Seděl přímo vedle mě a svůj lehce nepřítomný výraz v obličeji udržoval obrácený mým směrem.
Profesor Platan. Nečekala jsem, že tu potkám zrovna jeho. Rozvaloval se v křesílku stylem, který naznačoval, že je mu současná situace snad úplně ukradená. Situace, kterou z části způsobil on sám.
„Vy jste to udělal!“ vyjela jsem na něho. „Bez rozvahy jste následoval Jilmův plán a podívejte, co jste způsobil!“
Jedna část mysli mi říkala, že není důvod abych na něho zvyšovala hlas, ale byla přehlušena myšlenkou na všechny ty ubohé pokémony. Vidět na vlastní oči člověka za to zodpovědného ve mně vyvolávalo vztek.
Profesor s pokrčením ramenou pomalu odpověděl: „Kdo mohl vědět, jak se to vyvrbí? V té lahvince mohla být zázračná formule, co změní svět, nebo třeba jen potravinářské barvivo.“
„Byl tam jed!“ jeho lhostejný přístup mě nutil křičet. „Jed, který zabil stovky a stovky pokémonů! A vy jste ho nalil přímo tam, kde ho Jilm chtěl!“
„A taky mi to bylo moc líto,“ prohodil opět svým nezaujatým tónem, „ale teď mám svůj vlastní jed ve své vlastní lahvince a najednou jsou všechny starosti pryč.“
Usmál se na mě a na ukázku toho, co tím myslí, zvedl k ústům ruku třímající lahev vína, které jsem si doposud nevšimla, a v jednom tahu do sebe vyprázdnil téměř čtvrtinu celého původního objemu.
„Pan profesor je současně částečně indisponován,“ informoval Hezoun klidným hlasem kontrastujícím s mým křikem a Platanovým mumláním. To mě přimělo se trochu uklidnit
Vylívat si zlost na někom se zatemněnou myslí k ničemu nepovede. Důležitější je, proč jsme vlastně tady. Proč jsem dostala tu záhadnou pozvánku na tohle místo a co myslel tento podivínský detektiv tím, co v oné pozvánce psal. Rozhodla jsem se tedy začít pronikat k jádru Furfroua.
„Takže… Proč tu vlastně jsme? Je mi jasné, o co jde obecně, ale jaký smysl má tahat se sem do podzemí Dřímajícího dvora? Co přesně tu chceme dokázat, pane Hezoune?“
„Hé, Pozorovateľi, proč ti profesorka říká Hezoune?“ ozval se opět Platan. Otázku doplnil škytnutím, po němž se místem rozplynul puch jeho laciného vína.
„Volají mi různými jmény,“ odvětil směrem k profesorovi Hezoun záhadně. „Věřím, že činy jsou důležitější než jména, a my toho máme hodně k vykonání dnes.“ Obrátil se zpět na mě. „Umožněte mi tedy zodpovědět Váš dotaz.“
„Byl spáchán zločin,“ vyprávěl Hezoun. „Zločin s následky většími, než všech zločinů v historii. Jako policista se cítím morálně povinen odhalit tento zločin a ukázat, kdo je za něho zodpovědný, celému světu, aby mohl být potrestán. Žel jsem úplně sám v tomto. Jsem nucen jednat na vlastní pěst bez podpory zbytku Mezinárodní policie a bez podpory místních policejních sil. Každý už má své viníky, Vás pokémoní profesory, a není ochotný koukat dále pro skutečnou pravdu. To je proč potřebuji Vaši pomoc s odhalením, kdo je doopravdy zodpovědný. Aby mohla spravedlnost zvítězit.“
„Ale jak k tomu došlo?“ stále nechápajíc jsem se dotázala. „Jak se mohli najednou všichni vzdát všech rozvah a začít vinit ty, kdo vždy za všech okolností stáli při pokémonech, z takovýchto zločinů?“
„Viďte, důvod proč jsem chtěl dostat Vás sem tak rychle, jak možno, je, že jsem se dozvěděl o jisté narychlo uspořádané události, kterou jsem vyhodnotil jako možné nebezpečí. Ukázalo se, že jsem měl pravdu.“
Chtěla jsem se dál vyptávat, ale Hezoun místo pokračování v diskuzi pootočil přenosný počítač tak, abych viděla na displej, a klikl na přehrání videa, které bylo v záhlaví otevřeného článku jakéhosi internetového zpravodajství. Nadpis hlásal „Velká zrada profesora Duba: záznam tiskové konference.“
„Teď uvidíte, co nám Jilm Noël nadělil,“ prohodil Platan a uchechtl se.
|
