Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Příběh Alex: Ztracené sny

Strom se zatřásl, ale žádné bobule z něj nepopadaly. Alex—Luxio, která do něj kopla—se o to pokusila ještě jednou. Je to jako by bylo každým dnem těžší se k těm Sitrusům dostat, pomyslela si. Kop. Konečně to jedna, dvě bobule vzdaly a spadly na zem. Alex k nim udělala pár kroků a schovala je do připraveného košíku. V něm už tvořila modrou podlážku hrstka Oranů, které posbírala dříve.

Alex se rozhlédla. Byl to les plný keřů s chutnými bobulemi jako Razzy nebo Bluky. Po těch ovšem Alex dnes nešla. Ta se dívala do korun, pro žluté Sitrusy s léčícími účinky. Po těhto bobulích šla teprvé pár dní, ale i tak se již učila je poznávat z dálky.

Došla k dalšímu stromu. Košík položila vedle něj, napřáhla se, a vší silou kopla. Strom se zatřásl a spadl jeden Sitrus. Alex se nehla z místa a dala stromu další ránu.

Tato scéna se mnohokrát opakovala než se košík naplnil. Přestože byl teď značně těžší, Alex ho popadla do zubů a zamířila ven z lesa. Zaznamenala, že se začalo stmívat. Naštěstí to je jen několik minut cesty zpět do jeskyně...

Během cesty se Alex věnovala přemýšlení. Její myšlenky se pořád vracely k té samé věci. Stále viděla jen Shinxe... Stále viděla jen svého bratra, Felixe, chvílemi v křečích, chvílemi jak nehybně leží. Slyšela jeho rychlé, nepřetržité nádechy. A pak ho zase neslyšela...

Lehce zatřásla hlavou a přidala na kroku. Konec konců se již blížila k jeskyni. Byla ve skále na samém pokraji lesa. Vlez byl na prví pohled nenápadný, ale pro Alexiny bystré oči i v šeru jasně patrný.

„Už jsem tady,“ zavolala skrz zuby. Nečekala ovšem na odpověď a vlezla dovnitř. Vnitřek jeskyně byl osvětlen menším plamenem v ohništi uprostřed. Vydával příjemné nažloutlé světlo, které se rozplývalo po celé jeskyni. Z ní byl na Alex vržen úzkostlivý pohled Luxray. Alex jen přišla blíže a položila košík plný bobulí na zem. Pohlédla na Felixe.

„Spí?“

„Ano,“ odpověděla Luxray. „Není na tom dobře. Má stále horečky. I když dnes neměl křeče...“

Alex pohlédla na Felixovu tvář. Typicky modrá tvář Shinxe měla nádech do zelena.

Chvíli bylo ticho.

„Tohle nevydržím,“ vyřkla Alex, popadla košík a opatrně ho vysypala do na zem k dalším bobulím. „Sitrusů je dost. Zítra vyrážím.“

Luxray na ní tiše pohlédla a pak se chopila slova. „Je... je to mnoho hodin cesty. Opravdu si...“

„Už jsem se rozhodla.“

Luxray zavřela oči a pouze kývla.

„Pak... Pak bychom měli jít spát, ať mužeš zítra brzy vyrazit,“ řekla protáhlým hlasem Luxray.

Popřály si dobrou noc a ulehly. Alex byla z celého dne unavená, takže jí netrvalo dlouho usnout. V noci se jí zdál sen. Temnota. Nic se nedělo, jen dutý zvuk zněl v uších. Když najednou viděla jen dvě hrozivé červené oči... nehybné, jako by jí vysávaly energii. Nebylo to poprvé. Už se kvůli tomu nebudila, ne, už byla zvyklá. Přečkala noc.

„Víš přece, jak tě mám ráda.. Prosím, vrať se mi celá... A prosím, udělej co můžeš pro Felixe,“ říkala Luxray a chýlila se ke breku.

Luxray Alex naposledy obejmula. „Neboj se, matko. Starej se o Felixe. Já se zeptám Moudrého na radu. Bude vědět,“ ujišťovala Alex, než se konečně rozešly.

A tak se Alex vydala na cestu. S sebou si vzala jen malou hrstku Oranů, počítá s tím, že více případně posbírá po cestě. Venku akorát vychází slunce když se noří do lesa za účelem ho pěšinkou projít. Trnité keře se jí pletly pod nohy než došla na lepší cestu.

Občas v korunách stromů zahlédla páry Tailowů, ale vesměs byl les tichý. Cestu znala dobře. Když byla menší, docházeli tam s rodiči prodávat bobule na trhu. Po tom, co jí odešel otec byla nucena výpravy do vesnice omezit, neboť musela živit svou matku a mladšího bratra.

Vzpomínala ráda na tyto časy. Na trhu byla vždycky zábava. Sice musela pomáhat, ale taky tam měla několik kamarádů, se kterými si vždycky povídala.

Po několika hodinách chůze byla konečně vesnice na dohled.

Byla to skromná vesnice. Jmenovala se Podřečná, zřejmě podle potůčku, který kolem ní tvořil jakýsi polooblouk. Nazývat jej řekou ovšem vždy přišlo Alex přehnané. Na rovince bylo postaveno několik stanů. Vzhledově připomínaly spíše týpí, byly na první pohled poměrně prostorné. Veprostřed vesnice byla studna.

Alex pohlédla po celé vesnici. Hned spatřila několik Pokémonů. Grovyla jak kamsi nese kýbl s vodou. Quagsira, jak se po vesnici rozhlíží. Zamířila rovnou k většímu hnědému srubu, když v tu chvíli jí někdo doběhl. Koukla na bok a zahlédla známou tvář Croconawa. Usmál se na ní, když se na něj podívala.

„Ahoj Rexi.“

Rex se zakřenil. „Alex! Chvíli ´sem tě neviděl! Jak to jde?“

Alex si povzdechla. „Nedobře, Rexi. Bratr je na tom zle.“

„Tvůj bráška? Ten roztomiloučký Shinx? Co je mu?“ Rex pootočil hlavou.

„Je nemocný. Nevíme, co to je zač, ale je celý zelený a prospal celý včerejší den.“

Alex natáhla packu k hnědému stanu. „Mířila jsem k Moudrému pro radu.“

„Je nemocnej? Tyjo, to není dobrý. No tak pojďme,“ vyřkl Rex.

Alex se ani nepozastavila nad tím, že se Rex rozhodl jít s ní. Znali se už od malička a Rex byl vždy nesmírně zvídavý.

Rex v čele odkryl vlez do stanu a spolu s Alex vešli. Před nimi se rýsovala prostorná místnost. Byla osvětlena jak ohništěm veprostřed, tak slunečním světlem prosvítajícím skrz plátěné stěny. Podlaha byla vystlaná senem. V jednom boku ležel Slowpoke. Naproti vchodu stál Slowking. Vypadal unaveně.

Rex zůstal stát u vlezu, zatímco Alex předstoupila. Slowking zbystřil a pozoroval jí.

„Dobré odpoledne, Moudrý.“ Alex na něj vyhlížela s respektem.

„Aaaah, mladá Alex... Vyrostla jsi, ale ještě stále tě poznávám... Mmm, jen mluv, copak tě trápí?“

Alex reakce Moudrého lehce potěšila, ale její nálada zůstala stejná. „Přišla jsem k vám pro radu. Můj mladší bratr onemocněl.“

Moudrý hlasitě vydechl.

Alex pokračovala. „Před pár dny začal mít křeče. Dávaly jsme mu Sitrusy... Křeče ustaly, ale včera skoro celý den prospal. A jeho tvář... Jeho tvář byla do zelena.“

Moudrý se zeptal. „Mmm. A předtím, co se dělo předtím? Nepotkal nějakého Pokémona?“

„Když to zmiňujete... Ano, zahlédla jsem předtím takového zvláštního Pokémona... Byl červený a modrý a měl takové chapadlovité ruce. Pohyboval se rychle. Nenapadla mě souvislost... Nemyslela jsem, že by se mohl setkat s Felixem... Ale teď to nemohu vyloučit...“

Nastalo ticho. Chvíli se nic nedělo. Alex dobře věděla, že nemá rušit Moudrého když přemýšlí.

Konečně se Moudrý nadechl a vyslovil jen jedno slovo.

„Pokérus, mmm.“

Slowpoke, který doteď nehybně ležel, zbystřil.

„Konkrétně, prudká alergická na něj.“

Opět ticho. Alex sklopila hlavu.

„Moudrý... Můžete mi povědět víc?“

„Mmm, symptomy sedí. Pokérus je virus, který se šíří z Pokémona na Pokémona. Obvykle má jen pozitivní účinky, a velmi Pokémona přejde a vytvoří si imunitu... Ovšem v případě alergie může Pokémon být hyperaktivní nebo dokonce mít i záchvaty, a v době kdy se má Pokérus vytratit začne marodit, mm.“

„Moudrý... Přejde to?“

„Ne, milá Alex. Mm, a jak vytvořit lék, to také nevíme. Jednotlivé případy jsou velmi vzácné. Mmm, bohužel... Není pomoci.“

Alex se začaly tvořit slzy v očích.

Rex mezitím udělal pár kroků kupředu a dal Alex ruku přes rameno. „Je mi to líto, Alex...“ řekl vážným hlasem.

Alex smáčkla slzu a shodila Rexovu ruku. „Děkuji vám, Moudrý...“ řekla, než smrkavši se otočila a rozeběhla se ven ze stanu.

Rex se urychleně uklonil před Moudrým a rozeběhl se za ní. Doběhl jí u studny veprostřed města.

„Alex! Počkej!“ volal na ní.

Ta se otočila jak k ní došel. „Počkej? Počkej?“ začala chrlit. „Můj bratr umírá, Rexi. Umírá a já s tím nemůžu nic dělat. Rexi, já...“ Lapala po dechu.

„Možná mám nápad,“ řekl klidně Rex.

Alex se zablesklo v očích. Nevěděla, co si má myslet, ale v tuhle chvíli bude brát jakoukoli naději, řekla si.

„Pamatuješ, jak jsme byli malí? Zatoulali sme se v lese...“

Alex proběhla vzpomínka hlavou. Ano, jednou ten nezbedný Totodile tehdy obezřetnou Shinx přemluvil, aby si šli hrát do lesa. Dostali se poměrně hluboko než narazili na budovu. Tehdy to ještě nevěděli, ale byla postavená lidmi. Byla celá zarostlá a očividně poznamenaná věkem. Našli probořené dveře a vlezli dovnitř...

Rex přerušil její přemýšlení: „Notak? To opuštěný Pokécentrum?“

„Ano, já vím, Rexi...“

Jejich řeč zaujala pozornost Grovyla, který zrovna nabíral vodu ze studně. „Opuštěné Pokécentrum? Zbláznili ste se?“

„Ále, jenom vzpomínáme...“ řekl Rex a popostrčil Alex. Ušli pár kroků.

„Rexi, já nevím...“ šeptla.

„Alex. Slyšelas´ Moudrýho. Povídal, že žádnej lék vytvořit nedokážeme.. Ale to neznamená, že neexistuje. Co když ho lidi dokázali udělat? Jestli je někde na Zemi lék, tak je to tam.“

Alex se dlouho přemlouvat nenechala. Nechtěla do toho Rexe zatahovat, ale na výběr už neměla. Rex byl rozhodnutý jí pomoci Felixe zachránit, a ona byla přeci jen vděčná.

Najedli se a vyrazili ještě ten večer. Tak, aby si nikdo nevšiml kterým směrem jsou, vyrazili do lesa. Přestože se zatím jen stmívalo, Rex s sebou vzal pochodeň.

Směr znali, ale cestu ne. Mohli pouze doufat, že míří dobře. V lese nebylo moc poznávacích znamení. Byl převážně jehličnatý a všechen terén vypadal podobně bez nerovností. Občas se museli prodírat hustším porostem, ale příliš problémů jim to nečinilo.

Po cestě si povídali. Přestože toho již značnou část slyšel, dal si Rex vyprávět o tom, co se dělo od té doby, co odešel její otec. Stále se od té doby vídali, ale méně často než dříve.

Rex zase vyprávěl co se dělo v Podřečné, kde na rozdíl od Alex žije od narození. Že prý po tom, co město okradla banda Sneaselů nařídil Moudrý stálou přítomnost hlídek, takže jeho otec má více práce. Sám Rex pomáhá nosit dříví a občas tesat jednoduché věci.

Zatímco šli lesem a konverzovali, setmělo se. Najednou zahlédli letmé světlo v dálce. Přes nespočet stromů bylo obtížné ho spatřit, ale blížili se k němu. Po chvílích chůze jim přišlo, jako že se pohybuje. Přestože se ho snažili následovat, kdykoliv se dostali blíž, jako by uhlo zas za nějaký strom. Najednou si Rex uvědomil, že slyší lehké bzučení.

„Kdo je tam?“ neostýchal se zeptat Rex.

Ale světýlko se nedalo a dále se schovalo.

„Nezraníme tě,“ pověděla Alex.

Po několika vteřinách ticha se před nimi objevil Pokémon. Byl to Volbeat. O něco větší než Alexino hlava, přelétl před nimi.

„C-co tu chcete?“ vyřkl najednou vysokým tónem.

„Hledáme opuštěný Pokécentrum,“ povídá Rex. „Mělo by bejt někde v tomto lese. Neznáš cestu?“

„M-myslíte tu o-puštěnou lidskou stavbu? V-víte že tam žijí d-duchové...“

„Víme,“ řekla Alex. „Ale... Ale je to moje poslední naděje. Musím se tam dostat a najít lék pro mého bratra.“

„Víš teda tu cestu? Prosím?“ vpletl se do řeči Rex.

„No... Vím... Můžu vás tam dovést...“ povídá Volbeat.

„Byli bychom ti zavázáni,“ odvětí Alex.

Tvář Volbeata zmizí když sebou začne máchat od stromu ke stromu. Alex s Rexem následují zase jenom světýlko. Jak se hýbe v rovných čarách, tvoří šmouhy, všímají si.

Konečně se opravdu v dálce začala tyčit jakási budova. Červená střecha, bílé stěny, skleněná okna. Tedy, bývala skleněná. Teď už byla všechna okna vyražená a stěny začaly obrůstat divoké rostliny. Když přišli blíž, začali si uvědomovat, že v kontrastu s podvečerním lesem není Pokécentrum tak úplně beze světla.. Jako by s oken vycházela slabá záře.

Volbeat jim opět vletěl do tváře. „T-tak a jsme tady... Já se asi vypařím, mějte se hezky, hodně štěstí...“ zaúpěl. Rex s Alex ještě stihli zavolat svoje díky zatímco světýlko mizelo v dálce tím směrem, odkud přišli.

„Úplně jsem zapomněla, jak vypadá...“ podotkla Alex s údivem.

„Já spíš nechápu, proč je to centrum opuštěný. Kam se ty lidi vytratili? Ani Moudrej to neví.“

Alex zamířila pomalou chůzí ke dveřím. „To by mě také zajímalo. Na druhou stranu si nejsem tak jistá, že bych chtěla aby stále žili poblíž...“

Zastavili se přede dveřmi. Skleněné dveře byly samozřejmě vyražené. Střepů už bylo ale jen málo.

Rex se dal do řeči. „Lidi tu možná už nežijou, ale nevím, jak moc se ti chce zjišťovat, co tu žije teď.“ Zasmál se svému neotřelému pokusu o vtip.

„Moc vtipné, Rexi,“ odvětila kysele Alex. „Víš vůbec, co hledáme?“

„No přece nějaké léčivo. Nebo protijed. Možná vzkříšení? Anebo—“

Alex povzdechla. „Takže vůbec nevíš.“

„No, tak nějak sem doufal že na to příjdem...“

Ticho. „Nemá smysl tu jen tak tak hloubat nad ničím,“ pravila rozhodně Alex. „Pojďme dovnitř.“ A dovnitř šli.

Došlápli na chladnou, vydlážděnou podlahu Pokécentra. Na první pohled si všimli nemalého monitoru nad pultem ve středu místnosti, za kterým nikdo nebyl. Monitor vydával matnou modrou zář, která akorát stačila doléhat na stěny a dodával celé místnosti skoro přízračnou atmosféru.

Zavanul chladný vítr.

„Tyjo, čék by řek že tu bude tepleji než venku...“ podotkl Rex. Byla slyšet velmi krátká, ale zřetelná ozvěna.

Alex neplýtvala časem. Pohlédla do levé části místnosti. Spatřila pár pohovek, stůl, nějaké uschlé květiny a...

„Knihovna!“ vyřkla.

„Hm?“

Podnikla pár ostražitých kroků směrem k ní. Nebyla velká. Jen několik polic. „Můžeš mi sem posvítit?“

Rex cupital za ní s pochodní v ruce.

„Třeba se tu něco píše o Pokérusu... Nebo o tom modročerveném Pokémonovi, kterého jsem spatřila než jej Felix chytil...“

Rex si přehmátl pochodeň do levé ruky a začal pro Alex svítit na knihovnu.

Ta začala očima projíždět obsah knihovny.

„Hmm... Je tu jakási beletrie... Pohádky.... Hm... Tady je příručka první pomoci.“

Alex po ní chňapla a položila ji na stůl vedle knihovny. Rex jen mlčky přihlížel. Alex hodila další pohled na knihovnu.

„Aha, v této přihrádce jsou psané encyklopedie... Encyklopedie rostlin, příručka vodních Pokémonů... Tu je nějaká medicína Pokémonů... A také encyklopedie chorob.“ Vezme postupně obě knihy a položí ji na stůl. Se spodní řadou, plnou časopisů, se neobtěžovala.

„Co hodláš dělat s těma knihama?“ zeptal se nonšalantně Rex.

„Chci najít zmíňky o Pokérusu. Taky bys mi mohl pomoct.. Alespoň mi sem pojď svítit, prosím.“

Rex poslechnul.

Alex otevřela první knížku. Příručka první pomoci. Přestože je materiál ke čtení ve vesnici omezený, už od malička si půjčovala knihy domů a byla proto ve čtení sběhlá. Začala listovat od konce. Po chvíli pravila: „Tahle příručka nemá ani rejstřík?“ a pohrdavě jí položila na stůl.

Rex se nervózně porozhlédl, ale mlčky pokračoval v držení pochodně nad stolem. Alex již mezi tím listovala další knihou. „P... P... P... Pokérus! Tedy to je! Viz strana...“

Najednou zavál silný vítr a Rexova pochodeň uhasla. Monitor začal slábnout a poblikávat. Nastala tma.

Rex neváhal ani vteřinu. „Musíme odsud vypadnout, hned!“ Upustil vyhaslou pochodeň a rozeběhl se směrem ke dveřím. Alex se ho zrovna chystala následovat když se ozvalo zasvištění a potom mdlý zvuk nárazu.

Rexe zasáhla stinná koule. Náraz byl tak silný, že byl překlopen a dopadl zády na zem. „Ugh...“ Alex k němu doběhla.

„Kekeke...“, najednou se ozvalo.

„Kdo je to! Ukaž se!“ vykřikla Alex, rozhlížíc se kolem sebe.

Ozval se hlas s výraznou ozvěnou. „Á, koho to tu máme... Jedna Luxray, jeden Croconaw. Kde už jsem něco takového viděl...“

Rex se mezitím posadil. Pokoušel se vstát, ale bylo to jako by byl ochromený.

„Kdo jsi! Co od nás chceš!“, pokračovala Alex.

„Ale copak si nepamatuješ? Já si to pamatuji moc dobře... Copak mě nepoznáváš? Že bych se ti připomněl?“

Alex ztuhla. Vzpomínky z mládí se jí vracely. Doteď na to nevzpomínala, ale... Tehdy, když s Rexem našli v lese tohle Pokécentrum, neodešli jen tak bez ničeho. Ne, byli příliš zvídaví. To tehdy si zaujatě procházeli vnitřek když v tu ránu...

„Alex! Uhni!“ zařval Rex. „Snaží se tě zase zhypnotizovat!“

Alex se rychle probrala a uviděla před sebou vysmátou tvář Gengara. Rychle udělala pár kroků dozadu. Gengara to ani na vteřinu nevzrušilo.

„Tak už si vzpomínáš?“

Zazírala do Gengarovo ostrých červených očí. Byla to Alex, kterou Gengar tehdy upsal a vysál jí všechny sny. Rexovi se podařilo uniknout. Utíkal zpět do Podřečné sehnat pomoc. Až druhý den našla Grotle Alex omdlou v lese a odvlekla ji do vesnice. Moudrý vydal přísný zákaz se k Pokécentru přibližovat. Alex od té doby měla jen ten zatracený sen o očích...

„Ty...“ řekla nahlas. Začalo být slyšet, jak si nabíjí elektrický útok. Její hvězda na ocasu se rozzářila. Najednou mrskla po Gengarovi hromovou koulí. Ten ale svižně uhnul a začal se smát. „Kekeke. Myslíš si, že mně svými patetickými útoky—“

Gengara zasáhlo do tváře silný proud vody. Nakonec uhl, ale ne včas. Proti němu se mezitím rozběhla Alex a vší silou do něj vrazila plna elektrického náboje. S Gengarem to zacloumalo: Ještě sekundy po tom z něj opadávaly elektrické výboje, i přesto ovšem vzlétl z dosahu obou.

„Tak vy takhle,“ vyřkl Gengar. A potom zvolal: „Tlupo!“

Opět se zvedl vítr. Bylo slyšet, jak hlasitě duní. Do místnosti vletělo skrz stěny několik Haunterů. Přestože si drželi svou vzdálenost, byli pozicováni dokola tak, aby Alex s Rexem obkličovali.

„Je to přesila!“ zvolal Rex a pohlédl vzhůru na Gengara.

„Kekeke... Ještě něco zkusíte...“

Haunteři pomalu začali kroužit po místnosti.

„Kekekeh...“

Alex s Rexem se kolem sebe rozhlíželi. Haunteři se začali k nim přibližovat, pomalu ale zřetelně. Alex lezl mráz po zádech. Uvědomovala si, že není úniku. Rex se k ní postavil zády, se zoufalým pohledem v očích.

„Kekeke... Je čas vysát vaší životní energii...“

Alex zavřela oči. Utéci nešlo, útočit by to jen zhoršilo. Nezmatkovala, jen zoufala.

„Kekeke...“

Najednou se ozvala hrozivá rána. Alex, Rex i Gengar ihned pohlédli ke dveřím. Část stěny u dveří byla rozražena a na zem se právě usazoval prach. Na místě dveří stáli tři pokémoni. Alakazam, Grovyle, a Feraligatr.

„Eeeh?“ zařval Gengar.

Na nic nečekali. Feraligatr z pusy vydal silný proud vody a zamířil na jednoho z Haunterů. Grovyle kolem sebe vytvořil magické listí a poslal ho na dalšího Hauntera. A konečně Alakazam vyslal psychickou ránu přímo na Gengara.

Ani Alex a Rex nezůstali jen mlčky zírat. Alex použila elektrický šok a spolu s Rexovým vodním dělem srazili jednoho Hauntera.

Haunteři neměli rychlé reakce, ale Gengar ihned zuřivě zařval. Celý se zatřásl, pak natáhl ruce a vydal silnou temnou tlakovou vlnu. Ani Alex nevydržela stát a tlapy jí ujížděly dozadu po dlaždicích.

Haunteři zazmatkovali. Ti, kteří nebyli zasaženi, se vypařili stěnami jak pára. Trojice Pokémonů ve dveřích mezitím postoupila dovnitř a připravovala další útok.

„Kehkeh... Zastavte!“, zařval Gengar a vytáhl jakousi lahvinku. Byla v ní lehce nafialovělá tekutina. „Nebo to můžu upustit?“

Feraligatr zuřivě vykřikl. „A proč by--“

Alex poskočila dopředu mezi Gengara a nově příchozí Pokémony. „Ne! Stůjte! To je...“

„Ano, správě, správně... Tahle Luxio to pochopila.“

Trojice Pokémonů opravdu zastavila a zazírala na Alex. „Co je to?“ zeptal se Grovyle.

„Je to sérum které... Nebo abych byl lakonický... Je to Pokérusová protilátka! Kekekeh...“ zasmál se Gengar, stále s úsměvem na tváři.

Alex vysvětlila. „Potřebuju jí pro svého bratra...“

Gengar se povznesl. „Kekekeh! Tak! A teď vás mám v malíku!“ Lehce zatřepal lahvinkou.

Rex předstoupil. „Řekni co od nás chceš!“

„Ale to je jednoduché.. Chci vaše sny! Kekekeh. Chci se každou noc nasytit vaší životní energie!“

Najednou Alex zaslechla v hlavě neznámý hlas. Odveď jeho pozornost. Ve správnou chvíli telekineticky lahvinku chytím. Byl to Alakazam a mluvil k ní zapomocí telepatie.

Alex pochopila. Uskočila a začala sbírat elektrický náboj. Opět začala zářit její hvězda. Létaly z ní jiskry. Gengar na ní zhrozeně pohlédl. Ona ze sebe konečně vydala elektrickou ránu. Ale nemířila do něj. Mířila na ten veliký monitor nad pultem. Ten byl zasáhnut a celá místnost se na vteřinu ozářila žlutou barvou. „Co to...“, stihl vyslovit Gengar aniž by si uvědomoval, co se děje.

Najednou byl slyšet výboj a monitor explodoval. Částečky se rozlétly na všechny strany a celá stěna se začala bortit. Zbylí Haunteři se rozprchli na všechny strany.

„Teď!!“ vykřikl Feraligatr. On a Rex ve stejnou chvíli vyslali ze dvou stran proud vody na Gengara. Ten, ve chvíli kdy byl strefen sebou mrsknul dopředu a lahvinka mu vyjela z ruky. Letěla rychlým obloukem, když tu začala svítit fialově a její let se zpomaloval. Skočil po ní Grovyle a těsně než dopadla na zem ji uchopil v dlaň.

Pár vteřin bylo ticho. Zmožený Gengar se zvedal ze země, Grovyle opatrně vstával, Rex běžel k němu. Najednou šlo slyšet hlasité křup. A znovu. Z části stropu, u které explodoval monitor, začla opadávat sutina.

„Zřítí se to! VEN!!“ zařval Feraligatr.

Všech pět se ihned rozběhlo směrem k proraženým dveřím. Jako poslední vyběhl Rex, který předtím zaujímal strategickou pozici vůči Gengarovi. V tu ránu se prolomila střecha vejpůl. Konstrukce budovy nevydržela nápor a sesypala se do trosky během sekund. Hluboký tón zaduněl lesem.

---

„Vaše počínání bylo, mmm, jak jistě víte, velice nerozumné,“ kázal Moudrý.

Alex s Rexem stáli sklesle před Moudrým.

„Ano, Moudrý,“ pravila hláskem Alex.

„Mmm, Alex. Tebe nemohu vinit. Miluješ svého bratra a byla jsi ochotna riskovat pro jeho záchranu.“ Pohlédl na Rexe. „Ale ty, mmm, Rexi. I přes zákaz jsi se, mmm, vydal ses s Alex do opuštěného Pokécentra.“

Rex úpěl. „Já ´sem prostě nemoh nechat Alex trpět. Musel sem jí pomoct, a tohle byla jediná cesta, jak na to.“

Moudrý přikývl. „Měli byste, mmm, být rádi že jste vyvázli živí. Můžete děkovat jen tady Grovylovi, který vás slyšel se o Pokécentru bavit.“

Grovyle předstoupil. „Dlouho ste se nevraceli. Šel jsem vás hledat do lesa a potkal jsem Volbeata, který mi prozradil, že vás k Pokécentru dovedl. Svolal sem proto záchrannou tým.“

„Mmm, správně. Nicméně,“ povídal Moudrý, „myslím si, že jste si své zažili. Trestat vás nemohu. Jednali jste, mmm, ve svém nejlepším vědomí.“

Grovyle podal Alex lahvinku s nafialovělou průhlednou tekutinou. Bylo na ní fixkou napsáno PKRS-0. „Jednej s ní dobře,“ podotkl.

Alex přikývla. „Děkuji... Všem vám děkuji za dnešní večer. Nechtěla jsem do toho nikoho zatahovat...“

„Mmm, jen klid. Je pozdě. Teď, mmm, Alex, teď se jsi vyspat a zítra můžeš vyrazit domů.“

Alex byla unavená a neměla problém usnout. Tu noc se jí vůbec poprvé za dlouhá léta zdál nádherný sen. Zdálo se jí, jak byla ještě Shinx a hráli si s Rexem u vody. Ráno byla vesele naladěná a připravena vyrazit. Bylo sice brzy, ale než odešla se ještě musela jít rozloučit s Rexem.

„Rexi, děkuji za to, cos pro mě udělal. Neznám nikoho jiného, kdo by byl ochoten se vrhnout do takového nebezpečí...“

„Alex.“ Položil jí ruku přes rameno. „Nemáš, za co mi děkovat. Bylo to správný. A teď peláši! Už se nemůžu dočkat až tu zas´ uvidím pobíhat tvýho čipernýho brášku.“

Felix se doopravdy rychle uzdravil. O rok později už byl dost starý na to, aby své sestře mohl pomáhat znovu začít prodávat bobule v Podřečné. Prodej šel tak dobře, že mohla nakoupit materiál a s výpomocí Rexe postavila vlastní stan ve vesnici, takže s Felixem a Luxray již nemuseli bydlet v jeskyni hodiny cesty daleko. Od té doby žili šťastně pod vedením Moudrého.

Autor: Sanky

Sanky
Zpět na seznam povídek
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky