Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


41

Ráno bylo velice zachmuřené a mlžné. Hustý dým z doutnající budovy, kterou jsme znali jako náš domov, se vznášel nad okolím. Noc jsme přečkali v pokemoním středisku ve Ščasném. Tungovníček mě celou noc objímal a hladil, utěšoval můj smutek ze shořelého domova stejnak jako pokémonů, kteří shořeli s ním. Ačkoliv jsem tvrdila, že celou noc nezamhouřím oka, vyčerpáním jsem usnula chvíli po doražení do střediska. Pohlédla jsem na Tungovníčka, zda nespí. Vypadal, že lehce dřímá, ale po chvilce mi pohled opětovat. Jak krásné jsou ty jeho hnědé oči! Jako by se vám dívaly do duše.

„Netušíš, jak se to mohlo stát?“ smutně jsem se zeptala svého manžela.

„Nechalas běžet sporák, miltanko blbá,“ opáčil Tungovníček láskyplně. „Ne, ne, na to bych rozhodně nezapomněla,“ byla jsem si vědoma své nevinnosti v této události. „Tóž kdo tedý mohl způsobít túto nešťastnó událost?“ začal uvažovat můj manžel. Vždycky měl skvělou schopnost dedukce, jestli na to někdo přijde, je to jistě on. Ale teď je potřeba řešit závažnější problém.

„Kde budeme bydlet, miláčku?“ smutně jsem se usmála na Tungovníčka, „myslíš, že bychom se mohli zabydlet v laboratoři v Hostivaŕi?“

„Tož to já nevíju, nejprf bysme se měli zeptat vedócího oné labky,“ opáčil Tungovníček.

„Vedoucím jsi ty, pokud se nepletu,“ zmateně jsem pohlédla do jeho krásných očí.

„Víš, zlató, já ho tak trochu prohrál v pokéru,“ smutně mi přiznal můj miláček. Já mu to ale nemohla zazlívat. Chápu, jak moc ho baví hazardní hry. Když jsme byli na společném výletě v Kantú, utratil asi šedesát tisíc poké dollarů v kasínu, když si chtěl vyhrát porygona. Nakonec si koupil abru, která se ihned poté, co ji vypustil z pokéballu, teleportovala někam pryč.

„Zkusit to stejně musíme,“ rozhodla jsem. A tak jsme nasedli na loď a vyrazili.

****

„Čágo, Mořeni,“ pozdravil Tungovník, když jsme vstoupili do jeho bývalé laboratoře. Šedivící muž v červeném tričku a černé košili sedící ve velkém koženém kolečkovém křesle s nohama na stole mávnul rukou na znamení zaregistrování našeho příchodu.

„M-my bychom, ch-chtěli…“ vykoktala jsem ze sebe, ale člověk s obskurním jménem a skoro stejně obskurním vzhledem mě v mžiku přerušil: „Vím o vašem problému, ostatně, kdo ne? Milerád vás tu nechám přispat. Tady s Tungem se nějak vyrovnáme.“

Jeho pohled přešel ze mě na mého manžela. Pak naprosto okatě mrknul okem.

„No, kurňa,“ odvětil můj manžel s očima v sloup. Uchýlili jsme se tedy nahoru do patra, kde jsem sama dřív pracovala, než jsme se s Tungovníčkem vzali. Od té doby se veškerá má práce přesunula na ostrov Melemele do domu mého manžela. Při této myšlence mi naskočila husí kůže a opět jsem posmutněla. Vystoupali jsme až nahoru. Laboratoř vypadala úplně stejně, jako když jsem ji naposled opouštěla. Nebyla jsem tu už půl roku a vypadá to, že to tu stále ještě funguje. Sama jsem tu už přespávala, párkrát jsme tu dokonce spali s Tungovníčkem. Spaní v relativně veřejné instituci je vždy velmi vzrušující. Zvlášť, když se to děje s milovanou osobou. Pro tuto noc už byly připravené spacáky, takže jsem je jen roztáhla do mé bývalé kanceláře, zanechala tu Tungovníčka a vyrazila na nákup do okolí.



Terrion
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky