Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Memories

Stará žena seděla ve stínu starého dubu na zahradě. Slunce svítilo, ptáci zpívali a nebe křižovali Tailowové a Swablu. Užívala si klidu a ticha. Její vnoučata s dcerou byli zrovna na procházce. Nedělala nic, jen pozorovala plovoucí mraky. Zdálky slyšeli dětský smích, jak se její potomstvo vracelo z procházky. Proti ní byl za stromy schován dům a dupot malých nohou dával tušit, že už jsou doma. Vzápětí se mezi stromy vyřítilo malé děvčátko. Dlouhé blonďaté vlásky mu poletovaly kolem kulatého obličejíku, v němž zářil úsměv.

„Babi! Babi!" výskala a přiběhla k ní. Vyškrábala se jí na klín.

„Kdepak máš brášku a maminku?" zeptala se a pohladila ji po vlasech. Upřela na ni své zelené oči, stejné jako měl její zesnulý manžel.

„Larry už jde a maminka taky. Jsou hrozně pomalí," postěžovala si a podívala se mezi stromy, z jejichž stínu se vynořila ona sama. Mezi nimi vyšel chlapec, starší než děvčátko. Ten měl havraní vlasy a modré, jiskřivé oči. Na rozdíl od ní neběžel, ale šel rozvážným krokem. Za ním šla jeho matka, se stejnými vlasy a očima a i s úsměvem na rtech. „Daisy, říkala jsem ti ať už na babičku nelezeš. Už je ti pět a jsi pořádně těžká," pokárala ji.

„Ale není, Lily," řekla mile. Pak zahoupala nohou. „Že nejsi těžká Daisy?"

„Ne," zavrtěla hlavou holčička.

„Tak vidíš," usmála se na dceru babička.

„Ale mami," zaprotestovala mírně žena.

„Tak co nového je ve městě?" ptala se zvědavě dětí. Nežili ve zvlášť velkém městě. Spíš to bylo městečko.

„Prodávají ten zámek na kopci," oznámil jí Larry. Otočila hlavu doprava. Na mírném kopci se tam tyčil zámeček. Bíla barva už byla zašedlá a kdysi červené střechy teď byly vybledlé. „Půjdu se tam podívat," lehce sesunula Daisy z nohou a vstala.

„Půjdeme s tebou!" pověsila se jí kolem nohou vnučka.

„Ne zlatíčko. Babička chce jít sama. Co kdybys mi šla pomoct s obědem? A Larry zjistí, jaká je voda v rybníce. Když bude teplá, půjdeme se vykoupat." obě děti zajásaly a vyběhly ze zahrady. Lily šla za nimi, ale ohlédla se ještě zpátky na svou matku. Věděla, že jí tají něco ohledně toho zámku, ale nevěděla co. Nevyptávala se. Až se matka rozhodně jí to povědět, řekne jí to.

Stařenka se pohybovala na svůj seschlý zevnějšek velice rychle. Prošla malebným městečkem, přičemž odpovídala na pozdravy spousty lidí. Někteří starší lidé na ni vrhali soucitné pohledy. Nevšímala si toho. Modré oči jí svítily. Vzpomínkami. Na kopec vyšla bez větších obtíží. Stará sice byla, ale pořád ve skvělé kondici.

Ze shora byl skvělý výhled na městečko. Nevelké budovy byla poměrně daleko od sebe, protože každý dům měl pořádnou zahradu. Středem městečka se jako stříbrný had vinula říčka.

Otočila svůj pohled na zámek. Nebyl zcela vidět, okolo něj byla spousta stromů. Kolem dokola vedl plot, který měl místo želených tyčí betonové sloupky. Na velkých mřížovaných vratech visela cedule NA PRODEJ. Ignorovala ji a zkusila otevřít malou branku, která byla v levé části vrat. Jak čekala, nešla otevřít. Sáhla do kapsy a vytáhla mosazný klíč. S cvaknutím zámek odskočil. Nikdo z majitelů ho za ta léta nevyměnil. Zatlačila a branka se se skřípěním pootevřela. Jí to stačilo.

Protáhla se škvírou a branku nechala otevřenou. Vstoupila na cestu, která byla z půlky zarostlá trávou a kterou lemovala tráva vysoká jako ona sama. Spěšně přes ni přešla, až stanula před býlími dveřmi, ze kterých se odlupovala barva. Předpokládala, že tenhle zámek taky nevyměnili a tak vytáhla ze své kapsy další, mnohem menší klíč. Odemkla a vstoupila dovnitř. Ocitla se ve velké předsíni. Na zemi byla spousta prachu a dřevěné obložení nebylo skoro za pavučinami vidět. Špinavými skly sem proudilo něco světla.

Najednou jí bylo zase pětadvacet a vypadalo to přesně tak, jako když odcházela. Veškerý nábytek rozbitý, lustry které se utrhly, se válely po podlaze, vázy roztříštěné na tisíc kousků byly rozmetány všude, stejně jako květiny které tam byly. Ona na sobě měla jednoduché a přece vznešené bílé šaty, na kterých vynikaly její havraní vlasy.

Jak šla, veškerý nábytek se jako ve zpětném filmu vracel do původní podoby. Lustry vylétly ke stropu, stoly se narovnaly a nohy se jim samy připevnily. Vázy se scelily a uvadlé květina znovu ožily a vrátili se do váz. Přešla přes místnost ke schodišti do patra. Zábradlí dřevěných schodů se znovu posbíralo dohromady. Vyšla do podobné místnosti, jako byla ta dole. Zahnula doleva a ocitla se v ložnici, kde spávala během nejkrásnějších let jejího života. Postel se opravila, zrcadlo se scelilo. Květiny byly zase živé. Postavila se k zrcadlu, kde se zamyšleně prohlížela.

