Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Rozhodnutí

„Hej, hej, hej!“ chytila jsem Mightyenu za černou srst na krku a odtáhla jí od Houndoom. Byli to moje zlatíčka, ale ty jejich věčné spory, hádky a rvačky už mi lezly na nervy. Zvlášť teď, když máme na spěch. Už zítra budou výběrové zápasy. V mém rodném městě se staví stadion a hledá se trenér. A zájem není sice nějak velký, ale jeden trenér silnější než druhý. Toužila jsem po této práci už od dětství. Předávat mladším trenérům své zkušenosti a prověřovat jejich schopnosti.

„Russi, jdi se přidat k Tagirovi při běhání,“ Mightyena s pokleslou hlavou a kňučením zamířil směrem k Taurosovi, který ustavičně běhal kola kolem louky, kde jsme trénovali. Poplácala jsem Houndoom a nechala jí ležet. Posledních pár dní byla nějaká špatná. Sestra Joy říkala, že je to jen viróza a že bude dobrá. Doufala jsem v to. Nedokázala jsem si představit, že se stanu trenérkou bez zásluhy Houndoom. Byly jsme spolu už dlouhých sedm let. Prošly jsme spoustu míst, nespočetněkrát vyhrály i prohrály….

„Mio, Garry, můžete začít,“ pokynula jsem Ivysaur a Shelgonovi. Okamžitě se pustili do cvičného zápasu. Už od mala jsem měla tendenci vychovávat Pokemony k samostatnosti. Ivysaur byla velmi rázná. Neměla jsem jí příliš dlouho, ani ne měsíc, ale učila se rychle, byla přesná, rychlá a její útoky byly silnější než bych čekala. Na druhou stranu se Shelgonem jsem se piplala už rok a půl. Když jsem ho jako Bagona chytila, byl to takový ňouma. Okamžitě jsem si ho zamilovala a vždycky jsem toužila po dračím Pokemonovy. Učil se pomalu. Ale když už se něco naučil, stal se z toho silný útok. Mám tušení, že tímhle tempem se mi do dvou měsíců vyvine. A pak hodně štěstí pro toho, kdo proti němu bude stát.

Rozhlédla jsem se. Byla to krásná scéna pro každého trenéra. Velký a silný Tauros, trénující svou rychlost a vytrvalost, od kopyt mu odlétávaly kusy hlíny. Vedle něj Mightyena, rychlý a trochu podlý, držící tempo bez problému, naopak vyburcovávající Taurose k rychlejšímu tempu. Ivysaur, menší než by měla být a o to rychlejší, hrdě stojící proti trochu neobratnému Shelgonovi. Vaporeon, s elegancí sobě vlastní, tvořící uprostřed louky malé jezírko, abychom jsme se mohli pustit do tréninku Kyselinového brnění. A u nohy, hrdá a oddaná, sedící Houndoom, trochu apatická nemocí a přesto pozorná a bystrá. Nemohla jsem si přát lepší Pokemony, lepší život. Když vzpomínám na to, kolik lidí jsem potkala, kolik jsem toho viděla, kolikrát jsem musela učinit těžké rozhodnutí. Nic bych neudělala jinak. Vrčení mě vytrhlo z rozjímání. Otočila jsem hlavu a viděla po cestě jít Radka, mé dvojče.

„Víš, že ti to je absolutně k ničemu?“ se zdviženým obočím se zastavil kus ode mě. Jeho Houndoom vrčel na mojí Houndoom. Oba dva jsme od rodičů k desátým narozeninám dostali štěně Houndoura. On samečka, já samičku. Vycházeli spolu asi tolik jako my.

„Honey, nech toho. Jen se snaží namluvit si, že to zítra vyhraje. Nechme mu ještě den tu jeho naivní představu,“ Houndoom si odfrkla, ale přestala. Jeho Houndoom si vesele vrčel dál.

„Už jsem tě několikrát porazil.“

„Jop, naposled před třemi lety. Takže se uklidni a kliď se někam pryč,“ ano, musím uznat, že Radek byl dobrý trenér. Několikrát mi vyprášil kožich, naposled před těmi třemi lety. Od té doby jsem se hodně zlepšila, upravila své tréninkové techniky. Za celých sedm let, od začátku naší cesty, jsme se viděli celkem šestnáctkrát. Z toho sedm z těch setkání bylo na Vánoce doma.

„Však už jdu, neboj, nemám tu v plánu ztrácet čas s amatéry,“ z kapsy kalhot vyndal pokeball a vypustil z něj svého Rapidashe. Bez dalšího slova se na něj nacvičeným pohybem vyhoupnul, otočil ho směrem k městu, pobídnul ho a ve vteřině byl pryč. Jeho Rapidash byl velmi rychlý a vytrvalý, ale nedával si moc záležet na tréninku jeho útoků. Byl to pro něj vyloženě jezdecký Pokemon.

Na louce jsme zůstali ještě dvě hodiny. Všichni byli unavení, ale spokojení. Byla jsem na ně pyšná. Věděli, že to je můj sen a byli rozhodnutí mi ho pomoci splnit. Všechny krom Taurose jsem vrátila do pokeballů, jen na něj jsem podobně jako předtím Radek na svého pokemona, nasedla a pomalým tempem ho vedla k městu. Za čtyř hodin, které jsme na louce strávili, skoro tři běhal. Potřeboval vychladnout, aby mu neztuhnuly svaly. Zítra se můj život může od základů změnit.


Další den ráno…


„Dnes máme velmi důležitý úkol! Vybrat trenéra pro naše město. Přihlásilo se šest našich rodáků a budou spolu zápasit o tento žádaný post! Ve všech kolech budou trenéři zápasit jeden na jednoho. A teď už se bez dalších řečí vrhněme na první zápas, kde se spolu utkají Lenka Jonášová a Martin Tříska!“ celé město se přišlo podívat a teď hlasitě jásali, když jsme se proti sobě s Martinem postavili na zápasišti. Všichni, co spolu budeme soupeřit, jsme se znali, vyrůstali jsme spolu.

„Bayleef, připrav se!“ docela mě překvapilo, že ze své Chikority ještě neměl Meganium. Asi se nechtěla vyvinout.

„Russele, jdeme na to,“ hluboký nádech. Zvládneme to. Los určil, že začne Martin.

„Začneme listovou břitvou!“

„Vyhni se hrabavým útokem!“ Russel se zahrabal a listy prolétly nad čerstvě vykopanou dírou.

„Dvojitý útok, Bayleef,“ během chvíle bylo zápasiště poseto klony Bayleef. Škoda, že zbytečně. Překvapivě dost trenérů se snažilo Hrabavému útoku vyhnout Dvojitým. Ale po čase jsme zjistili, že Pokemon, něco váží, aspoň trochu se pohybuje a tím vysílá do země vibrace. Klony se hýbou, ale nic neváží. Žádné vibrace.

„Železný ocas!“ Mightyena se vynořil ze země pod pravou Bayleef a svým tělem jí vytlačil do vzduchu, zadníma nohama se odrazil od země a přetočil se. Ocas mu zaplavila jasně bílá barva, když jím šlehl do Bayleef a poslal jí tak k zemi. Prach se kolem místa dopadu rozvířil. Mightyena dopadl elegantně přede mě a oklepal se ve snaze dostat z kožichu hlínu.

„Sluneční paprsek!“ Překvapeně jsem zamrkala, když kolem mě Mightyena proletěl odhozen silným žlutobílým paprskem a ještě překvapenější, když prach usedl a Bayleef tam stála jakoby nic. Russel zakňučel a s určitou dravostí se vrátil do zápasiště. Jeden útok nás nevyřadí.

„A ještě jednou Sluneční paprsek!“ to, v jak rychlém tempu byla schopná shromáždit potřebnou energii, bylo udivující.

„Ochranný útok!“ v poslední vteřině se paprsek roztříštil o zářivou zelenou kopuli obklopující Mightyenu.

„Hyperpaprsek, makej Russi!“ Sotva ustal Bayleefin sluneční paprsek na ní Russel poslal svůj Hyperparsek. Opět se zvedl oblak prachu. Russel byl unavený. Byla jsem spíše na pomalejší zápasy, ne na rychlé, až tempařské, které netrvají ani pět minut. Prach usedl a Bayleef nebyla schopná zápasu.

„Bayleef není schopná zápasu, vítězkou se stává Lenka!“ tribuna vypukla v jásot, hlavně moje rodina. Přešla jsem k Martinovi, který si právě schovával Bayleefin pokeball a objala ho. I s ním jsem se několikrát potkala a měla jsem ho ráda. Byl to hodný kluk a zbožňoval své Pokemony.

„Budeš skvělá trenérka a jednou si k tobě přijdu pro odznak,“ pošeptal mi a odtáhl se. Usmála jsem se na něj.

„Russi, byl jsi skvělej, odpočiň si,“ schovala jsem pokeball do tašky a už jsme se s Martinem klidili ze zápasiště a uvolnili ho další zápasícím.

To, že v dalším zápase vyhrál Radek nad dalším z našich přátel, nikoho nepřekvapilo. Jeho Pokemoni byli ve skvělé kondici, ale zdáli se mi takoví chladní. Neprojevovali při zápase žádné nadšení ani radost, kterou jsem vídávala na svých Pokemonech. Pro všechny bylo překvapení, když další kolo zcela ovládla Markéta. Vždycky byla tichá, bez nějakého bojového ducha a to, jak za ty léta vyrostla, hlavně po emoční stránce, bylo asi nejvíce znát. Ostatní se nijak výrazně nezměnili. Raichu, kterého v zápase předvedla, byl velmi silný, klidný a zároveň tak odhodlaný a zapálený pro věc. A v tu chvíli mě napadlo, že by z ní byla skvělá trenérka. Byla by úžasný příklad pro ty nesmělé trenéry, co se vydají na cestu a vlastně ani neví proč. Poté proběhli ještě další zápasy, aby se určil čtvrtý postupující. Stal se jím Markétin soupeř, Michal.

V dalším semifinálovém zápasu se utkal Radek právě s Michalem. Už od začátku si šel Radek za pomoci svého Tropiuse tvrdě za vítězstvím. Hravě si poradil s tím, že Michal použil ohnivého Pokemona. Už to nebyli jen rychlé zápasy s úmyslem, co nejrychleji vyřadit soupeře, ale pomalejší, s určitým druhem taktiky s tím, že trenér nevěděl, jakého Pokemona bude do dalšího kola potřebovat. A pak jsme na řadu přišly my.

„Mio, je čas,“ Ivysaur se v tváři zračilo značné uspokojení nad mou volbou.

„Espeone, pojď ven,“ mile mě překvapil její výběr. Už jsem na pár Espeonů narazila, ale nikdy jsem neměla to štěstí s nějakým zápasit. A tenhle vypadal úžasně se svým sebevědomím vystupováním. Los určil, že první tah připadne mně.

„Mio, Ochromující pyl!“ Pyly byly podle mě velice šikovné věcičky. Žlutý prach se snesl na Espeona a mě překvapilo, že Markéta se nezkusila útoku vyhnout nebo ho nějak odrazit. Espeon se otřepal a po jeho těle zatančily malé blesky. Ovšem, co jsem nečekala, bylo, že se Ivysaur přikrčí se stejnými blesky běhajícími po těle.

„Speaciální schopnost Espeonů. Synchronizace. Pokud Espeona uspíš, otrávíš nebo ochromíš, stane se to i tvému Pokemonovy,“ zahlaholila na mě přes zápasiště Markéta. A přesně tohle má trenér stadionů dělat – učit a předávat nové poznatky.

„A teď je čas na Psychickou vlnu!“ Obrys Pokemonova těla zazářil světle modrou linií a jeho těla začalo před sebe vysílat modré kruhy, které doslova pulzovaly energií.

„Ochranný útok,“ tenhle velmi šikovný útok jsem učila všechny své Pokemony. Ale tentokrát poprvé byl téměř k ničemu. Psychická vlna jím pronikla, jakoby tam nebyl a odhodil Ivysaur o několik metrů dál. S překvapením jsem se podívala na Markétu. Stála tam, nevinnost sama, ve své černé sukni a zelené blůzce, hnědé vlasy rozcuchané, ať s nimi dělala, co dělala.

„Přece se jen tak nedáme, Mio, Listovou bouři,“ spousta listů se objevila v obrovském víru a zamířila na Espeona.

„Telekineze,“ listy obklopila modrá záře, když se zastavily a obrátily na Ivysaur. Naštěstí tentokrát Ochranný útok pomohl. „Víc se hýbejte. Nejlepší obrana je útok,“ a mě opět zarazilo, s jakou samozřejmostí se se mnou dělila o informace a rady. A na malý okamžik jsem zapochybovala nad tím, jestli to je práce pro mě.

„Rychlý útok!“ Ivysaur se rozběhla a narazila do Espeona. „A ještě jednou!“

„Telekinezi!“ Ivysaut obklopila modrá záře a než bys řekl švec, vysela vysoko ve vzduchu. „Musím uznat, že bych takovou rychlost od Ivysaura nečekala. Espeone, pusť jí.“ A opravdu, Espeon útoku zanechal a Ivysaur začala z několika metrů padat.

