Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


21. Hvězdík (2. část)

„Čeká vás zasloužená lékařská péče.“ oznámil Firestorm „Víc ví Peppermint a Sharphand.“
„Pravda. Já a Sharphand jsme pro vás uchystali překvapení.“ ujal se slova Peppermint „Už jsem vám říkal, že já a má sestra se přátelíme s jedním člověkem, který nás má moc rád a přitom respektuje to, že nechceme být v něčím vlastnictví. Pamatujete se na Johna? Na toho Machokeho, který Billyho vyléčil z otravy?“ (Billymu přejel mráz po zádech) „Tak ten se naučil své léčitelské umění právě od toho dobrosrdečného člověka. Od něj taky dostává všechny lidské léky, které pak používá v akci. K věci: Rozhodli jsme se, že za naším člověkem zajdeme. On nám slíbil, že vždycky bude připraven se o nás postarat. Týká se to i léčení. A když vás léčí člověk, tak jste zdraví za pár minut. Chci vás s ním seznámit.“
„To bude úžasné.“ vyhrkla Glocker a Billy, Andra a Flammosy souhlasně přikyvovali.
„A je to daleko?“ poptal se vzápětí Billy.
„Ne. Je to kousek od města Swift v lese.“ odpověděla Sharphand.
„Počítá se s tím, že půjdeme všichni.“ doplnil Firestorm. Nastalo ticho trvající pár minut. Pak promluvil Psychic: „Já nejdu. Musím si ještě něco zařídit.“
„Fajn.“ přikývl Firestorm „Ale jinak nikdo nic nenamítá, takže kromě Psychica jdeme všichni. Teď hned......Ale moment.“ svraštil čelo „Co když přijdem nevhod?“
„Jen klid. Podle slunce je časně odpoledne. Náš člověk bude přívětivý.“ protáhla Sharphand.
„Pojďte, já a Shar vás povedem.“ zvolal Peppermint, zatímco se Psychic se zajímavým efektem teleportoval pryč. Hlouček Pokémonů včetně Dona opustil víceúčelové cvičiště a zamířil k městu se sourozenci Reevesovými v čele.


Za všeobecného mlčení došli až na okraj lesa, což jim trvalo zhruba dvacet minut. Peppermint se zastavil a ukázal před sebe, kde se rozkládala část města Swift.
„Toto je náš orientační bod. Jen se podíváte na město a hned vidíte jestli jdete správně či ne.“ vysvětlil.
„Teď půjdeme trochu do kopce směrem od města.“ oznámila Sharphand „Pojďte!“ vybídla své přátele. Skupina se obrátila zády k městu a zamířila do zalesněného kopce.
Výstup do svahu byl poněkud pomalejší, protože skoro všechny Pokémony začaly v průběhu cesty bolet nohy. Andra dokonce začala pokulhávat na levou zadní tlapu, řka že už ji vůbec necítí. Billy si znovu připadal, jako by ho právě zasáhl Plamenomet. Nerozbolely ho jen nohy, ale i všechna zranění. Přitom kopec nebyl zas tak příkrý.
„Uff.......Jak je to ještě....uf...daleko?“ zeptal se Billy udýchaně Pepperminta po pěti minutách chůze.
„Už moc ne. Každou chvíli bychom měli dojít na mýtinu, kde má náš člověk dům.“ sdělil Peppermint. Billyho to povzbudilo a trochu přidal do kroku.
Zanedlouho skutečně došli na nevelkou paseku, na které se rozkládala luxusní a rozlehlá vila. Nikdo z nich, kromě Sharphand a Pepperminta, ještě neviděl tak velké lidské obydlí.
„Páni!“ vydechl Billy a koukal, jak spadlý z višně na ten obrovský dům. Vila měla tři patra a v každém byla zepředu vidět tři okna. Stěny byly natřeny bílou barvou a dveře uprostřed přízemí byly tmavě zelené. Nalevo od domu byl malý bazén a za ním byla matně vidět terasa.
„Toto, přátelé, je dům pana Brandona Willarda, doktora ze swiftovského pokémonského střediska.“ vyložila Sharphand.
„To je.......to je vskutku obrovský dům.“ řekla Glocker uznale.
„To teda jo.“ hlesl Billy.
„Pojďte. Ohlásíme se mu.“ pravil Peppermint. Došel až ke dveřím, stiskl krátce zvonek (musel se přitom postavit na špičky a ještě ke zmáčknutí tlačítka použít nabitou čepel) a trochu poodstoupil. Ostatní se postavili kolem něho.
Netrvalo dlouho a z domu se ozval tlumený pisklavý dívčí hlásek: „Tatí, někdo zvoní.“
„Kdo?“ ozval se zevnitř ještě tlumeněji mužský chraptivý hlas. V okně vpravo od dveří se rozhrnula záclona a zpoza parapetu vykoukla hlava malé asi šestileté holčičky.
„Nějací Pokémoni.“ odvětila dívenka.
„Jací?“ zeptal se mužský hlas. Venku to skoro nebylo slyšet.
„Dva Grovylové, jeden, co je Grovylovi zatraceně podobnej, jeden, co vypadá jako další vývojové stádium Grovyla, tři Pokémoni, kteří vypadají jako lišky, jeden, co vypadá jako bílá kočka a jeden Absol.“ oznámila holčička a ťukala na okno „Ahooooj, Pokémoni.“ šveholila. Chvíli se nic neozývalo. Pak se vedle dívky objevil v okně i postarší muž s knírem a dlouhými černými vlasy. Měl na sobě kostkovanou košili. Krátce se podíval z okna a pak znovu promluvil k holčičce: „Vicky, Vicky.........Já tě nechápu.......Vždyť ten s tou hvězdou na hrudi je přece taky Grovyle......Ale počkat!“ zbystřil a upřel oči na Sharphandinu aktivní čepel schovanou v pochvě.
„Vždyť to jsou Sharon a Kurt. Asi si přivedli kamarády.“ řekl úlevně. Přešel ke dveřím, otevřel je a vyšel Pokémonům vstříc: „Nazdar, mí Pokémonní přátelé.“ zahalekal, došel k trojici Grovylů a pohladil Sharphand a Pepperminta po hlavě. Billy užasle zíral na mužovu ruku, která byla nejméně dvakrát větší, než oba Billyho spáry dohromady.
„Koukám, že jste si přivedli kamarády.“ pokračoval člověk.
„Jo.“ přikývl Peppermint a trochu znejistěl „Nejdeme nevhod?“ zeptal se nesměle.
„Né, to vůbec ne.“ uklidňoval ho muž „Naopak. Jsem rád, že poznávám přátele mých přátel.“ trochu se zasnil „Vždycky mě fascinovalo, jak se v tomhle někteří Pokémoni....“ (Není to myšleno v rámci druhů Pokémonů, ale v rámci konkrétních jedinců) „...podobají lidem – dokáží si vytvořit vlastní společnost.“
Peppermint nenápadně obrátil oči v sloup: „To už jsem slyšel tolikrát!“ zahuhlal směrem k Billymu.
„Jak to, že ti rozumí?“ zeptal se Billy potichu.
„Billy, tenhle člověk rozumí řeči každého Pokémona.“ uchechtl se Peppermint.
„Tak mě představ, Kurte.“ pobízel člověk. Peppermint se otočil k ostatním: „Postavte se do řady vedle sebe. Bude to pro Brandona přehlednější.“ vyzval své přátele. Ti se sice trochu podivili, ale pak jeho požadavku vyhověli. Billy se na poslední chvíli vmáčkl mezi Flammosy a Andru.
„Hele, pozor na lokty.“ ohradila se Flammosy polohlasně.
„Promiň.“ sykl Billy.
Peppermint přešel k jednomu konci řady, kde stál Firestorm, a ukázal na něho.
„Toto je Friedrich.“ vyslovil.
„Firestorm.“ upřesnil Vulpix.
„No......ehm.....říká si Firestorm, ale jmenuje se Friedrich.“ dokončil Peppermint. Brandon s úsměvem kývl hlavou. Peppermint postoupil dál:
„Don.“ pokračoval v představování „Absus......Flammosy.“
„Teda. Takové jméno jsem jaktěživ neslyšel.“ zamyslel se Brandon „Moc se to nehodí k Vulpixovi.“
„Já jsem Vulpixka.“ pronesla Flammosy „To jméno jsem si vymyslela sama.“
„Aha. Tak to se omlouvám.“ protáhl zaujatě Brandon „Vypadáš poněkud.........jinak než tady Firestorm.“
„Neupejpej se, Brandone.“ doporučil Peppermint.
„Nuže....dobrá....Vypadáš přímo skvěle na to že jsi divoký Pokémon, Flammosy.“
„Ále.“ zavrněla Flammosy a viditelně zrudla až za ušima „Radši se seznam s mou sestrou Androu.“
„Á, vy jste sestry.“ vykřikl Brandon „To je zajímavé, protože Pokémonní sourozenci bývají často téměř identičtí. Liší se většinou jen zbarvením nebo vzrůstem. Ale vy se lišíte barvou očních panenek. Víte to?“
„To si piš.“ vyprskla Andra a z tlamy jí přitom vyskočila zbloudilá jiskra.
„Dobře.“ zamumlal Brandon „Pokračuj Kurte.“
„Tady ten Grovyle se jmenuje Billy.“ pronesl Peppermint a ukázal na Billyho. Přitom se nechtěně dotkl jeho spálenin.
„Au! Dávej bacha!“ procedil Billy koutkem tlamy.
„Ty vypadáš taky jinak než normální Grovyle.“ oslovil Brandon Billyho. Vykročil vpřed a dřepl si před něj. Vztáhl ruku: „Smím?“ optal se.
„Klidně.“ utrousil Billy. Brandon po hvězdě přejel prsty.
„Hmm.......hmm....“ mručel, když ji s velkým zájmem zblízka studoval. Jakmile si ji dostatečně prohlédl, zvedl se a řekl: „Znám tyto případy, kdy se Pokémon takto liší ve svém zbarvení. Ale za poslední roky jsem viděl asi jen čtyři, z toho jeden z nich je v mém vlastnictví. Víš, co je s tou hvězdou spojeno, Billy?“
„Ano.“ kývl Billy.
„Fajn. Takže ti to nemusím vysvětlovat.“ zamumlal Brandon úlevně. Chvilku mlčel. Pak zničehonic oslovil Glocker: „Ty jsi jeho máti, viď?“
„Ano. Jak jsi to uhodl?“ žasla Glocker.
„Domyslel jsem si to.“ vysvětlil Brandon „Tak snad už půjdeme dovnitř, co říkáte?“
„Dobrý nápad.“ souhlasil Peppermint. Brandon bez jediného dalšího slova zamířil do domu. Peppermint zvolal: „Tak pojďte!“ a pospíchal za ním. Ostatní nezůstali pozadu a brzy byli všichni v předsíni mohutné vily.


Billy se zaujatě rozhlížel po místnosti. Nebylo na ní celkem nic zvláštního. V každé zdi čtvercové předsíně byly jedny dveře a u stěny byly botníky a věšáky. Na zemi byla plovoucí podlaha.
„Asi bych neměl říkat, aby jste se zuli a svrchní oděvy pověsili na věšáky.“ zasmál se Brandon. Pokémoni se uchechtli, přestože to nikdo z nich nepochopil. Billy přejel chodidlem po podlaze. Hladkost dřeva byla příjemná, ale špičky drápů mu trochu ujížděly.
„Pojďte za mnou.“ pravil Brandon a spěšně dodal „Dejte pozor! Možná vám to bude trochu.....“
Na chvilku ho přerušil tichý výkřik a tlumené žuchnutí.
„.....klouzat.“ dokončil a znovu se zasmál. Billy se podíval směrem odkud výkřik zazněl. Uviděl Andru, jak leží na boku.
„No jo. Uklouzla jsem.“ hlesla, nervózně se usmála a opatrně se postavila.
„Tudy.“ řekl Brandon rázně a otevřel dveře přímo naproti vchodu do domu. Skupina Pokémonů jimi prošla a ocitla se v rozlehlé obývací místnosti plné křesel.
„Posedejte si do křesel a na pohovku.“ vybídl je Brandon. Všichni tři Vulpixové si vyskočili na pohovku. Billy a Sharphand si sedli vedle sebe do jednoho křesla. Glocker se chtěla také uvelebit v křesle, ale překážel jí v tom její mohutný ocas.
„Zkus tohle.“ poradil Brandon a pohotově přistrčil malou stoličku.
„Udrží mě to?“ zeptala se Glocker nejistě.
„Když to udrží mě....“ pronesl Brandon. Glocker s úsměvem přikývla a usedla na stoličku. Dřevo zasténalo, ale vydrželo. Don, Absus a Peppermint si mezitím také zabrali každý jedno křeslo.
„Tak.“ vydechl Brandon a přitáhl si kolečkovou židli od nedalekého počítačového stolu „Vítejte v domě starého dobrého doktora Brandona. Jak vám možná už Kurt nebo Sharon sdělili, jsem vedoucí pokémonské kliniky ve Swiftu. Starám se o vás, když jste nemocní nebo zranění.“
„Jo, to víme. Právě proto jsme přišli.“ ozval se Billy. Brandon chtěl užuž něco říct, ale náhle pozornost všech upoutala tatáž malá holčička, která na Pokémony mávala přes okno. Stála ve dveřích do předsíně a zírala jako u vytržení.
„Hned jsem zpátky!“ vypískla a tryskem zamířila pryč. Brandon se pousmál a pravil: „Kde jsem to skončil?......Á už vím...Co jste prováděli, že potřebujete lidského lékaře?“
„Svedli jsme přátelský dvojzápas.“ odpověděla pohotově Glocker.
„Ano? A s kým?“ zajímal se Brandon.
„No....“ zabručela Glocker, ale náhle zmlkla, když uslyšela tlumený dupot. A v příští chvíli se do obýváku znovu vřítila ta malá dívka a bez varování hodila po Glocker Pokéball. Sceptilka otočila hlavu, aby zjistila, co se děje. Jakmile spatřila letící Pokéball, v mžiku se vymrštila, ale uskočit nestihla. Ozvalo se typické energetické hučení a Glocker jim zmizela z očí. Holčička vyskočila do vzduchu a už otevírala pusu, aby zajásala. Nestihla však říct ani popel, protože se Glocker vzápětí dostala ven z Pokéballu.
„Já nejsem tak oslabená, abys mě mohla jen tak bez problémů chytit na první pokus, má milá.“ zahudrovala sotva její tělo nabylo zase normální barvu.
„Vicky! To jsou Kurtovi přátelé! Ti se nechytají!“ okřikl dívenku Brandon „Kolikrát ti mám říkat, že naši divocí Pokémonní přátelé se nechytají?!? Minulý týden jsi málem chytila Kurta a včera ses pokusila chytit jeho sestru!“
„Ale tati...“ namítla Vicky „Chtěla jsem chytit toho oddishe co stál za ním. Akorát jsem ho netrefila. A když jsem chytala Sharon....“
„Já vím. Tak jsi ještě nevěděla, že je to Kurtova sestra.“ dokončil nevrle Brandon „To nic nemění na tom, co jsem ti řekl. Musíš si dávat pozor, na koho házíš Pokéball......Pojď sem.“ vybídl ji nakonec. Vicky pomalým krokem došla až k němu a sedla si mu do klína. Potom pan Willard pokračoval: „Tak tedy, mí noví Pokémonní přátelé, toto je má dcera Vicky.“
Vicky kývla na pozdrav.
„Fajn. A teď se........ehm......“ zarazil se a ukázal na Glocker. Ta zareagovala ihned:
„Glenda.“
„Díky...Vicky, teď se Glendě omluv.“
Vicky udělala pár krůčků a zastavila se těsně před Glocker. Chytila ji oběmi ručkami za čepelové listy na levé ruce a zatahala za ně.
„Můj bože, za čepele ne.....Za čepele mě netahej...“ bručela Glocker tiše.
„Promiň mi to.“ řekla Vicky zkroušeně. Glocker ji pohladila po hlavě a jemně ji uchopila za ruku. Vicky přestala tahat za listy, podívala se Sceptilce do očí (musela přitom maximálně zaklonit hlavu) a usmála se na ni. Glocker úsměv opětovala, Billy však náhle postřehl v matčině pohledu záblesk zlomyslnosti. Napadlo ho, že se Glocker možná nějakým způsobem „odvděčí“ Vicky. A nemýlil se. Glocker najednou zaktivovala levou dvoj-čepel. Vicky vykřikla a bleskurychle ucouvla až k Brandonovi. Na dlani měla od čepele mělký škrábanec.
„No vidíš.....A jste si kvit.“ zachechtal se Brandon „Pokračuj, Glendo.“
„O čem jsem mluvila?“ zeptala se Glocker, jakoby se před chvílí nic nestalo.
„O tom, kdo bojoval v dvojzápasu, mami.“ připomněl Billy.
„Á..No jo.....Bojovala jsem já a Billy proti Flammosy a Andře.“
„Zajímavé. Kdo vyhrál?“ vyptával se dál Brandon „Počítám, že ty dvě Vulpixky zvítězily.“
„No to teda NE!!!“ zahřměli všichni jednohlasně.
„Byla to remíza.“ sdělil Absus.
„A kdo měl navrch, než to skončilo?“ pronesl Brandon.
„Nikdo!“ odpověděl rázně Firestorm.
„Dobře, chápu. Už se nebudu ptát takhle a zeptám se jinak.“ zamumlal Brandon „Byl to jednotvárný způsob boje, nebo tam byl nějaký zajímavý moment?“
Billy a Sharphand si vyměnili pobavené pohledy. Sharphand přitom Billyho chytila kolem ramen.
„To je věru slabé slovo: zajímavý moment.“ podotkla Glocker.
„Viděl jsi někdy souboj dvou Hyper paprsků, Brandone?“ vyzvídal Firestorm.
„Ne.“ přiznal Brandon „Ani nevím, co přesně si mám pod tímto pojmem představit.“
„Třeba to, jak se dva Pokémoni pokoušejí zasáhnout jeden druhého svým Hyper paprskem a jde hlavně o to, kdo ten paprsek rychleji nabije.“ vysvětlil Firestorm. Brandon chvíli přemýšlel. Billy mezitím opětoval Sharphandino malé obětí: chytil ji kolem pasu.
„A že jsem tak smělý,“ vyhrkl náhle Brandon „Kdo byli ti dva, kteří použili Hyper paprsek?“
„Já a Billy.“ odvětila Flammosy.
„Ahá. No tak to už musíte být oba hodně zkušení. A taky vám určitě je více, jak sedm let.“ pravil Brandon.
„A víš, že ani ne?“ protáhl Billy „Flammosy je v pohodě. Té co nevidět bude osm let. Ehm.....tedy..... aspoň to říkala. Ale já mně je právě dnes jeden rok. Ten můj Hyper paprsek však byl se štěstím vybudován pomocí Mimiky. Tu mě naučil jeden přítel s psychickými schopnostmi.“
„Aha....“ pokýval Brandon hlavou „Takže ty máš telepatické schopnosti?“
„Asi jo.“ utrousil Billy.
„To je zajímavé....neobvyklé, ale zajímavé.“ mumlal Brandon. Pak se důrazně zeptal: „A víš, Billy, že patříš do Marleyho menšiny?“
„Cože?“ zpozorněl Billy „Jaké menšiny?“
„Do skupiny Pokémonů, kteří mají kdekoli na svém těle nějaký symbol či ornament, který se tvarem výrazně odlišuje od obvyklého zbarvení.“ vyložil Brandon.
„Nechápu.“ zavrtěl hlavou Billy.
„Vstaň a postav se na zem. ukážu ti to prakticky.“
Billy se jen nerad něžně vykroutil z Sharonina obětí a seskočil z křesla. Brandon rovněž vstal z židle a sedl si vedle Billyho na zem: „Co vidíš na své přední straně kromě hvězdy?“
Billy přezkoumal přední část svého těla a odpověděl: „Zelený pruh na břiše a oblou červenou náprsenku?“
„Přesně.“ potvrdil Brandon „Klíčová slova jsou ‘oblá’ a ‘pruh‘. Zkus najít rozdíl mezi těmito slovy a hvězdou.“
Billy svraštil čelo. Přemýšlel, jak se liší hvězda od oblosti a pruhu. Náhle mu svitlo a vyhrkl: „Žádné lomené tvary!“
„Výborně.“ pochválil ho Brandon „Ve tvém zbarvení skutečně není žádná křivka, která by byla lomená tak, jako u hvězdy. A to je jasný důkaz, že patříš k Marleyho menšině. Tak co, už chápeš?“
„Jasně.“ pronesl zaujatě Billy a vyskočil si zpátky k Sharphand (Okamžitě obnovila objetí). Brandon chtěl zase něco říct, ale přerušila ho Vicky, která přišla k Billyho křeslu a zašvitořila: „Hvězdíku, já tě chci. Starala bych se o tebe jako o vlastního brášku. Hráli bychom si spolu a ty bys mi vyhrával zápasy.“
Billy byl Vickyinou řečí překvapen, přesto však okamžitě zavrtěl hlavou.
„Prósím, Hvězdíku.“ nasadila škemravý tón.
„Ne, o tohle vážně nestojím. Svou svobodu mám rád.“ odmítl Billy podruhé.
„Říkal, že tvou nabídku nepřijímá, Vicky.“ zavolal přes rameno Brandon „A myslím, že bys mu neměla říkat tak, jak mu říkáš.“
„Proč? Vždyť je to hvězdík. Má na sobě hvězdu.“ řekla Vicky typicky dětským hláskem.
„Ale to oslovení se mu nemusí líbit.“ namítl Brandon.
„Jen klid. Nevadí mi to.“ zabručel Billy. Brandon pokrčil rameny.
„Hvězdík je na břiše popálený!“ vyjekla Vicky. Brandon se plácl do čela.
„Úplně jsem zapomněl, kvůli čemu jste přišli.“ řekl a sklonil se k Vicky „Zlato, prosím tě, dones mi sem moji brašnu. Je v ložnici. Jo?“
„Dobře, tati.“ pronesla Vicky a vyběhla z obýváku. Za pár minut se vrátila s obrovskou brašnou v náruči. Tuto položila před Brandona.
„Takže, kdo všechno bude chtít ošetřit?“ zeptal se Brandon.
Glocker, Flammosy, Andra a Billy si stoupli do řady vedle sebe.
„Dobrá, začneme s tebou Andro. Ostatní, prosím, počkejte venku. Jsem radši s pacientem sám nanejvýš se zdravotními sestrami. Všichni Pokémoni kromě Andry se zvedli a odešli do předsíně. Brandon za nimi zavřel dveře.


Čekali v naprostém klidu asi šest minut. Poté se dveře do obýváku otevřely a vyšla Andra. Vypadala, že je plná energie a všechna zranění, která měla, zmizela.
„Brandon umí suprově léčit.“ zavrněla a oslovila svou sestru „Běž tam Flammy.“
Flammosy vstoupila do obýváku a dveře se opět zavřely. Teď to trvalo deset minut. Po Flammosy šla Glocker a ta tam byla nejdéle – zhruba dvacet dva minut. Když konečně vylezla z obýváku, měla celou hruď obvázanou obvazem. Na břiše byly zřetelně vidět stopy po zhojených popáleninách.
„Ty jsi mi dala nejvíc zabrat, Glocker.“ odfoukl Brandon, který stál za ní „Ale jsi vzorná pacientka, to se musí nechat.“ dodal vesele.
„Dík.“ usmála se Glocker „Běž tam Billy.“
Billy se prosmýkl kolem matky a vešel do obýváku. Brandon mu pokynul, aby si sedl do křesla. Vyškrábal se tedy na nejbližší křeslo a čekal. Pán domu si přitáhl židli od počítače co nejblíž a začal si Billyho prohlížet. Nic přitom neříkal. Po chvíli vztáhl ruku a opatrně pohladil Billyho spáleniny. Prohlédl si škrábance a modřiny. Nakonec si podepřel bradu a přemýšlel.
„Takže...“ řekl po minutě „Nejsi na tom tak zle, jako tvá máma. Bude to rychlé. Spáleniny vyléčím Rawstovou mastí, jo?“
„Ty jsi odborník...“ zašeptal Billy nejistě.
„Když myslíš....“ uchechtl se Brandon. Začal se přehrabovat v brašně a za pár vteřin vytáhl kulatý kelímek s nějakou tyrkysovou mastí. Otevřel ho nabral si trochu masti na prsty a začal ji opatrně nanášet na popálená místa na Billyho těle. Grovyle cítil, že se mu z popálenin šíří zajímavý chladivý pocit, který postupně střídá štípání. Brandonovy prsty skrz ten blahodárný chlad ani necítil:
„Aaaaahh.“ vydechl slastně.
„Příjemné, viď?“ zabručel s úsměvem Brandon. Utřel si prsty do takového podivného hadru, vytáhl z brašny roličku obvazu a vyzval Billyho: „Zvedni ruce, ať ti můžu dát obvaz.“ Billy poslechl a zvedl ruce. Brandon přistoupil blíž a pevně Billymu omotal hruď obvazem. Poté vytáhl z brašny samolepící vatové čtverce a přilepil je Billymu na ošetřené popáleniny na stehnech a na břiše.
„Tak.“ pravil „Teď počkáme až mast plně zapůsobí.“
„Dobrá.“ kývl Billy. Brandon se posadil do křesla a začal nečinně točit palci. Čekali asi pět minut, během kterého panovalo v obýváku ticho. Potom Brandon znovu přišel blíž a odstranil obvazy. Billy se okamžitě podíval dolů, na svou přední část těla. Nebylo nikde ani stopy po popáleninách.
„Páni!“ užasl.
„No jo.“ pronesl zvolna Brandon „Je to zázračná technika. Bohužel je účinná jen na Pokémony.“
„Skvělý lék.“ zašveholil Billy.
„A teď ty škrábance a modřiny.“ vrátil se k věci Brandon „Pravděpodobně se mi nepodaří odstranit je beze stopy. Kdybych tu měl vybavení Pokémonského střediska, dokázal bych to. Nebude ti to vadit?“
„Ne.“ mávl rukou Billy „Vždyť jsem už tolikrát měl nějaké škrábance nebo modřiny.“
„Fajn.....dobrá.“
Brandon znovu zalovil v brašně. Tentokrát vytáhl lahvičku se zelenou kapalinou. Otevřel ji a přidal pár kapek do kýblu s vodou, který stál vedle Billyho křesla. Poté bůhví odkud vytáhl žlutou houbičku, namočil ji do kýblu, vyždímal a začal s ní „umývat“ Billyho škrábance a modřiny. Billy tu proceduru pozoroval a málem se mu zatajil dech, když viděl, že s každým tahem houbičky je škrábanec méně a méně výrazný.
Procedura s houbičkou trvala asi jen minutu až dvě. Když Brandon skončil odložil houbičku a hodil Billymu ručník: „Víš, co s tím máš dělat?“ zeptal se.
Billy se na něj nechápavě podíval: „No.....nevím.“ zamumlal. Brandon vzal ručník a vyfrotýroval Billyho do sucha.
„Ahá. Tak to si už budu pamatovat.“ pravil rozjařeně Billy.
„Pojď. Doprovodím tě k ostatním.“ řekl Brandon a vstal. Billy ho napodobil a společně pak vešli do předsíně.
„Tak. Myslím, že je to všechno.“ prohlásil Brandon.
„Jo.....děkujeme moc.“ zaskřehotala Glocker.
„Není vůbec zač.“ odpověděl Brandon „Vždycky tady pro vás budu. Když budete mít dlouhou chvíli, klidně přijďte na návštěvu. Stejně tak když budete potřebovat lékařskou péči.“
„Vřelé díky....“ špitla Glocker s krajními rozpaky „Asi už......asi už půjdeme.....jestli ti to nevadí.“
„Ne, samozřejmě, že ne.“ usmál se Brandon.
„Tak dobrá. Jdeme.“ zavelel Peppermint a vykročil ke dveřím.
„Počkej, Kurte.“ zadržela ho Glocker postavila se vedle Pepperminta a otevřela dveře. Všichni Pokémoni, co byli v předsíni vyšli ven, před vilu. Brandon si stoupl na práh, zamával jim a zahlaholil: „Tak na brzkou shledanou, přátelé.“
„Ahoj.“ odpověděla skupina Pokémonů sborem. Dveře vily se zavřely.
„My se taky rozloučíme.“ řekla Flammosy po chvíli ticha „Myslím tím sebe, Andru a Firestorma. Říkali jsme si, že zajdeme k Firestormovi domů na večeři.“
„Tak fajn. Sejdeme se zase zítra.“ pronesla Glocker „Dobře se vyspěte.“
„Nápodobně.“ vyhrkl Firestorm. Pak se všichni tři Vulpixové otočili a odešli do lesa směrem k městu.
„Já půjdu taky. Ještě mám jednu schůzku.“ loučil se Don.
„Tak ahoj a dobrou noc.“ odpověděla Glocker. Don jen kývl a odběhl.
„No a my půjdeme na Eclipse. Jsou tam lehátka a teplo v noci.“ navrhla „Ale ještě před tím mám jako tvoje matka, Billy, jednu povinnost vůči tobě, kterou musím splnit.“
„A jakou?“ zajímal se Billy.
„Měla bych tě naučit Listovou čepel.“
Billy se rozzářil: „Jo to bys určitě měla. To je super nápad!“ vyhrkl.
„Dobrá, takže......Jestli chcete můžete už jít. Nemusíte tu stát....“ oslovila Glocker Absa, Sharphand a Pepperminta.
„To je dobrý.“ mávla rukou Sharphand „Rádi se podíváme.“
Glocker pokrčila rameny a začala s učením: „Takže, Billy....Základ je podobný jako u Železného ocasu akorát to bude mnohem jednodušší, protože čepel je tvoje typická zbraň a pokud vím tak nikdo kromě Grovyla nebo Sceptila nedokáže tento útok provést. Musíš soustředit bojovou energii do svých čepelových listů. Pro větší stimulaci si je můžeš i promnout. Každopádně musíš docílit toho, aby se ty tři předloktní lístky rozsvítily tím nazelenalým světlem. Pokud se ti to povede, tak tě čeká nejtěžší krok k aktivaci čepele: Musíš přimět lístky, aby se sloučily v jednu čepel a tu pak musíš donutit k růstu. Ale i toto by se ti mělo povést. Pro úplné ovládnutí stačí čepele párkrát aktivovat a dezaktivovat. Zkus si to...“
Billy odhodlaně přikývl a začal soustředit energii do rukou a hlavně do čepelových listů. Přitom nespustil s listů oči a usilovně si představoval, že se listy rozzáří, spojí a vyrostou v čepel. Cítil, že soustředění energie je dostatečné, ale listy se stále nerozsvěcely. Vtom si vzpomněl na Glockeřinu radu. Střídavě si listy na obou rukou trochu promnul. Pomohlo to. Listy se rozzářily nazelenalým světlem.
„To je ono, Billy. A teď je nech vyrůst.“ povzbuzovala Glocker.
Nemusela mu to říkat dvakrát. Billy si totiž v hlavě stále připomínal, že prostě nechá ať listy samy vyrostou. A tak se i stalo. Tři lístky se náhle spojily a vyrostly v dvě středně dlouhé mírně zahnuté čepele...
„Paráda.“ pochválila ho Sharphand a zatleskala.
„Ano, vynikající, Billy.“ souhlasila Glocker „Teď již umíš útok, který je pro Grovyla tolik typický.....Stejně by ses ho dřív nebo později naučil sám a intuitivně, ale já jsem to urychlila.“
„Díky, mami. Mám radost.“ pravil Billy upřímně „Ale teď už se cítím jen na to abych šel spát. Pojďmě na Eclipse.“
„Dobrý nápad.“ ocenil Absus „Půjdu s vámi. Taky nemám kam jít.“
„My vás též doprovodíme.“ řekla Sharphand „Nechce se nám chodit až k nám domů. A tak pětičlenná skupinka Pokémonů zamířila nejkratší cestou k Eclipsu.


Když došli do kritické ošetřovny, byla už venku tma. Absus zažehl oheň (Opět použil lehátko jako palivo), aby bylo vůbec něco vidět.
„Neměli bychom trochu poklidit, než půjdem spát?“ pronesla nejistě Glocker.
„Já už dneska nic dělat nebudu.“ zívl Billy „Chci si už jen lehnout a spát.“ lehl si na nejbližší lehátko a zavřel oči.
„Má pravdu.“ usoudil Peppermint „Pojďme spát hned.“
Díky Kurte, pomyslel si Billy. Měl velice příjemný pocit. Našel si společně se svou mámou zázemí v tomto cizím kraji. Co víc si může přát? Těšil se na zítřek, až bude konečně moct bez obav prozkoumat nové bydliště a hlavně bude trénovat nové útoky, které se naučil při posledním tréninku před i po evoluci.
„Být Grovyle je super.“ zamumlal a zanedlouho usnul.




KONEC PRVNÍHO DÍLU

CoolGrovyle
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek  
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky