2. Sny a přání
Šli jsme lesem ve kterém jsem předtím byla
chycena. Přemýšlela jsem o svém vztahu k té lidské bytosti. Tu a tam mě z
myšlenek vyprostil některý z mích známých. Tak nakonec tě taky dostali, říkali
mi… Neodpovídala jsem. Nevěděla jsem, jestli mám být smutná, naštvaná, nebo
obhajovat, že tahle holka je fajn. Jen jsem mlčela a přemýšlela.
Po delší trase, která mě byla nepříjemná, protože
nejsem zvyklá se přemísťovat tak pomalu (dřív jsem se prostě teleportovala a
byla hned na místě), jsme došli na okraj lesa. „Tak, ještě asi deset kilometrů a
budeme na místě,“ řekla dívka. Nevím sice co je to kilometr, ale znělo to
nepříjemně. „Je to taková velká stará stodola. Je stará, ale hodně bytelná.“
To místo jsem znala. Bylo odsud pěkně daleko,
proč tam chtěla jít pěšky. Do mích úvah se připojilo to, že jsou lidi velmi
hloupí a neumí využívat to, co mají k dispozici.
Vysedávala jsem si na jejím rameni a byla
ponořená do úvah, když mě probralo pištivý zvuk. Podívala jsem se před nás.
Dívku zjevně vyděsil asi o hlavu menší blonďatý chlapec s pokéballem v ruce.
Hodil na dívku pohrdavý pohled a řekl: „Tak ty jsi už dostala pokémona? A umíš
ho používat?“ Chlapec se zajíkal smíchy. Nebyl to jen tón jeho hlasu, který mě
rozčílil, ale i to, že mluví o pokémonech jako o věcech. Začal mnou cloumat
vztek, ale chlapec si toho nevšiml a pokračoval: „ch, Jasmíno! Tak se předveď,
co já vím, tak Abra umí jenom teleport, dokud se nevyvine!“ Pomyslila jsem si,
jak málo toho lidi vědí o pokémonech a jejich možnostech. Konečně přestal a
hodil pokéball. Objevilo se mnou tak nesnášené červené světlo a přede mnou se
objevil nintelas v plné své kráse.
Jasmína se na mě otočila. Usilovně jsem se
zamyslela co se po mě chce. To snad ne. Přece po mě nechce, abych BOJOVALA?!?!?!
„Abro,“ zašeptala mi, „ten kluk je na mě dlouho
zlej, prosím, dej mu zavyučenou.“ Nevím proč, ale nelíbilo se mi, jak s ní ten
chlapec mluvil. A přestože se mi příčilo podporovat člověka v bezdůvodném boji
musel ten vztek ven. Seskočila jsem Jasmíně z ramene a postavila se soupeři.
Veškerý vztek jsem směřovala k posílení své psychické energie. Všechno se ve mně
vařilo, když řekl: „Tak ty se mnou chceš vážně prohrát?! Hacha!“ Pak dodal: „Nintelasi,
ohnivý výr. Nintelas otevřel pusu a vyšlehli mu z ní plameny. Soustředila jsem
se a vytvořila kolem sebe ochranný štít. „Teleportuj se!“ Řekla mi dívka. Nevím
proč, ale začala jsem pociťovat nutkaní přestat s tím co dělám a poslechnout ji.
Šlo očividně o vedlejší efekt toho, že jsem byla chycena do pokéballu. Nakonec
jsem poslechla a teleportovala se na větev jednoho z mála stromů v okolí.
Nintelas i jeho trenér se zmateně rozhlíželi,
zatímco já jsem se skvěle bavila tím, co vidím. Pak jsem ale zachytila prosebný
pohled Jasmíny a uvědomila jsem si, že bych ji měla pomoct, jak jsem původně
chtěla. Koncentrovala jsem energii. Nejsem příliš trénovaná, takže mi to šlo
těžko, ale nakonec jsem to dokázala. Zvedla jsem nintelase do vzduchu, otočila
ho vzhůru nohama a mrštila s ním o zem.
„Skvěle, abro!“ Zaječela Jasmína. „A pak že abra
umí jen teleport,“ řekla posměšně směrem k chlapci, který vzal svého pokémona
zpět do pokéballu a utekl.
Skočila jsem své dívce na rameno. Cítila jsem se
tak skvěle, jako nikdy v životě… Má „trenérka“ ale pro mě spíše kamarádka mě
jemně pohladila. Otřela jsem se jí na oplátku o hlavu a vydali jsme se dál.
V tu chvíli jsem měla trochu jasněji v tom, že mi
na ni, asi opravdu záleží, když jsem to pro ni dělala. Cítila jsem se dobře.
Překazilo mi to ovšem uvědomění si skutečnosti, že má náklonnost k ní může být
způsobena mým pokéballem, stejně jako způsobil nutkaní jí poslouchat. Přemýšlela
jsem o tom velmi dlouhou dobu.
Ušli jsme už pěkný kus cesty, když ke mně dívka
promluvila: „Víš,“ začala nejistě, „Taky jsem nevěděla, že máš jiné útoky než
teleport…“ Kdybych uměla mluvit jejich řečí, zeptala bych se jí, proč mě
posílala na souboj, když byla v přesvědčení, že mám schopnost, se kterými by mě
ten nintelas porazil jednou tlapkou. Mé názory na mou novou kamarádku se
začínaly pomalu zhoršovat „Takže jsi mě mile překvapila….“ V tu chvíli mě
napadlo, že mi vlastně vůbec neřekla, co je její sen. A jak souvisí se starou
stodolou… Měla jsem další námět na přemýšlení.
Šli jsme klidný tempem po vyšlapané cestě v
krásné zelené louce. Svítilo sluníčko a bylo krásně teplo. Možná až moc.
Začínala jsem mít docela žízeň. Podívala jsem se na Jasmínu a vypadala taky
nějak unaveně… „ABRA!!! Abra, Abra!“ řekla jsem mírně popuzeně. „Máš pravdu,
nepijeme se.“ Slezla jsem ji z ramene. Má kamarádka si sundala batůžek a vytáhla
z něj láhev vody. Nejdřív se pořádně napila a pak dala napít mě. Bylo to sice
docela teplé, ale příjemné a osvěžující. „Ábra!“ Usmála jsem se na ni. Dívka mi
úsměv opětovala, vzala mě zase na rameno a šli jsme dál.
Šli jsme dost dlouho, ale mě to nevadilo. Měla
jsem spoustu času přemýšlet o lidech a o tom, že nejsou asi všichni stejně
odporní. Neustále jsem uvažovalo, kolik z nich jsou tak výjimeční a přátelští,
jako moje kamarádka. Možná jich je takové většina, jen to nedokážeme vnímat…
Lekla jsem se a rychle jsem se rozhlédla co se děje. Po několika hodinách
ustavičné monotónní chůze jednoho docela poplaší, když se najednou zastaví.
Netrvalo ani dvě vteřiny, než jsem pochopila proč. Byli jsme u cíle. Na tváři
své kamarádky jsem viděla chvácený pohled. Skoro stejný pohled, jako když
dopoledne dostala mě.
Až po chvíli mi došlo, že za tu dobu se docela
setmělo. Byla krásná noc a nebylo skoro vidět na krok. Jasmína si lehla na zem.
Překvapilo mě, že nemá takovou tu věc do které se lidi na noc balí. I když je
fakt, že země byla vyhřátá a nebylo tedy proč se zahřívat. Má kamarádka vytáhla
z batohu něco kovového, tuším, že tomu říkají „Plechovka se žrádlem.“, nějakou
věcí to seshora poškodila a dala mi to ke mně se slovy: „Jez, ráno sem přijdou
kamarádi a pomůžou mi z toho udělat stadion.“ Zarazila jsem se. Chce udělat
stadion?! Znám to místo. Je tam jeden trenér a všichni ostatní trenéři k němu
musí přijít a bojovat s ním a porazit ho! Ona po mě chce abych svůj život
zasvětila boji a nejspíše prohrám, protože bez každý trenér potřebuje 8
odznaků?! I když je fakt, že ten náš nemusí být mezi těma osmi, ale stejně…! Já
nechci bojovat nebude-li to nutné. Jak mi to jen Jasmína mohla udělat???!
Ani nevím jak, ale během svých úvah jsem
vyprázdnila plechovku se žrádlem a ani jsem si nepamatovala, jak to chutnalo. „Áááábra!“
zívla jsem. Bylo už docela pozdě. Lehla jsem si, hleděla na hvězdy a ani nevím
jak a usnula jsem.
Ráno mě vzbudily kroky. Nějaký tmavovlasý chlapec
se třemi pokébally u pasu došel k Jasmíně a začal se nad ni naklánět. Co to chce
dělat? Rychle jsem sebrala své síly a mrštila s ním na strom. Jasmína se
probudila. Chlapec se na ni usmál: „Hlídá si tě… Chtěl jsem tě vzbudit a takhle
jsem dopadl. „Próómiň!“ zívla má kamarádka. „Abro, to je kamarád. Říkala jsem
ti, že nám sem přijdou pomoct mí kamarádi. Uvolnila jsem se. „Je šikovná,“ usmál
se na mě, a pohladil mě. Trochu jsem se naježila, ale jeho dotek byl teplý a
příjemný. Nevím jak, ale cítila jsem, že není zlí.
Později se k nám připojila ještě dívka si o dva
roky starší než Jasmínka s velmi světlými blond vlasy. A malí menší usměvavý
chlapec. „Tak můžeme začít?“ navrhla dívka. „Jasně, uděláme z toho stadion!“
řekli oba chlapci naráz a všichni tři hodili pokébally. Z nichž vylétli primape,
machamp, steelix, rhydon, magmar, 3 smearglové – s červeným, modrým a zeleným
ocasem, aby mohli vytvářet všechny barvy.
Když přijel z druhé strany nákladní vůz s nějakým
materiálem. malý chlapec, kterému patřil primape a machamp zavelel: „Tak to tu
opravme a ať to tu trochu vypadá!“ A začalo to. Primape a machamp nosili věci a
stavěli, steelix s rhydonem vypracovali pod stadionem podzemní stadion, magmar
svářel kovové trubky, smearglové natřeli stodolu a nad vchod dali velký barevný
nápis „Stadion Jasmíny Troleyové“! Já jsem pomáhala s přemisťováním věcí a
skvěle si tím pocvičila psychiku.
Večer už bylo vše hotovo. Chtěla jsem si
popovídat s novými přáteli pokémony, ale děti už spěchali a tak jsem si své
názory musela zase nechat pro sebe. Mrzelo mě to. Ale potěšilo mě, když jsem
postřehla, jak nadšeně se Jasmínka na svůj stadion dívá. „Zítra sem přijde
inspektorka pokémonové ligy,“ řekla, „pojď! Dneska spíme uvnitř.
Uvnitř bylo příjemně teplo, na podleze byli
namalovány jakési bílé čáry. Má kamarádka si lehla a něžně mě k sobě přivinula.
Její dotyk byl tak příjemný a hřejivý, jaký jsem v přírodě nenašla. Zdál se mi
hrozně uklidňující a tak jsem usnula.
Bylo tak příjemné, když mě vzbudili krásné
paprsky slunce, že jsem si málem ani nevšimla, že Jasmína stojí o kus dál a
povídá si s jakousi ženou s červenými vlasy: „Musím prověřit, jestli jsi schopna
býti trenérem stadionu a občas budeme provádět namátkové kontroly co se týče
tvého chování k pokémonům.“ Jasmína jen přikývla. Z té ženy byla očividně
nervozní. Čeho se bála? Připravila jsem se na červenovlasou osobu zaútočit, když
tu: „Abro, už jsi se probudila… Tak pojď.“ Přiběhla jsem k ní ale nespustila
jsem při tom pohled z podezřelé ženy, která řekla: „Jak jsem zmínila, musím
ověřit tvoji bojovou schopnost, než ti to tu schválím,“ stoupla si na jeden
konec stadionu. Jasmína odešla na druhý.
„Do boje, Blissey!“ křikla. „Poraž ji, Abro,“
ukázala Jasmínka prstem. Bojovat s tím chlapcem mělo důvod, protože byl
agresivní. Ale bojovat bez důvodně se mi příčilo jak jen mohlo. Ať byla ta
dívenka sebe hodnější, tohle bylo barbarství nejvyššího stupně. Zvedal se mi z
něj žaludek. Ty dvě lidské bytosti myslí jen na násilí. V tomhle jsou opravdu
všichni stejní.
„Abro, použij to co předtím,“ přerušila mé úvahy
má trenérka. Ač jsem díky pokéballu cítila nutkání poslechnout, vzdorovala jsem
ze všech svých sil. Sotva jsem slyšela její hlas: „Abro, co je s tebou?!“
Veškerá má energie se teď soustředila do toho neposlechnout. Jen velmi rozmazaně
jsem viděla, co se děje. Můj pokéball vyletěl mé trenérce z ruky a zůstal vyset
ve vzduchu. V tu chvíli se mé nutkání udělat, co Jasmína říká prohloubilo.
Bojovala jsem všemi svými silami. Pokéball začal ve vzduchu bíle zářit. Nebo
možná ta záře šla ze mě. Sama nevím. Ale najednou BUM! Pokéball se rozletěl na
všechny strany. Několik střípků zasáhlo Blissey a porazilo ji. Bylo mi zle.
Udělala jsem nakonec stejně to, čemu jsem se tak usilovně bránila. Jen jsem byla
mnohem vyčerpanější. Joy se však jen usmála a podala Jasmíně váček: „Tady máš
odznaky, stadion je úředně schválen. Jsi opravdu dobrá, mnoho zdaru.“ A než
stačila Jasmínka cokoli odvětit odešla. „Máš opravdu sílu.“ Řekla mi. Já už jsem
však sotva slyšela, protože přesně ve stejnou chvíli jsem se teleportovala ani
jsem nevěděla kam.
Zjistila jsem, že se mi podařil teleport na mé
oblíbené měkoučké místečko. Byla jsem tak unavená, že jsem si jen stačila
uvědomit, co a jak se stalo a že jsem znovu volná, a už jsem spala.
Byla jsem v lese. A útočil na mé Suicune a Entey.
Utíkala jsem, ale z druhé strany mi nadběhl Raikou. Měla jsem strach. Začali
útočit. Ale najednou se odkudsi z křoví vynořila Jasmína a hodila po nich
pokébally a všechny je chytla. Pak přišla ke mně a objala mě. Tím hřejivým
dotykem mě hladila po zádech.
Otevřela jsem oči. Byl to sen. Ležela jsem na
svém místečku a začínala mi býti zima. Teleportovala jsem se ke keříku se svými
oblíbenými bobulemi. Byli sice dobré, ale nechutnali mi jako dřív. Když jsem
dojedla, nevěděl jsem, co mám dělat. Jen tak jsem seděla a nudila. Co si jít s
někým hrát… Ale ne! Neměla jsem na to náladu. Měla jsem pocit jako by mi něco
chybělo. Jako bych v sobě měla černou díru, která pohlcuje i ty drobné zbytky
štěstí a radosti. Jako by čas plynul pomaleji a pomaleji. Ten pocit jsem v
životě nezažila, ale rozežíral mě jako kyselina. Nemohla jsem se ho nijak
zbavit, a přitom mě zabíjel.
Bez nálady jsem bloudila lesem a jen
bezmyšlenkovitě reagovala na pozdravy kamarádů a dotazy jako: „Jak to že nejsi
chycená“ a „Tys utekla jo? A jak?“ Občas jsem dokonce ani neodpověděla a tak
následovali otázky jako „Co je s tebou?“ a podobně.
Zabloudila jsem hluboko do lesa, hlouběji, než
jsem se kdy odvážila jít. A najednou mě něco oslnilo. Byla to silná záře. Modrá.
Nene, červená! Ehm, vlastně žlutá. Když si oči přivykli na světlo spatřila jsem
jeho zdroj. Přede mnou stáli Entei, Raikou a Suicune. „Když zničíš, co tě
ovládá, pak tvé pocity jsou ryzí!“ řekli a odešli. A já to konečně pochopila. I
když si dodnes nejsem jistá, jestli jsem si ty tři pokémony jen vysnila, nebo
byli skuteční, pomohli mi pochopit. Došlo mi, že to co cítím je stesk a láska k
mé trenérce. I když se mi ne všechno co říká nebo dělá líbí, pochopila jsem, že
mě má ráda a stejně tak i ostatní pokémony. A taky jsem si dokázala, že to co
jsem k ní cítila nevyvolal žádný přístroj, ale opravdu jen mé srdce.
Blížila se půlnoc a já jsem po mnoha hodinách
odloučení byla rozhodnutá. Teleportovala jsem se zpět.
Ve stodole svítila jen petrolejová lampička,
protože reflektory a jinou elektřinu nám tu zavedou až za týden. Ve světle
plamene ležela na zemi Jasmínka a plakala. Bylo mi jí líto. Začala jsem plakat
taky. Kráčela jsem k ní. Najedou mě ale cosi zarazilo. Napadlo mě, když jsem jí
tolik ublížila, jestli mě vůbec ještě bude chtít vidět. Neměla bych tam možná
chodit. Začala jsem se otáčet. Ale mám ji ráda a… NEJSEM SRAB!!! Otočila jsem se
zpět a vydala se k ní. Pak jsem ji jemně pohladila po vlasech. Jasmínka na
chvíli přestala vzlykat, a zvedla hlavu. Svýma uslzenýma očima se na mě zadívala
s láskou. „Abro, ty ses vrátila!!!“ Silně a přece něžně mě objala. „Děkuji, že
jsi se rozhodla zůstat se mnou.“ „Ábra!“ řekla jsem spokojeně.
Druhý den hned po obědě se za vraty objevila
nějaká malá dívenka s pokéballem na krku: „Ahoj, já jsem Elizabeth. Chci tu
vyhrát odznak.“ Lili přikývla. Pochopila jsem, že se po mě chce boj, chtěla jsem
naznačit, že odmítám, jenže Rapidash, který vylétl z pokéballu El mi řekl: „Tak
co, jdem si hrát?“ Ač to myslel trochu ironicky, pochopila jsem další věc. Že
zápasy jsou vlastně jen zábavou a že si doopravdy neubližujeme. Teprve teď jsem
pochopila, že to není nic zlého a uvědomila si, že to může být docela zábavné.
Ano, byla to zábava porazit toho chlapce předtím. Ale tenhle pokémon vypadá
zkušenější. Takže to bude těžší a o to zábavnější a tak jsem mu řekla: „Těš se,
chlapečku!“
Cítila jsem se trochu nesvá, protože jsem
nevěděla, co mám dělat a tak jsem se jen Aipomovala. Stoupla jsem si na svou
půlku a nervózně čekala. „Rapi, plamenomet.“ Křikla El, až jsem nadskočila
úlekem, jak silný může mí taková dívka hlas. Rapidash poslechl. Já jsem se
teleportovala, ale jen tak tak. Bylo mi horko, jak mě ty plameny olízli. Začala
jsem koncentrovat svoji energii. Vyzdvihla jsem rapidash do vzduchu a hodila s
ní o zeď.
„Rapidash, není schopen pokračovat,“ řekla klidně
Jasmína. Rapidash se na mě ještě stihl přátelsky usmát, než se vrátil do
pokéballu. „Já… Najdu pokémoní středisko, ale pak se vrátím a ten odznak si
vybojuji!“ řekla El a odešla pryč. Jasmínka mě něžně přivinula k tělu a řekla
mi: „Náš odznak bude jeden z nejsložitěji získatelných.“
|