„Šlehavý útok do země!“

„Ne-e, Telekinezi,“ úponky, které vyrazily z Ivysauřiny cibulky obalila známá modrá záře, prudce zahnuli do strany a nechala Miu dopadnout tvrdě na zem. V hlavě mi to šrotovalo. Jestli nevymyslím něco proti té Telekinezi, zápas určitě prohraju. Už jsem se s tím útokem v zápase setkala, ale ne v takové míře a takovým způsobem. Markéta mohla zaútočit hned, ale dávala si na čas, jakoby mi chtěla dát šanci vymyslet nějakou strategii.

„Tak to zkusíme takhle. Mio, Dvojitý útok a pak hned Nárazový,“ jestli nezabere tohle, pak mě porazí. Ivysauřini kloni zaplavili zápasiště a ve stejnou chvíli se rozeběhnuli na Espeona. A ten váhavý pohled Espeonovi trenérky mi došlo, že jsem na to přišla. V tuhle chvíle byla Telekineze kvůli klonům k ničemu. A tak Ivysaur v plné síle narazila do Espeona.

„Psychický paprsek!“

„My zkusíme Sluneční paprsek, Mio!“ A oba paprsky se střetnuly a jak je zvykem, vybouchly. Kouř stoupal vysoko do vzduchu a několik lidí začalo kašlat. Když ustal, Ivysaur, leč těžce oddechující, stála. Espeon ležel a nemohl vstát.

„A vítězem se opět stává Lenka!“ a tribuny opět jásaly. Pokemoni zaslouženě odpočívali v pokeballech, když jsme k sobě s Markétou přišly, abychom si potřásly rukama.

„Musím říct, že jsi mi připadala v jednu chvíli v koncích, ale skvěle ses z toho vzpamatovala,“ usmívala se na mě tmavovláska a nezdála se prohrou nijak zklamaná. Naopak se zdála až hrdá na to, že jsem jí porazila. A já už to nevydržela.

„Můžu něco říct?“ zavolala jsem na porotce. Trochu zmatený přikývnul a podal mi mikrofon.

„Zamyslel se někdo z vás nad tím, co má dělat trenér stadionu? Nemá přece jen za každou cenu porážet vyzyvatele. Má je prověřovat, zkoušet jejich znalosti, myšlení, to jak si dokážou poradit, i když už to vypadá prohrané. Má je učit novým věcem, má zařídit, aby si z toho zápasu odnesli něco nového. Tak proč tu vybíráme podle zápasů? Nejsme na turnaji. Chceme, aby o Našem stadionu mluvili, jako o tom, kde je vyhrát nadlidský úkol nebo jako o tom, kde se něco naučili? A právě proto si myslím, že by trenérkou měla být Markéta. Zápasila v klidu a s rozmyslem, dávala soupeřovi nějaký čas na promyšlení dalšího tahu, rozdávala kolem sebe poznatky, rady, nové vědomosti, poukazovala na výhody Pokemona. Mám na stadionech něco odzápaseno a myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat.“ Hluboký nádech mi zaplnil plíce znovu vzduchem. Ano, ráda bych byla trenérkou stadionu, ale já nechci odhalovat své strategie, nechci pomáhat soupeřovi. Nebyla bych dobrou trenérkou. Všichni mlčeli a zírali na mě.

„Vzdávám se a svoje postupové místo přenechávám Markétě,“ s tímto jsem podala mikrofon zpátky porotci a odstoupila. Byla jsem na jednu stranu smutná, že si nesplním sen, ale i šťastná, že jsem udělala správnou věc. Cítila jsem na sobě oči všech přítomných.

„Nerad to přiznávám, ale co řekla má logiku. Také bych chtěl odstoupit.“ Ozval se trochu váhavě Radek. A když se naše oči setkaly, poprvé jsem cítila jisté porozumění. Byl zklamaný a zároveň měl dobrý pocit.


A tak se trenérkou stadionu stala Markéta. Už měsíc po výběrových zápasech byl stadion otevřen. Trenéři odcházeli často na první návštěvu bez odznaku, ale vyburcováni k tréninku a novým strategiím. Markéta se dělila o všechny své znalosti, a že jich za těch sedm let získala mnoho. A přesně o tom trenéřina je. Neustále se učit. Nikdy nebude trenér vědět všechno a všech Pokemonech, nikdy nenastane chvíle, kdy by se nemohl něco nového dozvědět nebo kdy by ho nemohl někdo překvapit. Vždycky se najde trenér, co vás porazí. A je jen na vás si z toho zápasu něco odnést, ať už nové znalosti a techniky, tak chuť k tréninku a dalšímu zápasení. Neznám člověka, který by si tuto činnost nemohl zamilovat.



Autorka: Toyí

Toyí
Zpět na seznam povídek
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky