Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Lovec Pokémonních myšlenek

Autor: CoolGrovyle

Název povídky: Lovec Pokémonních myšlenek

Typ: Bezkapitolová ich-formová povídka

Ležela jsem tak v pohodě na louce a slunila se. Tráva pode mnou byla hebká, jako ta nejlepší peřina. Lehký vánek pročesával mou béžovou srst a lechtal mě v uších. Byl to první krásný den po týdnu prudkých dešťů a já měla jedinečnou příležitost k lenošení a relaxaci. Matka odešla nasbírat ovoce a mí sourozenci, dva bráškové a dvě sestřičky ještě spali. Ach, není nad to, když jsou všichni, kteří mě obvykle pruděj, něčím zaměstnaní, pomyslela jsem si. Popravdě, nebyla jsem moc oblíbená v naší rodině. Sourozenci mě neustále odstrkovali a posmívali se mi, přestože jsem byla nejstarší ze všech. Navíc ještě jsem poměrně prudké povahy, takže nějaké hádky mezi mnou a kýmkoli z rodiny téměř vždy končily nějakým zraněním.

Ale teď, když nebyl nikdo, kdo by vyvolal spor, jsem byla jako v ráji a užívala jsem si teplo ze sluníčka naplno. Ani to mi však nemělo dlouho vydržet. Po chvíli mi totiž pekelně zaškrundalo v žaludku.

„Fajn a je po idyle.“ řekla jsem kysele a zvedla se. Už jsem nemohla relaxovat, protože s hladem a kručením v břiše přišla i známá hladová bolest. Včera jsem totiž nedostala večeři právě kvůli jednomu sporu, který skončil poškrábaným ciferníkem mého mladšího bratříčka.

„Musím si něco najít, jinak budu za chvilku celá zesláblá.“ zamumlala jsem a vydala se po svahu, na kterém se louka nacházela, nahoru. Louka tam pokračovala asi dvacet metrů do kopce a poté přecházela v les. Stanula jsem mezi prvními stromy. Z lesa vál chladný vítr a pročesával mou srst. Lehce jsem se otřásla. Jakoby vymizely i ty poslední zbytky idyly. Povzdechla jsem si a vstoupila do lesa. Už jsem neběžela, šla jsem jen krokem, protože v chladu a ještě s prázdným žaludkem se moc běžet nedalo. Ach bože, aspoň kousek Rawst bobule, prosila jsem v duchu. Ale nikde nebylo vidět nic k snědku. Jen jedlá avšak ne příliš sytá vegetace. Navíc jsem se ani necítila na to, že bych měla uškubávat trávu.

Ani nevím po jak dlouhé době od vstupu do lesa se to odehrálo, ale najednou se prostě ozval výkřik odněkud zprava.

„Ach...“ hlesla jsem a zastavila se. Ten hlas mi byl nepříjemně povědomý „To je... máma!“

Přestože mi máma lezla na nervy v mnoha ohledech, rozhodně bych nechtěla, aby se jí něco stalo. A její předchozí výkřik svědčil o tom, že je v nějakém maléru. Přemohla jsem hladové křeče v břiše a rozběhla se po hlase. Po pár stech metrech se mi vstříc ozvalo ještě jedno pronikavé zaječení a bylo už poměrně blízko. Nemínila jsem se zastavit před ničím, jen abych zjistila, co se děje, a případně mámě pomohla z nesnází (Ani jsem tehdy nevěděla, že jako jeden a půl roční Eevee bych toho moc nezmohla). Přeskakovala jsem příkopy, podlézala spadlé kmeny, vyhýbala se stromům. Bylo to velice vzrušující a vstřikovalo mi to do žil novou sílu. Pojednou se přímo přede mnou objevilo veliké křoví. Je to výzva, pomyslela jsem si a odrazila se ze zadních nohou přímo šipkou do křoví. Zašustilo mi v uších, po kůži se mi svezlo pár větví a do očí mě vzápětí praštilo nějaké světlo. Chvilku jsem musela prudkému oslnění přivykat. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že stojím na okraji nevelké mýtiny. Uprostřed ní stál nějaký lidský vynález a kolem něj lidi. Teprve za dalších pár vteřin jsem si všimla, že těsně u toho stroje leží...

„Mami!!“ vyjekla jsem zoufale. Kolem mámy stáli tři lidé v těsném obklíčení. Jakmile se mýtinou rozezněl můj výkřik, lidé otočili své pohledy ke mně. Dostala jsem strach. Několik mrazivých vteřin vládlo v prostoru ticho. Pak se z davu lidí ozvalo:

„Chyťte ho!“

Téměř v tom samém okamžiku se máti nadzvedla a protáhle zakřičela:

„Sáro, pomoz mi!.... Pomoz!.... POMOZ!!!“

Zvuky i obraz mi v tu chvíli splynuly v hlavě v nepříjemnou změť počitků....





S prudkým trhnutím jsem se probudila, nadskočila a uhodila se do hlavy o nízký strop mého kotce. Měla jsem tam vmontované světlo, takže jsem zřetelně viděla, že kolem mě už není louka. Sklopila jsem pohled dolů a chvíli zírala na svou vlastní Flareoní srst. Pak jsem padla zpět na svůj polštář.

„Zase ten sen...“ zamumlala jsem.

Jistě jste zmatení, pojďme si to tedy vyjasnit. Kdysi jsem bývala divoká Eevee jménem Sára. Matka byla blázen do lidí a všem nám dala jména, která slyšela od nich. Pak ale nastala ta situace, která se téměř každou noc promítá do mých snů, a kterou jste, milí čtenáři, měli tu čest poznat jako první. Tehdy má máti ztratila svobodu a já jsem ji už nikdy, nikdy neviděla. Ten sen, ta noční můra vždy došla až k bodu, kdy máma volala o pomoc, a já jsem se vždy v tu ránu probudila. Krátce potom, co matku chytili, jsem ztratila svobodu i já, jenže to má háček. Já si z toho nepamatuji vůbec nic. Mezi časem, kdy chytili moji máti a časem, kdy mě člověk poprvé vypustil z Pokéballu mám prostě vzpomínkové okno, které se mi nikdy nepodařilo vyplnit. Žila jsem u člověka ne právě lehkým životem asi dvacet dní. No a právě den předtím, než začínáte nahlížet do mého příběhu, se mě člověk dotkl jakýmsi kamenem na hřbetě a já jsem se vyvinula ve Flareonku.

Byla to první noc v novém, vyvinutém těle. Opět se mi sice zdál ten sen a já se probudila přesně tam, co vždy. Jenže to, co se v mé hlavě dělo pak, bylo již odlišné od mého smýšlení v těle Eevee a právě od tohoto okamžiku se začalo mé neobvyklé dobrodružství.

Bezprostředně po přerušení snu jsem pocítila palčivý stesk po máti. Třebaže jsem ji nesnášela a třebaže mi ve stádiu Eevee vůbec nechyběla, teď jsem ji prostě postrádala asi nejvíce ve svém životě. Kromě toho jsem spávala zavřená v dřevěném kotci, ve kterém jsem se mohla otočit a udělat přesně jeden krok, takže i toto na mě v tu chvíli dolehlo. Z očí mi začaly téct horké slzy. Asi minutu jsem tam takhle seděla. Pak najednou moje nepokojné myšlení začalo s danou situací laškovat.

„Hele...*sniff*..“ řekla jsem si pro sebe „Ty slzy... jsou dost horké.... Fakt jsem se asi vyvinula.... do pěkného pekelníka.“

Zasmála jsem se. Hned mi bylo líp, ale v hloubi duše jsem si stále stýskala. Vyhlédla jsem mřížovanými dvířky ven, před kotec. Byl tam nevelký dlážděný dvůr ohraničený zčásti pletivem a zčásti velikou dřevostavbou. Samozřejmě byla noc a tak na dvoře nikdo nebyl. Ale přes den tam chodívali lidé trénovat s Pokémony a někdy mě i vytáhli z kotce a trénovali i se mnou. Ale nevedlo to téměř k ničemu. Na boj jsem byla docela levá a tréninkem jsem jen získala trochu jistotu. O nějakém zesílení se nedalo mluvit. Vždy jsem si říkala, proč ostatní Pokémony přenášejí v Pokéballech, jen mě drží v kotci venku. To je věc, kterou jsem se už nikdy nedověděla.

Jak jsem si tak měřila dveře z domu na dvůr, opět zafungovalo odlišné myšlení Flareona. Čím dál významněji jsem si prohlížela stěny kotce, ale zatím jsem nechápala souvislosti. Došlo mi to právě ve chvíli, kdy se otevřela vrátka kotce a někdo mě ne zrovna něžným stiskem uchopil za boky.

„Tak pojď, malá, trochu si promluvíme.“ řekl hrubý hlas. Poznala jsem v něm pána domu. On si mě nechytil, ale jako bych patřila právě jemu – stále tak se mnou jednal. Když nohou zavřel klec a nesl mě přes dvůr do domu, pořád dokola jsem si omílala to nové zjištění, které mě předtím nenapadlo: Vždyť ten kotec je dřevěný! Pod náporem ohně shoří na popel!



Člověk mě donesl dovnitř té dřevostavby. Tam mě posadil na takovou bachratou věc, které říkal sedačka a začal na mě mluvit:

„Koukni se, ty Flareonko, je čas, abys konečně začala něco dělat. Jako myslíš si, že tě tu budu živit zadarmo? Ty tu nejsi na dovolené. Jsi tu proto, abys bojovala proti Pokémonům, proti kterým tě poštvu.“

Neznělo to právě přátelsky a já jsem díky intuici Pokémona věděla, že mým osudem není otročit člověku, jak on píská. Samozřejmě mnoho Pokémonů slouží lidem ochotně, ale jejich páni se k nim chovají tak, jako by to byli jejich nejbližší přátelé. Zamračila jsem se na člověka.

„No co koukáš?“ vykulil oči „Čekala jsi něco jiného? Proč já vůl jsem poslouchal svého bratra a nechal z tebe udělat Flareonku. Vždyť ty vůbec nic neumíš! Musíš bojovat, aby ses něco naučila a taky, abys dostala něco k jídlu. Zadarmo tě totiž živit nebudu. Čili si vyber. Buď budeš bojovat, a nebo nebudeš jíst. Jasný a jednoduchý.“

To mě rozlítilo do té míry, že jsem plivla člověku do tváře. Bylo až k nevíře, co toto plivnutí způsobilo. V momentě plivnutí mi z tlamy vyšlehl mohutný plamen a ožehl člověku tvář. Člověk zařval jako tur, chytil se za popálenou tvář a zřídil se po zádech dolů ze sedačky. Můj plamen však podpálil i samotnou sedačku. Oheň se rychle rozšířil po celé délce sedačky a zachvátil i mě. Čekala jsem bolest. Myslela jsem si, že mě oheň popálí, stejně jako člověka. Ale ono nic. Veliké jazyky plamenů se proháněly kolem mě i po mé srsti, avšak nepálily ani trošičku. To mě velice povzbudilo. „Já... jsem imunní vůči ohni...“ řekla jsem tiše. Bylo to sotva slyšet přes hučení plamenů. To už se plameny šířily dál ze sedačky na nedaleké cáry látky visící kolem okna, pak na podlahu. Člověk se zvednul ze země a kvapně ustupoval ke dveřím.

„Co jsi to udělala, ty...?“ nedopověděl to a zmizel mi z očí ve dveřích.

„Pokud mám utéct,“ řekla jsem si „tak jedině teď.“

Otočila jsem se čelem k oknu, aktivovala svůj Rychlý útok a proskočila jsem tou tvrdou průhlednou tabulí v okně. Docela dost to bolelo, dokonce mi to způsobilo škrábance. Náhlá bolest z nových zranění mě vyšachovala z rovnováhy, takže jsem dopadla tvrdě na bok přímo doprostřed dvora. Spěšně jsem se zvedla a koukala přímo na svůj někdejší kotec. Jen jsem se pohrdavě uchechtla a hledala cestu ven skrz plot. Ale nikde jsem neviděla byť jedinou skulinku, kterou bych mohla proklouznout, a plot byl příliš vysoký na to, abych ho pomocí Rychlého útoku přeskočila. To ne!, pomyslela jsem si, přece moje jedinečná příležitost k útěku neskončí sotva po tom, co se naskytla! Ze samého stresu jsem se začala potit a zuby mi jemně drkotaly.

„No tak mysli, Sáro, mysli.“ mumlala jsem pořád dokola a rozhlížela se. Plameny mezitím zachvátily většinu dřevěného domu a nemilosrdně pohlcovaly vše v dosahu. Na chvilku jsem si vzpomněla na člověka. Tedy, ne že bych ho litovala, ale přece jen bych nikomu nepřála, aby v tom domě zůstal. A právě tato myšlenka mě přivedla na nápad. Vybavil se mi totiž moment, kterým celá tahle situace vznikla – kdy jsem plivla po člověku plamen.

„Jenomže jak jsem to udělala?!?“ křikla jsem. Otočila jsem se čelem k plotu. Chvíli jsem ho hypnotizovala svým pohledem a pak zmobilizovala síly uvnitř mého těla. Ke svému překvapení jsem najednou cítila mocnou horkou energii v mém nitru, která vzápětí přemohla veškeré zábrany ve mně a vydrala se skrz mou tlamu ven v podobě mohutného plamenného paprsku. Zírala jsem na to jako u vytržení, vůbec jsem totiž toto dění neměla pod kontrolou.

Oheň projel plotem a vyřízl v něm obrovskou díru. Pak paprsek vyhasl. Koukala jsem jako u vytržení na oranžově orámovanou kulatou díru v drátovém plotě. Věděla jsem, že oheň je mocný, ale že by až tak? Dlouho jsem nad tím však nemohla přemýšlet, protože jsem si uvědomila, že mě ten útok značně vysílil. Musela jsem i sednout, protože se mi zamotala hlava. Potřásla jsem s ní trochu. Nepomohlo to. Připadala jsem si jako na vlnách. Nejhorší ale bylo, že mi síly ještě ubývaly, takže jsem po chvíli začala vnímat i tmavé skvrny v mém pohledu, věštící přicházející mrákoty. Přesto jsem se pokoušela zvednout a projít aspoň do lesa, než mě někdo z lidí objeví. Udělala jsem pár vrávoravých kroků, než se mi udělalo natolik špatně, že jsem si musela lehnout a zavřít oči, abych zmírnila tu palčivou závrať z nedostatku energie. Trochu to pomohlo, už jsem si aspoň nepřipadala, že každou chvíli omdlím.

Náhle mi do uší dolehl vzdálený, klokotavý a vrčivý zvuk, který se s každým okamžikem přibližoval. Zpočátku mi to bylo jedno, kdovíco to může být. Ale když už se vrčení zesílilo natolik, že se ten zvuk trochu trhal v uších, zmocnil se mě strach. Původce toho zvuku byl někde nade mnou, podle hlasitosti dokonce přímo nade mnou. Nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího, než se pokusit utéct, ať už to bylo cokoli. Nevšímajíc si vyčerpanosti, zvedla jsem se a chtěla utéct. Vtom mě však zlila velká spousta vody, která přišla shora, tedy nejspíš z té neznámé vrčící věci. Ani jsem neměla čas si uvědomit, co se vlastně stalo. Proud studené vody mě totiž definitivně dorazil – omdlela jsem.



Probudilo mě něco horkého a mokrého na čele. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to je něčí jazyk.

„Eeeerrrrggghh….“ protáhla jsem mátožně a pohnula hlavou. Shora se ozval trošku vyšší samčí hlas.

„Chvála bohu, že ses probrala, už jsem si myslel, že prospíš celou noc.“

Hlas byl nepovědomý, a proto jsem chtěla otevřít oči a podívat se, kdo vlastně nade mnou stojí. Chvilku však trvalo, než jsem k tomu zburcovala dost sil. Když se mi konečně podařilo pozvednout víčka, zjistila jsem, že je večer a zapadá slunce. Ležela jsem o kus dál od místa, kde předtím stála dřevostavba. Nade mnou stál středně velký a průměrně stavěný Umbreon, který na mě upíral své rudé oči. Jakmile jsem mu ztěžka pohlédla do tváře, probudila se ve mně vlna velkých sympatií a vzrušení, přestože jsem toho Pokémona viděla poprvé v životě. Trhaně jsem vyloudila úsměv. On se taky usmál a pokračoval v mluvě:

„Ležela jsi téměř až u požáru, tak jsem tě pro jistotu odtáhl trochu dál. Byli tu i lidi, na hašení, ale už jsou pryč. Jsme tu sami.“ na chvilku se odmlčel. Já jsem si prohlížela jeho tělo. Zdálo se mi právě takové, jaké by mělo být. Silné nohy, hubený trup a pevný, středně veliký hrudník. Prostě nádhera. Zamilovala jsem se do toho Pokémona hned na druhý pohled.

„Jak je ti?“ ozval se znovu.

„Jsem... sla-bá...“ odpověděla jsem chraptivě podle pravdy.

„Raněná nejsi, takže jsi nejspíš jen unavená.“ uculil se Umbreon „Momentík, něco jsem mezitím, co jsi spala, přinesl.“

Otočil se ke mně zády, něco sebral ze země a položil mi to před čenich. Byla to bobule Oran.

„Jez.“ řekl „Tahle bobule ti dodá sílu.“

„Já-vím.“ hlesla jsem. Měla jsem i hlad, takže jsem se nadzvedla a snědla Oran na tři sousta. Trošku mě to zasytilo, ale hlavně mi to skutečně vstříklo do žil novou sílu. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech. Protáhla jsem si tlapky a postavila se.

„Děkuju ti.“ řekla jsem ještě trošku nejistým hlasem a zeširoka jsem se usmála.

„Není zač.“ vyhrkl vesele Umbreon „Rád pomáhám krásným... ehm.... samičkám.“ zrudl tak, že to i na jeho černé kůži bylo jasně vidět. Pár vteřin jsem na něj zírala jako u vytržení, ale pak jsem se lišácky ušklíbla.

„Koukněme se na ...romantika.“ zabručela jsem bodře. Asi jsem taky zrudla. Umbreon se lehce uchechtl, ale nerozhoupal se k další mluvě.

„Eeeh... Tak ti.... děkuju za pomoc.“ promluvila jsem po pár minutách „Už musím jít.“ Ani jsem pořádně nevěděla kam, ale byla jsem ve společnosti toho Umbreona neuvěřitelně nervózní. Otočila jsem se k němu zády a chtěla odejít.

„Moment, kam ten spěch?“ vybafl Umbreon „Kam jdeš?“

„Já...eh...“ ohlédla jsem se „Podívat se, jak se vede mé rodině... Mezitím, co jsem byla pryč, se mohlo hodně stát.“

„Mohu jít s tebou?“ zeptal se zdvořile Umbreon. Sakra!, ulevila jsem si v duchu, asi nemám na vybranou, bude ale těžký nekoukat na něj po celou dobu.

„Dobře.“ přikývla jsem nakonec. Pak mě ale napadlo... „Moment... vždyť já vlastně nevím, kde jsem. Co je tohle za les?“

„No,... DeepWaterovský.“ odpověděl Umbreon. DeepWaterovský les byl naštěstí ten, ve kterém jsme s mou rodinou bydleli.

„A nějaké bližší určení?“ ptala jsem se dál.

„Kóta Stream Top. Říká ti to něco?“ natočil zvědavě hlavu Umbreon.

„Ne.“ zavřela jsem oči zklamáním „Víš, jak se dostat k Větrné mýtině?“

„Jistě.“ usmál se Umbreon „Takže to vypadá, že nakonec já povedu tebe k tvému doupěti.“ uchechtl se.

„To není moc vtipné.“ zašklebila jsem se na něj. Popravdě kdyby to řekl kdokoli z mých sourozenců, tak už bych po něm vyjela. Tady mě držela na uzdě ta neuvěřitelná sympatie vůči němu. Umbreon jen pokýval hlavou a vyrazil.

A tak jsme běželi lesem. Na to, že to byl pořád můj rodný les, mi terén a krajina, kterou jsme procházeli, nebyla ani trochu povědomá. Zřejmě je náš les opravdu hodně velký. Cesta také trvala poměrně dlouho - mezitím se už setmělo a ze tmy jasně razily Umbreonovy žluté pruhy. Za běhu se mi v hlavě vynořovaly různé myšlenky. Na to, co se stalo s mou mámou, s mými ne zrovna mnou milovanými sourozenci, na to, co je vlastně ten Umbreon zač, a v neposlední řadě mi vrtala hlavou má vlastní neovládnutá síla. Tenhle tok myšlenek způsobil, že mi ta dlouhá cesta, strašlivě rychle uplynula.

„No, Větrná mýtina je tady dole pod svahem. Je to daleko z kóty Stream Top, ale nic co bych nezvládl.“ oznámil pojednou Umbreon hrdě a zastavil se na hřebenu kopce, ze kterého jsem již viděla tu mýtinu u našeho doupěte.

„Děkuju ti....eehm... Jak se jmenuješ?“ znervózněla jsem.

„Já ti to ještě neřekl?“ podivil se Umbreon a červené svítící oči se přivřely podezřením „Divné.... jo .... Jmenuju se Drake Oblivion.“

„Cože?“ vykulila jsem na něj oči. Takové jméno jsem nikdy neslyšela.

„No, to jméno mi dal jeden člověk, předtím, než mě odpustil.“ Drake svěsil hlavu „Já měl svého pána rád, narozdíl od tebe, která jsi k tomu ani neměla důvod. Jenže on se na mě vykašlal a....“ z jeho hlasu se postupně vytratilo veškeré nadšení, až se mu hlas nakonec zlomil.

„Ach, to je smutné...“ hlesla jsem a vzápětí dostala nápad „Chceš si o tom promluvit? Zvu tě k nám, pokud nás tam nečeká nějaké nepříjemné překvapení.“

„Hm, zveš někoho, koho znáš asi tak dvě hodiny?“ řekl Drake.

„No, ehm ehm...“ odkašlala jsem si „Nepopírám, že se mi líbíš, Draku.“ (Pozn. autora: Nečte se to [Draku] !!! ) „A je mi tě líto, takže to ber jako protislužbu za to, že jsi mi pomohl.“ ani nevím, jak se mi to podařilo říct bez jediného koktu.

„A to zas ne.“ řekl Drake a jeho hlas se zdrsnil „Nechci, aby mě někdo litoval, to se raději se svým problémem vypořádám sám.“ Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ale no ták, tak jsem to nemyslela.“ vyhrkla jsem honem. Polkla jsem na prázdno a pokračovala „Dobře, dobře, já tě nebudu litovat, přesto však tě zvu.“

Drake na mě upřel oči a chvíli jen tiše koukal. Pak sykl:

„Rád přijímám, veď tedy pro změnu ty mě, prosím.“

Sešli jsme po mýtině z kopce dolů, prošli kolem místa, kde jsem se asi tak před měsícem slunila, a zahnuli doprava. Naše doupě bylo krátce po vstupu do lesa, situované do částečně podzemní nory skryté ještě kořeny mohutného stromu.

„Pojď, už tam budeme.“ řekla jsem Drakovi přes rameno a celá natěšená přidala do kroku směrem k doupěti. Pravda, nesnášela jsem sourozence, ale po tak dlouhé době odloučení se leccos poddá. Jenže mé nadšení bylo předčasné. Už když jsem asi dvacet metrů před sebou spatřila vstup do doupěte, bylo mi jasné, že něco nehraje. Doběhla jsem ke vchodu a... ta hrůza! Doupě nejenže bylo naprosto Pokémonoprázdné, ale hlavně zde byl celý interiér poničený od nějakého velkého boje. Rovněž nebyly k nalezení žádné zásoby jídla, takže to tu takhle mohlo být i několik dní.

„No tohle...“ hlesla jsem tiše. Prošla jsem sem a tam doupětem a rozhlížela se, jestli tu třeba někdo nečíhá, nebo jestli tu přece jen někdo z mých sourozenců nezůstal. Nikde však nebylo ani živáčka.

„Zdá se, že jsme tu něco promeškali.“ poznamenal Drake stojící ve dveřích.

„Evidentně,“ přitakala jsem ponuře „Lidi nebo... Pokémoni? Kdo něco takového mohl... udělat?“

„Spíš lidi.“ prohlásil rozhodně Drake „Ti jsou schopní všeho, já to musím vědět.“

„Poslechni, Draku, nechtěl bys mi raděj pomoct něco vymyslet? Protože já jsem totálně v háji a nemám páru, co mám pro svoje sourozence udělat!“ vyjela jsem na něj. Jak jsem již řekla, jsem docela startovací povaha, v té situaci nebylo možné se ovládnout. Vzápětí jsem však zjistila, na koho jsem to vlastně vyjela „Jejda... promiň mi to, já... já fakt nevím, co mám dělat.“

Podívala jsem se Drakovi do jeho rudých očí. Nezdálo se, že by ho můj exces nějak vyvedl z míry. Chvíli mlčel a potom pomalu pravil:

„Nic ti nevyčítám. Respektuju tvé současné smýšlení. Hlavně klid, jsme tu na ten problém dva, já ti samozřejmě pomohu, jak jen budu moct.“ opět mírně zrudnul. Já jsem jen zírala, jak rychle se v něm rozsvěcí plamen lásky. Byl do mě zabouchnutej až po uši, o tom nebylo sporu, ne že bych teda já nebyla taky zabouchnutá do něj.

„Díky.“ šeptla jsem. Potom jsem se znovu rozhlédla. Pátrala jsem po něčem, co by mě zavedlo na správnou stopu, třeba i po nějaké drobnosti. Zkusmo jsem prolezla svůj pelech. Našla jsem v něm svůj talisman - dřevěný vyřezávaný medailonek na řetízku, sadu takových podobných totiž moje máti našla jednou v lese a tak nám, svým dětem, medailonky dala jako talisman. Prohlížela jsem si zelenou rytinu stromu v kulatém přívěšku. Chtělo se mi brečet, jen stěží jsem se držela na uzdě. Ze chmurných myšlenek mě vytrhl Drake:

„Hej ty,.... eh....“

„Sára.“ houkla jsem přes rameno.

„Sáro, něco jsem našel.“

„Copak našel, ten náš černožlutý detektív?“ zavtipkovala jsem, abych si uvolnila myšlení, a otočila se. Drake držel v tlamě řetízek od Medailonku, ve kterém jsem poznala talisman mé prostřední sestry Orákly. Čím déle jsem na něj koukala, tím více ve mně rostla kuráž, zlost a touha po pomstě tomu, kdo naše doupě vybílil. Možná jsem nevědomky vydávala nějaké zvuky, protože Drake řekl:

„Sáro, jsi v pořádku? Že tak divně vrčíš....“

„Co?... Ale,... říkám si, že to chce potrestat toho, kdo unesl mé sourozence.“

„Kdože unesl naše sourozence?“ ozval se povědomý vysoký hlas. Otočili jsme hlavy ke vchodu. Úžasem jsem se málem zalkla. Na prahu našeho doupěte stála Orákla. Živá, nezraněná, jen o něco málo větší a statnější, než jsem si ji pamatovala. Byla dosud Eevee.

„O...Oráklo, co... co tady děláš?“ zakoktala jsem se.

„Co ty tady děláš, Sáro?“ šeptla Orákla a byla zjevně taky překvapená, že mě vidí.

„Oni tě.... oni tě neunesli?“ ptala jsem se.

„Kdo? A proč by mě měl někdo unášet?“ podivila se Orákla „Vždyť tebe chytil člověk, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím!“

„Co se tedy stalo s ostatními, když je tedy podle tebe nikdo neunesl?“

„Jsou se svými pány a jsou šťastní.“

Ta odpověď mi téměř znovu vyrazila dech.

„Cože?“ zachroptěla jsem.

„No,... odvedli si je noví páni a jsou šťastní.“ odpověděla Orákla.

Jen jsem zavrtěla hlavou, protože jsem z toho vůbec nebyla moudrá.

„Jak jsi k tomuhle tvrzení došla?“ vložil se do toho Drake.

Orákla vykulila oči.

„Jak bych k němu měla dojít? Prostě přišli lidi, odvedli si ostatní z rodiny a jsou lidi i rodina šťastní.“ řekla to takovým stylem, jako kdyby se nic nestalo. Já jsem se však odmítala smířit s myšlenkou, že je tento fakt natolik pozitivní, jak jej Orákla viděla.

„Řekni, co se stalo.“ vyzvala jsem ji.

„Hele, Sáro, prostě přišli lidi, odchytli si mě stranou a řekli mi, jestli bych nechtěla své rodině zajistit bezpečný a příjemný život. Já jsem souhlasila a dohodla se s nimi na tom, že se o to postarají sami. Zavedla jsem je k našemu doupěti, oni vylákali naše sourozence ven a odvedli si je někam. Nepoužili ani jediný Pokéball, takže pohoda ne?“

Já a Drake jsme si vyměnili užaslý a zároveň zděšený pohled. Pak Drake pomalu promluvil - naštěstí, protože já jsem toho nebyla schopná:

„Ne, Oráklo, není to v pohodě. Sežralas člověku návnadu i s navijákem. Své a Sářiny sourozence jsi jim vydala do rukou a přitom jsi ani nevěděla, že to jsou možná parchanti, kteří nás chytají jen proto, aby nás někde prodali. Mohlas to ale vidět i sama. Co z toho, že si tvé sourozence odvedli lidi, máš ty?“

Orákla mlčela. Evidentně byla zaražená a šokovaná.

„Tak vidíš.“ pokračoval neúprosně Drake „Sedla jsi někomu na lep, tím jsem si více než jistý..... Hlavně kvůli tomu nebreč.“ dodal rychle, protože bylo vidět, že Orákla tragicky křiví tlamu „Nic ještě není ztraceno, jak jsem to již říkal tady Sáře. Je nás víc na jeden problém, čili se můžeme pokusit vaše sourozence vypátrat.“

„Ty b-bys byl..o-ochotný nám pomoct?“ vykoktala Orákla.

„No jasně.“ usmál se Umbreon a podíval se mi do očí „Na rovinu, miluju tvou sestru Sáru, Oráklo. A nenechám ji ve štychu, když potřebuje něčí oporu.“

Napůl jsem čekala, že něco takového musí dřív nebo později říct, ale tak brzo? Ten pocit překvapení však trval jen chviličku, vzápětí jej vystřídal plamen lásky, který se ve mně rozhořel víc, než ten skutečný plamen. Přistoupila jsem ke Drakovi a spontánně ho políbila.

„Já tě taky miluju, Draku.“ šeptla jsem, když jsem se od něj odtrhla.

„To jsem ani nečekal.“ řekl Drake zasněně „Děkuji ti, má nová lásko...“ znovu se usmál a pokračoval v řečnění, jako kdyby se nic nestalo „No, Oráklo, věc se má tak, že bychom měli začít u nejbližšího města. Víš, kam ti lidi šli?...... Oráklo!“

Orákla totiž nepřítomně zavrtávala pohled někam mezi mě a jeho a teprve na Drakovo hlasité zavolání se probrala.

„Eh... říkali něco o tom, že jdou do.... Great Witnessboardu.“ odpověděla.

„Fajn, tak tam začnem.“ řekl Drake „Ale až ráno, neboť jsem dnes už docela utahaný. Možná byste tomu nevěřili, ale i Umbreoni potřebují občas v noci spát.“

„Tak tomu věřím.“ uchechtla jsem se.

„Tak dobrou noc.“ popřál Drake a stočil se na zemi do klubíčka přesně tam, kde stál, ani do žádného z volných pelechů si nevlezl. Orákla nejdřív zamířila k pelechu, ale pak změnila směr a došla ke mně.

„Ráda tě vidím, Sáro.“ zaševelila, krátce se ke mně přitiskla a pak si šla lehnout do svého pelechu. Já jsem se jen koukala, jak zvolna usíná. Bylo to totiž poprvé, co mi někdo z rodiny řekl, že mě rád vidí.



Probudila jsem se do strašného hluku. Všude kolem se ozývaly rány a energetické výšlehy, nehledě na výkřiky bolestí. Rychle jsem otevřela oči, zvedla hlavu a snažila se zorientovat. V doupěti byli kromě mě a Draka ještě tři další Pokémoni. Ti útočili na Draka, kterého jediného jsem dokázala pořádně identifikovat díky jeho pruhům. Jinak ti tři cizí se pohybovali tak rychle, že jsem rozeznala jen barvu - tmavě fialovou.

„Co jeee, co se..... AAAAAUUU!“ zařvala jsem, protože po mně jeden z vetřelců metnul nějaký modro-bílý útok, tipovala bych to na Ledový paprsek. Byla jsem ještě rozespalá, takže jsem nedokázala uhnout. Zásah paprskem bolel, ale ne tak, jak bych čekala. Praštilo to se mnou o zeď doupěte a cítila jsem i mrazivou ztuhlost, která po zásahu mrazivým útokem nastala.

„Uaaaargh....“ protáhla jsem a snažila se zvednout. Nestihla jsem však udělat nic, protože mě zase cosi zasáhlo. Nebyla jsem ještě omráčená, ale teď jsem se cítila podobně jako včera, když jsem použila ten ohnivý útok. Byla jsem celkově zmatená, vůbec jsem netušila, co a hlavně proč se v našem doupěti odehrává. Najednou do mě cosi zlehka narazilo a já zakusila nepříjemně povědomý pocit. Jakoby mě někdo vtahoval do příliš úzkého otvoru. Před očima za zavřenými víčky se mi rudě blýskalo. A v momentě, kdy ten pocit ustal jsem se najednou rozvzpomněla. Mé staré okno z období mezi mým a matčiným chycením se najednou vyplnilo.

V duchu jsem viděla sebe samu, jak utíkám před lidmi, kteří chytili mámu, jak se schovávám všude možně, a jak jim nakonec unikám dlouhým skokem přes strž. Poté jsem zbytek dne plakala, snad poprvé v životě. Druhý den však se ve mně probudila má obvyklá prudkost. Řekla jsem si, že mámu pomstím stůj, co stůj. Začala jsem se v ústraní cvičit ve fyzické zdatnosti. V ústraní proto, že jsem nedokázala být v přítomnosti sourozenců a zároveň se neužírat steskem. Takto odtržená od jiných Pokémonů jsem si připadala volnější a hlavně jistější. Každý den jsem brzo vstávala, něco málo pojedla a hned začala s tréninkem. Trénovala jsem většinou i čtyři hodiny vkuse. Běhala jsem na dlouhé vzdálenosti, taky sprintovala, zkoušela si úskoky a skoky, pokoušela se dělat různé pohybové finty, kterými bych ušetřila energii, zkoušela jsem zády zvedat těžká břemena a v neposlední řadě - já vím, zní to šíleně - jsem zkoušela útočit hlavou proti měkčím ale i tak tvrdým cílům. Zpočátku to bylo strašlivé. Každý den jsem usínala naprosto vyčerpaná a s celým tělem rozbolavělým. Ani nevím, jak dlouho jsem se takhle přepínala. Jisté bylo, že moje snaha začala přinášet své ovoce. Mé svaly na nohou se zmohutněly, má figura se zpevnila. Též moje mrštnost a obratnost se hodně zvýšila a já byla také na své tělo patřičně hrdá. A jednoho dne jsem nabrala tolik sebevědomí, že jsem se rozhodla zajít za sourozenci. Přijali mě poměrně chladně a bylo na nich vidět, že na mě žárlí. V tu noc, co jsem u nich spala, nás přepadl člověk. Podobně jako nyní i předtím mě probudil hluk a stejně tak mě Pokémoni toho člověka porazili a člověk mě chytil do Pokéballu, aniž jsem se stihla pořádně zorientovat.

A právě to se stalo i teď. Jenže možná díky tomu, že jsem nyní byla Flareonka mi došla znepokojující skutečnost. Jak to, že tehdy nechytli kromě mě taky Oráklu? Jak to, že z toho - dá se říct - zátahu vyvázla a já ne? A ten nejvíce znepokojující otazník visel nad otázkou, proč naše doupě opět přepadli lidi zrovna, když jsem tam měla strávit noc? Nemohla jsem se zbavit děsivé představy, že v tom Orákla hraje mnohem větší roli, než jen oklamaného bílého koně.

Jak jsem tak přemýšlela nad svými nově nabytými vzpomínkami, povšimla jsem si vnitřku Pokéballu. Byl jiný, než jaký jsem si ho pamatovala. Kovové stěny vyhlížely přívětivěji a ladněji, než stěny toho předešlého. Ale to mi bylo celkem jedno. Tak či tak, byl to Pokéball - vězení, ze kterého není úniku. Vzhledem k tomu, že jsem byla stále poměrně ospalá, tak jsem se na zemi stočila do klubíčka a pokusila se dospat.

„Na řešení problému budu mít čas, až se vyspím.“ zabrumlala jsem si pro sebe.



Vyspala jsem se až překvapivě dobře na to, že to bylo v Pokéballu. Vstala jsem, protáhla se a řekla si:

„Jak dlouho tu vlastně budu, než mě někdo povolá ven z Pokéballu?!?“

Zřejmě jsem to řekla dost hlasitě na to, aby mě lidi slyšeli, protože vzápětí mě oslepilo bílé světlo a já přímo cítila, jak se mé tělo vrací do hmotného „vnějšího“ stavu. Prostředí, na kterém jsem se zjevila bylo zcela nepokrytě zápasiště - stála jsem na kraji velkého písečného obdélníku, ohraničeného vysokými zdmi, nad kterými ještě byly umístěny lavice na sezení. Přímo proti mně stál asi tak o hlavu větší zelený Pokémon s červenou náprsenkou a zeleným pruhem na břiše. Z hlavy a předloktí mu vyrůstaly listy. Neměla jsem potuchy, co je ten Pokémon zač. Otočila jsem se na místě a podívala se na člověka, který mě vypustil.

Byla to mladá černovlasá žena, oděná v modrém.

„Co na mě koukáš?“ vyštěkla na mě „Koukej bojovat, nemáme na to celý den.“

„Cože?“ vykulila jsem oči „Já ale ..... neumím.... bojovat....“ přiznala jsem. Neměla jsem páru, jak se používají útoky. Uměla jsem Rychlý útok a Stínovou kouli, ale to bylo asi tak všechno. Svůj ohnivý dar jsem ještě používat neuměla.

„Cos to řekla? Že neumíš bojovat?“ zařvala žena. Pak se otočila ke mně zády a mluvila na někoho, kdo stál z mého pohledu za ní: „Já jsem ti říkala, že Flareon je na nic. Nic neumí a ještě i blbě vypadá. Příště přemýšlej hlavou, než mi něco takového podstrčíš.“

Zaslechla jsem jakousi odpověď, ale nerozuměla jsem jí. Stále jsem však nevěděla, co dělat, takže jsem raději jen stála. Mohla jsem se pokusit o útěk, to bych však nesměla vědět, že lidi by mě nenechali jen tak zdrhnout ze zastřešeného zápasiště.

„Takže, Flareonko, teď máš ve svém vlastním zájmu jen jednu možnost. Buď toho Grovyla támhle porazíš, nebo nedostaneš najíst, jednoduché, co?“ řekla opovržlivě žena a ironicky se na mě zazubila. Pohoršeně jsem odfrkla. Zároveň jsem se však bála. Co zmůžu v boji, když neumím bojovat? Nakonec jsem však kývla, koneckonců jsem neměla co ztratit - teď už ne, když mě odloučili od Draka.

„No vidíš, že to jde.“ ušklíbla se žena „Použij Plamenomet!“

„Grovyle, použij Rychlý útok!“ ozvalo se z druhého konce zápasiště. Zelený Pokémon vyrazil vpřed a velice rychle se přibližoval ke mně. Za ním se táhla bílá energetická stopa. Já jsem samozřejmě nevěděla, jak se používá Plamenomet, ale stejně jsem se pokusila ho provést. Nadechla jsem se a pokusila ze sebe vyloudit nějaký ten oheň. Jediné však, co z mé tlamy vyšlo, byl bílý průhledný dým.

„Flareonko, udělej to! Hned!“ ječela žena. Já jsem však ztuhla strachy, protože Grovyle už byl na pět metrů ode mě a vzápětí mě tvrdě smetl, nárazem do hrudi. Trochu mi to vyrazilo dech, ale neodhodilo, protože Grovyle zřejmě neměl tak velkou váhu, aby mě mohl odmrštit. Naproti tomu, já jsem byla těžší, než je normální Flareon. Modřina od nárazu trochu bolela. Otřepala jsem se a bylo zase dobře.

„Proč jsi mě neposlechla?!?“ zařvala žena „Jen počkej, to si slízneš. Buď tak laskavá a použij ten Plamenomet!“ Tobě se to mluví, paní Vyhaslá, pomyslela jsem si. Narážela jsem na to, že ona není schopna nikdy ze sebe vypravit byť jen malinký plamínek. Z opačného konce zápasiště se opět ozval nějaký příkaz, já jsem mu však nerozuměla. Zato jsem viděla Grovyla, jak nabil energií svoje listy na předloktí, které vmžiku vyrostly v zahnuté čepele. To mi nahnalo ještě větší strach - Grovyle se dvěma sečnými zbraněmi vypadal opravdu hrozivě. Má-li ten Plamenomet vyjít, hodilo by se to teď, řekla jsem si. Znovu jsem se pokusila. Opět ze mě však vyšel jen kouř, který Grovyla na chviličku oslepil. Zaslechla jsem ho, jak skřehotá:

„Eeeh.... Ty, Ohnivice jedna....“

Doprovodil to dvojitým sekem ze stran. Nečekala jsem to a opět jsem to schytala. Čepele měly mnohem větší pád, takže mě energie jejich úderu vynesla do vzduchu a já dopadla tvrdě na záda asi deset metrů od Grovyla. Hlava se mi zatočila. Chvilku mi trvalo, než jsem se zvedla. Ale než jsem se plně vzpamatovala, schytala jsem další tři rány čepelí. Přes hruď, přes tlapy a přes hlavu. Bolelo to hodně, vykřikla jsem. Znovu mě to odmrštilo a Grovyle za mnou zřejmě poslal nějaký útok na dálku, protože jsem ještě ani nedopadla a už mě cosi zasáhlo, nějaká vlna energie, která mě dost oslabila. Dopadla jsem na břicho, zmatená, poraněná a oslabená.

„Pamatuj, co jsem ti řekla!!!“ vřískala žena „Použij, hergot, ten zatracenej Plamenomet, nebo se neznám!!!“

To nepůjde, řekla jsem si, pokud ho chci porazit, potřebuju použít něco, co dokážu provést. Plamenomet nedokážu vědomě provést. Zato však - nálada se mi zlepšila, když jsem si na to vzpomněla - jsem vytrénovaná v pohybu a kontaktní síle. Ten fakt mi dodal síly k tomu, abych se zvedla, udělala jsem to tedy. Otočila jsem se k ženě a naprosto automaticky jsem na ni zeširoka vyplázla jazyk. Pak, nevšímajíc si jejích citových výlevů, jsem zavrtala zlobný pohled do Grovyla. Ten jen natočil hlavu, ale jakmile dostal příkaz použít Úderný útok, připravil si ten hlavový list a chtěl mě zřejmě jím udeřit do týlu. Já jsem si protáhla krk, až to zakřupalo a s nenadálým nápadem jsem se vrhla šipkou vpřed přímo Grovylovi pod nohy. Asi jsem opravdu byla o dost těžší, než on, protože jsem ho bez větších obtíží podrazila a ještě jsem jela po zemi dál. Bleskově jsem se postavila a otočila k němu čelem.

„Grovyle, Semínkový útok a přitom měň své pozice!!!“ ozval se mužský hlas z opačné strany zápasiště. Grovyle odskočil ode mě asi na pět metrů a vyslal na mě z tlamy spršku žlutých rychle letících semínek. Jejich zásah mě bolel jen trošku a jen chvilku, protože jsem odskočila pryč a pak zase jinam a pak zase jinam. Grovyle se pohyboval podobně akorát, že se mě ještě pokoušel trefit semínky. To se mu však nedařilo, protože ty dny tréninku se mi opravdu vyplatily. I přes ztrátu energie jsem zapojovala své svaly na nohou a dělala neskutečně krkolomné úhybné manévry, ze kterých i poměrně obratnému Grovylovi šla hlava kolem. Nicméně i on byl vytrvalý a hlavně nebyl tak oslabený, takže za chvíli jsem se zadýchala a už skoro nemohla.

Cítila jsem se hrozně, věděla jsem, že se nesmím zastavit, ale zároveň mi nezbývalo dost sil, abych zůstala v pohybu. Moje nechtěná majitelka po mně ječela nějaké rozkazy, kterým jsem nerozuměla, před očima se mi zatmívalo. Vůbec mé vnímání se zhoršovalo čím dál víc. Takhle to dál nejde, musím něco udělat, pomyslela jsem si. Matně jsem viděla Grovyla, který byl v tu chvíli poměrně blízko. Nenapadlo mě nic lepšího, než se na něj vrhnout tlapami napřed a doufat, že se trefím, popřípadě, že mu můj útok způsobí aspoň otřes. Ucítila jsem náraz do měkkého. Zaslechla jsem Grovylův výkřik. Zároveň jsem však ztratila pojem o prostoru a trvalo pár vteřin, než jsem si uvědomila, že ležím na zemi. Mé neuvěřitelné vypětí konečně skončilo a já zhluboka dýchala a snažila se zburcovat zbytky sil. Nejprve se mi vrátily smysly - po pár vteřinách už jsem viděla a slyšela zase normálně, dokonce jsem cítila, že bych se mohla možná postavit. Před sebou jsem viděla skoleného Grovyla, který se těžce zvedal. To jsem mu zasadila až takovou ránu?, podivila jsem se.

„Grovyle, vstávej, byl to jen manuální úder!“ zařval protitrenér. Správně, to je to, co musím použít, abych vyhrála, blesklo mi hlavou. Čím víc jsem si to uvědomovala, tím rychleji se mi vracely síly a hlavně vůle bojovat. Těžce jsem se zvedla, hlava se mi dost zamotala. Na nohou jsem se však udržela, ba co víc, měla jsem dost sil na provedení Stínové koule. Přikrčila jsem se teda a začala tu kouli nabíjet v tlamě. Grovyle se mezitím postavil na čtyři, zatřepal hlavou a švihem se postavil. Na břiše měl velkou modřinu.

„Listovou čepel z obou stran!“ křikl Grovylův trenér. Zelený Pokémon přiskočil ke mně, nabil své čepele a švihl s nimi proti mně. Já jsem znovu naprosto ztuhla strachy i přesto, že jsem už viděla, jak můj soupeř ten útok provádí. Z toho leknutí jsem nabitou Stínovou kouli odvrhla s jistým zpožděním. Jakoby zpomaleně jsem viděla, jak můj útok letí vpřed a jak se Grovylova ostří blíží k mé hrudi a krku. Zavřela jsem oči a připravila se na bolestivou ránu. Místo toho jsem ale ucítila, jak se čepele zvolna vezou po mé srsti a potom se mě zase přestaly dotýkat. Zároveň jsem uslyšela Grovylův výkřik bolestí. Otevřela jsem oči. Grovyle právě dopadal zády na zem s novou velkou modřinou na hrudi.

„Uuufff.“ odfoukla jsem „Ště-štěstí.“ Stínová koule se podepsala i na mně úbytkem energie, ale ne tak velkým, abych nemohla bojovat. Teď nebo nikdy, dodala jsem si odvahy v duchu. Pak jsem zaktivovala Rychlý útok a vystřelila ke Grovylovi. Uštědřila jsem mu tvrdý zásah hlavou, který ho odhodil ještě o pár metrů dál. Pak ze zbývajících sil jsem rozpoutala hotovou bouři kontaktních útoků, přestože k ani jednomu z nich jsem nepoužila bojovou energii Pokémona. Mlátila jsem do ležícího Grovyla ze všech sil packami, bouchala do něj hlavou. Grovyle křičel bolestí, ale i tak, když jsem vysílená padla k zemi neschopná další akce (nicméně stále při vědomí), zvedl se a vítězoslavně se nade mnou tyčil. Měl na svém těle stopy po mém zuřivém kontaktním útoku.

„No to je skvělý!“ křikla ironicky nechtěná majitelka „Grovyle, klidně to dokonej, protože to fakt není možný s touhletou nemožnou Flareonkou.“

Grovyle nabil svoje čepele a široce se rozpřáhl. Pak se ale zarazil a pohlédl přímo do mých slabostí přivřených očí. A já jsem najednou věděla, že on to neudělá, měl to vepsané ve tváři. A skutečně: Spustil předloktí podél těla, dezaktivoval čepel a řekl:

„Ralfe, ty jsi můj trenér, ty rozhodni.“

„Správně, Grovyle.“ řekl Grovylův trenér „Nebudu působit bolest, vyčerpanému Pokémonovi. Již jsme dobojovali, Grovyle, vedl sis dobře.“

„Dobrá.“ kývl hlavou Grovyle. Pak se otočil a sklonil se ke mně „Flareonko, slyšíš mě?“ zaslechla jsem jeho šepot těsně u mého ucha. Zároveň jsem cítila v boltci jeho horký dech. Pomalu jsem kývla hlavou a souhlasně zamručela. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a viděla jen mou nechtěnou majitelku, jak odchází.

„Hej, a co takhle se postarat o zraněného Pokémona?!?“ křikl Grovylův trenér jménem Ralf. Žena se ani nezastavila. To je strašný člověk, pomyslela jsem si, zrůda „To snad fakt nemyslíte vážně!“ zařval zas Ralf a já matně zaslechla jeho kroky. Přitom jsem cítila až v uších, až v hlavě bušení mého srdce. Na boku se mě někdo dotýkal, nejspíš Grovyle. Milý Pokémon, bleskla mi hlavou nádherná myšlenka. Kroky se zastavily a dotkl se mě i Ralf.

„Flareonko, jak se cítíš?“ zeptal se. Nebyl jsem schopná mu odpovědět, jen jsem zakývala hlavou „Půjdeš teď se mnou. Bez ohledu na to, jestli mi patříš nebo ne, rozhodně potřebuješ pomoc a tu ti tvá nynější majitelka asi neposkytne.“

„To si snad děláš..... ugh..... legra-ci.“ zasupěla jsem znaveně. A bylo to to poslední, co jsem ze sebe vypravila, protože krátce nato jsem omdlela. Probudila jsem se, ležíc v něčem teplém a měkkém. Bylo mi dobře, síly se mi vrátily, ani bolest ze zranění jsem necítila. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že se nacházím v malém dětském pokoji, uložená v měkkém vyhrazeném pelíšku na zemi. Kromě takového širokého dřevěného žebříku a boxovacího pytle nebylo v místnosti celkem nic zvláštního.

„Haló?“ zvolala jsem mimoděk, abych zjistila, zda tu se mnou nikdo není. Odpovědělo mi však jen ticho. Dveře od pokoje byly otevřené. Což takhle se vydat na menší průzkum?, pomyslela jsem si. Ztěžka jsem se zvedla, protáhla se a vykročila směrem ke dveřím. Když jsem však byla téměř u nich, cestu mi najednou zkřížil ten Grovylův trenér - Ralf.

„Ale, ale, kampak se chystáš, milá Flareonko?“ řekl drsně. Pak se však usmál a pohladil mě po hlavě „Jak se cítíš?“

„Celkem to jde.“ odpověděla jsem, mírně překvapena člověkovým příjemným jednáním. Ralf, bůhvíkde se to v něm vzalo, rozuměl do puntíku tomu, co jsem řekla.

„Mrzí mě, že máš takovou majitelku. Věz však, že obvykle takto soupeřovým Pokémonům nepomáhám.“ pronesl.

„Co to, žes tak najednou pomohl?“ řekla jsem s ironickým podtónem.

„Víš, Flareonko...“ váhal Ralf „Nesnesu takové bezpráví k Pokémonovi, který toho - pravda - většinou moc neumí, ale jinak je to Pokémon jako každý jiný. A pak.... tvůj styl boje je .... přinejmenším pozoruhodný. Ještě jsem nikdy neviděl čtyřnohého Pokémona, aby se pral holýma ru... teda tlapama.“

To mě velice zahřálo u srdce. Zazubila jsem se na něj.

„Kvůli tomu stylu boje,“ pokračoval Ralf „jsem se rozhodl, že když nic moc neumíš....“

„Alespoň něco umím!“ vyhrkla jsem, až se mi z tlamy vydraly plameny. Opět jsem neměla tušení, jak jsem to udělala. Ralf musel uskočit o pár metrů vzad, do chodby „Vsadím se, že ty bys plivnout plamen nedokázal!“ Nedokázala jsem se smířit s tvrzením jakéhokoli člověka, že „nic neumím.“

„Ne, ne, tak jsem to nemyslel, uklidni se Flareonko!“ řekl spěšně Ralf.

„A jmenuju se Sára, abys věděl!“ křikla jsem a hrdě vypjala krk a hruď.

„Dobře, Sáro, dobře.“ řekl klidně Ralf „Tak se zase oba hezky uklidníme, ano?“ chvilku bylo ticho, během kterého mě stihla v mysli píchnout bolestná vzpomínka na Draka, kterého jsem neviděla od přepadení v našem doupěti.

„Hele, nechtěl jsem tě urazit, jen jsem konstatoval, jak tě většina lidí vidí. A spolu s ostatními dalšími faktory i tento hraje roli v mém rozhodnutí udělat z tebe důkaz toho, že podceňovat jakéhokoli Pokémona se nevyplácí.“

„Proč zrovna mě?“ vybafla jsem hned.

„Popravdě, jsi první Pokémon, u kterého tu příležitost mám. A samozřejmě to závisí, zda-li budeš chtít.“ prosebně se na mě podíval a hezky se usmál. Nebyla jsem sice úplně přesvědčená o jeho důvěryhodnosti, ale přesto jsem kývla hlavou a opětovala úsměv.

„Výborně, hned zítra začneme!“ rozjařil se Ralf. Poté vytáhl z kapsy své mikiny nějakou šustivou tyčinku, svlékl z ní jakýsi potah (to ten tak šustil) a podal mi ji: „Tumáš, najez se. Vypadá malá, ale uvidíš, jak tě zasytí.“ řekl. Pomalu jsem došla až k nabízené tyčince a očichala ji. Vonělo to velice sladce a tak jsem si trochu ukousla. Opravdu, ta tyčinka byla velice sytá, sladká a křupavá. Slastně jsem zavrněla a snědla i zbytek tyčinky.

„No fajn.“ pronesl Ralf a pohladil mě po hlavě „Jde se spát, dobrou noc. Zítra nás čeká první z mnoha tréninkových dní.“ napřímil se a stiskl takový malý výstupek vysoko na zdi. Pokoj se v tu chvíli ponořil do tmy. Já byla hodně zvědavá a měla jsem touhu prozkoumat i „svět“ dále za chodbou. Ralf však zavřel dveře od pokoje, takže jsem nemohla jít nikam.

„Ále co.“ řekla jsem si po chvíli civění na zavřené dveře „Prospím se a uvidím, jak se to vyvrbí.“ Draku, kde jsi?, ozývalo se mi v hlavě. Stočila jsem se na pelíšku do klubíčka a pokusila se usnout, ale s Drakem v mysli to trvalo dost dlouho, než jsem se propadla do jakéhos takéhos spánku.





Ráno jsem se vzbudila do tmy. Ale do takové tmy, ve které jsem neviděla vůbec nic. Cítila jsem, že mi něco zakrývá oči.

„Co to krucinál....“ protáhla jsem mátožně. Zvedla jsem se, dřív než jsem však stihla udělat cokoli jiného, zaslechla jsem Ralfův hlas: „Jen klid, Sáro, nic se neděje. Právě začíná tvůj první trénink a má procvičit tvé reflexy. Takže... hezky v klídku, nemusíš se bát.“

„Dob...Dobře.“ řekla jsem nejistě a slepě se rozhlédla.

„Jak sis jistě všimla, zavázal jsem ti oči. Své reflexy můžeš nejlépe kontrolovat a nejlépe cvičit, když se na ně bezmezně soustředíš. Bezmezně znamená - soustředíš se jen na ně, na nic jiného. Rozumíš?“ vysvětlil Ralf.

„Ano.“ kývla jsem hlavou. Strach postupně střídalo zaujetí.

„Fajn, nyní vyzkoušíme, jak na tom vlastně jsi a podle toho budeme trénovat.“ oznámil Ralf. Pak už nic dalšího neřekl, bylo ticho. Najednou mě cosi prudce zatahalo za pravou zadní tlapu. Instinktivně jsem sebou mrskla, otočila se a švihla drápy. Pročísla jsem jen vzduch. Čekala jsem, že se Ralf ozve, ale stále bylo ticho. Zřejmě není konec, pomyslela jsem si. A skutečně, mě po chvíli něco udeřilo do pravého boku. Ihned jsem se otočila daným směrem a chňapla tentokrát zuby. Do něčeho jsem se zakousla, to něco se však obratně vykroutilo.

„Jau, au au au!“ vykřikl Ralf „Dobrý reflex, ale ne úplně nejlepší. Šlo to ještě mnohem rychleji. Teď to zkusíme ještě trochu jinak...“

Takhle mě různě štípal, strkal a tahal všude možně, různě rychle po sobě a někdy taky na více místech naráz. Vždy jsem se pokusila zareagovat co nejrychleji.

„Musíš vidět i skrz zavřená víčka, spolehnout se na sluch a hlavně,... z toho všeho za pomoci svého šestého smyslu odhadnout případný dotek. Bude se ti to hodit víc, než si myslíš, pak to budeš používat i normálně v boji a půjde ti to dobře.“ radil Ralf. Já se snažila plně dodržet jeho pokyny. Moc mi to ale nešlo. O to víc byl Ralf netrpělivý a uděloval mi stále těžší úkoly na reflexy. Netřeba snad říkat, že jsem po celou dobu měla zavázané oči. Počítám, že jsme ty reflexy cvičili opravdu dlouho. Vysilující to bylo tak středně, daleko víc to bylo otravné. Když jsme pak asi po šesti hodinách s krátkými přestávkami skončili, byla jsem hodně podrážděná a měla jsem nutkání reagovat na každý poryv větru. Ralf mě konečně „odslepil.“ Denní světlo mě bacilo do očí jako pěst. Viděla jsem Ralfovu zasmušilou tvář. Kolem nás bylo prostředí, které vypadalo jako zastřešené zápasiště s několika výklenky, kde se válely různé další věci. Podlaha byla však dřevěná.

„Nic moc, Sáro.“ řekl Ralf „S takovou to nebudeš mít u mě lehké.“ vstal a zamířil směrem k východu z té velké místnosti. Na půl cesty se zastavil a ohlédl: „Takže dnes žádná večeře a zítra máš příležitost udělat na mě dojem. Počkej tu na vychovatelku.“ znovu vykročil. Já jsem chvíli koukala jako spadlá z višně a pak jsem bezděčně a okamžitě zařvala:

„Jaký je rozdíl mezi tebou a tou potvorou, co mě peskovala předtím?!? Ty že máš nějakou lásku a úctu k Pokémonům? Zmýlila jsem se v tobě *tfuj*“ vztekle jsem odplivla, až se mi zajiskřilo z tlamy.

„Koukni se,“ začal Ralf „Já se budu k tobě chovat podle toho, jaké výkony podáš. Přece jen jsi poměrně slabý Pokémon, myslím jako druhově a já trénuji jen silné Pokémony. Tak se s tím smiř. Snaž se zlepšit a budu se i lépe chovat. Poté odkráčel a nechal mě v místnosti samotnou. Samozřejmě za sebou zavřel dveře.

„Všichni lidi jsou STEJNÝÝÝ!!!“ zařvala jsem z plných plic a z tlamy mi při tom vyšlehl obrovský plamen. Jak jsem mohla být tak hloupá?!?, zlobila jsem se sama na sebe. Naletěla jsem vlastní sestře na podraz největšího kalibru, pak prohraju v souboji, protože jsem naprosto levá na boj a ještě mě pak podruhé podrazí pro změnu člověk, to fakt není fér. Sedla jsem si uprostřed místnosti a znovu si všechny ty rychlé a zmatené vzpomínky přehrávala v hlavě. Co asi teď dělá Drake? A byla Orákla spokojená s tím, že podrazila vlastní sestru? Co ten Ralf, jaký vlastně je? Myšlenky se mi bolestivě vracely k Drakovi. Zároveň se však do toho, bůhví proč vměstnával můj výkřik před pár vteřinami.

„Dýchla jsem oheň...“ přemýšlela jsem nahlas „Ale jak?“

Začala jsem soustředit energii v mém hrdle a pak po chvíli soustředění jsem prudce vydechla. Ale byl to opět jen dým, co vyšlo z mé tlamy. Pokusila jsem se o to znovu, stejně jako předtím. Pořád nic, ani náznak plamene.

„No teda...“ zamumlala jsem „Proč?... Proč to nefunguje?!?“ tu poslední větu jsem už skoro vykřikla. A při následném výdechu se stalo něco jiného. Zasršela sprcha jisker z mé tlamy.

„Jiskry... To sice není plamen, ale.... Určitě to... souvisí s plamenem.“ a vtom mi to došlo „Už vím.“ řekla jsem si pro sebe „Musím ZAŘVÁÁÁÁT!!!“ A hle, přesně, jak jsem předpokládala, s řevem vyšel z mých útrob i plamen! Byl to nádherný a hlavně povzbuzující pohled. Sice mě to stálo spoustu energie, jako ostatně prakticky kdykoli, kdy se mi ten útok podařil, ale vůbec mi to nevadilo. Přerušila jsem plamen, svalila se na záda a smála se a smála. Ta radost z nově nabytého vědomí byla obrovská. Zanedlouho mě to však přešlo.

„No jo, ale co teď, když nedostanu najíst?“ řekla jsem „Tím plamenem jsem si moc nepomohla, že jo?“ otočila jsem se na břicho „Alespoň kousek jabka...“ mírně mi zaškrundalo v břiše „Á to už tu dlouho nebylo.“ zabručela jsem ironicky. Naposledy jsem totiž jedla ty Drakovy Orany. A bůhvíjak dlouho jsem spala v tom Pokéballu, asi dost dlouho, když jsem teď začínala mít hlad. Instinktivně jsem začala prohledávat místnost a shánět se po něčem k snědku. Našla jsem sice spoustu věcí, které vypadaly jedle, ale stačilo jediné přičichnutí nebo zahryznutí, abych zjistila, že to není nic k jídlu. Nicméně hledání nebylo zbytečné. Po deseti minutách hledání jsem našla zjevně poměrně starý balíček pokémonního jídla. Hladově jsem roztrhla zuby obal a vmžiku snědla lahodně vonící jídlo. Chutnalo výtečně a zasytilo mě. Potíž však potom nastala v tom, že jsem jaksi neměla co dělat. V místnosti nikdo nebyl, místnost byla nepochybně zavřená, takže jsem se nemohla dostat ven a ani žádné jiné prvky zábavy tu nebyly. Jediná věc, která mě jakž takž zaujala, byly dlouhé vodorovné tyčky připevněné ke zdi tak, že zřetelně vystupovaly. Zkoušela jsem jen tak z legrace po nich lézt. Zalíbilo se mi to tak, že jsem dost dlouho nedělala nic jiného, než že jsem se po těch tyčkách pokoušela vylézt co nejvýš. Docela mi to šlo, ale bylo to vyčerpávající a navíc jsem dost často padala v půlce lezení dolů. Ani to mě však nezastavilo.

Když se venku i v místnosti setmělo, už jsem byla dost znavená, tak jsem si v klidu našla měkké místečko, stočila se a usnula.



A takhle to v podstatě probíhalo den, co den. Ralf mě vždy ráno vzbudil a začal se mnou něco trénovat. Bral to na přeskáčku, někdy již zmíněné cvičení reflexů, jindy postavil překážkovou dráhu, kterou jsem měla proskákat, nebo proběhnout, také mi dával silové úkoly, kde jsem musela hřbetem zvedat těžká břemena - v tom jsem vynikala, protože jsem již byla fyzicky poměrně zdatná - a v neposlední řadě se se mnou pokoušel cvičit útoky. Já jsem mu nikdy neřekla o tom, že jsem se naučila svůj živel ovládat. Měl totiž jednu zásadní chybu. Ačkoli jsem se snažila a někdy i plně uspokojovala jeho požadavky, stále se ke mně choval koženě a jídlo mi přiděloval s jistým zdráháním. Já v podstatě neměla žádný důvod, proč mít jeho režim v lásce, v podstatě kdybych mohla, tak uteču. Ale jednak se mi líbil ten trénink a jednak jsem chtěla od něj jakkoli zjistit jestli náhodou něco neví o Drakovi.

Stereotyp cvičení byl pořád v podstatě stejný, až jednou se stalo něco jiného, než obvykle. Zrovna jsme trénovali predikci - podle něj schopnost předvídavosti, kterou má každý Pokémon, ale u každého je taky jinak rozvinutá. Ralf měl v ruce velkou hůl s měkkou hlavou na konci. Vždy náhle zareagoval a vedl tou holí úder proti mně. Já měla za úkol nebýt zasažena. Tuhle zkoušku jsem měla nejradši, protože ten zásah holí nebolel, ba dokonce byl docela příjemný, takže když jsem to nezvládla, schytala jsem měkkou ránu. Zrovna jsem upřeně zírala Ralfovi do očí a čekala na jeho výpad. Ralf vyrazil vpřed palicí zprava. Přesně v tom samém momentě jsem uskočila dozadu a doleva. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděla, jak se palice blíží, ale zároveň jsem spatřila i něco jiného. Přímo za Ralfem byly dveře vedoucí ven z místnosti. A ty dveře se po chvíli s velkou ranou rozlétly a v nich se objevila....

„Ori?!?“ vykulila jsem oči, když jsem si uvědomila, že je to moje sestra. Zakopla jsem a upadla. Ralf změnil dráhu palice a udeřil mě do boku. Pak se otočil a evidentně se polekal.

„Co ty tady děláš?“ křikl.

„Zachraňuju svou sestru, odstup od ní ty špíno!“ zařvala Orákla a vrhla proti Ralfovi Stínovou kouli. Ralf nestihl hnout ani brvou a byl zasažen útokem mé sestry do hrudi. Ta rána ho povalila na zem a jen tak tak, že nespadl přímo na mě. Já jsem se postavila a zmateně těkala očima mezi Ralfem a Oráklou a snažila se situaci pochopit. Krutě se mi to nedařilo.

„Oráklo, co se... co se to děje? ... Kde ses tu vzala? .... A proč ... proč mě zachraňuješ.... neprodala jsi mě snad těm lidem?“

„Co to plácáš, Sáro?“ podivila se Orákla „Jsi úplně vedle, dovol, abych ti to vysvětlila.“

„Mluv tedy, sestřičko.“ kývla jsem na ni.

„Ten tvůj Drake, víš co on je vůbec zač?“

Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct.

„Nevíš, viď? Tak se podrž, ať to s tebou nepraští. Je to nejvyšší Pokémonní zástupce tzv. Trasérů. On je jeden z jejich hlavních agentů.“

„Kdo jsou Traséři?“ ptala jsem se hned.

„Traséři jsou něco jako zloději Pokémonů. Chytají divoké Pokémony a kšeftují s nimi dál. Rozdíl oproti pravým zlodějům je ten, že chycení Pokémoni se mají poměrně dobře.“

„Chceš mi říct, že mi Drake lhal a je v něčím vlastnictvím jako prachsprostý agent lidí?“ zavrčela jsem zlobně, odmítajíc se s tím faktem smířit.

„Je to přesně tak.“ potvrdila Orákla „Nesedla jsi na lep mně, ale jemu. Když se před čtyřmi dny u nás objevili ti Weavilové, tak to bylo kvůli němu a ne kvůli mně, to on byl s nimi spřažen. Koneckonců mě chytili taky, jenže já jsem jim utekla, protože jsem, co si budeme namlouvat, mnohem zkušenější v boji, než ty. Vůbec vy Flareoni nejste příliš bojový typ.“

„Cože?!?“ vyjela jsem na ni a z tlamy mi vyšlehl plamen „Já, že nejsem zdatná v boji?“ pak jsem ztlumila hlas „Možná, že jsem, ale umím zase jiné věci, které ty, drahá Ori neumíš! Piš si, že ať jsem jakýkoli Pokémon, nemusí to nutně znamenat, že jsem na nic.“

„Tak jsem to nemyslela, Sári.“ omlouvala se Orákla. Bylo vidět, že ji můj plamen poněkud znejistěl „Myslím to tak, že ti lidi tady tě tak vidí. Z jejich hlediska je zajímá jen to, kolik útoků ovládáš. Jestli se tě tady ten člověk, kterého jsem sejmula, pokusil naučit nějaké jiné techniky než útoky, tak věř, že je to ještě dobrý. Pro lidi jsi prostě Pokémon, který nic neumí. A to jim nikdo nevymluví.“

„Dobře, Ori, dobře, už jsem se uklidnila.“ zastyděla jsem i když to nebyla tak úplně pravda. Jak jsi mohl, Draku?, křičela jsem v duchu „Zrovna Drake je agentem na tom pravém místě. Já zas slyšela, že Umbreoni taky nejsou bojoví přeborníci.“

„To máš pravdu, sestřičko.“ kývla Ori. Vtom se ozval hluk od dveří a Ralf se taky už pomalu probíral „Dost řečí, musíme odtud neprodleně a okamžitě vypadnout.“ řekla Orákla „Drž se za mnou.“ a než jsem stihla cokoli říct, má sestra se rozběhla zpátky ke dveřím. Chvíli jsem nerozhodně stála na místě, čehož se pokusil využít Ralf. Zvedl se a skočil po mně. Můj trénink s ním mi však pomohl, abych hbitě uskočila a následovala mou sestru.

„Ty nevděčnice, nevděčná!! Však počkej, až se mi dostaneš do ruky!!!“ řval Ralf. Nevšímala jsem si ho a neúnavně běžela za mou sestrou. Mé podvědomí silně křičelo. Nechtělo a ani se nesmířilo s tím, že Drake Oblivion je ve skutečnosti podvodník. Opravdu hluboce mě to tehdy ranilo. Naštěstí, takové rány na mě nepůsobily tolik, jak na ostatní Pokémony. Chvíli jsem uvažovala ale nad tím, že Orákla lže, aby podtrhla mou radost. Pak jsem si ale uvědomila něco, co jsem si nikdy předtím neuvědomila. Orákla je moje sestra, Pokémon, který je mi opravdu hodně blízký, mnohem bližší než Drake. Na to, aby tohle dokázala, by musela mít naprosto bezsvědomitou mysl. A to neměla, to jsem věděla. Ach sestřičko, jsem ráda, že tě mám.

Proběhly jsme spolu dveřmi a ocitli se v dlouhé bílé chodbě. Přímo proti nám utíkalo několik Pokémonů, rozeznávala jsem Zigzagoona, Poochyenu a Vulpixe. Bylo jich ještě víc, ale na ty další jsem už neviděla, nebo jsem neznala jejich určení.

„Sáro, do nich!!!“ zařvala Ori a vrhla se přímo proti Poochyenovi a Zigzagoonovi. Použila útok Sražení k zemi a zasáhla oba dva své soupeře. Zatímco oni po zásahu zůstali ležet, ona prodloužila svůj útok do přemetu a vmžiku byla znovu na tlapách. Následně rozpoutala doslova kousací peklo. Zuřivě chňapala a kousala oba soupeře kamkoliv kam jen dosáhla. Její styl boje byl naprosto úchvatný. Dokonce natolik, že místo, abych se pustila do soupeřů, jsem jen přihlížela boji mé sestry. Z toho mě vytrhl až oheň, který mě naráz pohltil. Dost jsem se lekla a čekala bolest. Jenomže pak jsem si uvědomila, že mi oheň nemůže ublížit. Otočila jsem se s lišáckým úsměvem k Vulpixovi a řekla:

„Já jsem vůči ohni imunní, gumo.“ a vyplázla jsem na něj jazyk. Toto gesto mě povzbudilo a s bojovným rykem jsem se vrhla na Vulpixe. Pokusil se mě zastavit pomocí několika poryvů fialově zbarveného větru. Já se však tlapami odrazila od zdi, potom jsem se kotoulem vyhnula dalšímu poryvu a další dva eliminovala pomocí velice rychlých úskoků naučených od Ralfa. Vulpixe to nevyvedlo z míry. Nabil svých šest ocasů energií a vrhl je proti mně. Já jsem byla nucena sebou hodit na stranu a švihem se postavit. Dřív než jsem však stihla odpovědět, jsem však dostala zásah jiným nabitým ocasem. Náraz mě odmrštil pár metrů vzad, nicméně příliš nebolel. Dopadla jsem na záda, využila jsem energii a překulila se opět do stoje. Přímo před sebou jsem viděla, jak Ori vyslala Stínovou kouli a zároveň se mistrně vyhnula Zigzagoonovým Zuřivým drápům. Následně se roztočila jako káča, aktivovala si ocas a vzápětí oba její soupeři dostali několikrát jejím ocasem. Orákla pokračovala směle dál Hlavovým útokem, kterým nadobro uzemnila Poochyenu.

„Výborně, sestřičko!“ křikla jsem. Otočila jsem oči ke svým soupeřům a.... už jsem jen viděla energií nabité drápy, které se mi vzápětí svezly po tváři a hrudi. Zakolísala jsem. Vnímala jsem menší ztrátu energie. Vztekle jsem se podívala na podivného šedého čtyřnohého Pokémona, který ten útok vyslal, ale nestačila jsem mu udělat nic, protože do mě vzápětí udeřila zelená energetická koule, která mě opět povalila na zem. Zatočila se mi z toho hlava. Náraz koule bolel už hodně. Hergot, Sáro, ty ostudo, takhle hloupě se nechat zasáhnout, blesklo mi hlavou. Vztekle jsem zavrčela, vyšvihla se na tlapy a rozběhla se k Vulpixovi. Skokem jsem se vyhnula jeho ocasu, další krkolomnou vývrtkou jsem se vyhnula dvojímu máchnutí drápů toho šedého Pokémona a vrhnula jsem proti Vulpixovi Stínovou kouli. Trefila jsem, Vulpixe ta rána vynesla do vzduchu a praštila s ním o zeď. Já, díky svým vycvičeným reflexům a intuici uskočila obratným saltem před dalším útokem drápy toho šedého a po doskoku jsem ještě sebou mrskla doprava, aby mě nezasáhly jedové šipky Roserada, který byl další ze skupiny soupeřů.

„NEEEŘÁÁDIIII!!!!!“ zařvala jsem z plných plic a doufala, že ten výkřik přinutí mé ohnivé schopnosti k práci. Zabralo to. Téměř ihned se zároveň z mým výkřikem vyřítil z mé tlamy obrovský plamenný paprsek, který prosvištěl vzduchem a dopadl přímo na toho šedého (Později jsem se dověděla, že to byl Lairon). Ozvalo se Laironovo bolestné zařvání. A když můj útok ustal, ukázalo se, že mu ten jediný plamen stačil. Mé sebevědomí v tu chvíli značně vzrostlo. Rozběhla jsem se k Roseradovi a manuálně ho hlavou udeřila do hrudi. On však stihl rozprášit jakýsi pyl a já už nedokázala zabránit vdechnutí. Udělalo se mi z toho pylu špatně. Můj zrak se rozostřil hlava rozbolela.

„Ach bože....“ řekla jsem zoufale a vrávorala z dosahu, nejrychleji, jak to šlo. Matně jsem viděla, jak Orákla neovladatelně proletěla vzduchem, když dostala zásah hlavovým útokem. Sotva dopadla na zem, vrhl se na ni Lairon - tvrdě na ni dupl! „Ori...n-neee!“ protáhla jsem mátožně. Musím jí nějak pomoct, říkala jsem si v duchu. Zatřepala jsem hlavou, mé vidění se trošku zlepšilo, já však cítila, že mě účinek toho pylu dost oslabil. Ještě jsem však měla sílu na boj. Roserade se právě chystal vyslat na Oráklu, bezmocně přimáčknutou k zemi Laironovým chodidlem, Seménkový útok.

„Hej ty!“ křikla jsem nejpevněji, jak jsem mohla „Roserade, nech mou sestru být, nebo bude zle!“

„Ts“ ušklíbl se Roserade „Můj jed něco takového vylučuje, ty nemehlo. Za chvíli z tebe bude jen bezmocná zelenina.“

„Nebuď si tak jistý!“ opáčila jsem a vztek ve mně rostl čím dál víc. Roserade mávl rukou a otočil se zpátky k Orákle, která jen těžce vzdychala a nemohla se ani hnout.

„Bolí co?“ zavrčel posměšně Lairon.

„To teprv bude bolet.“ zachrčela jsem ztěžka. Sebrala jsem všechny síly, přiskočila k Roseradovi a než se vzpamatoval, pěkně jsem mu zmalovala ciferník svými drápy. Pak jsem ho kousla do ruky a uštědřila mu finální úder zadními tlapami, jako když kope Ponyta. Roserade dopadl na zem v bezvědomí. Potíž byla v tom, že málem nebyl sám. Já jsem se tímhle zuřícím útokem tak vysílila, že jsem jen bezmocně padla k zemi s rozostřeným viděním a třesem v těle. Věru, kdybych neměla v těle ten jed, byla bych na tom líp. Ale takhle.... To si žádný Pokémon nezaslouží, být tak bezmocný.

„Sáro.... Sárinko....“ zaslechla jsem volání

„O-ori... m-ma-jí... nás.“ vykoktala jsem odevzdaně.

„Nevzdávej se, jsi moje dcera!“ řekl znovu ten hlas. To mě tak nadzvedlo, že jsem rázem byla na nohou - sice se mi podlamovaly tlapy, ale stála jsem.

„T-To mohla říct jen....“

„...maminkááá!“ vypískla Ori. Soupeři však ten hlas zřejmě neslyšeli, protože strnuli teprve tehdy, kdy Orákla řekla to „maminkááá“

„Co, jaká maminka?“ zasípal Lairon „Voláš maminku, abys mě obměkčila? Pche, náno!“

„Mno, takže je čas, ty Flareonko jedna hloupá a omezená, abys konečně omdlela z toho Roseradova jedu.“ to řekl Vulpix, který se zničehožnic nachomýtl vedle mě a rozehnal se ocasem. Ten pohyb jeho ocasu, jako by byl rozfázovanej na jednotlivé části. Neměla jsem šanci uskočit, můj současný stav mi to neumožňoval. Ocasy narazily do mého těla a mně se zablýsklo před očima a následně se setmělo.



„Sárinko.... Zlatíčko moje... Vstávej.“ to byl zase ten hlas, který se ozval předtím v té chodbě.

„Mami?“ řekla jsem mátožně a otevřela oči, ležela jsem v čistě bílé čtvercové místnosti, kde nebylo nic, kromě misky na jídlo a mřížovaných dveří. Necítila jsem bolest ani slabost, nicméně raněná jsem byla a to úplně stejně jako předtím, v chodbě. Vstala jsem, šlo to bez potíží.

„Ano, Sárinko, jsem to já.“ ozval se znovu mámin hlas. Byl mnohem jemnější a přirozeně laskavější, než jak jsem si jej pamatovala.

„Takhle jsi mi nikdy neřekla.“ pronesla jsem potichu a otočila se. Přímo před sebou jsem spatřila ji - mámu, urostlou a velkou Eevee, dokonce větší než já.

„Všechno ti vysvětlím, Sáro, pokud mě tedy vyslechneš.“ řekla.

„Ano, jistě.“

„Pak tedy...“ promluvila znovu máma „...Ty jsi mě nikdy nezažila v mé pravé povaze, Sárinko. Jen, co jste se s Ori, Staníkem, Leničkou a Márou narodili a dostali jste svá jména, od té doby jsem již nebyla to, co jsem vždy byla. Přišel totiž jistý Pokémon, který na první pohled vzbuzoval moji pozornost, a já se do něj na první pohled zabouchla. Tátu chytili několik týdnů před tím, než jste se narodili a já nutně potřebovala někoho, kdo mě utěší, komu se v případě nouze vypláču do kožichu. A ten, koho jsem potkala byl prostě... no prostě nádherný. A skutečně jsem si s ním rozuměla a on byl fajn i po osobnostní stránce. Jenže u mě nebyl dlouho, jen pár dní. Jednoho dne jsem prostě vstala a on byl pryč. Nyní už vím proč. Bylo to proto, že potřeboval získat příležitost mě políbit, což udělal hned druhý nebo třetí den, co jsme se setkali. No, a jakmile to udělal, stala jsem se jeho loutkou. Nyní jsem neovládala své činy já, ale on ovládal mé činy. Proto a jedině proto jsem byla na tebe tak zlá a krutá a nadržovala tvým sourozencům, kteří si na to navykli a chovali se proto podobně jako já i bez Drakovy nadvlády. Omlouvám se, Sárinko, za všechno. Nejednala jsem ze své vůle, to on chtěl tebe, jako nejstarší a nejsilnější bytost naší rodiny zlomit a zotročit, aby tě následně bylo snadné chytit. Chytili i mě, jak víš. Ten Pokémon totiž nebyl jen tak ledajaký, měl nějakou zvláštní moc. Lhal mi. Říkal, že byl divoký, a on nejenže nebyl, ale ještě to byl Pokémonní lovec myšlenek Pokémonů a agent lidí. Jmenoval se....“

„Drake Oblivion a byl to Umbreon.“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a pocítila dvojnásobnou zlost a zuřivost vůči Drakovi. Má láska k němu, tak, jak byla oslabena po jeho domnělé zradě, tak teď se absolutně vytratila „Ach.... maminko moje....“ hlesla jsem „Já... já jsem ho...“

„...potkala taky. Já vím.“ přerušila mě máma „Zmanipuloval tě taky, ale ne tak jako mě. Ty jsi kvůli němu nikomu neublížila.“

„Ale ano.“ zastyděla jsem se „Myslela jsem si, že mě zradila Orákla.“

„Takže teď už víš, jak to bylo.“ konstatovala máma. Chvíli bylo ticho a pak pokračovala „Pojď, ke mně Sárinko. Chci tě obejmout.“

„Mami....“

Došla jsem k mámě a ta mě ve čtyřnohém stylu „objala“ - přitiskla se ke mně.

„Kde to jsme?“ ptala jsem se bázlivě a rozhlédla se po místnosti, která jakoby zářila.

„Teď, momentálně? Ačkoliv se to zdá být divné, nacházíme se v tvé mysli, Sari.“ „Cože?“ vykulila jsem oči.

„Já jsem vždycky chtěla být Espeonka.“ začala máma „A proto jsem si už o jistých praktikách psychických schopností něco zjistila. A díky tomuto zjišťování jsem přišla na to, že mám jistý dar telepatie, který můžu uplatnit k Pokémonovi stejné krve jako mé.“

„Ke mně, k mým sourozencům a k tátovi.“ doplnila jsem.

„K tátovi, ne protože ten původně pochází z jiného rodu.“ zavrtěla hlavou máma „Ale jinak máš pravdu. Toto spojení jsem ani neměla čas vyzkoušet, protože dokud jste nebyli na světě, neměla jsem nikoho, na kom bych to vyzkoušela. Takže nyní prožíváme obě svůj první telepatický rozhovor.“

„Páni!“ odfoukla jsem.

„Přesně.“ kývla hlavou máma „Teď ale k věci, proč tento rozhovor vůbec probíhá. Hned, jak mě tehdy v lese chytili, tak Drake zrušil svou působnost na mě, avšak jeho pomyslný „parazit“ ovladatelnosti ve mně zůstal. Kdykoli mě může zase ovládnout. Jenže byl příliš neopatrný. Mimoděk mi prozradil, že té schopnosti ovládat Pokémony je možné ho zbavit stejně jako... no.... pochopila jsem to jako jeho „temnější stránku.“ „A jak?“

„Musím jej políbit zase já.“ pronesla prostě máma „Tím jeho schopnost i temnost vyruším a bude klid.“

„Já jsem ho už políbila.“ řekla jsem s jistou úlevou „Nechci ani domyslet, co by se stalo, kdyby mi to oplatil.“

„Myslím, že mám vysvětlení, proč to neudělal.“ usmála se máma „Zamiloval se do tebe doopravdy.“

„Aha... takže...“ vyhrkla jsem a vzrostla ve mně jistá naděje „...takže je teoreticky možné, že mě bude milovat i po tom, co ho políbíš?“

„Ano.“ kývla máma „Nejdřív ho ale musíme porazit. Dobrovolně se asi políbit nedá, že ano.... No nesmíme ztrácet ani chviličku. Ori už přemohli a teď ji zbídačenou nesou kamsi pryč.“

„Jak to víš?“

„Vidím to, procházejí kolem mé cely, ale tebe nenesou, to znamená, že tě tam museli nechat.... Nemusíš se strachovat o to, jestli se probereš. Já ti dám skrz telepatii sílu, abys to zvládla. Pak si ale už musíš poradit sama. Najdi mou celu, potom vysvobodíme Oráklu, porazíme Draka a vypadnem odsud.“

„To zní dobře.“ kývla jsem hrdinně.

„Ty jsi moje dcerka.“ usmála se znovu máma a znovu se ke mně krátce přitiskla.

„A ty moje pravá maminka.“ opětovala jsem. Máma jen mlčela a koukala. Všimla jsem si, že se jí v očích lesknou malinké slzičky.

„Hodně štěstí, Sari.“ hlesla třesoucím se hlasem. Poté se místnost začala zvolna ztrácet přímo před mýma očima, až se nakonec propadla do nicoty společně s mámou.



Procitla jsem opět na chodbě, tam, kde jsem předtím omdlela. Byla jsem středně těžce poraněná na bocích a na břiše. Zranění bolela, ale ne nijak nesnesitelně. Necítila jsem již žádné známky jedu, ba co víc, měla jsem dost energie i na boj. Ztěžka jsem se zvedla a rozhlédla se. Chodba byla naprosto prázdná. Neváhala jsem a zamířila směrem od místnosti, kde mě Ralf předtím cvičil. Hledala jsem nějakou odbočku doprava. Instinkt mi totiž říkal, že cela mé mámy je spíš napravo ode mě. Po chvíli jsem spatřila jednu odbočku přímo před sebou. Než jsem k ní však doběhla, varoval mě můj instinkt před nebezpečím. Proto jsem těsně před odbočkou skočila šipku a provedla kotoul vpřed s následným vysokým skokem do vzduchu. A bylo to v pravý čas. Z odbočky se totiž na mě vyřítili jeden Scyther a jeden Scizor a nepochybně rovněž vedeni intuicí a instinktem sekali po mně jak zběsilí. Jenomže můj manévr zafungoval bezchybně ani jeden z nich mě netrefil. Hned jsem toho využila. Vyběhla jsem trochu po zdi naproti odbočce, tak jak mi gravitace dovolila, a pak jsem se odrazila přímo na Scythera. Dopadla jsem tlapami přímo na jeho hlavu a uštědřila mu tak ránu, po které ztratil rovnováhu a upadl. A já s ním. Přitom jsem pocítila, že náhle můžu provést jakýsi útok, který jsem předtím provést nemohla. Byl to fascinující pocit a má mysl mě automaticky přímo vedla k tomu, abych ten útok použila. Poslechla jsem tedy toto nutkání. A to, co se mi vzápětí zadařilo, nezapomenu nikdy, dost možná mě to totiž zachránilo před znovudopadením. Cítila jsem v sobě něco velice horkého, dokonce tak horkého, že mě to pálilo. Zároveň se mi v tlamě shromažďovala spousta energie, kterou ta horká věc ve mně vzápětí spotřebovala a vyhrnula se z mé tlamy, kterou jsem byla doslova přinucena otevřít. Jakmile jsem tu horkou věc vychrlila, ukázalo se, že je to obrovská ohnivá hvězda, která už na pohled pálila a sálala - já, přestože mě ta věc předtím pálila zevnitř, jsem to sálání necítila. Hvězda dopadla přímo na Scythera a ... ano, dá se říct, že vybuchla, protože od místa dopadu té hvězdy se rozšířila obrovská a silná ohnivá vlna, která smetla Scizora stojícího hned vedle, ale ještě srazila k zemi asi čtyři další Pokémony, kteří k nám zvolna přibíhali.

„U všech uhlíků!“ vydechla jsem a významně protáhla obličej.

„Ach, to mládí.“ ozval se Scyther zpode mě z posledních sil.

„Ty mlč!“ usykla jsem a zasadila mu ránu svou tvrdou hlavou do té jeho. Už se pak nepohnul. Chtěl jsem se připravit na boj se Scizorem, ale intuice mi velela, že žádné nebezpečí nyní nehrozí. A skutečně, Scizor i ti čtyři, co přibíhali, byli všichni zneškodněni. Pokračovala jsem tedy dál kolem těl poražených chodbou. Běžela jsem cvalem, protože jsem nechtěla nechat mámu ani Oráklu příliš dlouho čekat. Byla jsem zhruba v polovině chodby, když se za mnou ozval dusot mnoha nohou. Slyšela jsem dvounohé i čtyřnohé rytmy.

„Hej ty, stůj!“ zařval podivný pulzní hlas a v příští chvíli mým tělem zaškubal silný elektrický výboj. Samozřejmě jsem se neudržela v běhu a upadla. Hned za tím elektrickým útokem letěly ještě dva Semínkové útoky a jeden velký oranžový paprsek. Trefil mě jen jeden ze Semínkových útoků, zbytek minul. Já totiž, přestože mi před očima lítaly hvězdičky z té elektrické rány, jsem zachovala duchapřítomnost a využitím setrvačnosti mého pohybu udělala kotoul do stoje. Jedním skokem jsem se otočila čelem k novým soupeřům. Stáli tam Pikachu, Feraligatr a Vaporeon. K tomu ještě dva lidi, ale ti sami o sobě mi asi nic udělat nemohli.

„Pikachu, Bleskový útok, Feraligatre a Vaporeone Vodní dělo!!“ zařvali lidi oba naráz. Pikachu chvíli soustředil energii a pak ke mně vyslal výboj. O něco později vyslali své útoky i Feraligatr a Vaporeon. A teď se opět projevil ten tvrdý trénink u Ralfa. Mé bleskové reflexy a trénovaná intuice způsobily, že jsem se přímo „krutopřísnou“ vývrtkou ve vzduchu prosmýkla mezi všemi třemi útoky a přistála Pikachuovi na hlavě, tak, jak jsem původně plánovala. Zasadila jsem mu pár škrábanců do hlavy, pak znovu vyskočila do vzduchu, když těsně pode mnou proletělo další Vodní dělo. Pak jsem aktivovala svůj Rychlý útok a vzdálila se od soupeřů asi tak na pět metrů.

„Páni, ta je rychlá.“ žasl jeden z lidí.

„A taky neuvěřitelně obratná.“ kývl druhý.

„Ale tak či tak ji dostanem. Pikachu, Voltážní nápor! Vaporeone Vodní Pumpu!“ ozval se znovu ten první. Pikachu se rozběhl ke mně a vytvořil kolem sebe takovou žlutou bleskovou auru, která mi trochu nahnala strach. Ale když byl Pikachu asi metr a půl ode mě, osmělila jsem se a na poslední chvíli uskočila přímo na zeď. Udělala jsem čtyři přeskoky mezi zdmi vzduchem, vždy jen s lehkým odrazem. Tím jsem pořádně zamotala hlavu Vapoeronovi, který nevěděl, kam mířit. Bohužel, i mistr tesař se někdy utne a pro mě to nastalo zrovna teď. Při posledním skoku se mi totiž svezly tlapy a já spadla dolů. Pak už nebylo pro Vaporeona těžké mě zasáhnout. Voda mě spláchla ještě o několik metrů dál. Cítila jsem velké oslabení, přece jen to byl vodní útok proti mně jako ohnivé podstatě.

„Uf....ugh...“ zasténala jsem a pokusila se zvednout.

„Voltážní nápor!“ zařval znovu první člověk. „Supersílu, Feraligatre!!“ bylo slyšet druhého. Musím se odtud dostat, to bude napováženou, jestli mě ještě,.... pomyslela jsem si, ale ani jsem to nestihla v duchu doříct a už jsem dostala ránu do břicha, která se mnou praštila o zeď. Bolelo to jak čert, nicméně mě to neoslabilo tolik, jak bych čekala. Otevřela jsem oči. Přímo proti mně se řítil Pikachu se zaktivovaným Voltážním náporem. Uskočit se už nedalo. Zase jsem dostala velkou ránu, ale tahle ještě navíc do mého těla vyslala jakési nepříjemné pulzování, které omezovalo mou pohyblivost. Hodně špatně jsem se po téhle ráně zvedala. Byla jsem toho schopná, ale ten otřes a menší šok z malého množství energie....

„Tak a je to.“ řekl první člověk „Vidíš, Deane, vůbec to nebylo těžké. Teď je bezmocná, jak mátoha, takže ji stačí sebrat a odnést ji k ostatním neposluchám.“

No, to si jenom myslíš, že jsem tak slabá, pomyslela jsem si. Nicméně zůstala jsem ležet u zdi se zavřenýma očima, abych se nevysílila ještě víc. Teprve, když mě jeden z lidí uchopil, jsem oči otevřela. Ten jeho obličej mi nepřipadal povědomý.

„No, Flareonko, budeme tě muset převychovat, takhle se nechová k pánům.“ zazubil se na mě člověk „Pojďme! Feraligatre vrať se!“ vrátil Feraligatra do Pokéballu. Stejně tak i jeho kolega vrátil do Pokéballů Vaporeona a Pikachu. Potom oba beze slova zamířili chodbou dál. Jeden z nich mě držel železným stiskem, že jsem se ani trošičku nemohla pohnout. Cítila jsem, že se mi trochu síly vracejí, ale v takovém stisku to stejně bylo k ničemu. Nicméně nepropadala jsem beznaději. Doufala jsem totiž, že mě donesou na místo, kam zavřeli Oráklu. Tím bych si ušetřila hledání, kdyby mě tam lidi přímo dovedli. A tak jsem se jen snažila uvolnit a nabrat co nejvíc sil.

Takhle jsme prošli ještě tři nebo čtyři další chodby. V půli té následující, jsem si všimla něčeho povědomého. Byly to samé mřížované dveře. Tady někde určitě drží mámu!, uvědomila jsem si a nenápadně jsem těkala očima po celách, zda svou mámu neuvidím. Ale téměř všechny cely byly prázdné, až na tu úplně na konci chodby u křižovatky. Tam byla ta, kterou jsem za každými těmi dveřmi hledala. Máma tam ležela, jakoby spala. Raněná nebyla. To už ale lidi zabočovali na křižovatce doprava a mně se máma ztrácela před očima. To ne, hej!, křikla jsem zatím ještě v duchu, teď už se musím dostat pryč! Musím, za každou cenu! Každý další metr nové chodby jako by byl dvakrát delší! Horečně jsem přemýšlela jak se osvobodit. Napadl mě jen jeden způsob.

„Hej lidi!“ křikla jsem z plna hrdla „Umíte přivolat oheň hlasem?“

„Co to mele?“ otázal se ten člověk, co mě nedržel.

„Nevím, záleží na tom?“ odpověděl ten druhý.

„Záleží, protože vám to chci předvést, víte?“ řekla jsem rádoby laškovným tónem „Tak nejdřív taaaakhle otočím hlavu tak, abych byla tlamou proti tvému ksichtu, ty co mě držíš....“ udělala jsem to, o čem jsem mluvila „A pak ti hned zčerstva řeknu, co si o tobě myslím... TY NEŘÁÁÁDÉÉÉÉÉ!!!!“

A tak jako v několika případech předtím, i teď jsem vychrlila veliký plamen přímo člověku do obličeje. Člověk taky zařval, ale na rozdíl ode mě mu z tlamy žádný plamen nevyšel, což byla vlastně škoda, protože předtím, když na mě plivl plamen Vulpix, tak jsem se cítila o trochu líp. Tak či tak, sevření povolilo. Ne úplně, ale já jsem se silným kousancem zcela osvobodila a jen, co jsem dopadla na zem, tak jsem metelila zpátky k cele, kde jsem viděla mámu. Oběhla jsem roh a zastavila se před dveřmi cely.

„Mami? Mami!“ vypískla jsem. Ještě jsem nebyla úplně zotavená z toho několikanásobného zásahu. Před očima se mi dělaly barevné mžitky a motala se mi hlava jak blázen. Uvnitř cely jsem znovu uviděla mámu. Ta se ale neprobouzela, stále ležela a spala.

„Mami!!! Mááámi!!“ vyjekla jsem znovu. Zoufalost ve mně rostla, téměř mi trhala zdravé myšlenky na cucky. Slyšela jsem, jak ten druhý člověk sprintuje za mnou. Musím se tam rychle dostat, nebo mě zase chytnou a to bude konec, blýskalo mi hlavou v jednom kuse. Jenomže teď, když jsem sežehla člověku, který mě držel tvář, už mi nezbývalo moc energie k dalšímu Plamenometu. A taky jsem hodně křičela, ale plamen nikde.

Člověk se pojednou vyřítil zpoza rohu. Instinktivně jsem udělala svůj nejoblíbenější, ale taky poměrně náročný agilitní trik, zvaný hvězda a zasáhla jsem člověka zadníma tlapama do nohy. Chtěla jsem se odrazit od zdi a postupně s pomocí těch odrazů zasazovat člověku jednu ránu za druhou, ale úbytek energie byl znát, hned při prvním odrazu jsem se svezla k zemi, protože jsem byla moc pomalá.

„Ha, to se ti moc nepovedlo, že?!?“ ušklíbl se člověk a pokusil se mě kopnout. Naštěstí byl mimoň. Nehnula jsem se ani o píď a on mě stejně netrefil. Ale v tu chvíli jsem se tomu ani zasmát nemohla, byla jsem slabá a hlavně zoufalá. Bezhlavě jsem vyrazila vpřed přímo člověku pod nohy. Člověk zakolísal, když jsem mu profrčela pod nohama a stanula opět před máminou celou.

„Mami, vzbuď se!!! Vzbuď se!!!!“ řvala jsem jak na lesy. A máma stále ležela a spala „Ne,.... neheee!“

Ani intuice mi nefungovala dobře, protože mě náhle uchopil ten člověk, a mně chvíli trvalo, než jsem si to vůbec uvědomila. Chaos v hlavě a zoufalost vzrostly do neuvěřitelné intenzity.

„A mám tě!“ křikl člověk.

„NE, UŽ NEEEE!!!!“ vydralo se z mého hrdla přeskočené zakvílení.

A najednou tma! Tma a hluk větru v mých uších. Nic jsem necítila, ani bolest, ani žádný vítr, ani nic na čem bych stála. To mě zmátlo ještě víc a pokusila jsem se nad tím zapřemýšlet. Ale ještě než jsem to stihla udělat. Ozvala se v mé hlavě rána jako z děla, která jakoby mě vrátila do reality. Seděla jsem uvnitř máminy cely. Máma seděla přímo proti mně a vyděšeně mě pozorovala.

„Jak....jak jsem se.... sem....dos-dostala?“ zakoktala jsem se. Nepamatovala jsem si, že bych se skrz ty mřížované dveře jakkoli probila.

„Propálila ses sem.“ pípla máma „Použila jsi Přehřátí a všechno okolo těch dveří zničila....“

Prudce jsem se otočila. Skutečně, tam, kde předtím byly dveře, teď zela obrovská díra. Po člověku nebylo ani stopy. Okraje té díry mírně hořely.

„Ta-kový útok ani neznám.... Jak jsem ho mohla pro-provést? Ani jsem na to neměla dost anergie, abych nadělala takovou spoušť.“ namítla jsem. Cítila jsem se poměrně slabě, nemohla bych bojovat, ale jakž takž chodit a mluvit ano.

„Myslím...“ řekla máma, stoupla si a došla až ke mně „Že jsi.... no... víš... zní to .... divně.“

„Řekni to mami.... prosím.“ naléhala jsem.

„Budiž.“ kývla máma „Z toho všeho zoufalství - bylo to zoufalství, že jo? - jsi nejspíš naprosto zešílela, protože jsi nereagovala na žádné moje výkřiky. Taky jsi sama křičela, pořád dokola jedno slovo.“

„Jaké?“ ptala jsem se hned.

„Mamí.“ usykla máma. Vykulila jsem na ni oči. Takhle jsem si sebe samu vůbec nedokázala představit.

„A... co jsem dělala?“

„No nejdřív ses velice vehementně zmítala v člověkově sevření. A pak ses celá rudě rozzářila a vypustila to Přehřátí....“

„Ale jak...“

„Nejspíš to bylo právě tím, žes nebyla při smyslech, žes byla šílená.“ vysvětlovala hned máma „Bylo to pro tebe takové vypětí, že jsi instinktivně popustila až příliš uzdu svým schopnostem, které na krátkou dobu ovládly i tvou mysl. Kdyby ses pokusila použít Přehřátí vědomě, nikdy by se ti to nepodařilo, protože, jak sama říkáš, nikdy jsi ten útok ani neviděla.“

„To je.... neobyčejně... vzrušující.“ řekla jsem upřímně „Chtěla bych to umět, škoda, že se musím zbláznit, abych měla aspoň šanci.“

Obě jsme se hlasitě rozesmály.

„Ehehe..ehe... no....“ uklidnila se po chvíli máma „Musíme vypadnout, pamatuješ? Kde máš Ori?“

„Nenašla jsem ji ještě.“

„A ani ji nenajdeš.“ ozval se nepříjemně povědomý hlas ode dveří. Obě jsme otočily hlavy. V tu chvíli se do mé hlavy vměstnal vztek. V díře ve zdi stál totiž Drake „Poslal jsem za ní svého pána, počítám, že teď už ji veze do laboratoře na úpravu chování.“

„Ty!“ zavrčela jsem zároveň se svou mámou. Obě jsme se postavily vedle sebe čelem k Drakovi.

„Co já?“ uchechtl se Drake „Štve tě, že jsem ti lhal, Sárinko?“ poslední slovo teatrálně přibarvil „Ale prosim tě, každý lže, každý, rozumíš? A mou povinností je lhát, jinak bych se neuživil. Můj pán si velice zakládá na tom, aby jeho Pokémoni, které má velmi rád, plnili, co se jim řekne. Já jsem nejlepší z nejlepších. Abys věděla, nikdy nehci mít žádnou holku, protože ta Pokémona od práce jen zdržuje a navíc...“ lišácky se usmál „Žádná samička by neocenila mou práci, že ano? Čili... Vy teď půjdete obě se mnou a dobrovolně a uděláte to pomalu a bez boje jo? Až řeknu tři. Raz,.... dva...“

„TŘI!“ křikla máma a udělala takový zvláštní jakoby brzdící pohyb tlapami. Vmžiku se z toho místa, kde ten pohyb udělala, vzneslo mračno písku a zahalilo Draka i mámu. Já jen slyšela svist, jako když šlehne bičem a koutkem oka jsem spatřila bílý záblesk. A když se písek usadil, máma byla pryč. Ne tak Drake, pořád stál tam, kde předtím, akorát se už neusmíval.

„Tak budiž.... dojdu si pro ni později.“ zachrčel zlobně Drake „Tak aspoň ty Sáro.... podvol se!!“ oči se mu zlověstně rozsvítily a po chvíli zase zhasnuly. Já však nepostřehla, že by se se mnou cokoli stalo. Chvíli jsem jen zmateně kroutila hlavou, než mi to došlo. Drake se mě pokusil zotročit, ale nepodařilo se mu to, protože, jak víme, já políbila jeho a ne on mě.

„Proč to nefunguje?“ zasípal Drake „Už jsi měla dávno jít chodbou dál k místu tvé nápravy.“ „Víš, zlato.“ pronesla jsem zvolna a náležitě jsem si ten tón vychutnala „Víám, jak mistrně dokážeš manipulovat s myšlenkami a ovládat mysl jiných.“ přišla jsem až k němu „Jenomže,... to bys musel políbit ty mě, když sis hrál na chudáčka opuštěného trenérem.“

„V čem je tedy problém?“ zavrčel Drake.

„V tom, že já...“ na malinkou chvilku jsem se zarazila, protože jsem spatřila mámu, jak stojí za Drakem a nabíjí útok Skrytá síla „... jsem políbila tebe, plyšáčku. *mucQ*“

A než to Drake stačil pochopit, mrskla jsem sebou doprava, do prostoru cely, aby na mě Drake nespadl, až zasažen proletí dveřmi. Jenomže se stalo něco jiného. V momentě, kdy máma metla Skrytou sílu proti Drakovi, Umbreon zaktivoval Rychlý útok a byl ten tam.

„Krucipísek!“ křikla máma „Sáro, zvedej se, běžíme za ním!!!“

„Už jdu!“ odpověděla jsem. Pomalu jsem se postavila a zvolna kulhavě se rozběhla za mámou, která již směřovala jednou z chodeb dál. Běželo se mi špatně. Nemohla jsem udržet přímý směr. Nicméně jsem jakž takž mámě stačila.

Proběhly jsme jednou chodbou, pak další chodbou a pak ještě jednou. Na konci té nám cestu přehradili čtyři Pokémoni. Dva Wartortlové, Ariados a Bulbasaur. Máma neváhala ani chviličku. Použila podobný odraz od zdi, jaký s oblibou používám já a dostala se soupeřům za záda. Potom nabila a vyslala čtyři Stínové koule v rychlém sledu. Ani jeden ze soupeřů nestihl pohnout ani prstem, všichni čtyři byli sraženi k zemi. Já jsem si aktivovala Rychlý útok a vrazila přímo do Ariadose. Ten proletěl vzduchem a byl ještě navíc zasažen další Stínovou koulí od mámy. Wartortlové se však tak snadno nedali. Vtáhli se do krunýřů a oba najednou udeřili do mámy, jen to zadunělo. Máma padla na zem, ale hned se zas vymrštila a zuřivě útočila škrábáním a Stínovými koulemi. Vypadalo to jako bezhlavý náhodný útok do všech stran, ale ve skutečnosti každý mámin zásah byl pečlivě promyšlen a vhodně umístěn. I to mě povzbudilo k dalšímu boji. Na boj útoky jsem se vůbec necítila, tak jsem to zkusila kontaktně. Kopala jsem své soupeře stylem alá kůň, bouchala jsem do nich hlavou, škrábala je po hlavách a po nohách. Zároveň se mi dařilo uhýbat jejich útokům, ani jsem nevěděla, kde se ve mně bere tolik síly. Ale čím víc zásahů mě minulo, tím víc jsem si věřila a zapojovala se do boje. Zkoušela jsem i různé rotační chvaty v kombinaci s lehkým nabitím ocasů energií, údery během úhybných manévrů a podobně.

Takhle ten boj pokračoval ještě pár minut a vypadalo to, že s máti snadno porazíme tuto bandu. Měly jsme dost navrch a nikdo ze soupeřů nebyl schopen nás zasáhnout. Až dokud,... dokud mámu nekousl Ariados přímo do nohy. Máma velice vysoce zařvala a její tělo, jakoby ztuhlo na kámen.

„Mami!“ vyjekla jsem v náhlém šoku. Použila jsem rotační chvat s předními tlapami namířenými ven ze středu rotace. Zasáhl všechny soupeře, takže jsem vmžiku měla volnou cestu. Přiskočila jsem k mámě. Vůbec se nemohla pohnout, ani trošičku.

„Ach mami, co ti to provedl?“ protáhla jsem zoufale.

„Neboj se o mě Sari.“ hlesla máma „Budu v pohodě. Nemůžu se vůbec hnout, ARiados mě paralyzoval, nemá cenu se pokoušet mě vzít s sebou. Nech mě tady, musíš dostat Draka, prostě jej musíš dostat!“

„Ale...“ zafňukala jsem a hlas se mi zlomil.

„Jdi už.“ řekla máma „Jdi, neztrácej čas.“

„Dobře *smrrk*“ popotáhla jsem. Pak jsem se rozběhla chodbou dál, vůbec se neohlížejíc na mámu a nepřátelské Pokémony. Musím dostat Draka, musím dostat Draka! Opakovalo se mi pořád dokola v hlavě. Naštěstí jsem ho nemusela pronásledovat příliš daleko. Chodba hned za další zatáčkou končila dveřmi. Rozběhla jsem se nejvíc, jak mi mé omezené síly dovolily a proskočila tím tvrdým průhledným, co bylo v horní části dveří. Při dopadu jsem udělala kotoul, a rozhlédla jsem se po novém prostředí. Tentokrát už to nebyla žádná místnost. Byl to prostor před nějakou budovou na kraji lesa. S úžasem jsem si uvědomila, že to místo znám. Nejednou jsem kolem této budovy probíhala při svém těžkém tréninku v lese. Přímo před sebou na volném prostranství jsem viděla Draka i jeho pána, jak jdou směrem k jakémusi lidskému vynálezu postavenému na velkých kulatých předmětech.

„Draku stůj, ani se nehni!!!“ zařvala jsem z plných plic. S radostí jsem zřela, že mi při tom výkřiku znovu vylétla sprška jisker z tlamy. Drake i jeho pán se zastavili a otočili. Ten člověk držel v ruce jakýsi podivný smotek vláken.

„Ale, ale chceš mě zastavit?“ ušklíbl se Drake „Tak prosím do toho! Ale pochybuji, že se ti to povede, já a můj pán se odtud dostaneme raz dva. Stačí, když utečeme k autu, a už nás nikdy neuvidíš a neuvidíš ani svou milovanou sestřičku.“ opět napodobil ten hnusný teatrální tón a kývl směrem ke smotku vláken v lidských rukou. To mě hodně naštvalo, mnohem víc, než to, že mě Drake zradil. Člověk mlčel a jen se usmíval. Pravda, chvíli jsem nevěděla, jak mám Draka a člověka zastavit. Ale pak jsem si všimla, že oba dva stojí hned pod větvemi velkého smrku. Na tom smrku bylo spoustu šišek. Okamžitě jsem věděla, co dělat. Usmála jsem se, nabila Stínovou kouli a dělala jsem, že ji chci vypustit na Draka. Ten se přikrčil a připravil na úskok. Jenže já jsem na poslední chvíli změnila směr útoku a vrhla Stínovou kouli přímo na smrk. Drake nechápavě zíral a pak se rozesmál na celé kolo.

„Cha-chachá... Tomu říkáš... dobře mířený útok?“ zalykal se. I člověk se smál. Jenomže o chvilku později Stínová koule narazila do smrku a tou silou setřásla téměř všechny šišky dolů na Draka i člověka, kteří to vůbec nečekali a jen se bezmocně kryli. Můj plán však pokračoval dál. A právě díky tomu, že jsem si věřila, až do konce nakonec vyšel. Opět jsem v sobě začala cítit to horko, mnohem větší, než by hřál normální oheň. Jenže tentokrát jsem to nedělala bezděčně, ale vědomě. Napumpovala jsem do útoku ještě veškerou postradatelnou energii a plivla jsem vpřed tu mocnou žhnoucí hvězdu. Hvězda narazila do Umbreona i člověka a zapálila tu hromadu šišek, která byla pod nimi. To jste měli, milí čtenáři, vidět! Člověk řvouc bolestí a s hořícími šaty upaloval pryč, co mu nohy stačily. Drake takové štěstí neměl. Oheň ho uvěznil a dezorientoval a nakonec po chvíli i omráčil. Zírala jsem na to jako u vytržení, co se mi zase s tou hvězdou povedlo.

„Čeho všeho se jako Flareonka nedožiju.“ zamumlala jsem. Pak jsem došla k vaku vláken, který člověk pustil na zem, a rozkousla vlákna. Uvnitř byla moje sestra Orákla, živá se zhojenými ranami, mírně dezorientovaná, ale jinak v pořádku.

„Ach,.... Sáro.... Tys mě zachránila!“ vyjekla Orákla a přitiskla se ke mně s opravdovou sourozeneckou láskou.

„Mám tě ráda, Ori. Opravdu jsem ráda, že tě mám.“ zabrumlala jsem.

„Kde máš mámu?“ ptala se má sestřička. Zatrnulo ve mně.

„Víš... ona .... ona zůstala vzadu, protože....“

„Kdybys nepovídala, Sáro!“ ozvalo se ode dveří. Já i Orákla jsme vmžiku otočily hlavy. Stála tam naše máma v poměrně křivém postoji, ale pohyblivá. Doběhly jsme k ní. Objaly jsme se všechny tři a já se teprve potom ptala:

„Jak ses dostala z té paralýzy?“

„No jo, víš, ten Ariados by nesměl být takový hlupák.“ zasmála se máma „Kousl mě pak ještě jednou, čímž mé svaly uvolnil. Nevím, proč se to stalo a ani nechci vědět, ale pak dostal nakládačku, na kterou dlouho nezapomene. Jak to šlo tady u vás?“

Já jsem jen kývla za sebe k nehybnému Drakovi.

„Aha... Takže už zbývá asi jediné, co?“ řekla máma. Vykročila trhaným krokem vpřed a stanula před Drakem. Chvíli na něj koukala a pak se slovy: „Vítej v poli normálních Pokémonů bez ovlivňujících schopností.“ ho políbila přímo na tlamu. Nebyla to žádná jen tak letmá pusa, byl to opravdový prožitý polibek. Dokonce takový, že to Draka probudilo.

„Co .... co se děje?“ zamručel „Cos mi to udělala?“ zřejmě v tom šoku zapomněl na své popáleniny, způsobené mým útokem.

„Očistila jsem tě, drahoušku.“ usmála se sladce máma „Měj se.“ zachichotala se a kývla na nás „Pojďte, holky. Vypadnem odsud.“

Šly jsme za mámou a konečně po dlouhé době vstoupily do lesa. A ten Drake, pokud ho někdo pořádně nepropleskal, tak tam leží a kouká směrem za námi dodnes, protože ne každý den ztratíte schopnost, která vás živí. A tak milí čtenáři, jste poznali mé osudy během setkání s lovcem Pokémonních myšlenek. Poučení pro příště jsem z toho měla. Nikdy se nezahazuj s někým, koho znáš jen pár vteřin :D .



CoolGrovyle
Zpět na seznam povídek
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky