Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Sami ve městě

Jak se tam Glocker dostala:



„Takže v tomhle údolním městě by mohl být i lovec s unesenými Pokémony.“ prohlásila jsem.

„Jo, to by mohlo být to pravé.“ kývl John.

„Zbývá klíčová věc....“ začala Andra.

„Najít ho tam.“ dokončil Firestorm.

„Počítám, že nikde v centru to nebude.“ mínil Jeff „Pokud dělají něco nekalého, určitě se budou schovávat na okraji města.“

„Něco na tom je, no.“ souhlasil John „Ale neměli bychom vyloučit ani to, že jsou někde ve městě. Měli bychom jít skrz město, ať máme jistotu,“

Zamyslela jsem se. Chtěla jsem najít lovce, ale štreka skrz město se mi nezamlouvala. Bude tam spoustu lidí a ti nejsou zvyklí, že mezi nimi po ulici chodí divocí Pokémoni.

„To se mi nelíbí.“ zapochybovala jsem nahlas.

„Klíd.“ protáhl John „Kdyby něco, umíme se bránit, ne?“

„Posledně, když jsme se museli bránit tak mě to zřejmě poznamenalo na celý život.“ poznamenal slovně Firestorm a natočil hlavu tak, aby byly vidět napůl zhojené jizvy na jeho čenichu.

„Všichni jsme dostali na frak.“ dodala Andra. Sotva to dořekla, začala jsem znovu vnímat to, jak jsme všichni zranění a omlácení. Zdálo se, že Johna Firestormův a Andřin komentář uvedly v nejistotu.

„No,...já bych to riskl. Koneckonců, nemáme moc, co ztratit.“ pronesl po chvíli.

„Jo, to jsem si říkala taky, když jsem skákala přes příkop. A bum – ztratila jsem kontrolu nad tělem.“ zasmála jsem se. Ostatní se taky uchechtli.

„Překrucuješ to k pesimismu.“ zavrtěl hlavou John.

„Možná, ale vidím to více reálně.“ odsekla jsem.

„Takže jinak, bude ti moc vadit, když půjdeme skrz město?“ naléhal trochu prosebně John. Stále se mi řešení města příčilo, ale pak ve mně znovu propukl žal nad ztrátou dětí. Jako předtím, i teď mě rozbolela hlava a já jsem musela pokleknout. Můj pohled na věc se úplně změnil – teď mě už zajímalo jen Billyho a Elitino bezpečí.

„Dobrá, jdeme skrz.“ zachroptěla jsem beznadějně. Jeff přišel ke mně a zaduněl:

„Vstaň, Glocker. Během cesty si popovídáme.“

„Díky.“ vydechla jsem a pohladila Umbreona po hlavě „Johne, vezmi to vedení za mě. Jeff mi chce spravit náladu.

„Dobrá.“ kývl John „Jdeme, přátelé.“

Vyrazili jsme z kopce do údolí. John vepředu, Andra a Firestorm za ním, já a Jeff nakonec.

„Víš, Glendo.“ začal Umbreon s povídáním „Je paradoxní, jak máme podobné příhody. Má máma je dodneška Eevee, táta je Glaceon. I oni byli v podobné situaci jako teď ty. Nás sourozenců bylo šest – já, bratříčci Nix a Beamos a sestřičky Lynn, Gingi a Flarika. Nix zůstal Eeveem dodnes, Beamos je Flareon, Lynn je Umbreonka, Gingi je Leafeonka a Flarika je Flareonka. Všichni jsou mi dost podobní i po svém vývoji, či před svým vývojem. Od té doby, co jsme všichni vyšli na cestu za novými přáteli, kraji a zážitky, jsem však nikoho z nich kromě Nixe neviděl.

Jednou jsme poklidně spali v našem doupěti. Já a Nix jsme byli poslední Eeveeové v naší rodině, když nepočítám mámu. Já jsem nemohl spát, myslel jsem na vývin. Rmoutilo mě, že jsem se ještě nevyvinul a přitom jsem mohl. Už totiž bylo pár příležitostí dotknout se malého vývinového kamene, ale já ani jednu nevyužil. Jak jsem tak ležel, zaslechl jsem hluk. Vstal jsem a šel se podívat ven. Sotva jsem vystrčil hlavu z ústí doupěte, vrazilo dovnitř nějaké podlouhlé tenké zařízení s drapákem na konci a cestou mi zasadilo ránu do hlavy. Omráčilo mě to.“

„Bolelo?“ vložila jsem se do toho zaujatě. Jeff se zasmál.

„Ani ne. Znáš to – dostaneš bombu do hlavy a omdlíš dřív, než si stihneš uvědomit, že tě to bolelo.“

„To jo,“ uchechtla jsem se taky „Povídej dál.“

„No.... Probral jsem se až ráno a zjistil, že mé sourozence unesli zloději Pokémonů. Máma byla stejně zdrcená jako ty včera a taky brečela. Já byl jediný, kdo zůstal. Samozřejmě byl jsem též zkroušený, ale taky jsem už v té době pátral po únosci. Trvalo nám asi týden, než jsme ho s rodiči vystopovali. Bylo to v noci, když jsme dorazili k domu, kde zloději své ukradené Pokémony věznili. Pronikli jsme ventilací dovnitř a za velice dramatické situace jsme odtamtud vysvobodili všechny Pokémony. Když jsme se dostali již kompletní zpět do doupěte, radovali jsme se jako ještě nikdy. Gingi, Lynn a Flarika mně daly pusu a Nix s Beamem si se mnou plácli. Měl jsem sám velkou radost a možná kvůli tomu jsem se tehdy i vyvinul. A protože byla noc, stal se ze mě Umbreon a ne Espeon. Radost všech se zdvojnásobila, až na Nixe, který při mém vývinu prodělal nějaký doživotní šok, či co, protože od té doby neřekl ani slovo.“

Sotva dořekl tu poslední větu, okamžitě jsem si vzpomněla na lesní požár před třemi a půl roky.

„Já myslím, že Nixe znám.“ řekla jsem.

„A odkud?“ chtěl vědět Jeff.

„Když před třemi a půl rokem hořel Swiftovský les, tak Nix byl jeden ze zachráněných. Všichni mu říkali Numby a Billy na něm vyzvídal, kde jsou Firestorm a Flammosy. Nedostal z něj ani slovo, takže by to mohl být on, ne?“

„Jestli má poněkud delší uši se světlými vnitřky, tak ano.“

„Je to on.“ ujistila jsem se „Máš pravdu, tví rodiče prožili to samé, co já. Akorát já mám jen dvě děti....ehm.....Díky, Jeffe, tvé vyprávění mě zklidnilo, zvlášť tvým hlasem.“

„Co s mým hlasem?“ řekl Jeff. Přitom se mu povedlo vytvořit ve svém i tak hlubokém hlasu dunivý efekt ozvěnového rázu.

„Taková uklidňující barva.“ vysvětlila jsem mu.

„Ahá. No tak v tomhle s tebou nesouhlasím. Nejkonejšivější hlas má rozhodně Flammosy. A Absus má též takovou klidnou barvu hlasu.“ vyjádřil se Jeff.

„Ti tu ale....nejsou.“ hlesla jsem. Jeff musel vycítit, jak mě to rozhodilo, protože řekl:

„Promiň, to jsem nechtěl.“

„Jo, jo v pohodě.“ kývla jsem a dostala se zpět do pohody tím, že jsem Umbreona podrbala za ušima. Pak jsem se rozhlédla, abych zjistila, kam jsme vůbec došli.

Právě jsme procházeli kolem několika domů na liduprázdnou ulici.

„Takže vstupujeme do města..... Nu, dobrá.“ zamumlala jsem. Bála jsem se, abychom se ve změti uliček neztratili. Vše mi připadalo tak cizí, že jsem očekávala nebezpečí za každým rohem. A to jsme se procházeli jen po prázdných ulicích. Během asi dvaceti minut jsme beze slova prošli několika křižovatkami a octli jsme se na rušné ulici, po které jezdilo spoustu aut, a po chodnících chodila spousta lidí. John se otočil k nám ostatním.

„Jak se cítíte?“ zeptal se.

„Mám trochu strach.“ svěřila jsem se „Špatně se s takovýmto prostředím vyrovnávám, je tu tolik cizích objektů.“

„Též mám takový pocit.“ souhlasila Andra.

„Všichni si připadáme nesví, otázka je, kdo jak moc.“ mínil Firestorm.

„Takže to uděláme takhle:“ ujal se opět další organizace John „Postup městem povedu já. Držte se mě a hlavně se ode mě nevzdalujte, nebo se ztratíte. V žádném případě neútočte na lidi, ani s nimi nenavazujte jakýkoli kontakt. Útočte jen v případě, že nebude jiného východiska. Vše jasno?“

„Jo.“ přikývli jsme všichni.

„Tedy pojďme, za mnou.“ zakončil poradu John a vykročil po chodníku směrem vlevo s námi za zády. Čím dál jsme šli, tím víc jsem si zvykala na lidi, kteří nás neustále míjeli a ohlíželi se po nás. Někteří prostě prošli kolem nás bez povšimnutí, jiní se ohlíželi, do jiných jsme dokonce já nebo John vrazili. To jsme se pak většinou setkali s reakcemi jako:

„Najdi si svého pána, Sceptile.“ nebo „Koukej na cestu, Machoke.“ nebo také „Tohle je prostor pro lidi, Pokémoni tu smí být jen, když jsou po boku svých trenérů.“

„Ještě tak nějakého mít.“ ušklíbala jsem se vždycky „Divoká jsem od toho, abych chodila, kde se mi zlíbí.“ tím jsem se zároveň vnitřně uklidňovala, což bylo neustále zapotřebí. Tiše jsem záviděla Jeffovi a Andře, kteří se šikovně proplétali mezi lidskýma nohama, aniž si jich kdokoli všiml. Firestorm už to tak lehké neměl. Vzhledem ke své mohutnosti a vějíři devíti ocasů vzbuzoval patřičnou pozornost. I přes všechny tyto interakce mezi námi a lidmi, se nikdo z nich s námi nepouštěl do řeči ani do boje ani nic podobného, což mi dokonale vyhovovalo.

V tomto duchu jsme bez potíží šli dlouho po hlučné hlavní silnici, kterou jsme asi po půlhodině přešli po takovém zvláštním mostě. Poté nás John vedl po jakýchsi schodech vedoucích od hlavní ulice kamsi nahoru. Tam byla další silnice, ale už ne tak velká. Šli jsme dál podél ní doleva. Na druhé straně byly řadové domy. Po další půlhodině jsme přešli a začali se proplétat sítí uliček mezi rodinnými domy, které se s postupem cesty měnily ve stále vyšší a velkolepější budovy.

„Tady je to strašidelné.“ šeptla Andra, když jsme vešli do tmavé opuštěné uličky mezi dvěma vysokými budovami.

„Žádní lidi, pojďme tudy.“ vybídl nás John, ale mějte se na pozoru.“

Tak jsme vešli do uličky, která byla tak dlouhá, že jsme nedohlédli na konec. Připravila jsem se k útoku X-nůžky – měla jsem čepele nachystané k aktivaci a ruce překřížené před tělem. Šli jsme zvolna, ani pomalu ani rychle. Všichni jsme se rozhlíželi na všechny strany. Byla to poněkud napínavá situace, která mi však bůhvíproč vracela před oči myšlenku na Billyho a Elite. Kvůli tomu jsem ztrácela koncentraci. Došli jsme asi do padesáti metrů uličky, když mě můj šestý smysl donutil se zastavit. V tom daném bodě uličky jsem cítila nebezpečí ze všech stran. Pořádně jsem se rozhlédla, ale nic moc jsem ve tmě neviděla. Firestorm se zastavil taky a zaujatě větřil. Ostatní se zastavili až po chvíli.

„Firestorme, Glocker, co se děje?“ zeptal se John.

„Někdo tu je.“ hlesl Firestorm „A není sám, je jich strašlivě moc.“

„Víš to jistě?“ vykulila jsem oči.

„Ano.“ kývl veliký Ninetales „Můj čich mě neklame.“

„A jéje.“ zaševelil Jeff a pohlédl do tmavých koutků „Glendo, je jich moc. Poochyeny. Zaútoč do tamtoho rohu.“ to mi nejspíš Umbreon nehlasně naznačil pohyby tlamy. Kývla jsem a připravila se k útoku. Upřímně jsem doufala, že v tomhle můžu Jeffovi věřit. Zaktivovala jsem Rychlý útok a jako blesk jsem se dostala až k rohu, kde jsem zaktivovala čepele a provedla útok X-nůžky. Zaznamenala jsem několikanásobný kontakt a poté se ozvalo několik tupých ran – zřejmě něčí neřízené dopady na zem. V té tmě jsem se však nemohla vyhnout útoku mnoha dalších malých nepřátel – asi fakt Poochyeny. Vrhlo se jich na mě asi osm nebo deset. Jejich nápor mě povalil na zem – nestačila jsem udělat vůbec nic. Poochyeny mě kousaly a škrábaly. Nebyly to příliš velké rány, ale strašlivě bolely a bylo jich hodně. Připadala jsem si jako na jehlách. Přerušovaně jsem křičela bolestí a snažila se vyprostit z dosahu Poochyen. Po chvíli se mi to povedlo, když jsem ocasem a nohama odehnala nepřátele od své spodní části těla. Pak jsem se už mohla švihem a saltem dostat zpět do stoje, což jsem taky udělala. To se rozumí, že jsem nenechala nic náhodě a pokropila jsem roh pořádným Semínkovým útokem. Zdálo se, že jsem jim zatopila. Ozývaly se mnohačetné výkřiky. Po očku jsem se koukla doprava, kde spousta dalších Poochyen tiskla k zemi Firestorma. Povšimla jsem si, že se Ninetales rudě rozzařuje. Pousmála jsem se, přičemž jsem si stále semínkovou palbou držela Poochyenské agresory od těla. Za pár chvil už Firestorm zařval: „Glocker, uskoč!“ poslechla jsem ho a uskočila vzad až k protější zdi. Firestorm, stále vleže a obklopen Poochyenami, se horkotěžko nadzvedl a vypustil z tlamy obrovský ohnivý příval zvaný Přehřátí. Rozsah útoku byl tak velký, že oheň zahalil skoro celou šířku uličky. Musela jsem se schoulit až úplně ke zdi, aby mě oheň nepopálil, a ani tak to nestačilo. Špička a první úroveň ostnů na mém ocase to odnesly též. Ale moc to nebolelo, protože ocas není na bolest tolik citlivý jako zbytek mého těla. Když Firestorm skončil s útokem, zvedla jsem se a rozhlédla. Z tajných dveří ve zdi právě vycházeli nějací lidé. Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, že mají s sebou další, mnohem silnější Pokémony, kteří by byli schopni nám krutě zavařit. A tak jsem zvolila ústup – houkla jsem na ostatní: „Pryč! Je to přesila! Pryč!“

Mí přátelé viditelně souhlasili – rozběhli se uličkou dál. Já jsem běžela poslední a kontrolovala jsem pohledy přes rameno, jestli nás někdo z nepřátel nepronásleduje. Nebylo tomu tak.

Běželi jsme dál a dál až na konec uličky. Tam ulička vyústila na další širokou ulici s vysokými domy po obou stranách. Na ulici byl obrovský dav lidí, který vyplňoval celou plochou ulice. Kvanta lidí se pomalu pohybovala.

„Jej, to je lidí!“ vyjekla jsem „Kam teď?“

„Jen klid a za mnou.“ řekl John „Držte se pohromadě.“ vkročil do davu a klestil cestu. Snažila jsem se držet se těsně za ním. Byla to poněkud těžká chvilka, protože jsem se musela též trochu prodírat mezi lidmi. Fyzický kontakt s cizími lidmi mi byl řekněme ne dvakrát příjemný. Proto jsem byla ráda, když jsme vyšli z davu o pár budov dál na druhé straně ulice.

„Jsme všichni?“ ptal se hned John. Někteří lidi z davu nás pozorovali nebo po nás pokřikovali. Rozhlédla jsem se a polilo mě horko.

„Nejsme.“ hlesla jsem „Andra chybí.“

„No to je pěkné.“ řekl ponuře John. Zaclonil si oči a rozhlížel se na všechny strany.

„ANDRO!“ zvolal. Říkala jsem si, že kdyby Andra byla v doslechu, tak by ho přes hluk lidí stejně neslyšela. Pár vteřin nic. Pak jsem asi o padesát metrů dál spatřila ohnivý výšleh a krátce nato poblíž toho místa vyklopýtala z davu Andra.

„Támhle je.“ vyhrkla jsem s úlevou. Vulpixka teď zaujatě zírala do uličky vedle ní. Potom se podívala na nás, zasvítila zorničkami tak, jak to umí jen ona a její sestra, a kývala hlavou směrem do uličky.

„Pojďte, za ní.“ zavelela jsem a rozběhla se k Andře. Někdo z davu se pokusil Andru chytit do rukou. Andra uskočila do uličky.

„Hej!“ vykřikla jsem, zaktivovala Rychlý útok a brzy jsem byla u uličky. Andra tam však nebyla. Jen na druhém konci jsem spatřila tvář našeho lovce na plakátu. Ani jsem nečekala na ostatní a došla až k portrétu, který visel na plotu asi dvacet metrů od ústí uličky. V bezprostřední blízkosti plakátu jsem zjistila, že pod portrétem jsou i obrázky kradených Pokémonů včetně Billyho, Flammosy a ostatních našich přátel.

„Kde vzali ty obrázky?“ řekla jsem tiše a přejela prsty po obrázcích Pokémonů. Pár minut jsem tam stála a koukala na portrét lovce a obrázky pod ním (Pozn. autora: Jednalo se o plakát hledaného lovce, na kterém byli poslední známí, jím ukradení Pokémoni). Poté mi John poklepal na rameno.

„Důkaz toho, že tu někde je. Musíme hledat dál. Asi budou někde na kraji města. Co takhle pokračovat uličkou dál, dokud nedojdeme na kraj města?“

„Souhlasím.“ kývl Jeff.

„Já taky, ale....“ znejistěl Firestorm „Kde je Andra?“

„Asi šla dál tou uličkou.“ navrhla jsem.

„Pojďme za ní.“ vyzval nás Jeff a šel dál uličkou, která vedla doprava a pak hned doleva. Šla jsem do zatáčky a zjistila, že je tam hodně dlouhá rovina lemovaná dalšími uličkami. A co bylo ještě divnější – Jeff najednou taky nebyl k nalezení.

„To je jak Bermudský trojúhelník.“ usykla jsem. To, co je Bermudský trojúhelník, jsem slyšela od Brandona.

„To jsem blázen.“ podrbal se na hlavě John, když se postavil vedle mě „ANDRO, JEFFE!“ Nic se neozvalo „To je jak Bermudský trojúhelník.“

„Vždyť jsem to říkala.“ zasmála jsem se.

„Nesmíme se rozdělit ani na vteřinu.“ pravil vážně Firestorm.

„Máš pravdu.“ usmála jsme se na něj a prohrábla rukou jeho chochol. Šli jsme dál uličkou. V hlavě se mi rozležela otázka: Co způsobilo, že Andra a Jeff beze stopy zmizeli? Nabízela se odpověď, že zahnuli do nějaké z postranních uliček. Ale mělo to háček: Do každé uličky jsme nahlíželi a v žádné z těch, kde bychom je ještě mohli zahlédnout, nebyli. S uličkami souvisela i další moje myšlenka. S tou jsem se ale už svěřila ostatním: „Půjdeme pořád rovně? Nebo někde zahneme?“

„Vzdělání, které mi Brandon dal, mi říká, že tohle je tajná cesta k lovci. Pokud se nějaké ty jeho nekalosti konají na okraji města, tak nás tam tahle ulička zcela jistě zavede. Přímo na místo, kde se ta nekalost koná. Otázku Jeffa a Andry bych řešil až pak, až se ujistíme, že mám nebo nemám pravdu....Hele, já vím, že tebe strach o ty, kteří mají být s námi a nejsou, trápí a deptá mnohem více, než kohokoli z nás. Koneckonců Billy je v tomto stejný jako ty....... Promiň..... Jsi prostě příliš citlivá.“

Cítila jsem se smíšeně. John měl v podstatě pravdu, ale stejně se mi příčilo, že bych se až druhotně zajímala o nezvěstné přátele. Najednou však mé city šly samy od sebe stranou a já jsem se dostala zpět do ráže.

„Jdem.“ usykla jsem rázně. Zdálo se mi, že právě v tu chvíli můj charakter cíti definitivně polevil. Připadala jsem si jako vítězka – vítězka nad citlivostí.

Prošli jsme dlouhou uličkou kolem spousty odbočujících uliček. Nikde nebylo nic podezřelého a taky jsme nepotkali ani živáčka. Dokonale mi to vyhovovalo – nechtěla jsem další potíže. Už jsem z toho města byla trochu popletená. Velkolepost a výška budov začaly zase pozvolna klesat. Blížíme se k okraji města, pomyslela jsem si. Opravdu, za pár minut ulička opět vyústila na hlavní ulici. Vypadalo to úplně stejně jako předtím. Po ulici šlo obrovské množství lidí.

„Co se děje, že je všude tolik lidí?“ zeptala jsem se naprázdno.

„Musíme zase projít skrz.“ oznámil John.

„Dobře.“ pokrčila jsem rameny a vecpala se do davu. Zase mi to prodírání přišlo takové ošemetné, ale už ne tolik. Když jsem totiž ovládla své city, vnitřně jsem se zocelila. Rozhrnula jsem poslední zástup lidí a naskytla se mi zajímavá podívaná. Za ulicí již nebyly žádné domy, jen svah údolí, vedoucí vzhůru a pokrytý sněhem. Mezi svahem, vzdáleným zhruba dvě stě metrů, a ulicí byl ve sněhové pokrývce veliký travnatý čtverec. Na něm jsem matně rozeznávala hodně lidí, nějaké stoly a na nich......

„Figurky....“ zamumlala jsem tiše „Hnědé Figurky!“

To už z mého hrdla vyšlo docela vysoce a hlasitě. Hned několik lidí se ke mně otočilo.

„Hele, Sceptile.“

„Kde se tu vzal.“

„Komu patří?“

To na mě pokřikovali. Já jsem však neviděla a neslyšela nic jiného než ten travnatý čtverec. Byli tam s největší pravděpodobností všichni kradení Pokémoni, čili i mí přátelé a mé dvě děti.

„Johne, máme ho. Pojďte sem, oba!“ křikla jsem radostně. John a Firestorm se prodrali až ke mně.

„No výborně. Má teorie se potvrdila.“ usmál se John „Akorát mi nejde moc do hlavy, proč je vidíme a lidi, zdá se, ne.“

„To bude tím, že jsme Pokémoni.“ pronesl Firestorm „Lovec nepočítal s tím, že ho budou hledat divocí Pokémoni, a tak nějakým způsobem zneviditelnil ten čtverec jen pro lidi.“

„Na tom něco bude.“ kývl John.

„Hele, tam je Jeff.“ zasmála jsem se radostně a ukázala k porostu těsně u čtverce. I na tu dálku jsem zcela jistě rozeznala Jeffa, jak se schovává za křoviskem. Andru nikde vidět nebylo.

„Připlížíme se blíž. Ale opatrně.“ špitl John. Šli jsme na to ze strany, aby nás bylo hůř vidět. Trochu jsem se bála, aby nás lovci – pokud to teda byli lovci – nezahlédli. Ale všechno šlo hladce. Bez potíží jsme došli až ke křovisku a k Jeffovi.

„Ahoj.“ zahlaholil tiše Jeff „Máme je. Zahlédl jsem i Billyho.“

„Kde?“ zpozorněla jsem.

„Tam....“ pokynul hlavou Jeff. Nedočkavě jsem vykoukla ze křoví. Billy stál na stole nedaleko od nás, napůl znehybněný, napůl pohyblivý.

„Billy...“ zachraptěla jsem tiše. Zvedla jsem se a chtěla jít pro něj. Jeff mě však kousl do ocasu.

„Jau! Co je?“ zahudrovala jsem tiše.

„Zbláznila ses?“ odsekl Jeff „Vždyť je tam tolik lidí, kteří určitě nemají přátelské úmysly. Navíc si myslím, že kolem prostranství je nějaká neviditelná hradba.“

Znovu jsem opatrně vykoukla z křoví. Billy už byl pohyblivý, ale jakýsi člověk ho právě chytil za vlasolist a někam ho nesl. Mé uši v tu chvíli potrápil Billyho bolestný křik. Vůbec jsem se mu nedivila, protože vím, že tah za Grovylův vlasolist je pro něj samotného velice bolestivý.

„Ne, já tam musím jít....“ řekla jsem zoufale.

„Zůstaň tu.“ usadil mě John. Najednou jsem spatřila zvláštní jev. Lidi vyšli zpoza stolů, shromáždili se blíž ke středu a mezi nimi a stoly se evidentně vztyčila nějaká neviditelná hradba.

„No vidíš, Jeffe. Až teď tam je hradba.“ zachrčela jsem zlostně. Taky jsem postřehla, že poblíž našeho křoví stojí Alakazam. Ten určitě dělá tu hradbu, pomyslela jsem si. Dostala jsem nápad.

„Jeffe, zamiř svou Stínovou kouli na Alakazamovu hlavu. Máš podstatovou výhodu. Zrušíme tak tu hradbu.“ špitla jsem Jeffovi do dlouhého ucha.

„Ale co když...“ začal namítat Jeff, ale umlčela jsem ho.

„Tref ho do hlavy a pak ho zpacifikujem.“

„Dobře.“ souhlasil nakonec Jeff. Vykoukl z křoví, nabil Stínovou kouli a vypustil ji z tlamy. Krásně se trefil. Alakazam, zasažen do hlavy, klesl k zemi, ale neomdlel.

„A jé. Firestorme, Jeffe, Johne, pomozte mi zatáhnout ho do křoví.“

„Jasně.“ vyhrkl John. Společně s ním jsme bleskově vyrazila z křoví, uchopila jsem Alakazama za ruce (John za nohy) a vtáhli jsme ho do křoví. Chtěli jsme ho dorazit, ale on vyvolal nějaký energetický výboj, který mě a Johna odhodil vzad. Dopadli jsme tvrdě na záda.

„Aaahhh.“ protáhla jsem bolestně. Zatřepala jsem hlavou a poškrábala se vleže na zádech.

„Jsi v pořádku?“ ptala jsem se Johna a nadzvedla se na oporu v loktech. John byl ve stejné poloze.

„Jo, jsem v pohodě.“ vydechl.

„Pojď, jdem zpět.“ vyzvala jsem ho. Parkourovým stylem jsem se vyšvihla na nohy a běžela zpět ke křoví. Ale Alakazam už byl Firestormem a Jeffem zpacifikován.

„Dobrá práce, hoši.“ pochválila jsem je tiše „Johne, teď musíme shromáždit figurky.“

„Billy teda moc nevypadá jako figurka.“ poznamenal John a pokynul k zápasišti. Podívala jsem se tam. Billy právě dostal při pádu zásah Ohnivým kopem a dopadl dost tvrdě na zátylek.

„Vydrž, Billy.“ řekla jsem prosebně „Nejdřív nějak shromáždíme a evakuujeme ty nehybné a Billyho vyzvednu já.“

„Figurky nech na mě, dej mi pár minut.“ požádal John.

„Tak dobře, spěchej.“ souhlasila jsem. John se tiše vyplížil z křoví a já jsem znovu vyhlédla vrchem křoví. Billy se právě zvedl a schytal další Ohnivý kopanec.

„Johne, pospěš si.“ hlesla jsem napjatě a strčila si drápy pravé ruky do tlamy. Po očku jsem sledovala i Johna, jak se plíží za stoly. Občas u jeho pozice zmizela nějaká figurka, nevypadalo to však, že by si toho někdo všiml.

Čekala jsem opravdu jen pár minut a John byl zpět. A přinesl všechny báně, ve kterých byli naši přátelé.

„Super, Johne.“ poděkovala jsem mu „Steamsi, vrať se mezi nás.“ pravila jsem slavnostně a prohlédla si malý ovladač na patě báně. Kupodivu jsem věděla, co s ním dělat. Jedním prstem jsem páčku ovladače posunula úplně dolů. Steams nabyl svou původní barvu a chvíli zmateně koukal. Sotva mě zřel, vrhl se ke mně a přitiskl se ke mně.

„Glocker, díky....díky.“ huhlal. Dřepla jsem se vedle něj a taky jsem ho objala.

„Není zač, ty.....kulturisto.“ odpověděla jsem mu.

„Vítej, Steamsi.“ doplnil John. Podobně jsme postupovali i u ostatních. S každým jsme se přivítali a objali se s ním. Stihla jsem oživit všechny až na Elite a Pepperminta. V tu chvíli mě totiž přerušil Billyho výkřik.

„Počkejte tu!“ vyprskla jsem v rychlosti a bez rozmyslu vyběhla ze křoví na plac. Neviděla jsem ani neslyšela, jen jsem slepě chtěla svého syna odtamtud dostat. Vecpala jsem se do davu a protlačila se až do první řady. Někdo mě chytil za ruku: „Proč nejsi nehybný, Sceptile?“ zeptal se mě neznámý.

„Já patřím....eeh.....hm....k ochrance.“ zabrebtala jsem nervózně a modlila se, aby to zabralo. Na čele mi vyrazil pot.

„K čí ochrance?“ zavrčel hlas a já cítila, jak mě do zad píchlo ústí oné znehybňovací zbraně.

„Eee....k Martinovi Stockmanovi, lovci.“ vyjekla jsem honem.

„Promiň, omlouvám se.“ řekl nakonec přívětivě hlas a odmlčel se. Ústí mi ze zad zmizelo a sevření mé ruky povolilo.

„Fff.“ odfoukla jsem, vyšla z první řady a upřela pohled na zápasiště. Billy byl zle pocuchaný a klečel. Bulbasaur a Combusken, jeho soupeři, se ho chystali dorazit. Chtěla jsem zakročit, ale Billy se náhle zvedl, bleskově přiskočil ke Combuskenovi a srazil ho čepelemi k zemi. Hned pak schytal zásah Slunečním paprskem, který ho odmrštil přímo na mě. Pohotově jsem ho chytila. Byl to napůl pěkný, napůl divný pocit. Znovu jsem držela v náruči svého syna, avšak popáleného, poškrábaného a slabého. Upřela jsem své oči do těch jeho. Ty se upřely na mě též a pak se v mdlobách zavřely.





CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky