Poke #1 Poke #2 Poke #3 Poke #4
Forum Chat


Nesmrtelná touha

1. Pohled pokémona

„Abra,“ řekla jsem si pro sebe a teleportovala se do jednoho skvělého lesíka. Je můj nejmilejší. A roste v něm jedna výborná rostlinka. Ještě, že lidé nevědí kde, jinak by ji zničili. Oni už jsou takový. Všechno zničí a když ne, tak ukradnou... Ale dost bylo přemýšlení. Mám hlad. Stačilo mi ujít pár metrů a našla jsem svoji oblíbenou rostlinku. „Áábra!“ Řekla jsem nadšeně.

Po výborném obědě jsem se rozhodla trošku se prospat. Ale ne tady… U cesty je takové pohodlné místečko. Snad tam bude volno. Vydala jsem se svižným krokem k onomu mechem pokrytému místečku.

Měla jsem štěstí. Bylo volno. A tak jsem si s radostí lehla, uvolnila se a usnula.

„ABRA!“ Vyjekla jsem, jak mě něco udeřilo do hlavy. Otočila jsem se. Zamnou stál marowak a právě se mu vracela do ruky jeho kost. Za ním stál… ČLOVĚK! Ta ničitelská rasa, co nás chytá a chce ovládnout. Ze vzteku jsem ale velmi rychle přešla do strachu, protože lidé jsou nebezpeční a silní. Než jsem se ale stačila rozmyslet co udělám, nebo kam se teleportuju přišla druhá rána. Ležela jsem na zemi. Bolela mě hlava. Vnímala jsem, ale neměla jsem ani energii otevřít oči, natožpak se teleprotovat pryč. Přesto však jsem veškerou zbylou energii soustředila do očí, abych je alespoň pootevřela. Jemně do mě něco narazilo. Pak jsem viděla jen oslnivé červené světlo a ocitla jsem se ve tmě.

Byla jsem v nějaké kouli. Chvíli jsem se nemohla soustředit, ale pak mi to došlo. To je ta koule, co do ní lidé chytají i ostatní pokémony. Slyšela jsem, že je velmi obtížné ji otevřít zevnitř a že i když se to podaří, člověk vás hned dostane zpět. Přesto jsem se o to pokusila. Ale byla jsem tak slabá, ještě pořád tak slabá, že jsem se ani neudržela na nohou. Bylo mi zle. Tak já teď budu někomu patřit. Ňákýmu hnusnýmu sobeckýmu a přírodu ničícímu člověku. NEEE!!!

Zdálo se mi to jako celá věčnost, než skrze můj nový domov začali proletovat nějaké energetické paprsky. Nejdřív jsem se hrozně bála, ale pak jsem pociťovala, že mi dodávají energii. Uvědomila jsem si, že jsem o tom už taky slyšela. Je to nějaký přístroj, který lidé používají na rychlé uzdravení svých pokémonů. Ani jsem to nestihla domyslet a celý proces přestal. Byla jsem sice plná energie, ale chtělo se mi spát. Taky mě vzbudili a já skoro nespala. Z týhle věci se můžu stejně tak dobře dostat zítra. Položila jsem se na velmi nepohodlně zprohýbanou podlahu a usnula.

Druhý den mě ale nevzbudili paprsky slunce, jak jsem byla zvyklá. Ne! Spala jsem dlouho předlouho a nakonec mě vzbudil zase ten záblesk světla. Nejdřív jsem se lekla, že mě někdo chytá, ale pak jsem si uvědomila, že už jsem chycená. Asi si budu muset na tenhle nový budíček začít zvykat. Utéct je totiž prý nemožné. Ale stejně to zkusím. Až bude vhodná příležitost teleportuju se. Ne.. Co to říkali mé kamarádky, když jsem je viděla s nějakým chlapcem? Že teleportace z dosahu pokéballu nefunguje, pokud k tomu nedostanu příkaz od trenéra… Ach ty lidi a ty jejich přístroje… Jsou odporní. Tak uteču po svých, až to bude možné. Ale to pak už nikdy nebudu moct použít teleport. Možná jo. Možná to po nějaké době na svobodě přestane účinkovat. Musím to zkusit. Hlavou mi proletovali myšlenky, ale pak jsem si uvědomila ne co vlastně hledím.

Bylo tam asi čtrnáct let staré lidské mládě, myslím, že tomu říkají holčička. Měřila asi metr šedesát, měla kaštanové vlasy. Zářili ji oči a hleděla na mě. Je tak roztomilá. Ale co to kecám! Je to odporný člověk. Najednou se ale stalo něco, co bych od člověka nikdy neočekávala. Objala mě.

„Ty jsi hezká,“ řekla a slzela dojetím. „Děkuji moc, profesore. Vždycky jsem chtěla pokémona.“ Pak vzala do ruky pokéball. Podívala jsem se na ni s nevětším opovržením. „Nemáš ráda pokébally? Tak ne!“ Schovala ho do kapsy. Nic nechápu. Je to člověk. Ale je hodná a milá. Jako by mě chápala. Já… Já ji snad začínám mít ráda… NE! Je to člověk – ničitel! Ale ona ne. Je moc hodná a příjemná. V hlavě se mi prali myšlenky. Nevěděla jsem, co je zač, ale už tehdy jsem si byla jistá, co k ní cítím. Vzala mě do náruče a posadila si mě na rameno.

„Tak pojď,“ řekla, „čeká nás dlouhá cesta za mým snem.“ Její sen! Ale co já. Lidi jsou vážně sobci. Ale kdo ví… Možná se mi to bude líbit. Každopádně se s ní nebudu nudit. …

Morx
  Zpět na seznam povídek Pokračování >>
Credist  
Pokémon © Nintendo 1995-2019
Webdesign by Akela Taka 2001-2019
Novinky
Credits Novinky