděla, že se na ni ostatní bandité řítí.
„Stůjte! Neútočte na ni!“ zařval Vigoroth stojící za Sharphand. To už se Spartakus postavil a zlostně si Sharon měřil.
„Ummm.......Tak tohle jsi neměla.“ zachrčel. Na čele ho teď zdobila šikmá tržná rána.
„Můžeš mě teďka kliďánko zdecimovat.“ zasmála se pohrdavě Sharphand „Billyho nikdo přede mnou nebude urážet.“ popravdě řečeno nebyla zas tak sebejistá a odvážná, jak se z jejích řečí mohlo zdát. Naopak. Měla co dělat, aby potlačila třes. V tom ji ještě pomáhala nesnášenlivost a vztek vůči Spartakovi.
„To tě ctí.“ pravil Spartakus naoko klidně. Cítím malér, pomyslela si Sharphand horečně a na čele jí naskákaly nové krůpěje potu. Spartakus k ní přišel tak blízko, že mu z vrchu koukala přímo do očí, vzdálených asi dvacet centimetrů. Byla o kousek vyšší než on, takže to vypadalo, jako by ona měla navrch před Spartakem. Spartakus se usmál:
„Dovol tedy, abych ti ukázal, že jsem lepší než tvůj přítel.“ hlesl tiše a bezostyšně Sharphand políbil. Sharon čekala snad všechno, ale tohle určitě ne. Nevěřícně zírala na Spartaka. Chtěla se od něj odtrhnout a fláknout ho po hlavě ještě jednou. Ale pak si řekla, že když je Spartakus v dobrém rozmaru není radno ho rušit. Spartakus po chvíli přerušil polibek, ustoupil vzad a vydechl: „Tak co? Jaké to bylo?“
„Přestože mi dal Billy pusu snad jednou či dvakrát, je polibek od něj příjemnější než od tebe, Spartaku.“ řekla Sharphand nedůtklivě.
„Ach, smůla.“ povzdechl Spartakus a otočil se ke Grovylce zády „Travní podstata není moje parketa. Ty bys nemohla být moje holka už proto,.....“ ohlédl se a změřil si ji odspoda nahoru „.....že jsi vyšší než já.“
Potom se nebezpečně nahrbil a začal ve svém těle shromažďovat elektrickou energii. Sharphand si hřbetem ruky rázně otřela tlamu, čímž dala opět najevo své hluboké pohrdání Spartakem. Tentokrát to bylo adresované spíš ostatním banditům než Spartakovi. Poté podezíravě pozorovala Jolteona, jak se chystá k útoku, připravena uskočit nebo blokovat. Jenže ani neměla příležitost uskočit. Spartakus se pojednou bleskově otočil a jeho tělo se žlutě rozzářilo. V témže momentě do Sharphand doslova a do písmene uhodil blesk. Sharphand pronikavě zaječela a zhroutila se do trávy. Strašně ji v tu ránu rozbolela hlava a hruď. Ještě k tomu jí co chvíli projel tělem nepříjemný elektrický výboj. Cítila se velmi oslabeně.
„Eeeh....aaa.....“ zasténala a roztřeseně se obrátila na záda. Před očima se jí zatmívalo. Chtěla se zvednout, ale neměla dost sil. Elektrické výboje s ní cloumaly tak mocně, že ji každý výboj posunul o dobrý půlmetr. Spartakus k ní klidně došel a řekl tiše: „Chtěl jsem tě omráčit vlastnoručně, ale po tom cos’ řekla, to přenechám své pravé tlapě. Cloudy! Pojď sem!“
Chvilku se nedělo nic, což Sharon trochu znervóznilo. Osobně by byla radši, kdyby ji ten někdo vyřídil rychle a co nejméně bolestivě. Doufala, že ten útok, co ji omráčí, nebude mít podstatovou výhodu. To by pak víc a déle bolelo, kdyby tam ta výhoda byla. Její úvahy však přerušil nějaký mokrý zvuk. Dřív, než stihla zjistit, co se děje, ji něco dočista oslepilo. Podle náhlé vlhkosti na obličeji a pálení v očích si uvědomila, že jí někdo vchrstl do očí bláto.
„To ne.“ vykřikla bezděčně a snažila se očistit si oči rukou, ale výboje jí v tom úspěšně bránily. To je zlé, pomyslela si, když neuvidím, tak taky nepoznám, kdy přijde útok.
„Tak.“ zabzučel neznámý vlnivý hlas „Teď jsi neškodná, má milá. Jestli chceš bahenní lázeň, klidně ji můžeš mít. Upozorňuju tě ale, že získáš tak silnou otravu, že z toho celá zfialovíš. Cha cha cha cha cha chá!“
„Trhni si nohou!“ zaburácela zlostně Sharphand do neznáma „Fialový jsi určitě ty!! Já jsem a zůstanu zeleno-červená!!“
Slovíčkařila a brebentila, jak nejlíp uměla, aby získala čas a hlavně aby daného útočníka aspoň znervóznila.
„Což o to. Já fialový jsem.“ přiznal neznámý překvapeně „A barvoslepý taky nejsem!!! Vidím jakou máš barvu!!!“ dodal hlasitě. Vtom se ozvala tupá rána a krátký výkřik bolesti. Následně nerudně promluvil Spartakus:
„Proboha, už ji omrač, hlupáku. Copak nevidíš, jak si z tebe utahuje?“
„Jak a proč ji mám omráčit?“ zeptal se hloupě neznámý „Vždyť je bezmocná.“
„Kdyby nebyl před chvílí zasažena mým Bouřkovým bleskem, tak věř tomu, že by tě mohla potrápit.“ zaskřípal zuby Spartakus „Někteří Pokémoni dokážou úspěšně útočit i poslepu.“
„Ahá.“ protáhl neznámý (Sharphand si domyslela, že to musí být Koffing nebo Swallot) „Tak já použiju plyn.“
„Ať moc netrpí.“ pravil Spartakus „Na působení utrpení bude čas potom.“
No nazdar, pomyslela si Sharon a napjatě čekala na útok se zbývajícími smysly nastraženými. S radostí si uvědomila, že když teď nepoužívala zrak, tak ostatní smysly byly citlivější. Pojednou uslyšela zlověstné syčení. Očekávaná poslední rána se však nakonec nekonala. Sharphand byla připravena na odporně páchnoucí Jedovatý plyn. Místo toho se jí ale do nosu dostala sladká a příjemná vůně.
„Mmmm.“ zamručela slastně „Tohle nebude Jedovatý plyn.“ zcela jistě to nebyl Jedovatý plyn. Sharon totiž cítila, že jí vůně navrací sílu a bojeschopnost. Elektrické výboje, které dosud probíjely jejím tělem, teď hodně zeslábly. Sharphand po chvíli zjistila, že už je schopná vstát. Jediná překážka byla bahenní slepota. Snad kvůli tomu, že stále neviděla vůbec nic, zůstala ležet a čekala, co se bude dít dál
„Co to děláš, ty mezuláne?!?“ zařval Spartakus „Vždyť tys ji neotrávil, ale posílil.“
„No jo......promiň.“ špitl neznámý nesměle „Spletl jsem si útok.“
„Co si neudělám sám, to nemám.“ řekl odevzdaně Jolteon. Sharon zaslechla, jak Spartakus obchází kolem ní.
„Co s tebou, Grovylko....“ mumlal „Mám rád, když můj soupeř nemůže klást odpor. Ale když mu nemůžu pohlédnout do očí tak to není ono.“
Sharphand ke své hrůze zaslechla nezaměnitelné elektrické jiskření. Spartakus se chystal vyslat ještě jednu Bouřku. Grovylka se ale hned vzpamatovala, otočila se na břicho a snažila se poslepu po čtyřech odplížit někam z dosahu. Plazila se jako o závod a dýchala zrychleně. Řídila se podle intuice, která jí radila, aby se plížila pořád dál. Ale v momentě, kdy si Sharphand myslela, že už se odplížila dost daleko, narazila do čehosi hlavou a klesla do trávy. V hlavě jí začalo třeštit.
„Uh....au.....krucinál....“ vyjekla bolestně.
„To byl náš vůz, do čeho jsi vrazila.“ zvolal Spartakus. Sotva dořekl, do Sharon znovu uhodil blesk. Tentokrát už bolest pocítila všude po těle. Vzhledem k ostrosti bolesti šlo nejspíš o spáleniny. Sharon si až teď připadala, že je úplně bez šance. Druhý blesk ji oslabil a popálil natolik, že se nedokázala pořádně hýbat. Stihla ještě vyheknout: „Tohle....už .... je moc.......zdolals mě.“ následně ucítila tupou ránu do hlavy a omdlela.....
„To ne!“ křikl Billy a probudil se. zeširoka otevřel svoje žluté oči. Přestože před sebou krásně viděl strop Vickyina pokoje, instinktivně si ohmatal obličej. Neměl na něm žádné stopy bláta a ani necítil žádnou bolest v hlavě nebo v hrudi. Naopak, cítil se odpočatě a zregenerovaně. Stejně jako ve snu však dýchal zrychleně a byl zpocený od hlavy až k vystouplé patě (která, jak Billymu před několika dny došlo, slouží jako třetí protilehlý prst). Poté si uvědomil, že asi neleží na posteli. To, na čem ležel bylo tvrdé a mírně to lechtalo. Billy se posadil. Usoudil, že nejspíš spadl z postele, protože seděl na koberci na zemi těsně vedle Glocker, která pravidelně oddychovala a pochrupovala. Venku za oknem bylo pološero a slabé sluneční světlo mírně osvětlovalo místnost. I tak ale byla v pokoji téměř tma. Byla zřejmě stejná denní doba jako ve snu – hodně brzy ráno.
Billy se postavil, protáhl se a otřel si čelo čepelovými listy. Pohled mu padl na Vicky, která stejně jako Glocker klidně spala a pravou ruku měla položenou, jakoby někoho vedle sebe objímala. Grovyle se usmál.
„Už jsem vzhůru, Vicky....“ zamumlal „Můj bože, takovou noční můru jsem ještě neměl.....Musíme Sharphand zachránit co nejdřív........Takový život bych nepřál nikomu....Natožpak své přítelkyni...“ zatímco takhle polohlasně uvažoval, střídavě se škrábal na hvězdě na hrudi a na spodní straně tlamy. Pak náhle pocítil, že v pokoji je lezavá zima.
„Brrrr....“ otřásl se a chtěl si přitáhnout kožich. Problém byl v tom, že ho vůbec neměl na sobě.
„Aha....A já se pak můžu divit, že je tu tak chladno.“ zabručel a začal se po kožichu shánět. Nikde v jeho dohledu však nebyl. Billy začal obcházet po pokoji a stále se po něm rozhlížel. Když obešel Glocker, zjistil, že jeho matka svírá kožich v ruce. Opatrně po špičkách drápů se přišoural k ruce a oděv z ní ohleduplně a jemně vykroutil. Oblékl si ho a zapnul knoflíky až nahoru. Vtom si všiml, že je chlupatý přehoz podivně těžký. Sáhl o kapes a objevil pomeranč a několik Nanabů.
„Vida, snídani mám po ruce.“ zahlaholil a hned si tři Nanaby strčil o tlamy. Sladkokyselá Nanabová šťáva ho zcela probudila a osvěžila.
„To je vončo...“ pochvaloval si Billy. Přemýšlel jestli má vzbudit Vicky a Glocker. Nakonec se rozhodl, že radši počká, až se vzbudí samy. A tak čekal a stále pojídal Nanaby. Po třech minutách stání ho trochu rozbolely nohy a tak začal hledat něco, na co by si sedl. Téměř ihned objevil židli, zastrčenou pod Vickyiným psacím stolem, který stál hned za ním. Grovyle odtáhl židli a snažil se vyškrábat na ni. Nešlo to snadno, protože židle byla kolečková a její sedací plocha byla nejmíň o délku Billyho rukou výš než jeho hlava.
„Jak na takové židli může Vicky vůbec sedět?“ divil se Billy polohlasně, když zápasil s pojízdností židle. Původně chtěl na židli vylézt, protože skákat hned takhle po ránu se mu moc nechtělo. Po několika desítkách vteřin si však řekl: „Já se s tím párat nebudu.“ a ladným saltem se vyšvihl na vysokou židli.
Zakusil jistý pocit nadvlády. Na židli byl totiž ve větší výšce než Glocker nebo Vicky a měl odtamtud výhled na celý pokoj. Hmátl do kapsy pro pomeranč, aby se zcela zasytil. Kromě oranžového plodu našel ve své kapse i něco tenkého jako papír. Vytáhl ten tajemný předmět a podíval se na něj.
„Ááách...“ vydechl, když zjistil, že je to fotka Sharphand. úplně na ni zapomněl. A teď ji znovu viděl a mohl na ní oči nechat. Zvlášť po tom, co se mu zdálo. Asi ještě minutu nebo dvě se se slastným úsměvem díval na fotku. Poté potřásl hlavou, strčil si fotku zpět do kapsy, zamáčkl dvě slzy a sáhl do druhé kapsy pro pomeranč. Nechtěl, aby ho pohled na Sharon příliš rozrušil. Jakmile se mu povedlo vylovit pomeranč, tak se do něj bezmyšlenkovitě zahryzl. Téměř okamžitě pocítil na jazyku hořkost, ne nepodobnou Rawstu.
„Pfuj!“ vyprskl a upustil pomeranč na Vickyin psací stůl. Párkrát se olízl, aby hořkost eliminoval. Přitom mu náhle padl pohled na otisk jeho zubů v pomeranči.
„Jak jsem mohl něco tak hloupého udělat?“ zasmál se. Pomeranč měl ještě kůru a Billy byl tak nedočkavý, že ho zapomněl oloupat. Ještě trochu se třásl potlačovaným smíchem, když vstrčil drápy do prokousnutého místa na kůře a začal pomeranč loupat. Slupky nechával na psacím stole. Jak tak loupal, přemýšlel o začátku nové záchranné výpravy. V prvé řadě ani nevěděl, kterým směrem by se měli vydat. Podle toho, co viděl ve snu – věřil, že se to skutečně před chvílí událo – byla Spartakova banda u jakéhosi jezera na okraji lesa. V dohledu nebyl žádný bod, který by Billymu připadal známý, to znamená, že už se vzdálili ze Swiftovského kraje. Maggie věděla, kde se nachází nejpravděpodobnější Spartakův cíl. Problém byl v tom, že Maggie nemohla jen tak odejít z práce na několik dní – alespoň Billy počítal s tím, že za den asi Spartaka nedostihnou. A kdyby Maggie poradila Glocker, kudy jít, bylo by to nepřesné. Billyho napadlo jediné řešení: Ptát se průběžně na cestu ostatních divokých Pokémonů. Další zádrhel byla početnost a síla banditů.
„Budou potřeba posily.“ zahuhlal Billy polohlasně a rozdělil si pomeranč na měsíčky. Jeden měsíček si strčil do tlamy a pokračoval v dumání. Jen tady ve Swiftu by se našlo tolik Pokémonů, že by byli bandité v početní nevýhodě.
„Ani nevím, jestli by se jim chtělo.“ pronesl Billy „Na to abychom Shar zachránili nás nemusí být horda.......*ham*....*ňam ňam*.“ snědl další dva měsíčky polkl a pokračoval: „Umm....Určitě bych se pokusil přemluvit Steamse. Je to Spartakův bratr a mohl by znát jeho taktiky a způsob uvažování.“ poškrábal se na začátku vlasolistu „Aaa doufám, že Sharphand bude v pohodě až bandity doženem, jestli vůbec, protože jestli ne....“ vyskočil, zaktivoval čepel, ve vzduchu udělal pár vrutů a dopadl na koberec do dřepu hned vedle Glocker. Čepel držel v rozpřažené poloze, jako by chtěl každým okamžikem udeřit.
„.....tak Spartakus zažije moc blbej den. Osobně si ho podám i kdybych přitom měl být sám knokautován. HI-JÁÁ!!“ poslední slovo doslova vykřikl a švihl čepelí do prázdna.
|