Ze zadu k ní přišel sloužící v černém obleku a hluboce se uklonil.

„Madam." pozdravil.

„Ano, Harry?" otázala se.

„Pan Nicolas vám posílá tohle," vytáhl stříbrný řetízek, na kterém se houpal zelený drahokam ve tvaru listu. Přizvedla si vlasy na znamení, že jí ho může připnout. Sloužící to jemně a opatrně udělal.

„Děkuji," poděkovala. Sluha se uklonil a odešel. Se zájmem si prohlížela drahokam, který jí její drahý manžel poslal. Dospěla k závěru a vydala se za ním do jeho pracovny.

Šla až na konec chodby, kde měl Nick pracovnu. Lehce zaklepala a otevřela dveře. Pracovna jejího muže měla tmavě zelenou bravu se zlatými vzory. Byl tam obyčejný stůl z mahagonového dřeva a pohodlná židle ze stejného dřeva, potažená býlím sametem. Na ní seděl pohledný mladý muž a oknem mu na záda svítilo slunce. Na stole ležel velký fialový drahokam vejčitého tvaru. Předmět výzkumu, kterému se její muž věnoval už desítky let.

„Aaa, Melody. Pojď dál," pozval ji. Měl příjemný hluboký hlas. Poslechla a postavila se před jeho stůl. „Líbí se ti náhrdelník?" optal se.

„Velice," přisvědčila. „Musíme si promluvit drahý."

„A o čempak?"

„Ty to dobře víš. Už to takhle dál nejde. Pořád hloubáš nad tím nesmyslem a mě se už skoro vůbec nevěnuješ!" nevědomky zvýšila hlas.

„Melody, tohle je pro mě důležité!" jeho hlas už tak příjemný nebyl.

„A já ne?! Připadám si jako kůl v plotě. Jsem pořád sama a ty si myslíš, že to spraví nějaké pitomé dárky!!"

„Vždyť jsi říkala, že se ti líbí!" teď už křičel taky.

„To ano, ale nejsi to ty!"

„Drahá, tomuhle výzkumu jsem zasvětil celý život a nehodlám se ho vzdát!"

„Budeš muset!" odsekla.

„Co tím myslíš?!"

„Buď se mu budeš zase věnovat, nebo jdu!"

„Ohó" její muž byl teď rudý vzteky. „ A kam asi tak půjdeš?! A co budeš dělat?! Vždyť se beze mě neobjedeš!"

„To ti připadám tak neschopná nebo co?! Že se o sebe nedokážu postarat?!"

„Možná jo!"

„A jak jsem asi cestovala, když jsem byla trenérka?! S půlkou baráku a tuctem služebníků?!"

„A copak já vím?!"

„Tak jsi možná cestoval ty, ale já rozhodně ne!"

„Sama dobře víš, že to není pravda!"

„Vím, ale musela jsem ti říct, protože si myslíš, že jsem neschopná a nedokážu se o sebe postarat!"

„A ty mi chceš tvrdit, že bys to dokázala?!"

„Jistě! Pořád jsem dost schopná trenérka, protože nedávno mi nabízeli práci trenérky stadionu!"

„A proč jsi ji tedy nevzala?!"

„Kvůli tobě! Abych ti byla oporou při tom nesmyslu!"

„A kdo se tě o to prosil?! No kdo?!"

Do očí jí vhrkly slzy. „Nikdo!" odsekla a chystala se odejít. A v tu chvíli se to stalo. Za jejím manželem se prostor začal kroutit a objevila se tam díra v časoprostoru, která začala všechno nasávat. Snažila se udržet na nohou, aby ji to nevsálo taky. Mocný tah ji hodil na zem, odkud sledovala, jak v díře mizí obrazy, záclony, křesla, stůl a nakonec i její milovaný muž.

„Nééééééééé," časoprostorová díra se zavřela a pokoj vyplnil oslepující bílý záblesk. Vzápětí se celým domem prohnala tlaková vlna, která všechno rozbila a ji odnesla na chodbu. Když se odvážila podívat, viděla okolí kolem zpustošené a její manžel nikde. Zoufale zavyla a vrhla se do pokoje. Začala prohrabávat trosky toho, co tam zbylo a přitom srdceryvně plakala. Jenže nic nenašla jen trosky. Sedla si na zem, sevřela drahokam a před očima jí prolétávaly vzpomínky.

Jak se poznali, jejich první rande, schůzka pod hvězdnou nocí, svatba, líbánky a spousta dalších věcí. Když si uvědomila ten fakt, že je nadobro pryč a že ho už nikdy neuvidí, nikdy neobejme a nikdy neuvidím jeho úsměv, tak se jí málem zastavilo srdce. A to mu neřekla tu krásnou novinu. Byla v očekávání.

Pak se jí všechno vrátilo do reálu. Ona byla stará, měla dceru a dvě vnoučata a seděla v pokoji, kde její manžel zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Stiskla drahokam, který od té chvíle nesundala z krku, vzdychla a zvedla se ze země. Její manžel byl blázen do výzkumu Deoxyse a to se mu pravděpodobně stalo osudným. Prošla prázdnými pokoji, aniž by se někam dívala. Vyšla ven a vrátila se domů, aniž by se jedinkrát cestou ohlédla.

Autor: Lich

Lich
Zpět na seznam povídek
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky