Jaká nejhorší věc se může stát vědci? Ne, není to nezdar jeho projektu. Dobrého vědce nezdar posune dál. Krom toho, nezdar v potvrzování hypotézy může znamenat zdar v jejím vyvracování. Není to ani nedostatek financí. Znám spoustu vědců, kterým se podařilo i s minimem peněz dosáhnout velkých objevů. Nejsou to ani fyzické komplikace. I přes ně se dá, byť s obtížemi přenést. Nené. Je to diskreditace. Jak se jednou začne o vědci šířit, že třeba byť trošku falšuje data, třeba tím, že vyškrtne dvě z dvaceti pozorování, už nikdy s ním ostatní nebudou chtít nic mít. Nikdy nevydá článek, nikdy se neproslaví. Tento problém se mi naštěstí vyhnul. Moje trable však byly jinde. Zdroje mých prací byly velmi omezené a roztroušené po celém světě.
Psal jsem tehdy svou doktorskou práci, o čem jiném než o mega kamenech. Už jsem byl více než proslavený ve svém oboru, eso své university. Moje práce byla financována ze zdrojů onoho neznámého člověka a já se měl více než dobře. Ba co víc, mohl jsem se o problematice bavit s vědci z ostatních regionů. Má práce šla více než dobře.
Tehdy jsem měl spojení s největší kapacitou z Hoennu, kraje profesora Březiny. Tím člověkem nebyl nikdo jiný, než sám šampion Štěpán Šutr. Bavil jsem se s ním o možnostech vzniku mega kamenů a jejich působení na pokemony. Byly to skvělé diskuse, neuvěřitelně mě bavilo konzultovat mé teorie s takovým kapacitou. A jeho připomínky byly vždy dostatečně objektivní a věcné, takže mi pomáhaly objevovat díry v mých teoriích.
Bohužel se jednou stalo, že jsme se neshodli na naprosto základní věci. Štěpán odmítal mou teorii, že všichni pseudo-legendární, jak se říká pokemonům se schopnostem podobným pokemonům mýtickým, mají své mega evoluce. Měli jsme o tom opravdu vášnivé virtuální debaty, on však zarputile odpíral možnost existence mega evoluce metagrosse, neb metagross byl jeho životním partnerem a on o nich věděl víc, než by obyčejný člověk dokázal zjistit, i kdyby si přečetl všechny dostupné zdroje. Já však věděl, že u většiny těchto pokemonů byly megaevoluce objeveny, mnou.
Náš spor se stával stále a stále ostřejším. Bez Štěpánovy pomoci jsem však nebyl schopen svou teorii prokázat. Když jsem se s tímto problémem svěřil mému vedoucímu a sponsorovi v jedné osobě, ten člověk mi řekl, že se na to podívá.
Po čtrnácti dnech mi přišel omluvný email od Štěpána, stálo v něm, že se ve všem zmýlil, že já měl pravdu, a i jeho metagross se může mega-vyvíjet. Dokonce mi i poslal nahrané kvalitní video, jak sám vyvíjí svého. Prý se snažil tuto informaci ututlat, aby sám mohl ji vydat jako součást svých prací. Jistě by mu přinesla značnou slávu. Proto prý neustále negoval všechny moje poznatky týkající se této problematiky. Email zakončil slovy ‚Je mi to líto.‘. Poté jsme si již nikdy nevolali.
Nevím, co tehdy Jilm udělal, a po zkušenostech, které jsem s ním zatím prožil, se i skoro bojím to zjistit. Já však mohl úspěšně dokončit svou práci a získat tak doktorát.
Už jsem skoro očekával, že toto bude příběh, který bude Jilm chtít, abych ostatním vyprávěl, místo toho mě však přehlédl a podíval se na profesora Jeřabinu: „V-vy jistě máte co k-k-k těmto u-událostem ř-říct, že, pro-profesore?“
Úlevou jsem vydechl, budu ušetřen. I když, nebylo by lepší už mít vyprávění za sebou, otázal jsem se sám sebe.
„Hm,“ zachmuřil se profesor Jeřabina a promnul si rukou vousy. Z jeho výrazu nešlo nic moc vyčíst.
Tungovník se opřel o opěradlo a rozložil ruce podél něj: „Paráda, další příběh,“ řekl a pak hodil okem na mohutného postaršího muže sedícího vedle něj.
|
