Fórum

Díky naší akci Pokémon Obdélníčky se nám konečně podařilo omezit působení Pokémoní Ligy. Sem můžete psát své zážitky ze hry, aby každý viděl, že život nejsou jen souboje, jak si to Liga představuje.

Pokémon Obdélníčky

S Pokémoní Ligou poslední dobou nebylo něco v pořádku. Každý to cítil, ale nikdo se to neodvážil říci nahlas. A ten, kdo se přece odvážil, brzy přišel o trenérskou licenci, pod různými záminkami. Liga se stávala čím dál agresivnější, a přestože její krédo bylo stále "gotta catch'em all", pokémoní útoky byly stále agresivnější a o úspěchu rozhodovala pouze síla, pokémoni byli vězněni a nuceni k neustálým bojům.

Tak to trvalo řadu měsíců, než se pokémonům konečně podařilo domluvit se: jedné letní noci, když jejich trenéři - věznitelé tvrdě spali, v tajné akci s návem "Pokémon Obdélníčky" rozbili své pokébaly a utekli na předem smluvené místo. Pokémoní Liga vše označila za rakeťácký útok, ale malá skupinka trenérů, která porozuměla řeči pokémonů, se vydala jim pomoci. Pomoci najít nový život, ve kterém nebudou jen souboje. Jedním z nic byl také Ian.

Grimmer B-0, O-1, S+1

Grimmera našel Ian před časem ležet u plotu vedle toaletního papíru. Většina lidí se podobným místům vyhýbá (a ti, které to zajímá, nesmí do slušné společnosti), ale přece to místo bylo něčím zvláštní. Byl to čistý toaletní papír, jakoby ho někdo právě vybalil, v okolí byla čistá tráva a žádný zápach. A kupodivu ani grimmer nesmrděl a vlastně působil docela sympaticky. Většina grimmerů si zakládá na svém odpuzování, ale tento působil mile a čistě, dokonce málem elegantně, kdyby se něco podobného dalo o grimmerech říct. Rozhodně nepřipomínal Hovínko, jak ho chtěl Ian pojmenovat.

"Budeš se jmenovat Jules Gelée", odtušil nakonec Ian po chvíli zkoumání. "Jules je můj dobrý kamarád z cest, kterého jsem už dlouho neviděl. A želé má každý rád."

Sprostý Voltorb B+2, O+2, S-3

"Držkatí neurotičtí trenéři. Furt křičí a nutí nás dát si do držky. Ať se jdou vycpat.", voltorb výbojem rozrazil pokébal a letěl pryč.

Jak tak naštvaně letěl, srazil se s člověkem po cestě.

"Doprdele, to byla prda!", zaklel Ian.

"To máš doprdele pravdu!", prskl voltorb. Byl pořád naštvaný a nejradši by vybuchl a letěl dál, ale přesto zůstal v klidu. Ten člověk řekl 'doprdele' dřív než on. To nebývá běžné.

"Co to doprdele děláš?", naštval se Ian a voltorb neměl daleko k výbuchu.

Naštěstí se do toho vložil Jules Gelée, který se chtěl s každým přátelit. Nebyl zrovna rychlý a než přeskupil své neforemné tělo, obvykle každý ztratil zájem. Zatímco se Ian s Voltorbem hádali, nabobtnal a s hlasitým "prrrrrrd!", vypustil vzduch, čímž hádku okamžitě ukončil.

"Hahaha, to je dobrý nápad", zasmál se Ian. "Prda Doprdele by ses mohl jmenovat, to tě vystihuje".

Voltorbovi se ten nápad zamlouval. Nesnášel jméno 'Blesk', které mu dal jeho předchozí trenér.

"No dobře, jdu teda s vámi. Až někoho budete chtít poslat do prdele, stačí říct."

První přátelství

Jules byl přirozeně charismatický. Po cestě naše trojice potkala jigglypuffa Maršmelínu, trenéry i pár divokých pokémonů a každý chtěl ochutnat želé. Ne každému se oblíznutí zamlouvalo, ale ty, kteří chtělí bojovat, Prda rychle poslal tam, kam jeho jméno káže. Prda vynikal ve všech vlastnostech: byl přirozeně rychlý, silný a dovedl účinně vybuchovat. Neměl ale moc kamarádů. Tedy vlastně žádné kamarády krom Julea, se kterým se tak dobře doplňoval.

A Ian, ten pokébaly nepoužíval. Stejně neměly žádnou cenu od chvíle, kdy se je pokémoni naučili rozbíjet. Jistě, byly i silnější pokébaly včetně nezničitelného masterbalu. Ale i ten byl neúčinný díky kódu, který ani Pokémoní

Liga nedokázala prolomit: žádný pokébal nemohl chytit pokémona, který měl jméno.

Ian učil pokémony pohybovat se v různých terénech, včetně vody. Po cestě také poznali spoustu lidí: tajemnou noční skupinku, která hrála DnD, ohnivé pokémony, kteří každý večer sedávali v kruhu kolem táboráku, cestovní pokémony, kteří zkoumali daleké kraje, i vodní pokémony, kteří skákali do ody z vysoké věže.

Loučení

Tak to šlo den za dnem, až přišel čas, kdy Ian a ostatní trénéři museli místo opustit. Nastalo vyklízení tábora, aby Pokémoní Liga nezachytila žádnou stopu. Šlo to pomalu, všichni chtěli oddálit okamžik, kdy bude sebrán poslední papírek a každý se vydá svou cestou.

"Loučení je součástí přátelství", řekl nakonec Ian, když zabalil poslední papírek. "Musíme teď pomoci ostatním trenérům a pokémonům, aby je nedostala Liga."

A tak se všichni pomalu vytráceli z onoho místa, až odešel i poslední. Nebylo pak ani stopy po akci Pokémon Obdélníčky, kemp začal opět žít svým všedním životem. Za rok se ale sejde další generace. Jaká asi bude?

Ahoj,

Jsem youngster Joey a tohle je můj příběh. Odehrával se kdesi na západě Česka, skoro až v Německu. Odcestoval jsem do těchto míst, když jsem se dozvěděl, že zde došlo ke vzpouře pokémonů. Jak je něco takového možné? Meh, já jsem jen mladý kluk, moc se v tom nevyznám... Vlastně - vím o tom kulový. Ale potkal jsem ve své rodné vesnici jednoho silného zarostlého bosého muže, který mi vyprávěl tento příběh:

--

* Flashback:

Muž se usadil do tureckého sedu, zkřížil své bosé nohy, prohrábl si svůj vous a dal se do vyprávění:

V nacistickém Německu existovala, stejně jako v jiných zemích, pokémonní liga. Aspoň se to tak tehdy nazývalo, jenže s původní filosofií pokémonní ligy to nemělo už moc společného. Původně měla pokémonní liga vzniknout jako místo, které umožní potkat se různým nadaným trenérům, vyměnit si cenné zkušenosti a navázat nová přátelství. Žel... nacisté tuto myšlenky převrátily vzhůru nohama. Místo toho se z pokémonní ligy stala jatka, kde trenéři nutili své pokémony nemilosrdně bojovat až do omdlení. Nezřídka docházelo i ke smrtelným incidentům. Pokémonům se pochopitelně takové zacházení nelíbilo, a tak se rozhodli, že se vzbouří a utečou. A už si budou bránit svou svobodu. Stalo se to celé kdesi ve východním Německu, ale pokémoni se rozptýlili do okolí a podle jistých zvěstí se někteří z nich usídlili v okolí Domažlic, poblíž jistého kempu Babylon.

* konec flashbacku

No, ten příběh mi přišel zajímavý. Tak jsem si sbalil své oblíbené šortky, nasadil si kšiltovku (bylo ten týden dost vedro) a o pár hodin později už jsem nasedl do vlaku a rozjel se tím směrem. Chvíli jsem v okolí kempu pátral. Ze začátku se mi moc nedařilo; zřejmě jsem nebyl první, kdo podobné zvěsti o výskytu pokémonů slyšel. Nakonec se však na mě usmálo štěstí. Našel jsem nejdřív Voltorba. No, já moc výbušné povahy nemusím, a protože ten pokémon neměl za sebou zrovna hezkou minulost, rozhodl jsem se ho nechat být. Kdo ví, zda bychom se k sobě vůbec hodili.

--

Pak jsem ale narazil ještě na jednoho pokémona - Rattatu. Něco s ní však nebylo v pořádku. Trvalo mi chvíli, než jsem přišel na to, co přesně. A pak jsem si to uvědomil - ta Rattata byla mnohem větší, než normálně. Pro srovnání - Rattatu, kterou jsem předtím viděl v Safari, měla 30 cm. Tahle měla skoro 50 cm! Fakt přerostlá Rattata. Přemýšlel jsem chvíli nad tím, co asi mohlo způsobit, že je tak velká. A aby mi to přemýšlení šlo lépe, vytáhl jsem s batohu svačinu - chleba s kouskem sýra. Chvíli jsem to chroupal a pak jsem si všiml, že se fialovo-bílý pokémon pomalu přibližuje. Zjevně ucítil sýr a dostal na něj chuť. Tahle Rattata zjevně nepatřila k těm stydlivým, když byla dost sebejistá, aby za mnou takhle přišla. Rozdělil jsem se s ní a pohladil jí po hlavičce. Zatímco spokojeně chroupala, všiml jsem si, že jí visí kolem krku obojek. Když jsem si ho přečetl, došlo mi, že je to asi ještě relikt od nacistické drezury - bylo tam napsáno "top percentage". V tu chvíli mě něco napadlo. Tahle Rattata byla evidentně dobrá v boji, a tak ji nacisté krmily různými steroidy, aby lépe rostla a byla ještě silnější. A proto byla tak přerostlá. Když jsme dojedli, myslel jsem, že Rattata uteče. Ale to se nestalo. Místo toho se spokojeně uvelebila vedle mě. Zřejmě čekala, že ji budu hladit. Inu, co by ne...

--

A tak jsem potkal svého prvního (a jediného) pokémona. Rattatu. Mně věřila (ani nevím proč), ale s ostatními se moc kamarádit nechtěla. Když potkávala jiné pokémony, chovala se rezervovaně. Některé pokémony svým bizarním vzhledem (tím, jak byla nezvykle velká) trochu i odpuzovala. A to rezervované chování jsem chápal jsem to jako následek špatného předchozího zacházení. Holt, když jí někdo x měsíců někdo šikanoval a nutil k zápasům, asi se jí moc kamarádit nechtělo. Nicméně i přesto se občas našel pokémon, s kterým se kamarádit chtěla.

--

Během pobytu poblíž kempu jsme prožili mnoho hezkých dobrodružství, jako sezení u ohně, koupání, procházky, a tak dále. Stačil týden na to, aby se začala chovat i k jiným pokémonům (a jiným trenérům) více uvolněně. Jsem za to moc rád. Já získal mnoho cenných kontaktů na kamarády. Třeba jistý Mewja, to je fajn kamarád a volám mu úplně každý den. Určitě ho to zajímá, protože mi to vždycky zvedne. Povídám mu samé zajímavé věci. Třeba dneska jsem mu zavolal, jak moje Rattata málem porazila Pidgeyho (přestože byl Pidgey na vyšší úrovni) nebo jak odpudila Magicarpa. Akorát někdy mám pocit, že má něco špatně s mikrofonem na svém telefonu, protože i když ho to bezpochyby zajímá, jeho hlas zní z nějakého podivného důvodu z druhé strany občas dost podrážděně. Měl by si ten mikrák nechat spravit.

--

Youngster Joey

Zpráva byla změněna dne 26.07.2022 v 14:25:14

Nevím, kdo je autorem obrázku, našli jsme to před chatkou ;)

Zpráva byla změněna dne 26.07.2022 v 17:23:21