Blízko nerušeného mořského zálivu, za malým tichým městečkem, stál starý a klidný les. Les, který si všechnu aktivitu odbyl kdysi dávno a teď byl v takovém tom poklidném stádiu, kdy už vás v něm vůbec nic nepřekvapí. Dokonce se říkalo, že na tom má podíl kouzelný ochránce lesa, který přicestoval časem aby předcházel všem zdejším nepokojům. Zkrátka místo, kde byste vzrušení hledali jen s velkou obtíží.
I přes to všechno zde ale právě docházelo k hádce. Na okraji lesa žil postarší pokémonní pár, farfetch'd a murkrow, který se pokoušel zvládat výchovu jejich svěřence Malíka, mladého energického chatota, co jim dala do péče farfetch'dova nemocná sestra.
„Nic o světě tam venku nevíš,” vykvákal Malíkův strýček se znatelně ubývající trpělivostí v hlase. „Všude číhá plno nebezpečí. Lesní požáry. Dravci. Lidé!”
„Zkrátka nikam nepůjdeš,” doplnila ho rozhodným zakrákáním murkrow.
Mladý chatot už ale nehodlal své opatrovníky jen poslouchat a jal se obhajoby vlastního názoru na věc: „Celou dobu se chystám a připravuji! Cvičil jsem své vystoupení abych mohl bavit pokémony i lidi! Naučil jsem se velkou spoustu slov! Ve světě se neztratím!”
Strýček se na něho zamračil jak nejrozhněvaněji jen dovedl a rezolutně odvětil: „O tom, kdy budeš dost vyspělý na to, abys opustil hnízdiště, tu nerozhoduješ ty.”
„Nevíš jak to venku chodí. Nevíš jak se kde chovat. Zkrátka nevíš co je třeba.”, vykrákala rezolutně murkrow.
„Ten, kdo nic neví, jste tu jen vy dva!”, vykřikl rozhořčený Malík. „Všichni starci a stařeny jsou stejní! Zábava vám nic neříká! Nejlepší by bylo, kdyby všichni staří pokémoni už konečně umřeli!”
Po těchto nečekaně ostrých slovech Malík rozepjal křídla a bez jediného pohledu přes rameno opustil plnou rychlostí hnízdo svých opatrovníků. Proletěl kolem hnízd svých sousedů, prokličkoval mezi posledním hustým porostem, a už se blížil samotnému konci lesa. Pak mu stačilo jen několik okamžiků aby ho definitivně opustil a octnul se v otevřeném prostoru.
Závan osvěživě chladného větru rozcuchal Malíkovi peří jak obstojnou rychlostí opouštěl domovský les. Pomalu na studeném vzduchu po prvotním rozčilení vychládal, ale přesto hodlal letět dál.
Minul úplně poslední stromy a před ním se rozevřela travnatá pláň rozpínající se mezi nízkým pohořím a kamenitou pláží klesající do moře. Všude bylo vidět život. Mezi nízkou kvetoucí zelení se proháněli sentretové a u malého jezírka se právě napájelo drobné stádo stantlerů. Ale nehodlal tu zastavovat ani přes to, jak přívětivě se krajina tvářila. Chtěl se co nejvíc vzdálit těm pokémonům, co mu tak moc křivdili.
Cesta dál ho zanesla nad zářící město plné lidí. Slunce, které se pomalu snášelo k obzoru, se odráželo od zrcadlových oken mrakodrapů a dodávalo městu zlatavý nádech. Ale ani zde nehodlal Malík stavět. Chtěl letět tak daleko, jak mu jen budou síly stačit.
Po další chvíli ho křídla zanesla nad menší farmářskou usedlost. Pohled z výšky mu prozradil, že se zde nejedná o nic ojedinělého a po okolí se nacházejí další taková stavení. Zapadající slunce mu umožnilo pod sebou spatřit unaveného growlitha, který se bezúspěšně snažil korigovat početné stádo mareep. O kus dál se za plotem pásly miltank dopřávajíc si pozdní večeři zatímco jejich zvony lehce narušovaly klid krajiny ukládající se ke spánku.
Všiml si, že jedna z nich je zavřená v chlévu stranou od ostatních. To podnítilo Malíkovu přirozenou chatotskou zvědavost a on se začal pomalu snášet k zemi s úmyslem svou pouť prozatím přerušit.
* * *
Osamělá miltank se smutně potácela po jí vymezeném prostoru. Jedna za druhou jí napadaly samé nešťastné myšlenky a tak nejprv ani nepostřehla, co jí to přistálo na vrátkách, než zvedla hlavu a spatřila pestrobarevného exotického pokémona, který jí oplácel tázavý pohled. Když si pokémon všiml, že má její pozornost, promluvil.
„Ahoj, já jsem Malík, jedinečný a výjimečný chatot. Znám velkou spoustu slov. Umím vyprávět vtipy i anekdoty a předvádím zábavná vystoupení. Kdo jsi ty?”
Miltank pomalu odpověděla: „Nevidíš? Jsem miltank a žiji zde na farmě. Říkají mi Běta.”
„A proč nejsi venku na pastvě s ostatními?”, vyptával se dál Malík, který mezitím seskočil dovnitř do chléva. Běta si nejprv místo odpovědi smutně povzdechla, ale pak nabrala síly, jako by jí každé příští zabučení mělo bolet, a pustila se do vysvětlování. „Jsem už moc stará,“ sdělila mu, „a zatímco ostatní miltank dávají plno mléka, já nejsem poslední roky tak výkonná. Proto už farmáři nevyhovuji a on se mě chce zbavit.”
„Tak to má být,” odfrkl si Malík. „Staří pokémoni by měli uvolnit prostor těm mladším a schopnějším, nezestárlým a šikovnějším.”
To na skleslou miltank dopadlo jako cihla a ona se rozplakala. „Ty to nechápeš,” zavzlykala a roztřeseným hlasem pokračovala, „on mě chce nechat odvézt na jatka.”
Malík nejistě prohrábl hlínu pařátkem. Začínal si uvědomovat, co to znamená. Neřekl ale nic.
„To je to nejhorší, co může dojnici, jako jsem já, potkat. Místo abych dávala mléko a rozdávala radost ze mě bude maso do hamburgerů,” dokončila Běta namáhavě a opět se dala do breku.
Lítost nad takovým nezáviděníhodným osudem obrátila Malíkovy myšlenky opačným směrem. I když by to nejspíš nedokázal vyjádřit slovy – a to jich znal velkou spoustu – ještě nikdy necítil tolik smutku pro jinou bytost. Slzy ale ještě nikdy nikomu nepomohly a tak se odhodlal to vzít z druhého konce.
„Chceš vidět moje zábavné vystoupení? Radostné vystoupení chatota Malíka?”, zeptal se Běty. „Je v něm plno vtipu i humoru, určitě tě potěší a rozveselí,” dodal s nadějí v hlase.
A Běta souhlasila. Slíbené vystoupení mělo daleko do dokonalosti; některé vtipy nedávaly smysl, některé triky by vyžadovaly větší publikum, a k tomu všemu se Malík neustále opakoval a zapomínal nacvičený text. Jenže to vůbec nevadilo. Běta nepotřebovala dokonalost, ale zkrátka něco, co by odvedlo její myšlenky pryč od její situace. Představení jí potěšilo a její nálada se viditelně zvedla. Šťastný byl i Malík. Jednak za to, že má konečně publikum, ale i za to, že už není Běta tak skleslá. A tak ti dva strávili celou noc, kdy se vzájemně rozveselovali, společně a stali se z nich přátelé.
* * *
S ránem ale přišel další den a čas, kdy si měli pro Bětu přijet, se nezadržitelně blížil a tak se začal žal pomalu vkrádat zpět do chléva.
„To se zvládne,” snažil se Malík utěšit Bětu, která opět propadala v beznaděj. „Obletím ostatní farmy v okolí a poptám se, jestli by někde nestáli o miltank. Určitě se pak s tvým majitelem dohodnou.”
A jak řekl, tak i udělal. Opět nechal svá křídla aby se činila a zanesla ho ke všem dalším stavením, na která z výšky dohlédl. Navštívil jedno po druhém a i když se každý nejprve tvářil na mluvicího pokémona překvapeně, nakonec vždy našli s Malíkem společnou řeč a prohodili několik zdvořilých slov. Jenže i tak byla jejich odpověď pokaždé negativní. O dojnici, která už neplní svůj účel, zkrátka nikdo nestál a tak začínal i Malík sám pomalu ztrácet naději.
V tom ale, při přeletu stezky k blízkému městu, zahlédl něco, co ho zaujalo, a rozhodl se přistát.
Na dřevěné lavičce u cesty seděla mladá dívka – podle oblečení a pokéballu v dlaních nejspíš trenérka – a po tvářích jí tekly slzy. Odraz světla v nich bylo to, co při pohledu z výšky a přitáhlo Malíkovu pozornost. Ve svém smutku dívka ani nepostřehla, že chatot přistál hned vedle ní, a zaregistrovala ho až ve chvíli, kdy k ní promluvil.
„Usměj se trochu, děvče. Rozvesel se. Dneska už jsem viděl smutku až až,” pronesl. To přimělo trenérku zvednout oči od pokéballu a přestože se nejprv tvářila nechápavě, po vteřině mírně pokrčila rameny, utřela si slzy, a dala se s pokémonem do řeči.
„To se ti snadno řekne,” začala. „Mým snem bylo stát se nejlepší trenérkou pokémonů všech dob. Získat všechny odznaky. Porazit šampiona. Ale to všechno je teď u konce.”
„U konce?”, vyřkl poslušně Malík očekávanou otázku.
„Mám jenom tři odznaky a čtvrtý nikdy nezískám. Už třikrát jsem v boji o něj pohořela. Na tamním stadionu totiž mají duší pokémony a já s mými pokémony proti nim nemám vůbec žádnou šanci. Nemůžeme se nijak bránit jejich útokům.” Trenérka opět spustila oči k pokéballu v jejích rukách, povzdechla si a pokračovala: „Nakonec to vždy zůstane na mém growlithovi. Nepochop mě špatně, on je poslušný a zodpovědný, ale zkrátka nemá rád souboje a tak se nesnaží. A já ho nechci nutit.”
I přes svou mnohem naléhavější situaci se Malík snažil děvčeti celou dobu pozorně naslouchat a to se mu teď vyplatilo. Usmál se tak, jak to jen se zobákem jde, a povídá: “Neměj obavy, vypusť starosti a zanech strachů. Právě mluvíš s chatotem, který zná řešení!”
* * *
Dalo to spoustu vysvětlování i přesvědčování, ale nakonec Malík a jeho slova dosáhli svého. Trenérka se sešla s Bětiným majitelem a vyměnili spolu pokémony. Farmář, jehož stádo mareep se rozrostlo už nad schopnosti jeho vlastního growlitha, dostal druhého, který byl ve své nové roli víc než spokojen, a trenérka získala Bětu, která už sice nebyla nejčipernější, ale měla jinou pro ni výraznou přednost.
„Miltank jsou imunní vůči útokům dušího typu,” prohlásila vesele trenérka, která už ničím nepřipomínala onu skleslou duši, co Malík potkal před několika hodinami.
„Teď už svůj čtvrtý odznak získáš jako nic,” přitakal jí chatot vesele, “bude to pro tebe hračka.”
Bětě, která se stále vzpamatovávala ze svého štěstí, se ze sebe konečně podařilo také dostat pár vět: „Ani nevíš jak moc jsem ti vděčná, Malíku. Když jsme se poprvé setkali, myslela jsem si, že bys pro starého pokémona, jako jsem já, nehnul ani prstem. Jsem moc ráda, že jsem se pletla.”
Než mohl Malík odpovědět, ozvala se opět trenérka: „Chci se hned vrátit na stadion a konečně s mojí novou posilou získat ten odznak. Nechceš se přidat k nám?” K této otázce se se zřejmou nadějí v pohledu přidala i Běta.
Malík ale zavrtěl hlavou. „Poslední dva dni mi umožnily si leccos uvědomit. Mám v úmyslu se vrátit zpět domů a některá z mé spousty slov vzít zpátky.”
A tak došlo na loučení. Malík i Běta teď měli každý svou vlastní cestu a proto si předali srdečná sbohem a vydali se vstříc tomu, co je čeká. Slova, která Malík na rozloučenou obdržel, pro něj navždy zůstala těmi nejdrahocennějšími.
Autor: Behold3r
|
