Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Nesmrtelná touha

2. Sny a přání

Šli jsme lesem ve kterém jsem předtím byla chycena. Přemýšlela jsem o svém vztahu k té lidské bytosti. Tu a tam mě z myšlenek vyprostil některý z mích známých. Tak nakonec tě taky dostali, říkali mi… Neodpovídala jsem. Nevěděla jsem, jestli mám být smutná, naštvaná, nebo obhajovat, že tahle holka je fajn. Jen jsem mlčela a přemýšlela.

Po delší trase, která mě byla nepříjemná, protože nejsem zvyklá se přemísťovat tak pomalu (dřív jsem se prostě teleportovala a byla hned na místě), jsme došli na okraj lesa. „Tak, ještě asi deset kilometrů a budeme na místě,“ řekla dívka. Nevím sice co je to kilometr, ale znělo to nepříjemně. „Je to taková velká stará stodola. Je stará, ale hodně bytelná.“

To místo jsem znala. Bylo odsud pěkně daleko, proč tam chtěla jít pěšky. Do mích úvah se připojilo to, že jsou lidi velmi hloupí a neumí využívat to, co mají k dispozici.

Vysedávala jsem si na jejím rameni a byla ponořená do úvah, když mě probralo pištivý zvuk. Podívala jsem se před nás. Dívku zjevně vyděsil asi o hlavu menší blonďatý chlapec s pokéballem v ruce. Hodil na dívku pohrdavý pohled a řekl: „Tak ty jsi už dostala pokémona? A umíš ho používat?“ Chlapec se zajíkal smíchy. Nebyl to jen tón jeho hlasu, který mě rozčílil, ale i to, že mluví o pokémonech jako o věcech. Začal mnou cloumat vztek, ale chlapec si toho nevšiml a pokračoval: „ch, Jasmíno! Tak se předveď, co já vím, tak Abra umí jenom teleport, dokud se nevyvine!“ Pomyslila jsem si, jak málo toho lidi vědí o pokémonech a jejich možnostech. Konečně přestal a hodil pokéball. Objevilo se mnou tak nesnášené červené světlo a přede mnou se objevil nintelas v plné své kráse.

Jasmína se na mě otočila. Usilovně jsem se zamyslela co se po mě chce. To snad ne. Přece po mě nechce, abych BOJOVALA?!?!?!

„Abro,“ zašeptala mi, „ten kluk je na mě dlouho zlej, prosím, dej mu zavyučenou.“ Nevím proč, ale nelíbilo se mi, jak s ní ten chlapec mluvil. A přestože se mi příčilo podporovat člověka v bezdůvodném boji musel ten vztek ven. Seskočila jsem Jasmíně z ramene a postavila se soupeři. Veškerý vztek jsem směřovala k posílení své psychické energie. Všechno se ve mně vařilo, když řekl: „Tak ty se mnou chceš vážně prohrát?! Hacha!“ Pak dodal: „Nintelasi, ohnivý výr. Nintelas otevřel pusu a vyšlehli mu z ní plameny. Soustředila jsem se a vytvořila kolem sebe ochranný štít. „Teleportuj se!“ Řekla mi dívka. Nevím proč, ale začala jsem pociťovat nutkaní přestat s tím co dělám a poslechnout ji. Šlo očividně o vedlejší efekt toho, že jsem byla chycena do pokéballu. Nakonec jsem poslechla a teleportovala se na větev jednoho z mála stromů v okolí.

Nintelas i jeho trenér se zmateně rozhlíželi, zatímco já jsem se skvěle bavila tím, co vidím. Pak jsem ale zachytila prosebný pohled Jasmíny a uvědomila jsem si, že bych ji měla pomoct, jak jsem původně chtěla. Koncentrovala jsem energii. Nejsem příliš trénovaná, takže mi to šlo těžko, ale nakonec jsem to dokázala. Zvedla jsem nintelase do vzduchu, otočila ho vzhůru nohama a mrštila s ním o zem.

„Skvěle, abro!“ Zaječela Jasmína. „A pak že abra umí jen teleport,“ řekla posměšně směrem k chlapci, který vzal svého pokémona zpět do pokéballu a utekl.

Skočila jsem své dívce na rameno. Cítila jsem se tak skvěle, jako nikdy v životě… Má „trenérka“ ale pro mě spíše kamarádka mě jemně pohladila. Otřela jsem se jí na oplátku o hlavu a vydali jsme se dál.

V tu chvíli jsem měla trochu jasněji v tom, že mi na ni, asi opravdu záleží, když jsem to pro ni dělala. Cítila jsem se dobře. Překazilo mi to ovšem uvědomění si skutečnosti, že má náklonnost k ní může být způsobena mým pokéballem, stejně jako způsobil nutkaní jí poslouchat. Přemýšlela jsem o tom velmi dlouhou dobu.

Ušli jsme už pěkný kus cesty, když ke mně dívka promluvila: „Víš,“ začala nejistě, „Taky jsem nevěděla, že máš jiné útoky než teleport…“ Kdybych uměla mluvit jejich řečí, zeptala bych se jí, proč mě posílala na souboj, když byla v přesvědčení, že mám schopnost, se kterými by mě ten nintelas porazil jednou tlapkou. Mé názory na mou novou kamarádku se začínaly pomalu zhoršovat „Takže jsi mě mile překvapila….“ V tu chvíli mě napadlo, že mi vlastně vůbec neřekla, co je její sen. A jak souvisí se starou stodolou… Měla jsem další námět na přemýšlení.

Šli jsme klidný tempem po vyšlapané cestě v krásné zelené louce. Svítilo sluníčko a bylo krásně teplo. Možná až moc. Začínala jsem mít docela žízeň. Podívala jsem se na Jasmínu a vypadala taky nějak unaveně… „ABRA!!! Abra, Abra!“ řekla jsem mírně popuzeně. „Máš pravdu, nepijeme se.“ Slezla jsem ji z ramene. Má kamarádka si sundala batůžek a vytáhla z něj láhev vody. Nejdřív se pořádně napila a pak dala napít mě. Bylo to sice docela teplé, ale příjemné a osvěžující. „Ábra!“ Usmála jsem se na ni. Dívka mi úsměv opětovala, vzala mě zase na rameno a šli jsme dál.

Šli jsme dost dlouho, ale mě to nevadilo. Měla jsem spoustu času přemýšlet o lidech a o tom, že nejsou asi všichni stejně odporní. Neustále jsem uvažovalo, kolik z nich jsou tak výjimeční a přátelští, jako moje kamarádka. Možná jich je takové většina, jen to nedokážeme vnímat… Lekla jsem se a rychle jsem se rozhlédla co se děje. Po několika hodinách ustavičné monotónní chůze jednoho docela poplaší, když se najednou zastaví. Netrvalo ani dvě vteřiny, než jsem pochopila proč. Byli jsme u cíle. Na tváři své kamarádky jsem viděla chvácený pohled. Skoro stejný pohled, jako když dopoledne dostala mě.

Až po chvíli mi došlo, že za tu dobu se docela setmělo. Byla krásná noc a nebylo skoro vidět na krok. Jasmína si lehla na zem. Překvapilo mě, že nemá takovou tu věc do které se lidi na noc balí. I když je fakt, že země byla vyhřátá a nebylo tedy proč se zahřívat. Má kamarádka vytáhla z batohu něco kovového, tuším, že tomu říkají „Plechovka se žrádlem.“, nějakou věcí to seshora poškodila a dala mi to ke mně se slovy: „Jez, ráno sem přijdou kamarádi a pomůžou mi z toho udělat stadion.“ Zarazila jsem se. Chce udělat stadion?! Znám to místo. Je tam jeden trenér a všichni ostatní trenéři k němu musí přijít a bojovat s ním a porazit ho! Ona po mě chce abych svůj život zasvětila boji a nejspíše prohrám, protože bez každý trenér potřebuje 8 odznaků?! I když je fakt, že ten náš nemusí být mezi těma osmi, ale stejně…! Já nechci bojovat nebude-li to nutné. Jak mi to jen Jasmína mohla udělat???!

Ani nevím jak, ale během svých úvah jsem vyprázdnila plechovku se žrádlem a ani jsem si nepamatovala, jak to chutnalo. „Áááábra!“ zívla jsem. Bylo už docela pozdě. Lehla jsem si, hleděla na hvězdy a ani nevím jak a usnula jsem.

Ráno mě vzbudily kroky. Nějaký tmavovlasý chlapec se třemi pokébally u pasu došel k Jasmíně a začal se nad ni naklánět. Co to chce dělat? Rychle jsem sebrala své síly a mrštila s ním na strom. Jasmína se probudila. Chlapec se na ni usmál: „Hlídá si tě… Chtěl jsem tě vzbudit a takhle jsem dopadl. „Próómiň!“ zívla má kamarádka. „Abro, to je kamarád. Říkala jsem ti, že nám sem přijdou pomoct mí kamarádi. Uvolnila jsem se. „Je šikovná,“ usmál se na mě, a pohladil mě. Trochu jsem se naježila, ale jeho dotek byl teplý a příjemný. Nevím jak, ale cítila jsem, že není zlí.

Později se k nám připojila ještě dívka si o dva roky starší než Jasmínka s velmi světlými blond vlasy. A malí menší usměvavý chlapec. „Tak můžeme začít?“ navrhla dívka. „Jasně, uděláme z toho stadion!“ řekli oba chlapci naráz a všichni tři hodili pokébally. Z nichž vylétli primape, machamp, steelix, rhydon, magmar, 3 smearglové – s červeným, modrým a zeleným ocasem, aby mohli vytvářet všechny barvy.

Když přijel z druhé strany nákladní vůz s nějakým materiálem. malý chlapec, kterému patřil primape a machamp zavelel: „Tak to tu opravme a ať to tu trochu vypadá!“ A začalo to. Primape a machamp nosili věci a stavěli, steelix s rhydonem vypracovali pod stadionem podzemní stadion, magmar svářel kovové trubky, smearglové natřeli stodolu a nad vchod dali velký barevný nápis „Stadion Jasmíny Troleyové“! Já jsem pomáhala s přemisťováním věcí a skvěle si tím pocvičila psychiku.

Večer už bylo vše hotovo. Chtěla jsem si popovídat s novými přáteli pokémony, ale děti už spěchali a tak jsem si své názory musela zase nechat pro sebe. Mrzelo mě to. Ale potěšilo mě, když jsem postřehla, jak nadšeně se Jasmínka na svůj stadion dívá. „Zítra sem přijde inspektorka pokémonové ligy,“ řekla, „pojď! Dneska spíme uvnitř.

Uvnitř bylo příjemně teplo, na podleze byli namalovány jakési bílé čáry. Má kamarádka si lehla a něžně mě k sobě přivinula. Její dotyk byl tak příjemný a hřejivý, jaký jsem v přírodě nenašla. Zdál se mi hrozně uklidňující a tak jsem usnula.

Bylo tak příjemné, když mě vzbudili krásné paprsky slunce, že jsem si málem ani nevšimla, že Jasmína stojí o kus dál a povídá si s jakousi ženou s červenými vlasy: „Musím prověřit, jestli jsi schopna býti trenérem stadionu a občas budeme provádět namátkové kontroly co se týče tvého chování k pokémonům.“ Jasmína jen přikývla. Z té ženy byla očividně nervozní. Čeho se bála? Připravila jsem se na červenovlasou osobu zaútočit, když tu: „Abro, už jsi se probudila… Tak pojď.“ Přiběhla jsem k ní ale nespustila jsem při tom pohled z podezřelé ženy, která řekla: „Jak jsem zmínila, musím ověřit tvoji bojovou schopnost, než ti to tu schválím,“ stoupla si na jeden konec stadionu. Jasmína odešla na druhý.

„Do boje, Blissey!“ křikla. „Poraž ji, Abro,“ ukázala Jasmínka prstem. Bojovat s tím chlapcem mělo důvod, protože byl agresivní. Ale bojovat bez důvodně se mi příčilo jak jen mohlo. Ať byla ta dívenka sebe hodnější, tohle bylo barbarství nejvyššího stupně. Zvedal se mi z něj žaludek. Ty dvě lidské bytosti myslí jen na násilí. V tomhle jsou opravdu všichni stejní.

„Abro, použij to co předtím,“ přerušila mé úvahy má trenérka. Ač jsem díky pokéballu cítila nutkání poslechnout, vzdorovala jsem ze všech svých sil. Sotva jsem slyšela její hlas: „Abro, co je s tebou?!“ Veškerá má energie se teď soustředila do toho neposlechnout. Jen velmi rozmazaně jsem viděla, co se děje. Můj pokéball vyletěl mé trenérce z ruky a zůstal vyset ve vzduchu. V tu chvíli se mé nutkání udělat, co Jasmína říká prohloubilo. Bojovala jsem všemi svými silami. Pokéball začal ve vzduchu bíle zářit. Nebo možná ta záře šla ze mě. Sama nevím. Ale najednou BUM! Pokéball se rozletěl na všechny strany. Několik střípků zasáhlo Blissey a porazilo ji. Bylo mi zle. Udělala jsem nakonec stejně to, čemu jsem se tak usilovně bránila. Jen jsem byla mnohem vyčerpanější. Joy se však jen usmála a podala Jasmíně váček: „Tady máš odznaky, stadion je úředně schválen. Jsi opravdu dobrá, mnoho zdaru.“ A než stačila Jasmínka cokoli odvětit odešla. „Máš opravdu sílu.“ Řekla mi. Já už jsem však sotva slyšela, protože přesně ve stejnou chvíli jsem se teleportovala ani jsem nevěděla kam.

Zjistila jsem, že se mi podařil teleport na mé oblíbené měkoučké místečko. Byla jsem tak unavená, že jsem si jen stačila uvědomit, co a jak se stalo a že jsem znovu volná, a už jsem spala.

Byla jsem v lese. A útočil na mé Suicune a Entey. Utíkala jsem, ale z druhé strany mi nadběhl Raikou. Měla jsem strach. Začali útočit. Ale najednou se odkudsi z křoví vynořila Jasmína a hodila po nich pokébally a všechny je chytla. Pak přišla ke mně a objala mě. Tím hřejivým dotykem mě hladila po zádech.

Otevřela jsem oči. Byl to sen. Ležela jsem na svém místečku a začínala mi býti zima. Teleportovala jsem se ke keříku se svými oblíbenými bobulemi. Byli sice dobré, ale nechutnali mi jako dřív. Když jsem dojedla, nevěděl jsem, co mám dělat. Jen tak jsem seděla a nudila. Co si jít s někým hrát… Ale ne! Neměla jsem na to náladu. Měla jsem pocit jako by mi něco chybělo. Jako bych v sobě měla černou díru, která pohlcuje i ty drobné zbytky štěstí a radosti. Jako by čas plynul pomaleji a pomaleji. Ten pocit jsem v životě nezažila, ale rozežíral mě jako kyselina. Nemohla jsem se ho nijak zbavit, a přitom mě zabíjel.

Bez nálady jsem bloudila lesem a jen bezmyšlenkovitě reagovala na pozdravy kamarádů a dotazy jako: „Jak to že nejsi chycená“ a „Tys utekla jo? A jak?“ Občas jsem dokonce ani neodpověděla a tak následovali otázky jako „Co je s tebou?“ a podobně.

Zabloudila jsem hluboko do lesa, hlouběji, než jsem se kdy odvážila jít. A najednou mě něco oslnilo. Byla to silná záře. Modrá. Nene, červená! Ehm, vlastně žlutá. Když si oči přivykli na světlo spatřila jsem jeho zdroj. Přede mnou stáli Entei, Raikou a Suicune. „Když zničíš, co tě ovládá, pak tvé pocity jsou ryzí!“ řekli a odešli. A já to konečně pochopila. I když si dodnes nejsem jistá, jestli jsem si ty tři pokémony jen vysnila, nebo byli skuteční, pomohli mi pochopit. Došlo mi, že to co cítím je stesk a láska k mé trenérce. I když se mi ne všechno co říká nebo dělá líbí, pochopila jsem, že mě má ráda a stejně tak i ostatní pokémony. A taky jsem si dokázala, že to co jsem k ní cítila nevyvolal žádný přístroj, ale opravdu jen mé srdce.

Blížila se půlnoc a já jsem po mnoha hodinách odloučení byla rozhodnutá. Teleportovala jsem se zpět.

Ve stodole svítila jen petrolejová lampička, protože reflektory a jinou elektřinu nám tu zavedou až za týden. Ve světle plamene ležela na zemi Jasmínka a plakala. Bylo mi jí líto. Začala jsem plakat taky. Kráčela jsem k ní. Najedou mě ale cosi zarazilo. Napadlo mě, když jsem jí tolik ublížila, jestli mě vůbec ještě bude chtít vidět. Neměla bych tam možná chodit. Začala jsem se otáčet. Ale mám ji ráda a… NEJSEM SRAB!!! Otočila jsem se zpět a vydala se k ní. Pak jsem ji jemně pohladila po vlasech. Jasmínka na chvíli přestala vzlykat, a zvedla hlavu. Svýma uslzenýma očima se na mě zadívala s láskou. „Abro, ty ses vrátila!!!“ Silně a přece něžně mě objala. „Děkuji, že jsi se rozhodla zůstat se mnou.“ „Ábra!“ řekla jsem spokojeně.

Druhý den hned po obědě se za vraty objevila nějaká malá dívenka s pokéballem na krku: „Ahoj, já jsem Elizabeth. Chci tu vyhrát odznak.“ Lili přikývla. Pochopila jsem, že se po mě chce boj, chtěla jsem naznačit, že odmítám, jenže Rapidash, který vylétl z pokéballu El mi řekl: „Tak co, jdem si hrát?“ Ač to myslel trochu ironicky, pochopila jsem další věc. Že zápasy jsou vlastně jen zábavou a že si doopravdy neubližujeme. Teprve teď jsem pochopila, že to není nic zlého a uvědomila si, že to může být docela zábavné. Ano, byla to zábava porazit toho chlapce předtím. Ale tenhle pokémon vypadá zkušenější. Takže to bude těžší a o to zábavnější a tak jsem mu řekla: „Těš se, chlapečku!“

Cítila jsem se trochu nesvá, protože jsem nevěděla, co mám dělat a tak jsem se jen Aipomovala. Stoupla jsem si na svou půlku a nervózně čekala. „Rapi, plamenomet.“ Křikla El, až jsem nadskočila úlekem, jak silný může mí taková dívka hlas. Rapidash poslechl. Já jsem se teleportovala, ale jen tak tak. Bylo mi horko, jak mě ty plameny olízli. Začala jsem koncentrovat svoji energii. Vyzdvihla jsem rapidash do vzduchu a hodila s ní o zeď.

„Rapidash, není schopen pokračovat,“ řekla klidně Jasmína. Rapidash se na mě ještě stihl přátelsky usmát, než se vrátil do pokéballu. „Já… Najdu pokémoní středisko, ale pak se vrátím a ten odznak si vybojuji!“ řekla El a odešla pryč. Jasmínka mě něžně přivinula k tělu a řekla mi: „Náš odznak bude jeden z nejsložitěji získatelných.“

Morx
<< Předchozí díl Zpět na seznam povídek  
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky